The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Coufalová (* 1958)

• narozena 18. května 1958 v Pelhřimově

• pochází z původně živnostnické rodiny

• vdala se ještě jako středoškolačka

• od roku 1977 pracovala v mateřské škole

• s manželem přesídlili do České Lípy

• rodina nechodila k volbám a stýkala se s odpůrci režimu

• z kádrových důvodů pamětnice nemohla rozvinout kariéru ani doplnit si vzdělání

• od 1988 vedla mateřskou školu v Novinách pod Ralskem

• po sametové revoluci se stala ředitelkou mateřské školy v České Lípě

Zdeňka Coufalová, rozená Kopecká, se narodila 18. května 1958 v Pelhřimově do původně buržoazní rodiny. Komunisté jim ale v roce 1948 znárodnili řeznictví, pole, zahrady i pozemky. Maminka pracovala jako prodavačka, tatínek jako náměstek v Jednotě. Funkci vedoucího zastávat nemohl, protože nikdy nevstoupil do komunistické strany. Přesto měl ale z pozice své funkce přednostní přístup ke kvalitnějšímu zboží, než bylo běžně k sehnání, takže Zdeňka i její starší sestra měly jako jedny z mála ve škole například džíny.

Zdeňka vzpomíná, jak se o sebe i o domácnost už jako malá musela umět postarat, protože rodiče byli oba dlouho v práci a děti byly vedené k samostatnosti. U nich doma ale stále někdo byl, kamarádi, příbuzní, různé tety. Přestože se rodina v nových poměrech celkem dobře adaptovala, komunisty v lásce neměli. Když se na 1. máje povinně vyvěšovaly z okna vlajky – československá a sovětská – tu sovětskou prý rodiče nikdy nevyvěsili. „A nikdy se nic nestalo,“ vypráví pamětnice.

Nejdu k volbám

Jako malá si Zdeňka často hrála na školu, ale vždycky chtěla být doktorkou. V Pelhřimově vystudovala gymnázium, ale ve třetím ročníku se vdala a narodila se jí dcera Dominika. „Museli mě zplnoletnit, abych se vůbec mohla vdát. Rodiče z toho samozřejmě nadšení nebyli, ale maminka nakonec opustila zaměstnání a byla s mojí dcerou doma, abych mohla dostudovat. Moc mi pomohla. Tenkrát to ale nebylo tak neobvyklé, ještě některé spolužačky to měly stejně jako já.“

Po studiích musela jít na dva roky do zaměstnání, teprve potom mohla studovat dálkově pedagogickou školu. Nastoupila tedy do mateřské školy jako učitelka a u tohoto povolání nakonec zůstala po celý život.

Manžel pamětnice pracoval jako agronom a dva měsíce po svatbě ho odveleli na vojnu až do Prešova. A to prý díky strýci, který pracoval jako odvodní lékař a zastával názor, že to tak bude lepší. Manželovi se ale nakonec podařilo získat modrou knížku a na vojnu nenastoupil. V Pelhřimově, kde tenkrát bydleli, ale neměli možnost získat byt a bydlet u rodičů se dvěma malými dětmi už nešlo. Byt dostali v České Lípě poté, co muž začal pracovat u Pozemních staveb v Liberci. „Vzpomínám si třeba, že za vodu a topení se tehdy platil paušál a nikoho nezajímalo, kolik kdo spotřeboval.“

V České Lípě pokračovala Zdeňka Coufalová v práci v mateřské škole, nejprve jako učitelka a později jako zástupkyně ředitelky, tedy jako takzvaná kádrová rezerva. Ani ona, ani paní ředitelka ale nebyly v komunistické straně, a tak je soudruzi ke vstupu často přemlouvali. Zdeňce kladli na srdce především to, že tak má možnost vylepšit pošramocenou pověst svého manžela.

Vědělo se o něm, že jako věřící chodí do kostela, neposílal děti do Pionýra a nechodil k volbám. „Volit jsme byli všeho všudy jen jednou, a to ještě v Pelhřimově, tam nebylo vyhnutí. Ale v České Lípě už jsme nevolili nikdy. Strašně jsem se ale bála, že za námi přijdou domů s urnami. Protože tehdy kdo nepřišel k volbám, nebyl odškrtnutý v té volební místnosti, tak za ním přišli domů s urnami. Člověk řekl, ano, nejdu k volbám, nešel a nic se z toho nestalo. Nebyl z toho žádný postih, vůbec nic.“

Coufalovi navštěvovali také bytové semináře Vlasty Chramostové, jezdili na chalupu k Ivanovi Martinovi Jirousovi do Prostředního Vydří a jeden čas měli doma ve sklepě cyklostyl od Zdeňka Jelínka, na kterém opisovali na průklepáky zakázanou literaturu.

V roce 1985 si požádali o výjezdní doložku do Jugoslávie, dostali ji ale až o rok později. „Vzpomínám si, jak jsme dostali takové lístečky a ty jsme pak na hranicích měnili za peníze.“

Vrtalo mi hlavou, odkud všechny ty informace mají

Práce v mateřské škole Zdeňku Coufalovou bavila. Sice bylo ve třídě okolo čtyřiceti dětí, protože míst ve školkách byl nedostatek, ale samotná pedagogika byla v té době u nás na světové úrovni, například každý den se s dětmi cvičilo. Některé pomůcky dodávané do školek se používají dodnes. Od začátku se pamětnice zajímala o děti se speciálními požadavky, ale tehdy pro ně existovala pouze psychologická poradna a speciální školy (známější pod názvem zvláštní školy).

V roce 1985 se přihlásila ke studiu speciální pedagogiky na vysoké škole, ale nepřijali ji. Pohořela totiž na politickém tématu, když si vytáhla životopis Klementa Gottwalda. Navíc měla ve školce trochu škraloup, protože nechodila na povinná ideologicko-politická školení. Nepřijali ji jako politicky nespolehlivou.

Asi po roce si ji zavolaly na školský úřad inspektorky, které zároveň byly jejími bývalými kolegyněmi. „Netušila jsem, co po mně chtějí. Říkala jsem si, možná mě volají proto, že vědí, že bych chtěla pracovat na vesnici ve školce, tak třeba mi řeknou, že se tam uvolnilo místo. Tak jsem tam šla v naprostém klidu a tam už mě čekala paní inspektorka a říkala, no, víš, my jsme si tě pozvaly, my tady na tebe máme hlášení, že jsi člověk takový nespolehlivý, a my potřebujeme, abys nám podala vysvětlení. A teď jsem musela odpovídat na otázky typu, že chci studovat speciální pedagogiku, abych se mohla pitvat v postižených dětech. Potom třeba, že se u nás scházejí pochybní lidé z okruhu chartistů, proč nechodí děti do Pionýra a proč chodí muž do kostela. Ptali se ještě na mnoho jiných věcí a mně hlavně vrtalo hlavou, odkud všechny ty informace mají. Děti sice věděly, že se u nás schází chartisté, ale nikdy by to nikde neřekly.“

Až po revoluci s manželem zjistili, že na ně prý donášel jeden blízký rodinný přítel s krycím jménem Mácha, kterého v jednu dobu dokonce živili. Nikdy se jim neomluvil...

V roce 1986 se Zdeňčin muž zúčastnil pohřbu Jaroslava Seiferta, který přerostl v protikomunistickou manifestaci. „Policie obřad neustále rušila, a když se manžel pokoušel fotit, vymotali mu z foťáku film.“

Václav Havel bude prezidentem

V roce 1988 povolali Zdeňku Coufalovou na školský úřad znovu. Tentokrát jí ale nabídli pozici ředitelky ve školce v obci Noviny pod Ralskem. Přijala ji.

V lednu 1989 se rodina vypravila k hrobu Jana Palacha do středočeských Všetat uctít jeho památku, ale policie je na hřbitov, tak jako další lidi, vůbec nepustila. O prázdninách 1989 jezdil manžel pamětnice do školky v Novinách pod Ralskem natírat okna a místním vykládal, jak komunisté u moci už dlouho nevydrží, jak to mají spočítané a jak se ten Havel nakonec stane prezidentem. Smáli se mu a brali to jako dobrý vtip. Za pár měsíců se však zdánlivě nepředstavitelné stalo realitou.

Po Novém roce za ní do školky přijely ještě tytéž inspektorky, které tam byly předtím, a nabídly jí místo ředitelky v nové mateřské škole na sídlišti Lada v České Lípě. Zdeňka uspěla v konkurzu a mateřskou školu vede dodnes, ačkoliv už je v důchodu. Postupně si také doplnila vzdělání – v roce 2008 začala dálkově studovat školský management, kde získala titul bakalář. V restitucích dostala rodina zpět pouze část majetku, který jim komunisté po roce 1948 sebrali. Zdeňka Coufalová žila v roce 2021 v České Lípě a naplno se věnovala dětem.