Jozef Citterberg (* 1921  †︎ 2014)

JOZEF CITTERBERG (*1921)

Motto:

„Fascinovala mě. V bílém plášti a s pilkou v ruce, kterou jim ty košťály, ty hnáty potrhaný odřezávala. Představ si to!“

Citát k listopadu 1989:

„V listopadu 1989? Na to nezapomenu – okupanti byli na odchodu! Získali jsme svobodu, všichni jsme si oddychli, mohli jsme se začít konečně svobodně chovat a já jsem tak také učinil. Co bych k tomu dál říkal? Snad jen jednu věc ještě řeknu – aby se všichni domluvili v klidu, míru a s rozumem. To si zaprotokolujte!“

Medailon:

Jozef Citterberg obdržel v roce 1942 povolávací rozkaz do slovenské armády a nastoupil k radiotelegrafické rotě. Výcvik probíhal velmi tvrdým způsobem, podle německých pravidel: „Každou minutou výcviku nás připravovali do ostrého boje na frontě, ne pro nějaké pelešení.“ Už jako vycvičený radiotelegrafista a šifrant byl v létě 1943 odeslán do Sovětského svazu, na velitelství divize slovenské armády v krymské vesničce Vojinka: „Pracovali jsme za těžko uvěřitelných podmínek – v létě padesát stupňů tepla. V tom vedru se to nedalo vydržet, proto jsme pracovali jenom v noci od dvaadvacáté až do třetí hodiny ranní. Po tříhodinové službě člověk stál, jako kdyby měl v sobě dvě deci koňaku. V hlavě mi to dělalo bzz, bzz, bzz…“

Kvůli potyčce s velitelem byl JozefCitterberg přeložen na staniční velitelství do Záporoží. To už slovenská armáda ustupovala spolu s wehrmachtem směrem k Oděse a celé slovenské roty dezertovaly k Rudé armádě. Když pak v dubnu 1944 Oděsa padla, dostali slovenští vojáci rozkaz se stáhnout: „Na telegram s rozkazem jsem odepsal: ‚Jsou velké závěje. Nemůžem!‘ Asi tři dny jsme si vyměňovali telegramy, pak přišel striktní rozkaz: ‚Stěhovat! Nebo budete popraveni jako zběhové.‘ A tak jsem napsal svůj corpus delicti: ‚Odcházím k sovětské armádě, radiostanici ruším, všechno ničím. Nazdar!‘ Fronta přišla až k nám. Seděl jsem na radiostanici a dovnitř nakráčel nějaký Mongol a povídá: ‚Što ti zachotilo ruskej zemi? Sič ja tebe rozstrilaju!‘ A já na to: ‚Tak střílej!‘ A rozškubl jsem si kazajku. V tu chvíli tam přišel kapitán a zakřičel na něj: ‚Što ty, durak! Eto náš sojuzník. Eto Čechoslovák!‘“

Jozef Citterberg byl jako válečný zběh transportován přes Krym z jednoho sběrného lágru do druhého až do Kamence Podolského, kde byl přijat do formující se československé armády. Jako vycvičený a zkušený spojař se stal velitelem spojovací čety u 3. dělostřeleckému pluku, s nímž prošel bitvami v Karpatsko-dukelském průsmyku. Uprostřed jedné bitevní vřavy potkal svou budoucí ženu Věru: „Vidím to jako dnes. Fascinovala mě. V bílém plášti. Měla pilku v ruce. Obyvatelé z okolí sváželi raněné lidi – ať to byli vojáci, nebo civilisté – rozsekané minami. Položili je na stůl a ona, moje milá, jim pilkou ty košťály, ty hnáty potrhaný odřezávala. Představ si to! Házela je do takovýho kumbálku. Já jsem kolem s jednotkou jen probíhal a zahlédl ji při této práci. Nemohl jsem na to zapomenout. Druhou noc jsme se tam přestěhovali. A na těch hnátech jsme spali až do rána, mysleli jsem totiž, že to jsou haluze ze stromů… Tak za takových okolností jsme se seznámili a byla z toho velká láska.“

Jozef a Věra se vzali v roce 1946, žili v Miroslavi na Moravě, kde dostali do správy místní hotel. V roce 1951 byl Jozef Citterberg znovu povolán na povinnou vojenskou službu, propuštěn byl za dva roky, o hotel zatím přišli. Poté až do důchodu pracoval ve strojní traktorové stanici v Miroslavi.  Paní Věra Citterbergová zemřela v roce 2007.