Marie Čovejová

„Nejhorší na tom bylo, že za to v té době některým ženám dávali finanční hotovost. Anebo rodinám, kde viděly sociální úřady, že nemají pračky, že perou oblečení dětí v rukách, tak jim zakoupili pračku, a to bylo všechno. Opravdu, tohle se dělo. A bylo toho strašně hodně. Bylo to pro nás hodně ponižující. Prostě nám vzali naši ženskost, takový zásah do těla. Žádná z nás, a je to hlavně u romských žen, by do toho nikdy nešla, kdyby byla poučena. Bylo to tak rychlé, tak domluvené, že vítězil strach o naše děti, aby se nedostaly do domovů. Tohle nám udělali, nejhorší v životě, co mohli udělat. Prostě strach, který nás donutil jít na tenhle zákrok.“

„Měla jsem ještě syna, ale teď už nemám, protože se stala v mém životě tragédie. Onemocněl, měl epilepsii, bylo mu patnáct roků. A jelikož měl časté záchvaty, tak v šestnácti umřel, utonul ve vodě. Je to pro mě hodně skličující, i když je to už patnáct let. Tak mi odešel jediný syn. Mám už jen dvě dcery. Pak už jsem další děti neměla, ani jsem nemohla, protože když se syn narodil, začalo to období, kdy vláda navrhla, že se nebudou rodit romské děti. Navštěvovaly nás sociální pracovnice a říkaly, že buď půjdeme na zákrok, který nám udělají, nebo nám odeberou naše děti do dětských domovů. To byl taky snad nejhorší zlom v životě.“