The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Cigler (* 1929)

• narozen 21. dubna 1929 ve Vsetíně

• vychovávala ho matka a otčím, majitel pohřební služby

• matka i otčím za druhé světové války zapojeni do odboje, pomoc partyzánům a Židům

• na konci války se stal svědkem msty Čechů na poražených Němcích

• po gymnáziu studoval Vyšší odbornou školu sklářskou a Střední školu Nový Bor

• v letech 1951-1957 studoval v ateliéru Josefa Kaplického na VŠUP

• na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě založil ateliér Sklo v architektuře, který vedl v letech 1965-1979

• má za sebou mnoho výstav a architektonických realizací

Sklo v krajině, sklo v architektuře, sklo jako každodenní materiál, průmyslová surovina i umělecký předmět: pro výtvarníka a architekta Václava Ciglera se sklo stalo celoživotní inspirací. Díky tomu, že abstraktní průzračnost skla se vyhýbá ideologickým interpretacím, mohl relativně svobodně tvořit i v dobách, kdy se jiné disciplíny výtvarného umění poměřovaly parametry „socialistického realismu“.

 

Dělal to ze samozřejmosti

„Jsem si jistý, že moji rodiče se velice milovali, ale rozvedli se ještě dřív, než jsem se narodil,“ říká Václav Cigler. Narodil se 21. dubna 1929 ve Vsetíně. Jeho matka, která předtím krátce žila s otcem na Slovensku, zdědila romantickou budovu bývalého mlýna v údolí Jasenka. „Vrátila se s outěžkem a ve Vsetíně porodila,“ vysvětluje pamětník.

O rozchodu svých rodičů se mnoho podrobností nedozvěděl. „Bylo tam jisté náboženské napětí,“ naznačuje. Svého otce Aloise Matěje Ciglera potkal jen dvakrát v životě. Jednou, už v dospělosti, ho poznal ve filmovém týdeníku z roku 1945. „Viděl jsem tam člověka pronásledovaného davem, házeli na něho kameny,“ říká. Jeho otec měl tehdy sepisovat majetek slovenských kolaborantů a vystěhovaných Maďarů. „Ten dav si asi řekl, že nějaký Čehún si dělá nároky na cizí majetek,“ dodává pamětník.

V jeho dětství a dospívání hrál ale důležitější roli otčím, jehož jméno nechce prozradit. Tento muž, který ve Vsetíně provozoval pohřební službu, ale také se za války věnoval odbojové činnosti v napojení na exilovou vládu, prý nikdy nestál o veřejné uznání. „Dělal to všechno z určité samozřejmosti,“ vysvětluje Václav Cigler.

 

Pubertální partyzán v seníku

Matka s otčímem mimo jiné ukrývali mladíka jménem Jan Životský, který ilegálně přešel hranici na Slovensko a zapojil se do Slovenského národního povstání. Po návratu ho udala jedna dívka, která se celé akce účastnila, takže mu hrozilo zatčení gestapem. Jan Životský, teprve šestnácti- nebo sedmnáctiletý hoch, se pak až do konce války schovával na seníku ve stodole, kde otčím parkoval kočáry své pohřební služby.

Jednou, když do statku zamířila domovní prohlídka, ho Václav Cigler zadním vchodem vyvedl ven do polí. Shodou okolností tam ale narazili na rozvinutou rojnici německých vojáků v zápalu cvičení. „On mi dal proutek a předstírali jsme, že paseme ovečky. Prošli jsme tou skupinou vojáků bezúhonně,“ popisuje pamětník. Rozhodli se, že si vycházku trochu prodlouží, a zamířili do Hrubé Lhoty, kde měl Jan Životský přátele. Domů se z dobrodružného výletu vrátili až v hluboké noci. „Uviděl jsem venku matku, bez řečí od nás vzala tašky s jídlem. Musela potlačit zlost, dělala, jako by se nic nestalo. Byla to pro mě velká pedagogická lekce,“ říká Václav Cigler.

Jan Životský byl neklidný mladík a vydržet celé dny v úkrytu bez jakékoli činnosti pro něj bylo obtížné. Chtěl něco vykonat pro odboj a frustrovalo ho, že nemůže nic dělat. Občas se proto pustil do akce na vlastní pěst: například ke konci války přerušil elektrické vedení do zbrojovky v sousedním údolí Jasenice. Jindy ho Václavův otčím před odhalením zachránil tím, že Němcům, kteří do mlýna přišli udělat domovní prohlídku, vyprávěl židovské anekdoty. „Němci se strašně smáli a my jsme to napjatě pozorovali z kuchyňského okna. Věděli jsme, že na seníku je schovaný můj přítel, vyzbrojený jenom granátem. A kdyby ho odhalili, určitě by ho v sebeobraně použil.“

 

Najednou mi těch gestapáků bylo líto

Sám otčím ale také plánoval velkou akci proti místnímu gestapu. „Gestapo mělo ve Vsetíně sídlo a jeho příslušníci v poledne vždy obědvali při otevřených oknech. On měl nápad, že se přiblíží, nahází do oken granáty a tím tuto jednotku zlikviduje,“ říká Václav Cigler. Den před plánovanou akcí u něj Václav zrovna obědval, když se zde zastavili dva nejnenáviděnější gestapáci a vyžádali si odvoz do města. Protože Václav potřeboval jet do Vsetína také, otčím ho posadil na zadní sedadlo mezi ně. „Cestou jsem jim koukal po rukou, po nohou. Viděl jsem, že jejich údy jsou zatím na správném místě. A věděl jsem, že se na ně chystá tato akce. Najednou jsem se přistihl, že mi jich bylo lidsky líto. Kdyby se narodili v jiné době, mysleli by jinak, nebyli by v ohrožení,“ popisuje pamětník své emoční rozpolcení. K akci s granáty ale nakonec nedošlo.

Jindy Václav zažil, jak z budovy gestapa ve Vsetíně vyváděli zafačovaného člověka, který měl zřejmě za sebou mučení. „Najednou ale jako by obživl, rozhodil ruce, srazil ty Němce k zemi, a než se zvedli, utekl. Prchal roštím podél řeky několik kilometrů až k nějakému mlýnu. Tam se několik hodin ukrýval v ledové vodě pod mlýnským kolem a čekal, až jednotka Němců, kteří ho hledali, odpochoduje. Tím se zachránil,“ popisuje pamětník. Později se ho ujal a vyléčil ho jeden primář, jehož dcera chodila s Václavem do třídy na gymnáziu.

 

Posvátné knihy na dlažbě

Pronásledovaným lidem během války pomáhala také Václavova matka. Pracovala v kanceláři v místní továrně na příbory, jejíž majitel zaměstnancům umožňoval levně si nakoupit tovární výrobky, které mohli dále směňovat za nedostatkové zboží, především potraviny. Matka díky tomu mohla vypomáhat především místním Židům. „Vím, že se něco podsouvalo někde pod prahem nebo dávalo na schody. Já jsem o tom moc nevěděl, matka nechtěla, abych v případě výslechu znal nějaké podrobnosti, aby mě nevystavila situaci, kterou bych těžko zvládal,“ vysvětluje Václav Cigler.

Současně však poznamenává, že nevraživost vůči Židům nebyla ve Vsetíně pouze záležitostí Němců, ale také některých místních obyvatel. I ti se podle něho mohli podílet na vypálení místní synagogy 20. března 1939. „Pro mě to byl velký šok. Synagoga byla duchovním centrem. A najednou byla v troskách, posvátné knihy vyházené na dlažbu. To duchovní místo bylo pošlapáno, zdevastováno.“

 

Paničky kopaly do umírajících

Na konci války byl Václav Cigler naopak svědkem toho, jak se někteří z místních obyvatel mstili poraženým Němcům. „Chovali se vůči nim prostě strašně. Němci si svůj osud jistě zasloužili, ale… Češi se k nim najednou chovali stejně jako oni vůči nám. Když byla část německé obrany zlikvidovaná, leželi polomrtví v ulicích, naše paničky je dál kopaly, šlapaly jim po obličejích…“ popisuje. Zároveň připomíná, že nejčastěji se takto chovali lidé, kteří se během války drželi při zdi a do žádných odbojových akcí se nepouštěli. „A najednou cítili, že se z tohoto dá vytřískat politický kapitál,“ dodává.

Pomsta na Němcích a kolaborantech postihla také jeho profesorku němčiny z gymnázia, přesvědčenou nacistku. „Po válce se jí někteří spolužáci chtěli zbavit. Ona na ně čekala s granátem v ruce. Podařilo se ji zatknout, shodili ji z mostu do řeky. V korytě řeky potom její tělo leželo několik týdnů,“ popisuje pamětník otřesné události své doby.

 

Setkání se sklem v Novém Boru

V porovnání s těmito dramatickými a často děsivými zážitky zní až jako z jiného světa, když Václav Cigler mluví o svých tehdejších zájmech a zálibách. Miloval totiž botaniku a zahradničení. „Každý rok jsem si objednával sazenice u nejlepších zahradníků, dostával jsem katalogy. Kdykoli něco kvetlo, musel jsem být u toho, prohlížet si to, přivonět si,“ vypráví. Zároveň si ale uvědomoval, že studium přírodovědy zahrnuje také chemii a další předměty, které nebyly úplně jeho šálek čaje, takže o něm neuvažoval. Současně se u něj rozvíjela záliba v kreslení, malování a modelování hlíny. „V přírodě jsem našel dokonalý, otevřený ateliér,“ říká. Podal si přihlášku na Akademii výtvarných umění a na VŠUP, ale jeho výtvarná příprava nebyla dostatečná, byl téměř úplný samouk, a tak nebyl přijat. Dostal se sice na pedagogickou školu v Olomouci, ale včas si uvědomil, že učitelská práce ho neláká. A tak nakonec zamířil do nově otevřené sklářské školy v Novém Boru, kde začal studovat v roce 1949.

Ve škole se vyučovaly obory jako malba na sklo, ryté sklo, broušení skla a hutní oddělení. Václav Cigler si s výjimkou hutní práce vyzkoušel všechno. Ve výuce se kladl důraz na praxi, stejně jako na rozvoj výtvarného vidění studentů. Profesoři byli jen o pár let starší a trávili se studenty i volný čas. Někdy se vydávali do domů po odsunutých Němcích, kde už v té době zůstaly jen zbytky po několikaletém rabování. „Na dvoře jednoho bývalého boháče jsme našli dva klavíry, na které někdo zřejmě hrál sekerou,“ poznamenává pamětník.  

Práce se sklem pro něj znamenala doslova životní zlom – od amatérského kreslení a malování k vědomé, promyšlené tvorbě. „Pochopil jsem, že sklo je materiál, který je potřeba opticky otevřít ve vnímání jeho podstaty. Je to materiál, který komunikuje se světlem. Trojboký skleněný hranol je sám o sobě výtvarným dílem, protože absorbuje své okolí, prizmaticky ho rozkládá,“ vysvětluje.

 

Byli jsme svobodná komuna

Po dokončení sklářské školy v Novém Boru roku 1951 zamířil na pražskou VŠUP do ateliéru profesora Josefa Kaplického, kde byli jeho spolužáky Adriena Šimotová, Jiří John či jeho pozdější manželka Zdena Strobachová. Studenti svou tvorbou doslova žili, všechna zadaná témata prožívali společně a konzultovali spolu i díla, na kterých pracovali mimo školu. Často se dostali ke státním průmyslovým zakázkám a navrhovali užitkové sklo pro československé ambasády, pro Vatikán, pro belgického krále. V posledním ročníku dostali za úkol navrhnout vitráže pro československý pavilon na Světové výstavě v Bruselu roku 1958.

Politický tlak na profesory VŠUP, jako byli Josef Kaplický a Emil Filla, stále sílil, studentům se ale podařilo vytvořit si mezi sebou svobodný tvůrčí i lidský prostor. „Byli jsme taková malá komuna, kde jsme mohli o všem mluvit otevřeně, během studia i později. Navštěvovali jsme se, mluvili jsme o tom, co děláme. Žili jsme ve společenství, které se vymezilo vůči vnějšímu světu,“ vysvětluje Václav Cigler.  

 

My tu Mesiáša nepotrebujeme

V roce 1964 dostal příležitost odejít na Slovensko a na bratislavské Vysoké škole výtvarných umění založit ateliér Sklo v architektuře. Ne všichni na škole ovšem jeho příchod vítali. Během prvních dnů jeho pobytu se konalo sezení, na němž se měl seznámit s místním profesorským sborem. „My tu Mesiáša nepotrebujeme,“ ozval se tehdy jeden z profesorů, který se později stal rektorem. „Mesiáš byl jen jeden, já jím nejsem. Jakmile za mě budete mít náhradu, tak odcházím,“ ohradil se tehdy Václav Cigler. Nakonec ale v Bratislavě zůstal celých čtrnáct let, každý týden tam dojížděl z Prahy, kde žila jeho manželka s dětmi.

Jeho původní vizí bylo vybudovat v Bratislavě jakési designové centrum, kde by se setkávali studenti, absolventi školy, technologové z továren, umělci a představitelé firem. „Něco takového se v pražském prostředí dlouho nedařilo prosadit. Říkal jsem si, že Slováci budou ctižádostivější a pružnější,“ vysvětluje. Pro svůj projekt získal i pozemek v rámci nově založené továrny na technické sklo. Nakonec ale nedostal finanční podporu ze strany ministerstva.

Po odchodu z Bratislavy roku 1979 se Václav Cigler věnoval volné tvorbě, sochařství, návrhům šperků i architektonickým projektům. Celý život se ve své tvorbě drží pravidla: „Z deseti nápadů vyloučit pět, z pěti vyloučit tři a nakonec zůstat u jednoho. Jít až na grunt podstaty výpovědi, nezaložené na efektech a mnohomluvnosti.“