The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Cihelník (* 1933  †︎ 2022)

• narozen 15. října 1933 v Libichově

• rodiče měli v Libichově pronajatý statek s hospodářstvím

• v únoru 1944 se museli Cihelníkovi do 48 hodin vystěhovat

• v jejich statku bydlela rodina německých uprchlíků

• zažil osvobození Mladoboleslavska Rudou armádou

• po válce se Cihelníkovi vrátili do statku a odkoupili ho

• v říjnu 1948 náhle zemřel otec

• rodina čelila násilné kolektivizaci

• v roce 1952 matku i Josefa odsoudili k šesti měsícům odnětí svobody za údajné ohrožení výživy lidu

• do výkonu trestu nenastoupili díky prezidentské amnestii

• matka odmítala podepsat členství v JZD a byla terčem útoků

• do domu jim nastěhovali cizí nájemníky

• po návratu z vojny v roce 1955 Josef podepsal členství v JZD

• zemřel v roce 2022

Nejkrásnější vesnice protektorátu

Josef Cihelník se narodil 15. října 1933 v Libichově jako druhé dítě Stanislava a Marie Cihelníkových, libichovských rodáků.

První září 1939 bylo pro Josefa významným dnem, protože šel poprvé do školy. Do paměti se mu ale vryl i proto, že se domů vracel se špatnou zprávou. „Seděli jsme v lavicích, paní učitelka nám něco říkala a pak přišla do třídy zástupkyně školy a řekla, že začala válka a máme jít domů,“ vzpomíná Josef. Bydlel s rodiči a starší sestrou v hospodářství č. p. 1, které si rodiče po svatbě pronajali. Měli na starost celkem 21 hektarů půdy, dva páry koní, deset dojnic a další zvířectvo, traktor a další stroje.

První roky se jich druhá světová válka bezprostředně nedotkla. Němečtí okupanti v Libichově nepobývali, jen si tam jezdili pro zásoby potravin. Josef si dokonce pamatuje, když obec byla vyhlášena v roce 1941 jako „Nejkrásnější obec protektorátu“. Šlo o akci Národního souručenství, které vzniklo bezprostředně po okupaci Československa nacistickým Německem v březnu 1939 jako jediné povolené politické hnutí v Protektorátu Čechy a Morava. Jeho cílem bylo sjednocení a podpora českého národa, v jeho čele stál prezident Emil Hácha. Po válce byli za (nutnou) loajálnost vůči Říši a protektorátní správě představitelé Národního souručenství postaveni před Národní soud. 

„Platily se členské příspěvky a členové mohli na klopě nosit knoflík s emblémem Národního souručenství. Měl žlutočervenou barvu. Ale moc lidí se k tomu nehlásilo. Mí rodiče také ne. Vedení tohoto hnutí vyhlásilo úklid a zvelebení obce. Bylo tu hodně doškových střech a lidi si mysleli, že si budou moci vyměnit tašky na střeše a podobně, ale nebyl materiál ani peníze na výrobu. Tak se jen upravila náves, vysadily se nové stromy, upravila se zídka kolem pomníku, dobudovalo se volejbalové hřiště vedle školy, všechno se zkrášlilo. V červnu 1941 přišla komise v čele s hrabětem Fouskem a hodnotili vzhled obce. Vybrali tu naši jako nejkrásnější a byla to velká sláva, přišlo několik set lidí v krojích. Těžko říci, zda to byla podpora češství, nebo zda to bylo podlézání Říši. Fronta tehdy postupovala na východ, v Polsku a na Ukrajině shořely tisíce vesnic, zatímco my jsme si tady slavili nejkrásnější obec,“ vypráví pamětník.

Vystěhujete se do 48 hodin!

Válečný stav se rodiny Cihelníkových nečekaně dotkl v únoru 1944. „Jednoho dne k nám přijel vůz, vystoupili dva němečtí důstojníci a řekli nám, že se musíme do 48 hodin vystěhovat. Měli jsme dva dny na to, abychom se sbalili. Pak přijeli a ujistili se, že jsme připraveni ke stěhování. Mohli jsme si vzít polovinu dobytka. Nezbylo než jít k babičce, která měla malé hospodářství v č. p. 12,“ vypráví Josef. Pod jednu střechu se do čtyř místností tedy musely náhle vměstnat tři rodiny. Kromě čtyřčlenné rodiny Cihelníkových tam žila také babička, teta a čtyři bývalí studenti, kteří pomáhali na poli, aby nemuseli nastoupit do totálního nasazení do Říše.

Do statku č. 1, který museli Cihelníkovi opustit, se nastěhovala rodina etnických Němců z Besarábie, která prchala před frontou. „On se jmenoval Matyáš Söhnn, my jsme mu říkali Besarábec. Mluvil rumunsky a německy, jeho žena perfektně německy. Měli tři děti, od batolete až po nejstaršího Matyase, který byl stejného věku jako já. Nějaký čas jsme se dokonce kamarádili. Jenomže potom musel jít k Hitlerjugend. „Všiml jsem si, že mezi svými se choval jinak – jako pravý příslušník árijské rasy. Když ti Hitlerjugend pochodovali, museli jsme je povinně zdravit smeknutím čepice. Přátelství vyprchalo,“ vypráví pamětník.

Národní hosté v Libichově

Civilní uprchlíci proudili do protektorátu v masovějším měřítku od zimy 1945. Šlo o etnické Němce žijící v oblastech, které postupně obsazovala Rudá armáda, a též o Němce evakuované z bombardovaných říšských měst. Okupační propaganda je nazývala „národní hosté“, ale Češi je s otevřenou náručí nevítali. „Většinou to byli venkované, kteří se svými povozy projížděli Libichovem na západ. Bydleli po vesnici. V únoru byla jedna skupina v libichovském hostinci. Jedné paní se tam narodilo dítě. Potřebovala ošetření a hygienické zázemí. Její otec požádal nás, a tak k nám chodila. Aby se nám odvděčili, pomáhali nám štípat dříví,“ vzpomíná Josef.

Válka se chýlila ke konci a Söhnnovi spolu s ostatními německými civilisty, kteří se do Libichova uchýlili před postupující frontou, odešli z obce v dubnu 1945 pod dohledem německé armády na západ. „Vzali s sebou i dobytek a koně. Naposledy jsme o nich slyšeli, že je soustředili v Písku, kde nechali koně a dobytek a snažili se dostat k Američanům. O jejich dalším osudu jsme se už nic nedozvěděli,“ vypráví pamětník.

Hospodářství v Libichově zůstalo prázdné a pusté. Josef trávil dny pozorováním rodného domu, toho času obsazeného německými vojáky. Válka pro něj skončila výstřelem do zdi jejich vlastní kůlny, když mu německý voják bydlící v jejich usedlosti dovolil půjčit si samopal. Dodnes tam zůstaly díry po výstřelech.

Germana nět?

Pátého května v šest hodin ráno rozhlas hlásil: „Je právě sex hodin.“ Buď to byl signál, nebo legrace, ale v Praze tou dobou začalo Pražské povstání. Jak Josef říká, Libichova se to netýkalo, protože to málokdo slyšel. Až odpoledne po návratu z továren se lidé srocovali na návsi a druhý den začali odstraňovat německé nápisy. „Pak se Libichov chystal na příjezd Rudé armády, stavěla se slavobrána. Jenže 9. května přiletěla letadla a začala bombardovat Mladou Boleslav. Dne 10. května byli Rusové v Mladé Boleslavi a my jsme je čekali v Libichově. Za námi mladými kluky přišel pan Bernard, že si máme jít sednout na příkop, že Rusové přijedou od Dobrovic. Učil nás, jak rusky zdravit, a nějaká ruská slova. Pak přijel motocykl s Rusy, kteří se ptali: ‚Germana nět?‘ My jsme odpověděli, že ne, a oni odjeli. Žádné mávání, žádné gratulace. Ale během několika minut byli zpátky a bylo to zlé, protože nařkli pana Bernarda, že je poslal k německé hlídce, která po nich v poli střílela. A zase odjeli. Místní ozbrojená jednotka se tedy vydala na zátah proti těm střelcům a přivezla dva mladé německé kluky v černých uniformách, kteří měli být okamžitě popraveni. Jenže nebylo, kdo by to udělal. V Dobrovicích byl sběrný tábor Němců, tam poslali pro dva důstojníky, kteří měli pásku Rudých gard. Vykonali trest smrti okamžitě, bez soudu. Občané dostali za úkol je pohřbít na kraji obce,“ vypráví pamětník jednu z mnoha dramatických událostí z konce války, které se v obci odehrály.

Šest měsíců vězení za neplnění dodávek

Po válce se Cihelníkovi mohli vrátit do usedlosti č. p. 1, kterou otec v roce 1946 odkoupil v naději, že tak zajistí rodině živobytí do budoucnosti. Práce v zemědělství se rozjela naplno. V únoru roku 1946 se Libichovští zúčastnili prvních svobodných voleb, místní komunistická strana zde získala 42 procent hlasů a v celostátním měřítku, jak známo, zvítězila.

Komunistický puč v roce 1948 byl pro Cihelníkovy pohromou. Strana zahájila násilnou kolektivizaci zemědělství a hospodáři si již nesměli najímat pracovní síly. Pokud nebylo v rodině dost dospělých členů, nestíhala obdělávat pole a starat se o dobytek, a nemohla tudíž plnit předepsané odvody dávek masa a zemědělských plodin. To se stalo i Cihelníkovým.

V říjnu 1948 náhle zemřel Josefův tatínek. „Měl žaludeční vředy, udělalo se mu špatně, já jsem jel pro doktora, ten mu dal injekci a nějaký lék, jenže v noci se mu přitížilo, odvezla ho sanitka, ale bylo pozdě, už ho nezachránili,“ vypráví pamětník. Ve svých patnácti letech se tak stal spolumajitelem hospodářství. Byl tehdy v prvním ročníku na rolnické škole v Mladé Boleslavi. Rodina bez otce zvládala s vypětím všech sil udržet hospodářství do roku 1952.

„To už nás začali zvát k soudu za neplnění dodávek, ale ty dodávky jsme nemohli plnit z jednoduchých důvodů. Nejdříve nám bylo vyvlastněno… říkám ‚vyvlastněno‘, ale byl na to doklad, ‚vykoupeno‘ devět strojů. Kompletní mláticí souprava, traktor s nářadím a třeba i šrotovník, takže když jsme chtěli šrotovat, museli jsme si dojet do mlýna. Všechno se ztěžovalo. Byli jsme jenom tři, a tak někteří příbuzní a známí, i cizí lidé, k nám jezdili pracovat za potraviny, protože v nové republice bylo stále málo potravin. Za práci jsme museli platit mlékem, moukou a různými jinými produkty. Nemohli jsme tedy plnit dodávky a za to byly postihy,“ vysvětluje pamětník.

V roce 1952 byl tehdy devatenáctiletý Josef se svou matkou odsouzen Lidovým soudem v Mladé Boleslavi na šest měsíců odnětí svobody. „I když jsme byli v podstatě zaměstnanci JZD (jednotného zemědělského družstva), přestože matka členství v JZD nepodepsala, odsoudili nás za nesplnění dodávek. Jednalo se o malé množství pšenice – asi pět metráků – z několikanásobného plnění dodávek. Ohrozili jsme tím údajně výživu pracujících. Chtěl jsem celý trest vzít na sebe, ale nebylo mi to dovoleno,“ vypráví pamětník.

Násilím otevřeli dveře a ubytovali u nás nájemníky

Josef čekal spolu s matkou na nástup k výkonu trestu. Dne 14. března 1953 však zemřel Klement Gottwald a 21. března byl prezidentem zvolen Antonín Zápotocký. Prezidentská amnestie se vztahovala i na Cihelníkovy, a do vězení tedy nastoupit nemuseli.

V říjnu 1953 Josef narukoval na vojnu. „Očekával jsem, že se dostanu do pracovního tábora, stejně jako moji vrstevníci zemědělci. Nevím, jestli omylem, nebo náhodou jsem nastoupil k dělostřelcům do Jičína. Tvrdý výcvik a noční služby dvakrát půl roku ve stanu ve vojenském prostoru v Brdech mi vůbec nevadily. Oproti tomu, co jsem musel zažívat v JZD, to vlastně nic nebylo,“ vypráví Josef a vysvětluje, že v jednotném zemědělském družstvu mu dávali tu nejhorší práci, chovali se k němu s despektem a byl považován za „kulaka“, vesnického boháče. Na vojně ho však trápily obavy o matku. Sestra už byla provdána do Velvar a maminka zůstala v chalupě sama. Jako jediná odmítala podepsat členství v družstvu a byla terčem útoků. „Jednou mi napsala, že po návratu z pole našla otevřený dům, moje věci naházené do chodby a v mém pokoji byli nastěhovaní nájemníci. Na místním národním výboru jí sdělili, že potřebovali ubytovat prodavače Jednoty, kovář tedy násilím otevřel domovní dveře a dál už se s ní nepotřebovali bavit,“ vypráví pamětník.

Když se Josef vrátil do civilu, nezvaní hosté už byli pryč. V roce 1955 podepsal členství v JZD, v němž pak pracoval až do důchodu. Roku 1959 se oženil a s manželkou vychovali dva syny.