Marie Čiháková

* 1953

  • „Ve školství tenkrát skoro každý musel být, nebo alespoň jak já to vnímám, tak všichni museli být v komunistické straně. Někteří se tomu nějakým způsobem vyhnuli a já jsem měla dobrý argument, na to si vzpomínám doteď, s Návesníkem. Každý rok mě pozval, že bych měla být kandidát komunistické strany a tenkrát se lidé vymlouvali, že na to nejsou dost zralí a na to nejsou dost připravení. A když mě takhle třetí rok přemlouval a že už musím, ať si nechám ty kecy i tom, že nejsem… Tak já jsem mu řekla o té vlajce. Tenkrát to nikdo, na to nezapomenu. Já jsem tenkrát řekla, víte, ale pane řediteli, já když jsme tenkrát strhli tu sovětskou vlajku, tak si netroufám vůbec něco… A on úplně zbělel, co to má ve škole za učitele. Já si doteďka pamatuju, jak úplně zesinal, takhle se postavil a řekl ‚A jdi!‘. A já jsem šla a druhý den jsem šla normálně do práce s tím, že asi tam budu mít už něco, že mě vyhazují, a nic, ani slovo o tom nepadlo, ani slovo už. A už mě nikdy nikdo nepřemlouval, ať jdu do komunistické strany.“

  • „Jednou jsme šli z Rybníčka z hospody, jestli pamatuješ, Lucko, Rybníček… Tak z Rybníčka jsme šli z hospody a můj budoucí manžel mě nesl na ramenou a šli jsme kolem nádraží zkratkou přes perón a tam visely vždycky vlajky. Bylo asi nějaké výročí, visela tam sovětská a naše vlajka, no, a jak mě nesl na ramenou, tak mě ta sovětská vlajka flákla přes hlavu, a jak jsme byli trochu přiopilí, tak samozřejmě hned jsem začala, co ty mě máš flákat, a kluci jí utrhli, normálně jí strhli. Ale my jsme to tenkrát nemysleli nějak politicky, prostě jsme byli trošku napití a ta vlajka nám tam vadila, protože do mě bouchla, tak kluci jí strhli. Donesli jsme jí na Tomášov, tam jsme jí někde pohodili, protože už nás vůbec nezajímala, ale byl z toho tenkrát velký průšvih samozřejmě, protože nás viděla jedna nejmenovaná paní, která to tenkrát nějak prozradila. A byla z toho hrozná aféra, protože tenkrát Tomášov obklíčila nějaká zásahová jednotka. To jsem se dozvěděla až později, že tam už 24 hodin byli někde poschovávaní a sledovali, co se tam děje. Mezitím ti kluci odjeli, my jsme tam zůstali sami, přijel právě můj brácha Pepík ten den a oni tam vtrhli. Mého budoucího manžela okamžitě odvezli, ten byl měsíc ve vazbě a tamty kluky někde odchytli a kolem mě bylo ticho. Ale pak, asi týden na to při nějaké hodině na gymnáziu, už si nepamatuju, co to bylo za hodinu, přišli pro mě policajti z Rumburka, nějaký kriminalista, doteďka vím, jak se jmenoval, a odvezli mě k výslechu. Takže já jsem tady byla na výslechu, tadyhle jak je naproti té pumpě. Tak já jsem byla děsná hrdinka, dělala jsem, že ty kluky vůbec neznám a že já vůbec nevím a že se něco a že vůbec nic nevím. A oni stejně už všechno věděli, takže to bylo takové naivní ode mne. No ale přemýšlela jsem o tom hodněkrát, mně se vlastně vůbec nic nestalo. Ten pán, co mě vyslýchal, mě nakonec pustil s tím, že mě pouští jenom proto, že mi nechce kazit život. Ale ten jeden z těch dvou kluků, co to s námi strhli, ten měl vysoce postaveného tatínka někde v Praze v komunistické straně, tak myslím, že spíš proto se to tak nějak ututlalo.“

  • Full recordings
  • 1

    Rumburk, 08.12.2023

    (audio)
    duration: 56:08
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Do hodiny na gymnáziu si pro mě přišla Státní bezpečnost

Marie Čiháková, 2023
Marie Čiháková, 2023
photo: Post Bellum

Marie Čiháková, rozená Hajdrová, se narodila 14. dubna 1953 v Mikulášovicích, měla tři nevlastní sourozence. Tatínek byl za války nuceně nasazen v továrně v Drážďanech, která byla kvůli bombardování na konci války přesunuta právě do Mikulášovic. Sourozence vychovávali prarodiče. Dědeček, lesní dělník, měl klíče od hraničních zátarasů a měl propustku do hraničního pásma. Marie Čiháková navštěvovala základní školu v Mikulášovicích a gymnázium v Rumburku. V srpnu 1968 byla svědkem vpádu okupačních vojsk do Československa. Spolu s kamarády pomáhala tisknout a šířit protisovětské letáky. S budoucím manželem a kamarády pak strhla na nádraží v Mikulášovicích sovětskou vlajku. Státní bezpečnost ji vyslýchala, muž strávil měsíc ve vyšetřovací vazbě. Po gymnáziu ji nepřijali na přírodovědeckou fakultu do Prahy, rok pracovala jako laborantka v Ústavu pro matku a dítě. V Mikulášovicích začala pracovat v mateřské škole, později učila na základní škole, v Ústí nad Labem si dokončila pedagogickou nástavbu. Odmítla vstoupit do komunistické strany, i když ji k tomu ředitel školy tlačil. V roce 1989 nepodepsala nesouhlas s obsahem prohlášení Několik vět s výmluvou, že nemůže podepsat něco, co nečetla. Ve školství zůstala Marie Čiháková i po revoluci a kvitovala to, jak klidně se podařilo rozdělit v roce 1992 republiku. V době natáčení v roce 2023 žila s rodinou v Tomášově u Mikulášovic.