The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

četař Věra Citterbergová (* 1926  †︎ 2007)

• narozena 26. června 1926 na Volyni

• rozená Větrovcová

• v roce 1944 vstoupila do československé zahraniční armády

• protiletadlová obrana, pak zdravotnice na frontě

• v československé armádě byl také její bratr Josef Větrovec a manžel Jozef Citterberg

• účast v osvobozování Československa

• po válce se s manželem usadila v Miroslavi, dočasně správa hotelu

• péče o domácnost a tři děti

• činná v Červeném kříži, ve Svazu protifašistických bojovníků a v Československé obci legionářské, besedy ve školách

• zemřela 2. prosince 2007

Domov a rodina

Věra Citterbergová, rozená Větrovcová, se narodila 26. června 1926 na Volyni. Pocházela z bohaté selské rodiny volyňských Čechů, otec byl starostou obce Brišče. Měla ještě sestru Marii a bratra Josefa. Poté, co začala válka, byly na Volyni uzavřeny školy a sourozenci měli jít do Ruska těžit uhlí, protože byl nedostatek pracovních sil. Když k nim přišla československá armáda, Věra s bratrem do ní vstoupili, stejně tak jako většina jejich přátel, aby se vyhnuli odvedení do Ruska na práci. Jejich sestra Marie zůstala doma s malým dítětem, její manžel však vstoupil do armády také a později tam padl.

Volyně byla za války okupována Němci, ale působili zde i banderovci. Banderovci byli příslušníci Ukrajinské povstalecké armády, jejich cílem bylo osamostatnění Ukrajiny, vedl je Stepan Bandera. Banderovci často plenili vesnici, brali si vše, co se jim hodilo. Protože otec paní Citterbergové o nich měl hodně informací, mučili jej a nakonec zabili. Matce se podařilo válku přežít, odešla pak do Československa a žila s Citterbergovými.

Bratr Josef Větrovec sloužil za války v československé armádě, byl letcem v Rusku. Po válce sloužil v Kroměříži, účastnil se pohřbu Jana Masaryka. Po roce 1948 se stal nežádoucím pro komunistický režim, byl dvanáct let vězněn v Plzni na Borech, v lágrech na Jáchymovsku. Lágry mu podlomily zdraví, přesto se oženil a měl dvě dcery.

Paní Citterbergová vzpomínala na hrozné zacházení Němců s ruskými zajatci na Volyni. Říkala, že kdyby Němci s Rusy zacházeli lépe, tak mohli v Rusku vyhrát, protože tam byla velká bída a hlad a lidé k nim nejprve sami chodili a podporovali je. Ale když zažili hrozné německé zacházení, tak zase utíkali.

Soužití volyňských Čechů s Poláky na Volyni bylo někdy dost problematické, ale Židy pamětnice charakterizuje jako poctivé a na sebe přísné lidi. Za války byla Věra Citterbergová v Lucku svědkem likvidace ghetta a hrozného vraždění Židů Němci.

Odchod do armády, výcvik

Paní Citterbergová vstoupila do československé zahraniční armády v roce 1944, její bratr již o rok dříve. Vyhnuli se tak pracovnímu nasazení v Rusku, které by je jinak čekalo. Podobnou motivaci vstupu do armády měla i řada mladých lidí v jejich okolí. Věra Citterbergová byla také nějaký čas vězněna Rusy. V Rovně vstoupila do armády, potom byla převezena do Sadagury, kde absolvovala výcvik. Její specializace byla protiletadlová obrana – zaměřovač. V protiletadlových oddílech působila i při bojích. U této práce byl důležitý dobrý zrak a pozornost. Jednou se jí stalo, že se s kolegy bavili, špatně zaměřili a sestřelili věž kostela.

Zdravotnicí na frontě

Z důvodu velkého nedostatku zdravotnic byla po nějakém čase požádána, aby absolvovala zdravotnický kurz. Až do konce války pak působila jako zdravotnice na předsunutých obvazištích 3. brigády, kam přiváželi raněné přímo z první linie. Jednalo se o nezbytnou první pomoc, kterou prošli všichni ranění. Služba zde byla velmi těžká, zdravotníci někdy až šest dní nespali. „A my jsme procházeli první linii, kde pak všichni ranění prošli přes naše ruce, všichni. Takže my vám někdy pět šest dní nemohli ani spát.“ Mezi její spolupracovníky patřili doktor Tekza z Podkarpatské Rusi, medik Štilicha a velitelem byl Rus Novikov.

Paní Citterbergová působila ve zdravotnické jednotce přímo na frontě. Jejím úkolem bylo poskytnout první pomoc a co nejrychleji dostat raněné do nemocnice. Byla to ošklivá a nebezpečná práce, velmi náročná na psychiku.

„Na Slovensku, když jsme byli v Svatém Ondreji, tam jsme pět šest dní odváželi raněný, samá utržená noha. Tak jsme ty nohy museli pilovat, dávat na nohu takovej žgud, já nevím, jak se to řekne česky, aby... Trvalo to dvě hodiny, to musel bejt převáženej do nemocnice, protože by jinak dostal otravu. A muselo se to pootevřít a okamžitě s nima do nemocnice. Tam to bylo hrozný, to se nedá vypovědět. My jsme byli přímo v poli, přímo v první linii, postupovali jsme.“

Podle paní Citterbergové byly nejhorší boje na Dukle. „Dukla byla nejtěžší. Tam když jsme potom jeli auty, tam bylo mrtvol strašně moc. A jak jste vjeli do kaluže, tehdy bylo hodně mokro, pršelo, tak ty mrtvoly se vyhazovaly ven, byly takové nabobtnané. Už byly takový oteklý, když leží mrtvej člověk ve vodě, už se rozkládaly. To bylo hrozný.“

Nejhorší pacienti byli prý Romové, protože se často báli ošetření, hlavně injekcí.

„Cigána, když jsi šla ošetřit, tak chtěl z těch nosítek utíkat. Báli se ošetření. A jak jsme dávali injekce… My jsme nebyli, jak dneska jsou vybavený nemocnice, že. My jsme měli stříkačku jednu, já jsem měla dvě nebo tři. A to nebyl žádnej líh, to oni vychlastali, my jsme měli takovou lampičku a to se tam vypalovalo. A potom se potřela tím lihem. Jeden jsem měla případ, kdy jsme mu dala injekci, to nezapomenu, a on to vymačkával a vycucával. Víte, a on dostal otravu. Potom přišel:‚Sestřička, já vás zabijem!‘ A já povídám: ‚A proč? Ty sviňáku, tys špinavýma rukama to vymačkával. Na tebe si hned stěžovali.‘ A ono potom to bylo dost bolestivý, to museli řezat, poněvadž z toho byla otrava. Ale to si zavinil sám.“

Kupodivu na obvazovně příliš vojáků nezemřelo, spíše až při transportu. Ranění se museli odvážet v noci, protože jinak transporty ostřelovali Němci.

„Ale tak, že by byly nějaký vážný případy, že by u nás umírali, ne. My jsme museli okamžitě je odesílat pryč. A nemohli jsme to ve dne, poněvadž když to viděli Němci, tak stříleli po tom, tak po cestě. To víte, zabili nejednoho, rozbili to auto, na minu najeli, že. Ale jinak to odváželi do týlu.“

Na Slovensku byla paní Citterbergová přeložena k 3. dělpluku, sloužila zde pod nadporučíkem Kohnem. S touto jednotkou došla až do Prahy. Na přijetí v Československu nemá příliš hezké vzpomínky. Lidé neměli zahraniční vojáky moc rádi. „Osvobodili jsme Československo, hodně práce jsme udělali, a nevděk.“

Vztahy se spojenci a vnímání nepřítele

V armádě byly velmi dobré vztahy mezi různými národnostmi. Velitelem zdravotnické jednotky byl Rus Novikov. Nehledělo se ale na to, jestli je člověk Čech, Slovák, volyňský Čech, Ukrajinec, Žid nebo Rus, všichni byli velmi obětaví a snažili se hlavně pomoci raněným. Na nějaké neshody nebyl ani čas. Paní Citterbergová byla podle svých slov většinou zavřena na ošetřovně a neustále ošetřovala raněné, byla ráda, když si mohla alespoň na chvilku zdřímnout.

Jak byl vnímán nepřítel? Paní Citterbergová k Němcům necítila nenávist. Nepřáteli byli ve chvíli, když se s našimi vojáky navzájem zabíjeli, během útoku. Ale byli povoláni do armády stejně jako českoslovenští vojáci. A v péči o zraněné bylo o zajatce postaráno dokonce lépe než o vlastní vojáky, měli speciální příděly. Zajatci museli být ošetřeni přednostně, aby mohli být podrobeni výslechu.

Paní Citterbergová se dostala i do nebezpečných situací. Dvakrát byla téměř zajata.

„Tak to bylo v dubnu 1945. Šla jsem za manželem, to nebyl ještě můj manžel, prostě jsme spolu chodili. Nesla jsem mu kořalu takovou domácí smradlavou a buchtu. A jak jsme přišli do toho lesíka na Vinčol, přidali se ke mně dva takový hezký šikovný chlapíci – vojáci. Bavili jsme se dost dlouho, až potom jsem zjistila po delší době... Povídám: ‚Ale já mám jít doprava.‘ A oni mi tvrdili: ‚Ne, tady rovně, potom dál.‘ Oni mě už prostě táhli do zajetí. A přišli automatčíci, kteří šli dopředu. Oni prostě vylezli na strom. Průzkumníci, kdyby nebyli průzkumníci… Ti mně zachránili život. Oni Němce sebrali a odzbrojili je. Toho jednoho postřelili nejdřív, hupli na ně ze stromu a odzbrojili je. A potom jsem měla ještě jeden případ. V Chodči, tam jsme odváželi raněný. Jak byli v zákopech, tam někde si takovýma lampama svítili, zmáčkli knot, nafta vylítla a popálili se. Tak jsme je odváželi na džípu. A představte si, ten řidič byl Němec. Němec se tam dostal tak, že zabil našeho řidiče. A to nepoznáte v armádě. Sebral mu uniformu, normálně česky mluvil. A toho jsme taky tehdy zneškodnili, tak se ti lidi zachránili.“

Po válce

Když skončila válka, paní Citterbergová se dostala s armádou až do Prahy, postupně osvobodili Československo. Slavnostního přivítání v Praze se ale neúčastnila, protože neměla bílou košili a vázanku, kterou po nich požadovali a kterou neměla kde sehnat. Od května do listopadu 1945 pracovala jako zdravotnice v nemocnici v Praze, kde ošetřovala zraněné. Potom byla přesunuta do Žatce, kde byla demobilizována. V Praze se jí podařilo sehnat byt, ten potom vyměnila s panem Kozákem za hotel v Miroslavi, který provozovala až do roku 1953. Po válce se provdala za Jozefa Citterberga, se nímž se seznámila v československé armádě, a společně se v Miroslavi usadili. O hotel sice přišli, ale manžel pracoval a paní Citterbergová se starala o domácnost a jejich tři děti. Také byla činná v Červeném kříži, ve Svazu protifašistických bojovníků a v Československé obci legionářské, účastnila se besed ve školách. Jejím koníčkem bylo zahradničení.

Za komunistického režimu byl perzekvován její bratr letec Josef Větrovec. Byl dvanáct let vězněn za údajný pokus o emigraci.

Paní Citterbergová litovala, že v současnosti se zapomíná na činy veteránů, nikdo se o ně nezajímá, ani se o ně příliš nestará.

Věra Citterbergová zemřela 2. prosince 2007.