The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Cibulka (* 1931)

• narozen 5. března 1931 v Praze

• v roce 1935 se s rodiči přestěhoval do Tábora

• členem Junáka a cvičencem Sokola

• v Praze se vyučil zámečníkem, začal trénovat řeckořímský zápas

• pracoval v kladenské huti Poldi a v národním podniku Kovosvit v Sezimově Ústí

• podílel se na činnosti podzemní odbojové organizace v Táboře a okolí

• v roce 1951 zatčen a odsouzen k dvaadvacetiletému trestu odnětí svobody

• vězněn v pracovních táborech na Jáchymovsku, po neúspěšném pokusu o útěk i v Leopoldově

• roku 1960 amnestován, v roce 1961 absolvoval zkrácenou povinnou vojenskou službu u PTP

Jaroslav Cibulka se narodil 5. března 1931 v Praze. Po čtyřech letech se s rodiči a o dva roky mladší sestrou přestěhoval do Tábora, kde si jeho otec založil živnost, firmu na pokládání podlah. Od útlého dětství chodil pamětník cvičit do Sokola a vybavuje si i společné nedělní procházky podél řeky. V roce 1937 začal v Táboře navštěvovat obecnou školu, kterou má ve vzpomínkách spojenou hlavně s událostmi okupace a druhé světové války. Mnoho lidí z města totiž bylo zatčeno – například proto, že kdosi udal, že poslouchají zahraniční rozhlas – a uvězněno v koncentračních táborech. Někteří jeho spolužáci tak zůstali sami doma, čehož prý chlapci využívali. V opuštěných bytech se scházeli a ukrývali tam zbraně, kterých se v hrůze zbavovali dospělí. V podmínkách přídělového systému, kdy například dříve běžné jižní ovoce Jaroslav Cibulka a jeho kamarádi „vídali jen za výlohou, kde Hitlerjugend měli svoje ubytování“, se děti uvězněných také stravovaly po rodinách, mimo jiné i u Cibulkových.

Skautem, sokolem a učněm

Kromě Sokola formoval Jaroslava i zakladatel skautingu v Táboře[1] profesor Chalupný,[2] k němuž stejně jako řada dalších chlapců docházel, aby si poslechl jeho vyprávění a vypůjčil si knihy. Pod vlivem Chalupného také po válce vstoupil do obnoveného Junáka a jako příslušník spojovacího oddílu se účastnil řady výprav, táborů a her. V roce 1946 nastoupil jako učeň do autodílny v Praze, zajímal se totiž mimo jiné o motory a po vyučení se chtěl dále vzdělávat na některé z vysokých škol technického zaměření. Po několika měsících ho však předvolali na pracovní úřad, kde mu oznámili, že automechaniků je dostatek a vlasti lépe poslouží jako pekař, horník nebo zámečník. „Měl jsem minutu na rozhodnutí, co budu v životě dělat,“ vzpomíná Jaroslav Cibulka, který se nakonec rozhodl pro dráhu zámečníka.

„Všichni se měli seřadit na dvoře, dostali transparenty a mělo se pochodovat na Staroměstské náměstí,“ popisuje pak události února 1948, kdy jej jeho mistr z pražského závodu vyzval, aby mu pomohl přenést do továrny zbraně ukryté v sousedním výrobním podniku. „Vůbec jsem nevěděl, že se něco takového dělo. Zjistil jsem, že komunisti si vytvořili armádu pod vedením komunistické strany,“ uvádí dále pamětník. Dodává, že poté, co se vrata otevřela a asi dvousethlavý průvod vyrazil, raději průvod při první příležitosti opustil. „Ty začátky, to bylo strašné, to si dneska nikdo nedovede představit. V Táboře byli obchodníci, kteří tam měli obchody po celá pokolení. Po převratu přišli nějací dělníci s papírem a razítkem a obchod jim zabavili. Prostě je vyhnali. Řekli: ‚Máte na to deset dvanáct hodin, vystěhujte se,‘“ líčí poměry ve městě svého dětství, kde prý během postupného znárodňování došlo i k řadě sebevražd a kde se i jeho otec stal v podstatě přes noc „páriou“ a jeho známí raději přecházeli na druhý chodník, aby se vyhnuli kontaktu s živnostníkem a „vykořisťovatelem“. Ve skutečnosti ale zaměstnával jen svého bratra a při opakovaných domovních prohlídkách u Cibulkových neobjevili policisté očekávané zlato ani větší finanční částky.

Jaroslav se mezitím v Praze vyučil a chtěl z podniku odejít, ale odmítali ho propustit. Dobrovolně se proto přihlásil na brigádu v těžkém průmyslu s vidinou, že bude po čase uvolněn a najde si práci, která mu bude vyhovovat. Nastoupil proto do huti Poldi v Kladně, kde jako topič spolupracoval i s vězni. Jednomu z nich, postaršímu muži, který mu ukázal, jak správně seřídit plynový kotel, pomohl setkat se s manželkou. Jakožto civilista ho totiž provedl z podniku přes závodní stráž. Během pobytu v Praze také hledal sport, který by mu vyhovoval. „Myslel jsem si, že bych boxoval, ale když jsem potom přišel na trénink a viděl jsem box, nelíbilo se mi to,“ vybavuje si Jaroslav Cibulka. Dodává ale, že ve stejném zařízení zahlédl trénovat i vzpěrače, přes něž se dostal až k zápasníkům. Takže to dopadlo tak, že pak léta trénoval řeckořímský zápas. Jako topič v huti Poldi pamětník sloužil tři měsíce, pak ale zjistil, že ho závod, kde se vyučil, nehodlá propustit. Přestal proto chodit do práce a propuštění si nakonec vymohl. Nějaký čas působil ve firmě Antropius v Loděnici, ale zanedlouho se raději odstěhoval za rodinou do Tábora.

Zápasníkem a členem podzemní organizace

Tam si našel zaměstnání v podniku Kovosvit v nedalekém Sezimově Ústí a začal trénovat „se syny živnostníků nebo rovnou s živnostníky, už staršími kluky“ v tamním ligovém zápasnickém klubu a ve welterové váze za táborský klub i zápasil. Jaroslav už od února 1948 uvažoval o tom, jak by mohl proti novému režimu vystoupit. S kolegy v klubu „se o politice moc nebavil, zájem byl uspět v té své váze“ a táborští zápasníci rozhodně „netrénovali proto, aby se uměli venku prát“. Seznámil se ale se Stanislavem Kosíkem, který ho uvedl do tajné organizace, jejíž členové shromažďovali zbraně, a v duchu vyjádřeném slovy „když může mít armádu komunistická strana, tak my taky“ se připravovali na očekávanou třetí světovou válku. Komunikace mezi spiklenci, v jejichž čele stál bývalý bankovní úředník, invalidní důchodce Jan Bayer zvaný Dědek, probíhala téměř výhradně přes Kosíka. I tak se ale Jaroslav Cibulka osobně setkal například s bratry Plívovými, kteří budoucí partyzány učili zacházet se zbraněmi.

„Ta situace se nevyvíjela tak, jak jsme předpokládali, totiž že dojde k nějakému střetu Východu a Západu, takže se to scvrklo na takové ničení všelijakých informačních tabulí a podobně,“ uvádí Jaroslav Cibulka a připouští, že i kvůli nezkušenosti zúčastněných dopadl celý podnik špatně. Seznámil totiž Kosíka s jakousi dívkou, jejíž bratr právě sloužil na vojně u paroplavební společnosti. „My jsme si říkali, že bychom jeho zaměstnání mohli využít, že bychom se takhle mohli dostat za hranice. Přemýšleli jsme, že pokud se nebude nic dít a nebudeme moci nějak zasáhnout, tak odejdeme za hranice, a tohle se nám zdálo jako příležitost,“ přibližuje Jaroslav naděje vkládané do mladého muže, který jim ochotně přislíbil pomoc, aby je pak obratem jako příslušník vojenské rozvědky udal. „Tak nás posbírali, mě zatkli třeba přímo na pracovišti, v podstatě mě přepadli. Přišel mistr, říkal, že mám jít na osobní oddělení, takže aniž bych něco tušil, zašel jsem na to osobní. Otevřu dveře, a jak jsem je zavíral, stál tam estébák s pistolí, naproti byl další, takže se na mě vrhli a spoutali mě,“ popisuje, jak jednoho květnového dne roku 1951 členy skupiny zatkli. Spiklence poté soustředili na policejní stanici v Táboře, odkud je obratem eskortovali do vyšetřovací vazby.

„Po zatčení nás odvezli na StB do Budějovic do známé ‚Lannovky‘,“ vzpomíná Jaroslav Cibulka. „Výslechy ze začátku probíhaly se zavázanýma očima. Nejvíc jsem pociťoval problém kvůli tomu, že tvrdili, že jsou tam zavření i moji rodiče. A když jsem si představil, že by tam zavřeli matku, která měla za sebou asi pět operací, tak by to bylo bývalo špatné,“ popisuje podmínky ve vyšetřovací vazbě. Pro sportovce přivyklého volnému životu na čerstvém vzduchu byl pobyt v těsné cele náročný. Navíc Jaroslav musel od šesté hodiny ranní do desáté hodiny večerní chodit a vězeňský režim reguloval i to, v jaké poloze má spát. Vyslýchán byl opakovaně a systematicky, k mučení se však vyšetřovatelé v jeho případě neuchýlili. Přesto v průběhu vyšetřování zhubl asi o dvacet kilo a částečně se zotavil až po přesunu do soudní vazby, kde mohl konečně navštívit lékaře. Po uzavření protokolů pamětníka převezli na služebnu StB, kde mu oznámili, z čeho je obviněn. Zároveň ho upozornili, že kdyby se snad chtěl u soudu odchýlit od oficiálního scénáře vyšetřovatelů, odrazí se to na výši jeho trestu.

„Ani neřekli, kde se to bude provádět, prostě nás odvezli do Soběslavi do kulturního domu a tam probíhal soud,“ vzpomíná Jaroslav Cibulka. Během převozu se konečně mohl setkat s ostatními členy skupiny a společně byli předvedeni v poutech do soudní síně, kde už kromě dělníků sezvaných z okolních továren čekali i jeho rodiče. Promluvit s nimi nemohl, několik minut před začátkem procesu ho ale vyhledal jeho obhájce a svému svěřenci sdělil: „Prosím vás, mluvte podle protokolu, jinak vás oběsí.“ „Pan prokurátor mě označil za lumpa,“ uvádí Jaroslav Cibulka k samotnému soudnímu řízení, během něhož žalobce volně improvizoval, rozšiřoval rozsah obvinění a zároveň o vině rozhodoval, takže se obžalovaní téměř nedostali ke slovu. Soud nakonec rozhodl, že se členové skupiny dopustili mimo jiné velezrady a nedovoleného držení zbraní. Jan Bayer jakožto vedoucí skupiny unikl trestu smrti jen proto, že se právě nacházel v psychiatrické léčebně, a byl tak odsouzen „jen“ k trestu odnětí svobody na doživotí. Jeho pobočník Kosík byl odsouzen k odnětí svobody na dvaadvacet let, stejně jako Jaroslav, nejnižší trest obnášel odnětí svobody na patnáct let.

Po vynesení rozsudku převezli skupinu do izolované samovazby v budově bývalého kartuziánského kláštera ve Valdicích. Po několika měsících strávených převážně výrobou patentek transportovali Jaroslava Cibulku spolu s dalšími odsouzenými k výkonu vysokých trestů do věznice Mírov, kde se na společné cele setkal s kolegy. „Uvítání“ kromě běžného ponižování spočívalo i v představení umrlčí káry jako jediné cesty ke svobodě. Stejně jako všichni odsouzení i pamětník musel na Mírově pracovat a za nesplnění normy hrozila obávaná korekce ve vlhké a mrazivé hradní kobce. V lednu 1953 dozorci vybrali mladší odsouzené a transportovali je autobusem se zabarvenými okny do Jáchymova. Jaroslav se tak v tuhé zimě ocitl v neznámém kraji, nejdříve v ústředním táboře, odkud vězni zanedlouho vyrazili na další cestu autobusem. Lidé postupně vystupovali, až nakonec zůstal jako poslední. Autobus konečně zastavil a ozbrojený doprovod ho poslal kamsi do lesa. „Když jsem neviděl žádnou cestu, myslel jsem si, že mě chtějí zastřelit, což by tam nebylo nic divného. Stačilo říci, že jsem byl na útěku, a tím by to bylo vyřízené. No, nic se ale nestalo, takže jsem nějakou dobu šel tím lesem až na Barboru,“ vzpomíná Jaroslav Cibulka na své první dojmy z pracovních táborů.  

To je, jako když ukazují dneska koncentráky 

V pracovním táboře Jáchymov Vršek-Barbora ubytovali Jaroslava Cibulku v posledním z lágrových baráků v místnosti s asi patnácti dalšími lidmi. Druhý den ráno vyfasoval karbidovou lampu s otevřeným ohněm, pogumované fáračky, holínky a kožený klobouk a poprvé sfáral do uranového dolu. Po krátkém zaučení nastoupil u jedné party jako lamač a se třemi dalšími muži navrtával otvory pro výbušniny, takže hluk v uzavřeném prostoru byl často téměř neúnosný.

Pro vězně nezvyklé na manuální práci byly podmínky v táboře jen těžko snesitelné. Jaroslav, který byl od dětství zvyklý pomáhat otci při pokládání parket, však zpočátku snášel vyčerpávající práci v podzemí dobře. Po každé směně ale museli vězňové čekat na shromaždišti, až budou spočítáni. A to i v tuhých mrazech, na které nebyli vybaveni – i za improvizovanou šálu z hadru hrozila korekce, tedy pobyt v betonovém bunkru. Základní táborová strava byla naprosto nedostatečná a příděl potravin závisel na pracovním výkonu celé skupiny, kdy za nesplnění normy hrozila opět korekce. Po čase začal pamětník pociťovat slabost a kolegové ho upozorňovali, že zežloutl v obličeji. Objednal se proto k lékaři, který do tábora pravidelně dojížděl. Ten mu údajně diagnostikoval tuberkulózu a jako léčbu mu předepsal jednu kalciovou injekci. A protože měl pamětník jen zvýšenou teplotu, musel zpátky do práce. Až do března 1953 tak s podlomeným zdravím přežíval v podzemních štolách a prokašlal celé noci, takže se skoro nevyspal. Spoluvězni ho navíc ujišťovali, že na jeho pryčně skutečně předtím spal jakýsi muž s otevřenou tuberkulózou, kterého před časem někam odvezli.  

„Každá mezinárodní událost se odrážela na těch policajtech, na těch dozorcích. Najednou se chovali jakoby normálně. Pokud se nic nedělo, hledali, kde by nás mohli potrestat… za cokoliv. A při takovéto mezinárodní události byli najednou nejistí,“ popisuje Jaroslav Cibulka situaci po úmrtí Stalina a Gottwalda, kdy stejně jako mnozí další doufal, že se jeho situace zlepší. Místo toho ho převezli do Jáchymova, kde ho StB asi tři týdny držela ve sklepě pod vyšetřovnou a opakovaně vyslýchala v souvislosti s jeho případem. Po návratu do tábora se jeho postavení ještě zhoršilo – poslali ho dobývat smolinec, tedy v postranních chodbách vyražených náložemi těžit žíly uraninitu. „To je vlastně nejnebezpečnější pracoviště, to máte žílu a tu musíte vydolovat sbíječkou. Dá se tam plachta a na tu plachtu se to prostě takhle dobývá, no a potom se to dávalo rukama do barelu a barel, který měl osmdesát nebo i víc kilo, se dal do vozíku a vozil se nahoru. Když tam přicházel civil – oni tomu říkali kolektor, to byl člověk, který tam měřil intenzitu – a měl ten přístroj zapnutý, tak to už jste slyšel zdálky ten přístroj, jak tam prostě je to záření. To byla asi odměna za ten výslech v Jáchymově,“ vzpomíná na chvíle, když už se pomalu loučil se životem. Po dvou měsících byl ale přeložen do tábora Bytíz u Příbrami, kde s pomocí spoluvězňů nastoupil jako brigádník do kuchyně. Konečně se tak mohl dosyta najíst a rychle se zotavoval. Také ho přeložili na bezpečnější pracoviště, a protože si ho nevyhlédl žádný z dozorců, život se zdál mnohem snesitelnější.

Na útěku do Sovětského svazu

Když asi po třech měsících Jaroslav Cibulka nastupoval na noční směnu, porouchala se jedna z důlních klecí, takže horníci museli sestupovat dolů po žebřících. Protože pracoval na nejnižším patře, měl slézt až jako jeden z posledních a v houstnoucím šeru pozoroval slabě osvětlený tábor. Po chvíli zaregistroval, že dva kolegové z překopu někam zmizeli, a vydal se je hledat. Když u táborové lampárny objevil prvního z nich, kolega mu nabídl, aby se s nimi pokusil o útěk. Zpoza budovy mezitím vyjel v nákladním voze druhý. Jaroslav neváhal a za jízdy naskočil do automobilu, který už se blížil k táborové bráně. Strážné tento kousek natolik překvapil, že začali střílet až ve chvíli, kdy už vůz prorazil bránu a překonal asi padesát metrů, dělících tábor od hlavní silnice. Ta však kopírovala půdorys tábora a na uprchlíky krčící se v kabině teď pálili jak od brány, tak z několika strážních věží. Přesto se jim ve voze, který měl podle pozdějšího vyšetřování asi sedmdesát průstřelů, podařilo uniknout.

Jaroslavovi společníci na Příbramsku nikdy nebyli a nedokázali se zorientovat. Když se za vozem po několika kilometrech objevilo osobní auto, raději zastavili a skupina vyrazila do nočního lesa, kde se muži ve fáracím oblečení ukryli mezi smrčky. Za rozbřesku uprchlíci zaslechli blížící se vozy a zanedlouho les začali pročesávat dozorci se psy, muže v úkrytu však přehlédli. Ti se pak rozhodli, že budou po nocích pochodovat až na Moravu, kde pamětníkovi kolegové předtím převáděli lidi do Rakouska, a pokusí se překročit hranici. „V té době jste se nemohli někde ukázat nebo někoho požádat o pomoc, ti lidé byli vystrašení a za pomoc politickým vězňům dostávali deset patnáct let, takže to málokdo risknul,“ vysvětluje Jaroslav Cibulka, proč se rozhodli, že se lidským obydlím raději vyhnou.

Už za svítání ale narazili na otevřeném prostranství na ozbrojenou hlídku a raději se bez odporu vzdali. „Jeden policajt, možná byl naštvaný, že tam musel přes noc hlídat, pořád provokoval. Kam jsme chtěli utéct a podobně. Že nikdo u nás v Čechách nemá šanci, každého chytnou. Když to trvalo moc dlouho, tak jsem se naštval a říkám mu: ‚No tak já jsem chtěl utéct do Sovětského svazu, tam je přece blahobyt, ne?‘ Ten mi ukázal sovětský blahobyt. Tak se rozzuřil, že mě tam mlátil do té chvíle, než jsem omdlel,“ vybavuje si Jaroslav Cibulka incident, po němž spoutané uprchlíky odvezli zpátky do tábora, kde je předvedli pro výstrahu všem, kteří by snad uvažovali o útěku. Odpoledne pak trojici odvezla StB do Klatov, kde strávila několik měsíců v samovazbě. „Už jsem byl zběhlý mukl, a tak jsem věděl, jak nevyhladovět. Člověk má třeba hlad, ale nesmí myslet na jídlo. Hodně je to záležitost psychiky,“ popisuje Jaroslav vcelku snesitelné poměry v klatovské samovazbě, odkud ho převezli do vazby ve věznici v Chebu. Tam pak přijel soud z Karlových Varů a za útěk mu trest prodloužil o další dva roky, na čtyřiadvacet let, což je „na odsezení dost, ale v té době to nebyl žádný zázrak a byli lidé, kteří měli i šedesát let“.  

Nebezpečným recidivistou v Leopoldově

Po rozsudku odvezli Jaroslava Cibulku přes Ilavu do Leopoldova. Po několika dnech na samotce ho se zelenou páskou útěkáře na rukávě zařadili na jedno oddělení a nasadili na nucené práce, čímž začala jeho cesta po řadě detašovaných závodů a podniků, jako byl Agrostroj Pelhřimov nebo Zbrojovka Brno. Přestože ve věznici panovaly tvrdší poměry než v pracovních táborech, byl „radši v tom kriminále, protože neměl zájem těžit nějakou rudu pro Rusáky“. Následující roky trávil prací, který byla jinak tvrdě trestána – výrobou maličkostí, které usnadňovaly život ve vězení, mimo jiné krucifixů a zapalovačů, pronášením motáků a také v samovazbě. „Řekl bych, že jsem věřící člověk, a tak jsem to nebral tak tragicky jako někteří lidé. Prostě jsem věřil, že tohle jednou skončí, že se dostanu domů. To víte, že člověk vzpomíná na svoje blízké, je to nekonečné. Když potom v normálním životě potřebuje něco promyslet, tak chodí po cimře, na to chození si kolikrát vzpomenu. Já vím, že když jsem se vrátil domů… Prostě zničehonic jsem začal běhat po kuchyni, než jsem si uvědomil, že nemusím, takové návyky vám zůstanou dlouho,“ vzpomíná Jaroslav, který se nakonec jakožto obzvlášť nebezpečný trestanec ocitl v uzavřeném oddělení ministerstva vnitra s řadou kněží, například Augustinem Machalkou, vojáků nebo politiků včetně Gustáva Husáka, který však „naštěstí nebyl na cimře, takže na něj nemusel koukat“. Protože v izolaci vládl mírnější režim než ve zbytku věznice, mohl při každodenním draní peří vyslechnout řadu přednášek a diskusí, do nichž se ostraha, který byla mimo prostor izolace, nevměšovala. V Leopoldově prožil pamětník šest let a očekával, že tam stráví i zbytek trestu, ale v roce 1960 byl po devíti letech v táborech a věznicích amnestován. Protože po celou dobu musel ze své mzdy financovat ostrahu, stravu, a dokonce i samovazbu, mohl si po propuštění za vydělané peníze koupit pouze jeden pár bot, ve kterých vyrazil za rodiči do Tábora. 

Říkal jsem, že na Jáchymovsku bych nechtěl být ani po smrti, a už jsem tady padesát let

Zpočátku tak Jaroslav Cibulka musel nosit šaty po otci a pomalu si zvykal na civilní život. Brzy pro propuštění se oženil a začal pracovat ve státním podniku Pozemní stavby, už v lednu 1961 ale nastoupil povinnou vojenskou službu. Tu však absolvoval ve zkráceném termínu u Pomocných technických praporů v Novém Jičíně a v Ostravě převážně ve společnosti bývalých trestanců. „Rozkaz tam vypadal asi tak, že jsme vyšli před budovu, někdo tam stál, někdo tam seděl, poddůstojník tam něco křičel, a nikdo si toho nevšímal. Začali ho poslouchat v tom okamžiku, když se rozdávaly dopisy. Tam z toho lidi kolem měli legraci. To bylo vůbec nepředstavitelné, to nebyla vojna, jenom jsme měli uniformu a spadali jsme pod vojenský soud. Jinak jsme museli pracovat. Takové odkladiště nepohodlných lidí,“ popisuje pamětník poměry v útvaru, z něhož bylo velmi snadné vrátit se do vězení, ale na rozdíl od řady kolegů se tomu dokázal vyhnout. Po vojně se Jaroslav vrátil na Jáchymovsko, chtěl totiž založit rodinu a v Táboře ani v jeho okolí se mu nepodařilo sehnat byt. Nakonec tak přijal zaměstnání v pobočce podniku Škoda v Ostrově, kde se nabízelo také ubytování. V továrně ho přijímal bývalý příslušník StB a město z velké části obývali dozorci i bývalí vězni a mohl být kdykoliv zatčen, aby si odpykal neamnestovanou část trestu. Přesto tam vedl „klidný rodinný život“, vychovával dvě děti a pracoval jako frézař a seřizovač lisu. Bývalé spoluvězně občas navštěvoval, s dětmi ani s manželkou však o svém pobytu ve vězení nikdy nemluvil i proto, že ho při propuštění přinutili podepsat závazek mlčenlivosti. V roce 1990 byl Jaroslav Cibulka rehabilitován, angažoval se v Konfederaci politických vězňů a působil i jako správce památníku v jednom z jáchymovských pracovních táborů.

 

 

 

[1] http://www.junak-tabor.cz/historie/

[2] https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Chalupn%C3%BD_Emanuel