The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Cigánová (* 1936)

• narodila se 7. června 1936 v Hati na Hlučínsku

• v říjnu 1938 se Hlučínsko stalo součástí německé říše

• Marie Cigánová dostala německé občanství, stejně jako všichni na Hlučínsku

• v roce 1939 narukoval otec do wehrmachtu

• 22. června 1941 vpadlo Německo do SSSR, 26. června otec padl

• v dubnu 1945 se Marie Cigánová stala svědkyní bojů Ostravsko-opavské operace

• byla svědkyní situace, kdy chtěl ruský voják zastřelit matku

• po válce zažila obnovu Hlučínska zničeného přechodem fronty

• v 50. letech sledovala nucenou kolektivizaci zemědělství

• vystudovala Vyšší hospodářskou školu v Ostravě

Hrála si s dětmi od sousedů, když ji volal. Slyšela zřetelně ten hlas, koutkem oka zahlédla jeho siluetu, ale dováděla s ostatními dál. „Pojď za mnou, Marlis! Jak dlouho mám čekat?“ Jenže čtyřletá kudrnatá holka neměla zrovna čas. Potřebovala tu hru dokončit, a přestože otce milovala, jeho přítomnost se jí zrovna teď moc nehodila.

Karel Cigán popošel k lískovému keři, ulomil z něj prut a znovu na děvče zavolal. Dosud nikdy dceru neuhodil, teď však tušila, že jde do tuhého. Stála tam, hleděla na otce a vyčkávala, jak to dopadne. „No tak pojď k tátovi, přece,“ odhodil klacek a roztáhl paže. „Ty zlobíš, a já už jsem tu možná naposledy,“ řekl tiše a zvedl ji v náručí. Měl pravdu. Ta operace nesla název Barbarossa a vojín wehrmachtu Karel Cigán padl čtvrtý den poté, co Hitler vtrhl do Sovětského svazu.

Pošťák nechtěl vidět mámu plakat

Téměř každé ráno chodila Anna Cigánová do kostela a cestou zpátky se zastavila na poště. Čekala dopis z fronty, stejně jako desítky dalších žen z Hati. Po připojení Hlučínska ke Třetí říši v říjnu 1938 dostali obyvatelé německé občanství a muži rukovali do wehrmachtu.

Dopis od muže nepřišel, poštmistr však paní Annu požádal, aby na dolním konci vesnice roznesla hromádku písemností, kterou už měl pro ni připravenou. „Zprávu o tátovi vložil až dospod. Nechtěl mámu vidět plakat,“ vzpomíná Marie Cigánová.

Na pohřeb šla v černých dětských šatičkách a dodnes má před očima chvíli, kdy kráčela hřbitovem s mámou mezi hroby až k prázdné rakvi pod jakýmsi přehozem. Zádušní mše za vojáky padlé na frontě měly připomínat skutečný pohřeb a pro malé děvčátko to tehdy bylo první setkání se smrtí.

Nic naplat, že to byla smrt tátova, nic naplat, že si ji sám předpověděl. Zemřel stovky kilometrů odtud, na západní Ukrajině. „To městečko se jmenuje Lubomiľ. S měkkým znakem na konci,“ říká Marie Cigánová. Později odtud přišel balíček a v něm všechny jeho věci. Snubní prsten, kartáč na boty i hodinky.

Češi ve wehrmachtu

Naprostá většina Čechů, kteří byli ve druhé světové válce nuceni bojovat na straně hitlerovského Německa, sloužila s hodností řadových vojínů nebo jako pomocníci u Říšské pracovní služby. Historik František Emmert o tom v knize „Češi ve wehrmachtu“ píše:

„Pro dnešní veřejnost je téměř zapomenutý a pro mnohé neznámý fakt, že za druhé světové války sloužily v německé armádě tisíce vojáků české národnosti. Nejednalo se přitom o sudetské Němce ani o členy smíšených rodin, ani o poněmčené kolaboranty, ale přímo o rodilé Čechy. A to navzdory Hitlerovu přesvědčení, že ‚žádný Čech není této cti hoden‘.

Přesto Češi bojovali v německých uniformách na všech frontách po celou válku. V Rusku, ve Francii, v Itálii, v Africe. A u všech hlavních druhů zbraní. U pozemního vojska, protiletecké obrany, námořnictva i letectva. Čeština se stala společně s polštinou a lužickou srbštinou nezřídka jazykem komunikace mezi německými vojáky, ne všichni uměli německy.

Jen málokterý Čech přitom udělal vojenskou kariéru. Většina zůstávala po celou válku jen obyčejnými vojíny, což odpovídalo jejich pozici nedobrovolných odvedenců. Mnozí navíc z wehrmachtu dezertovali, a pokud to bylo možné, vstoupili do československých zahraničních jednotek. Bezprostředně po válce, ale i po únoru 1948 nebyli tito čeští veteráni prohlášeni za zrádce, současně však ani za oběti nacismu.

Ani jedno, ani druhé se tehdejším režimům nehodilo do vytváření ideálního obrazu vzdorujícího národa, který si ‚s německými ozbrojenými složkami nijak nezadal‘. Služba Čechů ve wehrmachtu se neměla stát součástí oficiální historiografie. Proto bylo třeba tuto kapitolu moderních dějin zamlčet. Avšak stalo se! Češi ve wehrmachtu opravdu sloužili. Mnozí z těchto veteránů dodnes žijí.“

Ostravsko-opavská operace

Karel Cigán byl truhlář a jeho dcera Marie neposedné dítě. V dílně stála bedna plná hoblin, jako stvořených vysypat do nich pytlík hřebíků. „Tohle nesmíš dělat,“ vysvětloval otec, ale za chvíli už trpělivě vybíral hřebíky z hoblin znovu. Matka byla ráznější. Výprask na zadek a potom do chlívku, který byl k tomu účelu určen. Samotku pro zlobivé děti vystlala máma čistou slámou.

Cigánovi vlastnili tři hektary pole a dvě krávy. K tomu prase, slepice a králíky. V týdnu se donekonečna vařilo zelí a brambory, ovšem v neděli byla na stole silná polévka s nudlemi a pečené maso. Děda uměl porážet prasata, a tak chodil po zabijačkách a nosil výslužku.

Marie Cigánová si dobře pamatuje, jak maminka vařila doma pivo. Stáčela je do lahví, a když ho při žních přinesla chlapům na pole, bouchalo jak šampus. Dětem ředila pivo jahodovou šťávou. Ta v letních měsících nechyběla na Hlučínsku v žádné domácnosti.

Dne 20. dubna 1945, na Hitlerovy narozeniny, začaly v polích kolem Hati vybuchovat granáty. Vůdci zbývalo deset dnů života a sovětská vojska táhla na Ostravu. Ostravsko-opavská operace byla jednou z nejkrvavějších bitev druhé světové války na území Československa.

Hlučínsko je výjimečné tím, že tu hranici netvoří hory, a kudy před miliony let pronikl do vnitrozemí ledovec, tudy se teď valily ruské tanky. Ovšem jednotky wehrmachtu měly na ústupu velkou výhodu. V přehledné, mírně zvlněné krajině obsadily betonové bunkry pohraničního opevnění, které zde před válkou budovala československá armáda.

Šrapnel na památku

„Rusové v první vlně byli strašně opilí. Šla z nich hrůza,“ vypráví Marie Cigánová. „Kde je German?“ hulákal jeden z nich, přimáčkl matku ke stěně a k hlavě jí přitiskl pistoli. „Kde je German, rebjáta?“ obořil se na vyděšené děti. „Proč tu mluví o rybách?“ říkala si malá Marie, když zaduněl výbuch a střepina dělostřeleckého granátu škrábla omítku vojákovi za zády. Pustil ženu a zmizel ze dvora.

Marie Cigánová má ten šrapnel dodnes. Matka pro něj uháčkovala malé pouzdro a schovala na památku. Všude okolo rozsévaly tyhle kusy železa smrt a možná i jejího muže podobný zabil. Ona však věřila, že jí zachránil život.

„Z jídelního servisu obíjeli zlaté okraje. Mysleli si, že to je zlato. Odmontovali dvířka od všech chlívků a odnesli je na pole. Tam měli vyhloubené díry, ze kterých stříleli, a těmi dvířky se kryli,“ vzpomíná Marie Cigánová na Sověty v domě. Matce bylo tehdy jedenatřicet let, sousedově dceři ještě méně a Rusové prahli po mladých ženách. Schovaly se proto do slámy na půdě, odkud několik dnů nevystrčily nos. Staří lidé s dětmi přečkali boje ve sklepích.

Během tří dnů zahynulo v Hati dvě stě sedmdesát sovětských vojáků a přibližně sto čtyřicet Němců. Věž kostela dostala zásah z německého děla zakopaného vedle bunkru v protějších Darkovičkách.

Jak do vesnice přicházely další vlny Rusů a ti z první linie postupovali do vnitrozemí, chovali se nově příchozí k místním lidem ohleduplněji. Zprvu si mysleli, že jsou to Němci, jenže nedokázali pochopit, jak je možné, že si vzájemně celkem dobře rozumějí, že jejich jazyky jsou si podobné.

Bylo třeba sázet brambory

„Maminka se sousedkou vzaly koše a šly na pole sbírat granáty. Když měly koše plné, vykopaly jámu, granáty tam naskládaly a zasypaly hlínou. Nevím, jestli všechny granáty byly funkční, ale nikomu se nic nestalo,“ vzpomíná Marie Cigánová na první dny poté, co Rusové odešli.

„Bylo třeba sázet brambory, takže musely z pole tu munici nějak uklidit. V lese byly zase pancéřové pěsti. Byly tam vykopané takové velké kryty a těch pancéřových pěstí se tam našlo možná pět. Také tam bylo hodně malých děr a do těch se ty pancéřové pěsti zahrabaly.“

Celkem 145 mužů z Hati padlo na frontě nebo byli nezvěstní. Když po válce umřel pamětnici dědeček, zůstala s mámou a sestrou sama. Vzpomíná na únor 1948. „Stalo se něco strašného,“ pravil učitel, když se komunisté dostali k moci, a rozdal dětem pohlednice s prezidentem Masarykem. Stejně jako střepinu granátu, i tento obrázek má Marie Cigánová schovaný.

Když o tom všem vypráví, mluví chvílemi nářečím zvaným „po našymu“. Podle historické příslušnosti k Prusku se Hlučínsku říká také Prajzsko. Obyvatelé jsou „Prajzáci“ a jejich řečí je „moravština“. Marie Cigánová však mluví také skvělou němčinou, stejně jako všichni Prajzáci její generace.

„Jak se pozná pravý Prajzák? Česky i německy umí perfektně. To byla vždy norma,“ definuje stručně rodilé obyvatele Hlučínska. „Není ovšem důležité, jakou řečí mluvíš, ale jaký jsi,“ dodává, když se ptáme na její životní krédo.