„Civilní Němec je vedl do dolů, předal je a ti, co skončili, tak je zase vedl do tábora. Jeden Rus z Krymu, Vojtěnko, vařil Rusům. Jaké jídlo jim vařil, jsem se dověděla až po válce. V kotlích jim vařil máčku. Když jsem to po válce viděla, tak to bylo na zvracení. Vojtěnko vařil pro Rusy a Nikolaj vařil pro Němce. Chovali se k němu velice dobře. Když měli žízeň, tak pan Kappel [otec pamětnice] donesl od sedláků pálenku a maminka se křižovala. Když něco potřeboval, tak šel k nám. Dala jsem Rusům stříbrné marky a oni mně z toho udělali prstýnky. Ještě je mám. My jsme s nimi vycházeli velice dobře.“
„Přišel zákon, že smíšená manželství se neodsunují. Měli jsme už nachystané bedýnky s věcmi. Nejstarší sestra měla nějakého známého v Libině, kterému dělala papíry, a zjistila, že v Oskavě hledají lidi na práci v továrně. Tatínek se tam šel zeptat a na druhý den jsme se stěhovali do Oskavy. Byty byly prázdné. Hodně Němců bylo odsunuto.“
Mariana Crhounková, za svobodna Kappelová, se narodila 19. září 1931 na Třemešku (německy Timischl) v podhůří Jeseníků. Zatímco otec byl české národnosti, matčina rodina pocházela z Rakouska. Za druhé světové války rodina bydlela u vlakového nádraží v Troubelicích hned vedle zajateckého tábora pro sovětské vojáky. Mariana Crhounková je tak dnes možná posledním pamětníkem poměrů v tamním táboře a stále má doma zajatci vyrobené prstýnky z německé marky. Ve svém vyprávění vzpomíná nejen na konkrétní sovětské zajatce, ale i na německé dozorce. Po válce pak rodinu zařadili do odsunu Němců. Všichni měli již nachystána padesátikilogramová zavazadla na nástup do transportu. Na poslední chvíli je však z odsunu vyškrtli a zůstali v Československu. Rodina se pak přestěhovala do Oskavy, kde se pamětnice provdala za Josefa Crhounka a kde až do svého odchodu do penze pracovala v tamním Moravolenu. V roce 2018 bydlela stále v Oskavě.
