„Měl jsem na nástěnce fotografii T. G. Masaryka, protože jsem učil o první republice, a vedle byla fotografie Adolfa Hitlera, protože následovala druhá světová válka. Takže když přišel inspektor, tak mně samozřejmě vytkl jenom toho Masaryka a řekl, že bych ho měl raději z té nástěnky odstranit. Zeptal jsem se, jestli tam mohu nechat Hitlera. Bylo mi řečeno: ‚Ten nevadí. Toho tam klidně, soudruhu, nech.‘ Vlastně svým způsobem logicky měl pravdu.“
„Jel jsem do Prahy. Už jsme se nedostali na hlavní nádraží, vlak končil jízdu ve Vršovicích. Tím padl můj plán jít na Václavské náměstí. A místo toho přišel plán číslo dva, a to rozhlas. Tam se také vždycky děly velké věci. Vypravil jsem se tedy k rozhlasu. Vinohradská ulice, na které se rozhlas nachází, byla plná lidí. Tam byly tisíce lidí. A v tom davu byly tři sovětské tanky. Na těch klimbali unavení sovětští vojáci. My jsme v té době měli povinnou ruštinu, takže každý uměl alespoň trochu rusky. Lidé se tam snažili těm vojáčkům vysvětlit, že u nás není žádná kontrarevoluce. Jim to bylo všechno jedno. Oni byli unavení po nočním přesunu, klimbali. Myslím, že vůbec nevěděli, kde jsou a o co jde. Takže to bylo marné přesvědčování. A pak se stalo něco, co nevím, jestli spískal nějaký provokatér. U jednoho tanku totiž někdo prorazil nádrž a hodil tam sirku. A ono to začalo hořet. Z tanku vyskočil mladičký důstojník se samopalem a začal střílet přímo do nás. Nikoli nad hlavy, nikoli do nohou, ale přímo do lidí. Přiznávám se, že jsem dostal strach. Nevěřila byste, jaký kravál dělá automat v ulicích v uzavřeném prostoru ve městě. Takže jsem zaběhl za roh do Balbínovy ulice do prvního vchodu, který tam byl, a udělal jsem velmi dobře, protože mládenec, který běžel za mnou, už nedoběhl. Prostřelené ledviny, to není žádná legrace. Navíc v té době neexistovaly mobilní telefony, takže hledejte pevnou linku, a když ji najdete, jak se tam má sanitka, proboha, dostat, když se tam střílí... Prostě ten mládenec tam zemřel dřív, než se tam nějaká sanitka vůbec dostala, a jeho křik si budu pamatovat do smrti.“
„Školství bylo samozřejmě poznamenáno dobou. I když je pravda, že docházelo k určitému uvolňování, tak ve školství to moc znát nebylo. Učebnice, hlavně učebnice dějepisu, se pořád nesly v duchu, že jediný, kdo má patent na pravdu, je komunistická strana a jediný náš opravdu nejvěrnější přítel je Sovětský svaz. Takže poněkud možná polevilo v tom, že už jsem dětem nemusel vysvětlovat, jaký je rozdíl mezi dogmatismem a oportunismem, jak jsem zažil na základní škole já. Já jsem se snažil vyhýbat tématům, kde bych musel lhát, nebo jsem se to snažil tak nějak zakulatit, aby děti poznaly, že mám na to svůj názor. Znamenalo to chodit po provaze, ze kterého by se dalo snadno spadnout.“
Jiří Chvojka se narodil 23. července 1943 v Pyšelích nedaleko Prahy jako druhé dítě Arnošta a Jiřiny Chvojkových (roz. Drastilová). Otec vyznával hodnoty první republiky, velmi obdivoval T. G. Masaryka a obě své děti vedl k podobnému demokratickému smýšlení o světě a společnosti. Celá rodina Chvojkových s komunistickou ideologií nikdy nesouzněla. Po roce 1948 komunisté otce za jeho nekomunistické postoje přeřadili z pyšelského úřadu, kde do té doby pracoval, do vzdálené Prahy, kam musel denně složitě a dlouho dojíždět. Rodina tehdy otce téměř nevídala. Jiří Chvojka se v roce 1960 dostal na obor archeologie na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kam ale kvůli svému kádrovému profilu nemohl nastoupit. Dovolili mu pouze Pedagogický institut v Českých Budějovicích, kde v roce 1963 promoval. Jiří Chvojka byl očitým svědkem střelby na Vinohradské třídě v Praze v srpnu 1968. V letech 1964 až 1981 pracoval jako učitel dějepisu a českého jazyka na základní škole v Českých Budějovicích. Ačkoliv v roce 1977 získal doktorát, kvůli svým politickým názorům mohl pracovat jen na základní škole. Často na něho chodila udání a neustále se se svými politickými názory dostával do konfliktu s vedením školy. Několikrát musel na výslechy StB, kde mu nabízeli spolupráci, kterou však odmítl. V roce 1981 již pro něj nebyla situace ve škole udržitelná a ze školství odešel. Nastoupil do Jihočeského muzea jako numizmatik, kde pracoval až do svého odchodu do důchodu v roce 2008. Od té doby přednáší na JČU na univerzitě třetího věku. Je autorem mnoha publikací věnujících se regionální historii a numizmatice. V roce 2023 žil se svou ženou Ludmilou Chvojkovou (roz. Zmrhalovou) v Českých Budějovicích.
