The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Božena Cohenová (* 1913)

• narozena 6. srpna 1913 v Užhorodě jako Božena Alžběta Fieldmannová

• vystudovala české gymnázium v Užhorodě a pak právnickou fakultu v Praze

• advokátní koncipientka v Praze

• s manželem útěk v roce 1939 přes Slovensko, Polsko do Sovětského svazu

• výuka jazyků ve Lvově a ve městě Kanaš v Čuvašské republice

• s manželem se přihlásili do čs. armády v Buzuluku, odvedeni jako jedni z prvních v únoru 1942

• sloužila jako zapisovatelka a koncipientka u polního soudu

• manžel byl zraněn u Sokolova

• v roce 1946 narození dcery, manžel zemřel v roce 1948

• odchod s dcerou do Izraele na začátku roku 1949

• pracovala jako právnička na penzijním pojišťovacím úřadě v Jeruzalémě

Paní Elisheva Cohenová za svůj život vystřídala několik jmen. Narodila se jako Božena Alžběta Fieldmannová v roce 1913 v Užhorodě. Provdala se v roce 1938 za svého kolegu ze studií Hanuše Hermanna. V československé armádě sloužila pod jménem Alžběta Hermannová. Spolu s manželem si po válce změnili jméno na Horanovi, aby se z ní pak v Izraeli po smrti prvního manžela a sňatku s Jehudou Cohenem stala paní Cohenová.

Jejím rodným jazykem byla maďarština, vystudovala však české gymnázium v Užhorodě a pak pokračovala na české vysoké škole – Právnické fakultě UK v Praze. „V roce 1937 jsem dostala doktorát. Začala jsem dělat stáž u svého tchána, který byl advokátem v Praze. Můj muž byl také právník, spolu jsme studovali a mysleli jsme si, že celý svět jen nám otevřený.“  Nebylo tomu tak. Ještě netušili, že ve skutečnosti spíš úplný opak se stane pravdou. „Patnáctého března 1939 Hitler vstoupil do Prahy. Z oken kanceláře, která byla v Praze na Národní třídě, jsem sledovala jeho příchod. Druhého dne jsem na psacím stole v úřadě měla rozhodnutí advokátní komory, že nesmím pracovat ve svém povolání. To znamená, že to bylo všechno připraveno.“ 

„Jakmile se na první kavárně objevil nápis Židům vstup zakázán, nechtěla jsem tu nadále žít.“ Její manžel byl přesvědčeným Čechoslovákem, stále věřil, že když zůstanou, nic vážného se jim nemůže stát. Jeho žena tomu však nevěřila. 

Božena se krátce po obsazení Československa rozhodla odjet za příbuznými do Užhorodu. Prakticky nic si s sebou nevzala, nechtěla riskovat zatčení kvůli nějakým cennostem. Odjela legálně, protože po svém otci původem z Trebišova vlastnila slovenské dokumenty. Matka v té době žila v Budapešti. Božena, která perfektně mluvila maďarsky, přijela za ní. Jejímu manželovi však žádné dokumenty nechtěli dát. Dopisovali si spolu, zásadní informace jí manžel psal citronovou šťávou a Božena si je četla s pomocí žehličky.

Nakonec se jejímu manželovi, také právníkovi, Hanuši Hermanovi podařilo za pomoci přátel dostat se ilegálně bez dokumentů do Trebišova. Za pomoci jejího otce odjeli do Užhorodu. Později spolu pokusili z Užhorodu přejít hranice do Polska, pomohl jí jakýsi polský důstojník, nejdříve se to podařilo jen jí. Manžel se tam měl dostat později s jakýmsi sedlákem. Podařilo se jim však se znovu sejít kdesi na polských karpatských hřebenech.

Útěk do Sovětského svazu

Odtud pokračovali do Krakova a Katovic, kde tušili pomoc potřebnou k odchodu do Británie. Bohužel události se daly do pohybu velmi rychle a za pár dní po příjezdu do Katovic bylo Polsko napadeno a vypukla válka. Bylo nutné opět rychle utíkat. Asi deset dní byli na cestách. Do sovětské zóny se dostali v Lucku. „Ráno brzy přišel manžel, říká: ‚V deset hodin budou Rusové v Lucku.‘ (…) Objali jsme se, že jsme zachráněni. Potkali jsme Čechoslováky, kteří také utíkali. Šli jsme se přihlásit k Rusům. Rusové nás přijali překrásně. V Československu byla komunistická strana legální. V Polsku ne. Dali nám v nějaké škole byt, spolu. Byli jsme zachráněni.“

Dostali se až do Lvova, kde mohli začít učit jazyky, a prožili tam relativně klidné chvíle. Manžel učil angličtinu a němčinu, Božena Hermannová učila němčinu. Oba chodili na Lvovskou univerzitu, aby si doplnili pedagogické minimum. „Studovali jsme tak i marxismus-leninismus kromě pedagogiky,“ komentuje to dnes Božena Cohenová.

Začátek války ve Lvově – 1941

„Byli jsme ve Lvově. Znovu jsme museli utíkat. Když vypuknutí války ten den oznámilo rádio, tak kolegyně nám říkala, že pojede vlak, který má zachránit ženy sovětských důstojníků, že se můžeme dostat odsud. Jeli jsme na nádraží. Byl tam dlouhý vlak, samé ženy. Oni si mysleli, že jsme také ženy (vojáků). Pomáhali mi nastoupit.“ Naštěstí se jim podařilo přemluvit osazenstvo a mohla odjet i s manželem.

„Tak jeli jsme s nimi, beze všeho. Osm dní. Ony měly s sebou všelijaká zavazadla. Daly nám jíst, viděly, že nemáme nic. Dostali jsme se po osmi dnech do Čuvašské republiky. Vystoupili jsme z vlaku. Bez ničeho, bez známých, jak opuštěné děti. Měli jsme jen vysvědčení, že jsme učitelé. Našli jsme pobočku ministerstva školství. Těšili se na nás, potřebujeme učitele. Ukázali mapu Čuvašské republiky. Kde chcete dělat? Šli jsme spolu k mapě. Manžel říká: ,Zde. Tady projíždí vlak, rychlík, kdybychom museli utíkat.‘“

Město se jmenovalo Kanaš. Dostali umístěnku a mohli jít učit na místní školu. Děti se však nechtěly učit němčinu, byl to pro ně jazyk nepřítele. Božena (Alžběta) se musela uchýlit k malé lsti a přesvědčovala děti, že se neučí jazyk Hitlera, ale jazyk Marxe a Engelse. Za pár dní po zahájení školního roku si přečetla článek v místních novinách o tom, jak Elisabeta Alexandrovna vyučuje správně jazyk v marxistickém duchu. Tehdy si opět uvědomila, že je velmi dobře sledována, co učí. Přece jen cizinec byl vnímán jako potenciální nepřátelská osoba.

Vstup do československého vojska v Buzuluku

Jakmile se dozvěděli, že se formuje československá jednotka, oba se ihned rozhodli odejít do Buzuluku. Božena odešla od učení dětí, i když by tak mohla prožít válku mnohem klidněji. Také jí to bylo vyčítáno ze strany ředitele školy, ale nechtěla opustit manžela.

Oba se přihlásili u československých orgánů v Buzuluku. Manžel byl zařazen k minometné rotě.„Ještě nebyl žádný polní soud. Byla jsem čtvrtá žena (v Buzuluku). (Podle archivních záznamů byla odvedena 14. 2. 1942 jako asi pátá či šestá žena s odvodovým číslem 257, pod jménem Dr. Alžběta Hermannová – pozn. autora.) Vzali mne do sociálního oddělení. Proč? Protože začali přijíždět lidé z celého Sovětského svazu, ze Sibiře ve strašném stavu. Aby mohli vstoupit do vojska, tak bylo třeba se o ně starat. Tak jsem to dělala, jakési sociální oddělení jsem vedla. Byl pak mezi námi soudce z Prahy, po válce byl generálem, dr. Winterstein. On mne hned vzal k sobě.“ 

Manžel byl mezitím u Sokolova těžce zraněn. Dva měsíce byl nezvěstný a mnohými považován za mrtvého. Jeho žena však neztrácela naději. „Lidé se na mne koukali se soucitem. To mne hrozně bolelo, protože jsem neztrácela naději. Po dvou měsících jsem dostala lístek. Ruské ženy ho zachránily.“ Přežil a byl ošetřován v nemocnici Rudé armády. Po vyléčení se stal zpravodajem armádních novin Naše vojsko.

Manželovi se splnil po válce sen, stal se diplomatem – úředníkem na ministerstvu zahraničí, kde mohl uplatnit své jazykové znalosti. Rozhodl se počeštit své jméno a změnil si ho na jméno Jan Horan. V roce 1946 se jim narodila dcera. Jan vstoupil do komunistické strany, otvírala se mu kariéra i v novém režimu. Také Božena byla dříve před válkou sympatizantkou komunistické strany, válečná léta v Sovětském svazu ji však z víry v komunistické ideály vyléčila.

Odchod do Izraele

Manžel byl však nemocný se srdcem a v kombinaci s nevyléčeným válečným zraněním své nemoci na jaře 1948 podlehl. Božena, v té době Horanová, se ocitla v Praze sama s dvouletou dcerou. Původně s manželem vůbec nemysleli na odchod z republiky, svoji budoucnost spojovali s Československem. I když ji většina známých od odchodu zrazovala, začala uvažovat o odchodu do Izraele. „Tady budeš mít po manželovi penzi, v Izraeli tě čeká nejistá budoucnost,“ říkávali. Nedbala jejich názoru a někdy na začátku roku 1949 odjela do Izraele.  

První zaměstnání získala na československém konzulátě v Jeruzalémě, poskytlo jí to tak dostatek času, aby se mohla naučit hebrejsky. Tam poznala svého druhého muže Jehudu Cohena. Když se přestěhoval konzulát do Tel Avivu, už se nechtěla stěhovat. Podařilo se jí složit rozdílové zkoušky na univerzitě a nakonec jí bylo v Izraeli uznáno právnické vzdělání. Našla si práci na úřadě Národního pojištění (Penzijní zabezpečení), kde pracovala až do odchodu do důchodu. Dodnes se udržuje v dobré duševní kondici, považuje za důležité stále se něco učit. Každý týden má se svými přítelkyněmi lekce angličtiny, každý týden hraje bridž. Důležité je prý stále něčím namáhat mozek, to je její recept na dlouhověkost.

Životní krédo, poselství

„Vést poctivý život. To je důležité. Třeba se vždycky učit. Stále se učím. Ve středu ráno mám angličtinu. Mluvíme tam jen anglicky. Vždy se musím něco učit. Člověk nikdy neví, k čemu je to dobré. Víte, já jsem z rodiny, kde každý je trochu umělcem. Moje matka trochu kreslila. (…) Když jsem studovala, přes den jsem se učila, večer jsem šla na malování. Když jsem to skončila, dostala jsem vysvědčení. V Rusku jsem byla také učitelkou malířství (výtvarné výchovy).  Já to mám ráda a učila jsem děti vidět.“