The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Cisovský (* 1943)

• narozen 24. října 1943 ve Vratimově

• dětství prožil v centru Ostravy

• otec byl úředníkem v železárnách, matka pracovala na jatkách

• po maturitě nedostal doporučení na vysokou školu

• od sedmnácti let hrál ochotnické divadlo

• po gymnáziu pracoval jako dělník ve Vítkovických železárnách

• poté byl přijat na pedagogickou školu, z kádrových důvodů nedostudoval

• provozoval studentské divadlo

• spolupracoval mimo jiné s Divadélkem Pod okapem

• po vojně v Mošnově zůstal v armádě jako civilní zaměstnanec pro uměleckou činnost

• po srpnu 1968 z armády vyhozen pro nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy

• do poloviny 80. let působil jako metodik pro amatérské divadlo

• poté dramaturgem a režisérem Divadla hudby v Ostravě

• zakladatel a první umělecký šéf souboru Komorní scéna Aréna

První dva roky prožil Pavel Cisovský ve Vratimově, kde se narodil 24. října 1943. Hned po osvobození se s rodiči a starší sestrou přestěhoval do centra Ostravy. Jeho otec, nižší úředník Vítkovických železáren, dostal takzvaný deputátní byt v Chelčického ulici. Matka pracovala ve vuřtárně v městských jatkách. V činžovním domě z první republiky s nimi bydlela i babička. V bytě vystřídali německou rodinu. „Těsně před námi tam ještě pobývali sovětští vojáci i s koňmi. V kamenné dlažbě tam po nich zůstaly díry, které jsem využíval při hraní kuliček,“ říká pamětník.

Koupání v korýtkách a bitvy na haldě

V době jeho dětství nabízela Ostrava zajímavá teritoria pro hry a sportování. „Ostrava byla tenkrát desetkrát menší, než je teď. Je těžko uvěřitelné, že jsme mohli hrát v zimě hokej přímo na ulici před evangelickým kostelem, protože tam projela asi tak dvě auta za den. Na Bazalech, když ještě nestál stadion a kde byla obrovská hornická kolonie, byl sáňkařský ráj. Koupat jsme se v létě chodili na takzvaná korýtka. Bylo to v místech dnešního obchodního centra Karolina. Obrovský průmyslový areál sahal od vysokých pecí po koksovnu Karolina. V dřevěných korytech cirkulovala voda na chlazení pecí. Byla čistá a teplá. Člověk tam mohl uplavat i kilometr. Koupala se tam mládež i dospělí, ale moc lidí o tom nevědělo a mnozí se tam báli chodit,“ vzpomíná Pavel.

Koupací místa objevil také ve velkém parku u Nové radnice. „Byla tam pěkná jezírka. Do řeky Ostravice v Ostravě se samozřejmě vstoupit nedalo. Byla strašně špinavá, říkali jsme jí hnojůvka,“ vzpomíná. Město pokrývaly vrstvy černého prachu. „Nejhorší to bylo kolem koksovny Karolina a v okolí nádraží. Jako kluci jsme to ale nevnímali. Byl jsem špindíra, bylo mi jedno, že chodím domů jako prase. Určitě to ale byla jiná špína, než jakou domů nosili kluci z čistého venkova. Špatné ovzduší tenkrát nikdo neřešil,“ říká Pavel. Vzpomíná si, jak přes Černou louku, naproti tehdejšího Divadla Zdeňka Nejedlého, jezdila lanovka s vozíky s uhlím. „Pod lanovkou byly sítě, aby uhlí, které občas padalo, zachytily. Když pršelo, kapalo z toho na lidi,“ popisuje.

Mnohá dobrodružství prožil na haldě Dolu Jindřich v centru města, která zabírala rozsáhlou plochu od šachty až téměř k Nové radnici a dál směrem na Přívoz k dnešní Hornické poliklinice. „Odpad z dolu se tam nasypával po desetiletí. Tuším, že po válce se už halda nevyužívala. Pak ustoupila nové zástavbě. Za mého dětství ještě stála a byla místy porostlá trávou. Dalo se tam na několika tratích výborně sáňkovat. Také jsme tam pořádali bitvy a stavěli si bunkry. Měli jsme jednu velikou zbraň, asi metr a půl dlouhý periskop. Vyhrabali jsme jámu, zakryli ji vším možným a i s periskopem se tam zabarikádovali. V boji jsme ale prohráli, protože jsme se stali nepohyblivými,“ líčí pamětník.

Zaujetí pro sport i divadlo

Pavel se odmalička věnoval sportu. Tenis s dřevěnými pálkami hrával s kamarády na dvorku za domem. Rok chytal za žáky ve fotbalovém oddíle Baník Ostrava, který měl tehdy stadion i tréninkové hřiště na Staré střelnici. Později začal hrát basketbal a jako dorostenec se vypracoval do druhé ligy mezi muže. „Šlo mi všechno s balonem,“ říká. Zároveň ho od dětství zajímalo divadlo. „Chodil jsem s rodiči do loutkového divadla a se školou do Divadla mladých, pozdějšího Divadla Petra Bezruče, kde se hrávaly pohádky i takzvané pionýrské hry. Měl jsem předplatné i do Státního divadla,“ říká.

Divadlo na něj zapůsobilo hlavně atmosférou. „Pamatuji si na vzrušení před začátkem představení, kdy ještě byla zatažená opona a z jeviště se ozývalo všelijaké klepání a bouchání a já nevěděl, co to je. Samozřejmě na mě působila i barevně nasvícená scéna. V divadle loutek se mi líbilo, jak tam dělali meluzínu nebo bouřku.“

Agitace ve škole a otcův strach

Se školou chodil často do kina Vesmír. „Promítali nám hlavně sovětské agitační filmy. Pamatuji na Čuka a Geka, Timura a jeho partu a také na válečné filmy Obrana Stalingradu nebo Pád Berlína. Tehdy jsme se vůbec nedozvěděli, že existovala západní fronta, netušili jsme, že se bojovalo v Tichomoří. Jediní hrdinové a vítězové války byli Sověti,“ vypráví. Lásku žáků k Sovětskému svazu měl povzbudit také časopis Komsomolská pravda. „Překládalo se to do češtiny a museli jsme to povinně odebírat. Vzpomínám si na povídku o chlapci, který potkal krásného člověka, který si s ním hezky povídal. Nakonec se ukázalo, že to byl Lenin.“

Z počátku padesátých let mu utkvěla v paměti výstava na Nové radnici, kterou navštívil se školou. „Byl velký nedostatek masa a bylo vyhlášeno, že se krade. Na jatkách se přísně hlídalo. Na výstavě byli vyfoceni údajní pachatelé, řezníci se salámem nebo kusem masa čouhajícím z kalhot. To si pamatuji. Hodně jich tenkrát skončilo v kriminále. Takovým způsobem se likvidovali i soukromí řezníci, kteří odmítli vstoupit do komunálních služeb,“ říká Pavel Cisovský.

Ve vztahu ke komunistickému režimu byla rodina rozpolcena. Jeho otec byl věřící, ale po válce se nechal zlákat komunistickou propagandou a vstoupil do KSČ. „Chodil do kostela i na schůze. Máti i babička komunisty nesnášely a říkaly o tátovi, že se zbláznil. Byli jsme absurdní rodina. V padesátých letech ale otec najednou přestal o politice mluvit. Myslím si, že dostal strach, když byla popravena Milada Horáková, a hlavně když pak komunisté začali popravovat i vlastní lidi.“

Z gymnázia do Vítkovických železáren

Po gymnáziu chtěl pamětník studovat tělocvik a češtinu. Ze studia ale nic nebylo, protože před maturitou dostal trojku z chování a škola mu nedala na vysokou školu doporučení. „Měl jsem pověst sice kontroverzního, ale slušného studenta, který nevyrušuje a nebije se. Na školní akci mě jeden profesor viděl s cigaretou v ruce. Dal mi ji na chvíli podržet spolužák. Já jsem nikdy nekouřil. Neměl jsem vůbec možnost se hájit. Odůvodnění trojky z chování znělo: Kouřil na školním podniku a byla možnost zapálení školní budovy. Místo do školy jsem šel na převýchovu do Vítkovických železáren. Dělal jsem dělníka v řezárně.“

Hned po maturitě začal hrát v ochotnickém divadle v Ostravě-Staré Bělé. „Starší sestra mého spolužáka, která tam učila ve škole, se mě ptala, jestli nechci hrát, že jim v tamním souboru chybí nějaký kluk. Ansámbl vedl pan profesor, který byl zažraný ochotník. Dělali velmi slušné divadlo. První roli jsem dostal ve hře Pavla Kohouta Třetí sestra. Zeptal jsem se, co mám dělat, naučil se text a bez zvláštní přípravy jsem se docela drze postavil na jeviště. Líbilo se mi to,“ popisuje Pavel Cisovský začátek ochotnické dráhy.

Zjevení kabaretu

Přes kamaráda Petra Papersteina se dostal ke studentskému ochotnickému divadlu malých forem s názvem Divadélko Pod okapem, se kterým později spolupracoval. V souboru, který se zhlédl v kabaretu, tvořili například Luděk Nekuda, Pavel Veselý, Ivan Binar nebo Edvard Schiffauer.

V té době také začala nejslavnější éra Divadla Petra Bezruče, kam Pavel chodil jako nadšený divák. „Najednou se tady objevil celý ročník absolventů pražské Akademie múzických umění v čele s Janem Kačerem. Začali dělat zajímavější a dynamičtější repertoárové divadlo, než tady bylo zvykem. A hlavně přinesli do Ostravy profesionální kabaret. Zatímco Praha měla takových scén vícero, u nás to tak nebylo. Kabaret se jmenoval Štafle. Byl skvělý. Na tehdejší poměry to bylo jako zjevení, ale moc dlouho nevydržel, protože se o něj začali zajímat soudruzi,“ popisuje.

Po dvou letech ve Vítkovických železárnách se mohl pamětník hlásit na vysokou školu. Byl přijat na pedagogickou fakultu v Ostravě. Měl se stát učitelem tělocviku a češtiny. Po pěti semestrech však musel odejít, i když do té doby bral prospěchové stipendium. „Když jsem odcházel z železáren, udělal jsem chybu, že jsem kývl na prosbu vedoucího, jestli by mě mohl nahlásit jako kandidáta strany, že někoho potřebuje vykázat a že mi to může být jedno, když v podniku končím. Nedošlo mi, že to budu mít v posudku, který se mnou půjde dál. Neměl jsem v úmyslu do partaje vstoupit. Šéfka katedry češtiny, která byla předsedkyní KSČ na fakultě, mě kvůli tomu označila za odpadlíka a zrádce strany. Když mi chyběla zkouška z českého pravopisu, ve kterém jsem byl slabší, nepovolili mi opravný termín, i když se běžně dávaly dva. A měl jsem po studiu,“ vysvětluje pamětník.

Na fakultě si stihl užít studentského divadla. Působilo tam tehdy Divadélko Pod okapem a ještě další jedna nebo dvě scény. „Hrál jsem, poprvé jsem si vyzkoušel i režii, připravoval jsem různé pořady,“ vzpomíná. Po odchodu ze školy učil češtinu, ale do půl roku dostal povolávací rozkaz.

Krátká revolta proti Sovětům v Mošnově

Pamětník sloužil u radistů v útvaru, který sídlil na letišti Mošnov u Ostravy. Po dvouleté vojenské službě tam zůstal jako civilní zaměstnanec letištního klubu. „Nemohl jsem najít práci. Zaměstnanec klubu, se kterým jsem jako voják hrál divadlo a který právě odcházel, mě přemluvil, abych nastoupil místo něj,“ říká. Bylo to tehdy veliké letiště se spoustou vojáků základní služby i profesionálů, letců, civilních zaměstnanců. „Staral jsem se o zájmovou uměleckou činnost vojáků a organizoval jsem hudební skupiny, kterých tam bylo několik. Klub měl i komorní divadlo a kinosál. Zajišťoval jsem vystoupení civilních umělců, zval divadelní soubory, organizoval zájezdy vojáků do ostravských divadel. O publikum nebyla nouze. A protože to bylo v letech politického uvolnění, dělaly se tam dost dobré věci. Pak ale přišel srpen 1968,“ vypráví.

Dne 21. srpna začaly na mošnovské letiště nalétávat sovětské bojové letky. Vojáci se podle pamětníka pokusili o odpor. Snažili se jim bránit v přistání. Jezdili gazíky po přistávací ploše a navigátoři odmítli navigovat. „Revolta ale netrvala dlouho. Rusové si převezli vlastní navigátory, zablokovali letiště, hlídali všechny brány a vojenské body. Byla to velká mela. Naštěstí se to obešlo bez střelby. A zanedlouho začala první vlna prověrek a vyhazovů.“

Záchrana z ochotnických kruhů

Pamětník také musel odejít, protože odmítl podepsat, že invaze vojsk Varšavské smlouvy byla bratrskou pomocí. Navíc se podílel na vydávání časopisu, který šířil „závadné“ informace a názory. „Marně jsem hledal práci. Jediné, co jsem sehnal, byl noční hlídač na skládce uhlí a koksu,“ vypráví. Těsně před nástupem ho zachránil Bronislav Křanovský, který tehdy vedl jeden z největších ostravských amatérských souborů ve Vítkovicích, kde Pavel také hrál.

„Byl to velký fanda ochotnického divadla. Přišel tehdy k nám a řekl: ‚Na tu skládku nepůjdeš.‘ A poslal mě na Městské kulturní středisko v Ostravě, kde jsem pak dělal asi čtrnáct roků metodika pro divadlo a slovesnost,“ říká. Jeho úkolem bylo pomáhat amatérským souborům a organizovat soutěže a přehlídky.

Přestože byl zaměstnán jako kulturní organizátor, nesměl vystupovat na jevišti. „Kupodivu ale nikomu nevadilo, že režíruji. Trošku jsem načerno i hrál, ale hlavně jsem tu dobu přestál jako režisér ochotnického i profesionálního divadla,“ vypráví. Režíroval například pro amatérské soubory Aureko nebo Na žíněnkách.

Využitá šance v Divadle hudby

V polovině osmdesátých let předával podnik Supraphon ostravské Divadlo hudby do péče města. Ostrava nechala uvolněný prostor upravit a chystala novou uměleckou koncepci. Asi tříhodinový program ke slavnostnímu otevření režíroval právě Pavel Cisovský. „Nějak se to povedlo a dostal jsem z Divadla hudby nabídku, abych tam dělal provozního režiséra a dramaturga. Rád jsem to přijal,“ vzpomíná.

Připravoval komponované pořady a inscenoval poezii a dramatické texty. Zanedlouho přišel s nápadem využít malý sál Divadla hudby jako divadelní scénu. „Chtěl jsem vyzkoušet, jestli je možné hrát v tak malém a specifickém prostoru opravdové divadlo. Šéfové mi to dovolili. Udělali jsme dispoziční a technické úpravy a navázali jsme kamarádské styky s mladými herci ze Státního divadla, kteří u nás pak hráli a pochvalovali si to. Troufli jsme si hned na Shakespeara nebo Bulgakova. Netušili jsme, co to udělá s diváky, ale nevypískali nás. Říkal jsem si, že není kam spěchat, že si budeme dělat pomalu, pro radost, věci, které nám dovolí. Pak, naštěstí, přišel listopad 1989 a změnily se i dispozice politické.“

V roce 1993 vznikl v Divadle hudby stálý herecký soubor, který má od roku 1994 status divadla a název Komorní scéna Aréna. Ředitelkou se stala Renáta Huserová. Pavel Cisovský byl uměleckým šéfem a režisérem mnoha inscenací. V řadě představení také hrál. Ke spolupráci získal kvalitní herce, režiséry i výtvarníky. Aréna si získala publikum a její inscenace stále více oceňovala i divadelní kritika. V roce 2004 se soubor přestěhoval do nových prostor u Sýkorova mostu. V pozici uměleckého šéfa vystřídal pamětníka režisér Ivan Krejčí, pod jehož vedením získala Komorní scéna Aréna mimo jiné čtyřikrát ocenění Divadlo roku.

Hlavně se nepodbízet

Pavel Cisovský říká, že v divadelní práci bylo pro něj nejdůležitější vytvářet divadlo pravdivé a nepodbízivé. „Jsem spokojený s tím, co jsme v Aréně udělali. Mám velikou radost ze současných úspěchů souboru. Přitom si zachoval nepodbízivost a tvoří ho slušní kumštýři, kteří přistupují k umění srdcem.“

Pamětníka nikdy nenapadlo zkoušet štěstí v Praze. „Na Ostravě se mi líbí její dramatičnost, zvláštní napětí a hlavně lidé. Dodnes vzpomínám na přímé a poctivé lidi z Vítkovických železáren, kde mi bylo díky nim dobře. Měl jsem smůlu i na lumpy, hlavně na ty v bílých košilích a kravatách. Díky tomu jsem se také naučil rozpoznávat zlo a pokud možno se mu vyhýbat.“