Věra Cinková

„Pro učitele to bylo hodně náročné. Musela jsem mít přípravu na všechny tři ročníky a za tu hodinu jsem je musela všechny tři vystřídat. Pro každého jsem musela mít připravenou samostatnou práci. Až jsem s nimi probrala učivo v hodině, dala jsem jim samostatnou práci a šla jsem k dalšímu ročníku. Takže v jedné vyučovací hodině jsem se musela věnovat třem ročníkům. Takže příprava na vyučování byla opravdu hodně těžká.“

„Manžel to měl o hodně horší než já. Vystudoval vysokou školu, Masarykovu univerzitu v Brně, s červeným diplomem. Ale protože byl nábožensky založený, jak se tenkrát říkalo, nedostal místo podle své kvalifikace, ale dostal místo na základní škole v Červené Vodě. Bylo mu to docela líto. Seznámili jsme se až za čtyři roky. Tady učil do roku 1964 a pak dostal místo v Králíkách na gymnáziu, což bylo o trochu lepší, ale plno hodin měl ještě pořád na základní škole. V roce 1968 konečně dostal místo v Kostelci nad Orlicí, což je padesát kilometrů odsud. Tak tam denně dojížděl, asi pětatřicet let tam učil. Bylo to gymnázium, pak nějaká střední škola a nakonec obchodní akademie.“

„Mladším generacím bych vzkázala, aby se měli rádi, aby měli rádi svoji rodinu, svoje rodiče, sousedy a svoji zem, protože si myslím, že tu svoji zem by měli mít všichni rádi. A tam, kde žijí, aby pomáhali, kde se dá, a dělali to, co by třeba i potřebovali i další lidé, něco pro druhé lidi, nejenom teda pro sebe, ale i pro další.“

„No já si myslím, že naše dětství jako bylo, řekla bych šťastné, protože i když teda jsme byli vlastně malí a čtyři po roce, tak nám vlastně nic nechybělo, i když jako rodiče byli chudí, řekla bych, že jsme byli docela chudá rodina, protože maminka nemohla nikde pracovat a tatínek jako krejčí vydělával velice málo. Takže jako jsme nic moc neměli, já třeba vůbec nepamatuji, že bych měla panenku, to vůbec ne, až ta další sestra až v roce někdy padesát, ta už měla kočárek i panenku. A my jsme si hráli všichni čtyři pohromadě. My jsme si třeba udělali karty z papíru, z výkresu, namalovali jsme si tam, napsali číslice, no a to jsme používali, to jsme třeba hráli. Ale my jsme byli většinou venku, když to trochu šlo, byli jsme venku, tam se daly hrát různé hry, že, na schovávanou a na honěnou a podobně. Takže jako myslím si, že to dětství bylo pěkné. Rodiče na nás sice jako čas neměli, ale stejně si ho udělali. Vůbec jsme nestrádali, že by nějak si nás nevšímali nebo podobně.“