„Ve 38. byla atmosféra hrozně napjatá. Byl to slet, na který se nezapomíná. Muži, když tam nastoupili a cvičili tu jejich skladbu, tak to člověku tekly slzy. Nebo když jsme tam byli a nastoupilo v reji třicet tisíc žen. To bylo poprvé a v osmačtyřicátým se to opakovalo. Dovedete si to představit? Tenkrát jsem byla náčelnicí jednoty. Vždycky jsem dmula prsa, protože naše ženy byly vždycky zařazované mezi ty první nebo do těch předních řad. Ne někam na bok. To jsem dmula prsa.“
„My jako župní náčelnice jsme se sjednotily. Ne všechny, některé jen kývaly. Sjednotily jsme se, a když tenkrát chtěli zlikvidovat Provazníkovou, tak jsme se písemně usnesly, že jestli Provazníková nepovede všesokolský slet, že na něm nenastoupí ani jedna žena. To bylo naše usnesení a to jsme předložily a z toho oni dostali strach. Protože nevystoupit ženy na sletě, který byl rozhlášený po celém sletě, tak to by dost dobře nešlo. Čili my jsme tímto způsobem Provazníkovou skutečně zachránily. Byla to zásluha našich župních náčelnic, kde jsem byla i já.“
„Když jsme šli průvodem, já jsem jako župní náčelnice šla v čele s náčelníkem a starostou. Když jsme šli kolem hlavní tribuny, kde seděli komunističtí pohlaváři, tak nedal starosta povel vpravo hleď. Dívali jsme se dopředu. Měli jsme tam jednoho, který komunistům fandil. Lukaštík to zařídil tak, že mu řekl: ,Ty půjdeš první a poneseš prapor středomoravské župy.‘ Čili on ho prakticky úplně oddělil od těch našich členů, kde měl strach, aby k něčemu nedošlo.“
„Když jsme se vrátili ze sletu, tak jsme věděli, že to nebude jen tak. Už nám jedné po druhé sbírali doklady. Tady v Přerově byl vedoucí KSČ Zuzaňák (Josef Zuzaňák) a teď nás, kteří jsme byli na sletu, zavolali. Pamatuju si to jako dnes, jak jsme seděli. Na kraji seděl Lukaštík, tady jsem seděla já, tady seděl jednatel, tam starosta a vzdělavatel. Bylo nás tam pět nebo šest. Zuzaňák na jednotlivé začal: Proč to? Proč to? Řval na ně. Někteří mu odpověděli stejným způsobem. Někteří jinak. Přišla řada na mě a on říká: ,S tebou si to vyřídím. Ty přijdeš za mnou na KSČ.‘ Pak přišla řada na Lukaštíka. Já bych každýmu člověku přála, který o něčem pochyboval, aby si poslechl, jak mluvil Lukaštík a co mu všechno řekl. Co všechno dělali, aby se ten sokolský slet nepořádal. Lukaštík byl totiž jednak člen ČOS a jednak ze svého působení v Británii měl známé. Čili to znamenalo, že všechno kolem toho znal. My jsme otvírali oči. Ten Zuzaňák říkal: ,Dost, dost!‘ – , Ještě jsem neskončil,‘ trval na svém Lukaštík. Byl z toho i sám vykolejenej. Ale víte, když si na to vzpomenu, jaký to byl pro nás zážitek... Netrvalo dlouho, když jsem dostala oznámení, že se ruší sokolská župa a že se ruší moje funkce.“
„Moc dobře jsem si to uvědomovala. Já jsem byla v tom osmačtyřicátým vedoucí prodejního oddělení u Zejdů. Po tom únoru čtyřicet osm se tam začali prosazovat komunisté. Už si nevzpomínám na jejich jména, ale byli to chlapi, zvláště ten jeden, kteří pořád nadávali na kancelář. Že v kanceláři si lidi jen tak přijdou a nic nedělají. A byl jeden z těch prvních, který se do té komunistické kanceláře dostal. Když to potom přišlo a oni měli zřejmě nějaký příkaz, aby dělali nábor, tak ráno jsem přišla do práce a měla jsem na stole přihlášku, abych přišla do KSČ. Já jsem ji odsunula a nic jsem neřekla. Druhý den jsem přišla do kanceláře a v prostředku, jak jsem si sedla, jsem zase měla přihlášku do KSČ. Zase jsem nic neříkala. Už jsem si říkala, že tohle dál nejde. Jejich vedoucí se jmenoval Čada a šla jsem za ním a říkala jsem mu asi to, že já jsem nikdy v žádné straně nebyla a do žádný ani nehodlám vstoupit. Něco v tom smyslu. On mi ještě říkal: ,Víte, co vás čeká?‘ Já povídám: ,Co mě může čekat?‘ A on říká: ,No výpověď. Nic jiného než výpověď.‘ Povídám: ,Tož to bude horší, ale nepodepíšu.‘ On říkal: ,Já se ještě pokusím.‘ Ještě dvakrát jsem tam měla přihlášku, ale netrvalo dlouho, když jsem, myslím, v září 1948 dostala od odborové rady oznámení, že se mnou ruší pracovní poměr.“
Ludmila Chytilová, rodným příjmením Barašíková, se narodila ještě v době rakousko-uherské monarchie, v roce 1911 v Přerově. Prošla tak celým obdobím novodobých dějin našeho státu. Zažila nejen vznik Československa, první republiku a nacistickou okupaci, ale také více než čtyřicet let komunistické diktatury. Jako členka a později jedna z vedoucích Tělocvičné jednoty Sokol Přerov se v Praze zúčastnila několika všesokolských sletů. Nejvíc jí ale utkvěl v paměti X. a XI. všesokolský slet. Oba se konaly v pohnutých letech 1938 a 1948, kdy Československu hrozilo ovládnutí politickými diktaturami. Stala se tak svědkem rozpuštění sokola jak za nacismu tak za komunismu. Když se pak v roce 1948 odmítla podřídit a vstoupit do komunistické strany, dostala výpověď ze zaměstnání. Po obnovení sokola v roce 1990 se Ludmila Chytilová znovu zapojila do činovnické sokolské práce. Do roku 1993 byla místostarostkou Sokolské župy Středomoravské – Kratochvílovy a pak až do svých 98 let působila jako vedoucí odboru Věrné gardy Sokola Přerov. Za svou práci pro sokol obdržela mnoho sokolských vyznamenání a pamětních listů a také cenu města Přerova – Medaili Jana Ámose Komenského. Dnes stále žije ve svém rodném městě.
