The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Iveta Clarke (* 1963)

• narozena 24. září 1963

• v roce 1987 emigrovala do Rakouska

• ve Vídni se jí ujal umělec Jan Brabenec

• prošla uprchlickým táborem v Traiskirchenu

• v Rakousku se potkávala s českou uměleckou komunitou

• vdala se za českého emigranta

• v roce 1988 odletěla do Ameriky

• po sametové revoluci se vrátila zpět do Československa

• v roce 2022 žila v Praze

Chtěla žít podle svého – a ne tak, jak jí nařizuje režim. Proto se rozhodla, že uteče do lepšího světa. Jenže cesta do něj nebyla vůbec jednoduchá...

Když v létě roku 1987 odjela dvaadvacetiletá Iveta Clarke na zájezd do tehdejší Jugoslávie, rozhodla se, že emigruje ze socialistického Československa. V Záhřebu na rakouské ambasádě získala vízum, nasedla do vlaku směr Vídeň a přes všechny překážky se nakonec do hlavního rakouského města dostala. Tím však neměla zdaleka vyhráno.

Zavolala jsem mu z budky, že chci emigrovat

Iveta Clarke se narodila 24. září roku 1963 v Brandýse nad Labem. Přestože prožívala hezké dětství, vyrůstala v normalizačním Československu, které bylo plné zákazů, šedi a monotónnosti, nepříznivé pro mladé lidi plné energie a nadšení. Když v roce 1987 odpromovala na vysoké škole ekonomické, uvědomila si, že chce žít jinak, podle svého, ne podle pravidel, která si nenastavila a se kterými nesouhlasila. Rozhodla se proto, že emigruje. V létě toho roku odjela na zájezd do tehdejší Jugoslávie a tam se spojila se svým bratrancem, který už dříve emigroval do Kanady. „Zavolala jsem mu z budky a zeptala jsem se ho, jak to mám udělat. Házela jsem peníze do automatu a on byl nejdřív vyděšený, že to myslím vážně – a pak řekl: ‚Musíš se dostat do Záhřebu, tam požádáš na rakouském velvyslanectví o průjezdní vízum do Rakouska. Řekneš, že se přes něj chceš vrátit do Čech, že musíš rychle domů. Potom vystoupíš ve Vídni a požádáš o azyl.‘ Jenže se ukázalo, že to tak jednoduché nebylo,“ vzpomíná Iveta.

Nejprve musela získat zpátky svůj pas, který u sebe měla vedoucí zájezdu. Pak se omluvila ze společného výletu a odjela vlakem do Záhřebu. Před rakouským velvyslanectvím už stála dlouhá fronta a než se dostala na řadu, zaslechla, že vízum na cestu do Čech přes Rakousko nevydávají. Úřednici tak přiznala, že chce do Rakouska emigrovat, a razítko do pasu dostala. V Záhřebu nasedla na vlak směr Vídeň a před rakouskými hranicemi přišly komplikace. „Celníci ten pas prohlídli a řekli: ‚Ale to je český pas, v tom naše vízum nemá co dělat.‘ Protože samozřejmě celá Evropa věděla, že Československo patří do východního bloku a že Češi to používají jako záminku, aby se dostali na západní stranu Evropy, což už bylo Rakousko. Ten pas mi vzal a odešel a pak přišel zpátky a řekl, že musím vystoupit.“ Ve dvě ráno se za deště vydala pěšky podél trati, kde na hranicích řekla rakouským úředníkům, že chce do Vídně. Ti ji naštěstí neodmítli a ráno přijelo auto, které ji do města odvezlo.

Azylové řízení

Do Vídně dorazila brzy ráno, sedla si na lavičku a čekala, až se město probudí. „Viděla jsem, jak lidi chodí do práce, nastupují do tramvají, čtou noviny, a říkala jsem si: ‚Všichni se večer vrátí domů, budou jíst večeři, půjdou na procházku se psem nebo do kina a pak si doma lehnou do postele… A kde budu spát já?‘“ Vzpomněla si na svého lékaře, který měl bratra ve Vídni, a tak ho našla v telefonním seznamu a ozvala se mu. Byl to český emigrant, umělec Jan Brabenec. Ten se jí se svou ženou ujal a vysvětlil jí, jak má postupovat, aby získala status uprchlíka. Neměla jinou možnost než projít uprchlickým táborem v Traiskirchenu. „Tam se nás ujali na vrátnici – a ten první šok je, že vám vezmou otisky prstů, takže si hned připadáte jako nějaký zločinec,“ popisuje Iveta Clarke. Po příchodu musela do povinné izolace a poté dostala umístěnku do penzionu, který ubytovával uprchlíky za příspěvek od státu. Poté ji čekalo setkání s rakouským úředníkem, během kterého měla vysvětlit, proč utíká z Československa. Rozhodnutí o udělení azylu se měla dozvědět do šesti měsíců. „A když nedostanete azyl v Rakousku, tak pojedete zpátky do Čech, a to pravděpodobně znamená, že půjdete do vězení za nelegální opuštění republiky,“ vysvětluje pamětnice.

Dvaadvacetiletou Ivetu zachvátila panika, litovala toho, že utekla, a stýskalo se jí po jistotách, které měla doma. Jenže v Československu už tou dobou byla pravděpodobně odsouzená za nedovolené opuštění republiky. Začala tak od ostatních lidí zjišťovat, co má dělat proto, aby se vyhnula tomu nejhoršímu scénáři. Dostalo se jí rady, aby podala žádost o azyl i do jiných zemí, nejlépe do Spojených států nebo Kanady. Rozhodla se, že nejdřív vyrazí na kanadské velvyslanectví, protože v Kanadě měla přece jen bratrance. Před ambasádou se ale dala do řeči s lidmi, kteří jí řekli, že se do Kanady dostane jen tehdy, pokud bude umět některé ze žádaných řemesel. „Já jsem říkala, že mám vysokou školu ekonomickou, obchodní fakultu a červenej diplom. A oni říkali: ‚No, to tady neuspějete. Vy musíte být holička nebo dřevorubec nebo tesař. Někdo, kdo umí s rukama.‘ A pak mi někdo poradil, abych se vdala, abych si vzala někoho, kdo to řemeslo má, protože pak nás budou při té registraci považovat za manžele a bude stačit, že řemeslo má manžel. Takže jsem se v Rakousku vdala.“ Vzala si Čecha, který byl tesařem. Společně na přidělení azylu čekali v Rakousku téměř dva roky a kladné rozhodnutí nakonec přišlo ze Spojených států.

Co s námi bude?

V New Yorku přistáli na konci ledna roku 1989. „To byl pro mě veliký šok, najednou vidíte tu realitu, a my jsme si s mužem říkali: ‚Páni, teď jsme utekli sem, do Ameriky, a co když se nám tu nebude líbit? Odsud už nemůžeme nikam, tady už je konec‘,“ vzpomíná pamětnice. Jejich cesta ale pokračovala do Washingtonu, který na ně udělal mnohem lepší dojem. Do hlavního města Spojených států totiž dorazili v den inaugurace prezidenta George Bushe staršího a atmosféra bujarých oslav v nich vyvolala pocit, že je nový domov vítá. Začátky v Americe pro ně ale byly stejně náročné, nejtěžší bylo zvyknout si na jinou kulturu. Přesto se brzy dokázali postavit na vlastní nohy, čemuž pomohlo i to, že už před příjezdem dostal Ivetin manžel nabídku ve stavební firmě. Její majitel jim dokonce poskytl pokoj ve svém domě a díky tomu se měli od čeho odrazit. Iveta se začala učit anglicky, dostala práci v pekárně a postupně si s manželem našli vlastní bydlení.

Návrat domů

Kontakt s domovem Iveta Clarke udržovala na dálku, sledovala, co se v její rodné zemi odehrává, zároveň byla ve spojení se svými rodiči. „To nebyly dobré zprávy, protože byli kvůli mojí emigraci perzekvovaní. Pořád je zvali na výslechy, tatínkovi vzali pas... Bylo těžké s nimi mluvit, pořád se jim omlouvat, protože člověk si neuvědomí, že to může mít na rodinu takový dopad.“ To se naštěstí zlomilo v listopadu roku 1989, kdy do Československa přišla revoluce. Iveta ještě zůstala v Americe další dva roky, narodil se jí syn a krátce nato dostala pracovní nabídku v Praze v česko-americkém podnikatelském fondu. Do Čech odjela se synem bez manžela a později se rozhodla, že se vrátí natrvalo. Chtěla žít a vychovávat syna tam, kde se cítila doma. S manželem se domluvili na rozvodu, Iveta se později vdala podruhé a začala se věnovat koučinku. V době natáčení v roce 2022 žila v Praze.