The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Čvančara (* 1936)

• narodil se 19. prosince 1936 v Praze na Žižkově

• jeho otec vybudoval půjčovnu filmů a otevřel několik biografů; část majetku mu byla zabavena Němci, zbytek komunisty

• vyučil se soustružníkem v Pragovce, studovat nesměl

• na konci vojny v roce 1958 byl odsouzen na 22 měsíců po vykonstruovaném obvinění a vězněn v Nápravně pracovním táboře Vojna v Příbrami

• v roce 1968 emigroval s manželkou a synem do Kanady, kde žije dodnes (2022)

• je autorem vzpomínkové knihy Sejdeme se v Denveru

Příběh Františka Čvančary se začal psát již před druhou světovou válkou, kdy jeho rodina vlastnila prosperující půjčovnu filmů a několik biografů. Tatínek se svým bratrem se přitom vypracovali z chudých poměrů, a tak si svého díla náležitě vážili. Bohužel již Němci jim zabrali půjčovnu a v roce 1948 dokonali dílo komunisté. Život rodiny se zcela změnil, stali se z nich nepřátelé lidu. Děti nemohly studovat a František byl nakonec díky nevinnému vtipu na konci základní vojenské služby odsouzen k téměř dvěma rokům vězení. Když přišla v srpnu 1968 okupace Československa, byl již otcem pětiletého Tomáše a další dítě se mělo brzy narodit. Tehdy se s manželkou zcela neplánovaně rozhodli emigrovat, nechtěli, aby jejich děti vyrůstaly v nesvobodě. Druhý domov našli v Kanadě, která je přátelsky přijala a odkud se dodnes vrací na pravidelné návštěvy.

Horník, razič tunelů nebo soustružník

František Čvančara se narodil 19. prosince 1936 v Praze na Žižkově. Jeho rodiče pocházeli z nemajetných rodin. Maminka Terezie, rozená Pospíšilová, přišla v 18 letech do Prahy za prací z Radobyčic u Plzně a v Praze se seznámila s otcem Františkem. Ten s bratrem Ferdinandem založil známou filmovou půjčovnu a časem otevřeli několik biografů. Do dobře rozjetého podnikání ale zasáhla válka a Němci půjčovnu zabavili. Po krátkém poválečném nadechnutí pak komunisté zabrali zbytek. Zpočátku nechali otce v jednom kině na pozici ředitele, ale to nemělo dlouhého trvání: „Táta musel nechávat biograf pro stranické schůze. A vím, že ho rozesmálo, když nad pódiem komunisté měli nápis: ,Shodíme reakci na zem. Spolu se Sovětským svazem.‘ Ale jednou chtěli, aby jim přehrál na gramofonové desce sovětskou hymnu, on ji přehrál, ale nevím už proč, byla špatná kvalita zvuku, špatná reprodukce. A za to ho vyhodili. Pak dělal promítače v kině Maceška a po 30 letech snažení a šetření a všeho možného byl zase tam, kde byl, když začínal jako mladík. A to ho zlomilo. Od té doby už to nikdy nebyl on.“ Otec na konci života pracoval jako montér. Zemřel předčasně roku 1962.

Nejstarší vzpomínky Františka Čvančary se vážou ke konci války, kdy dopadly bomby i nedaleko jejich domova, a také k osvobození: „Vím, že mě máma budila 9. května a říkala: ,Je tady Rudá armáda,‘ a já se ptal, co to je. Také pamatuji, že i můj otec byl vítat ruské tanky a dojetím slzel, jak řekl.“ Tehdy ještě nemohl tušit, čím osvoboditelům zaplatí. Když v únoru 1948 řekl pan učitel, že je stávka a všichni mají jít domů, šel František za otcem: „Celý rozradostněný jsem se ptal: ,Tati, jak to, že pracuješ, když je stávka?‘ A otec se tehdy rozzlobil, že to vyhlásili komunisti a to že on neposlouchá.“ Brzy následovalo zabavování majetku a nekončící postihy. Celou situací byly nakonec poznamenané i děti, tři synové a dcera. Studovat bylo vyloučené a František dostal po ukončení základní školy možnost volby ze tří profesí: horník, razič tunelů a soustružník. Pod zemí pracovat nechtěl, takže volba soustružníka byla jasná. Nastoupil do továrny Praga, kde se vyučil a posléze v této profesi pracoval: „Problém byl potom ten, že Pragovka byla náborový podnik, takže bylo takřka vyloučené se odtamtud dostat. Až asi v roce 1964 vyšel zákon, že můžete rozvázat pracovní poměr, ale musíte jim dát roční výpověď. Což jsem udělal.“

Byly to bestie, které chtěly člověku ublížit

Po vyučení František Čvančara v roce 1956 narukoval na vojnu, nejprve do Staré Boleslavi a odtud do Horních Počernic k radiotelegrafistům. A to jeho život nečekaně poznamenalo. Přitom vše začalo úplně nevinně. Posádka, ve které sloužil, získala magnetofon a František vymyslel, že natočí zábavnou nahrávku, ve které padlo i pár vtipů. Součástí nahrávky byla i reportáž v imaginární zoologické zahradě, kde se reportér ptal papouška na procento straníků mezi chovanci. Bezprostředně po „odvysílání“ se nic zvláštního nedělo, paradoxně až když byli dva vojáci zatčeni při vykrádání skladu, zmínili se, že „Čvančara měl blbé vtipy“. A to stačilo k jeho zatčení, na jehož konci byla nesmyslná vykonstruovaná obvinění a odsouzení: „Nepomohlo mi ani to, že otec býval podnikatel. Chtěli ze mě udělat případ, dokonce psali i v Obraně lidu, že ve Svobodné Evropě by měli z vojína Čvančary potěšení.“

Byl obviněn z pobuřování proti republice a ohrožení bojového ducha armády a odsouzen na 22 měsíců. Zatčen byl v červnu 1958, tedy krátce před koncem vojny. V té době byl již také ženatý. Manželka Věra přitom dlouho nevěděla, co se vůbec stalo. Když se nakonec dostala k úřednímu zdroji, řekli jí, že manžel pracoval pro CIA a že jeho trest prý vypadá na nejméně 25 let. Hned jí také doporučili, aby se nechala rozvést: „’Přece na něj nechcete čekat 25 let! Jestli nám podepíšete tady ten papír, můžete být okamžitě rozvedená.’ Ona jim řekla, ať se jdou vycpat, za což jsem jí byl vděčný celý život.“ Dodnes si pamětník klade stejnou otázku: „Jaký to mělo smysl? Bylo vidět, jaké to byly bestie a jak chtěly člověku ublížit. Proč říkali, že mě čeká 25 let, když věděli, že nejsem žádný špión?“

Po zatčení byl František Čvančara ve věznici v Ruzyni, potom na Pankráci čekal na soud: „Po soudu jsem byl odjet na Příbram, kde jsem pracoval v dílnách. Naštěstí jsem nemusel fárat dolů.“ V uranových dolech se paradoxně setkal s řadou zajímavých lidí, mimo jiné s agentem chodcem Miroslavem Dvořáčkem, o němž některé zdroje tvrdí, že ho udal spisovatel Milan Kundera. František Čvančara na něj vzpomíná jako na dobrého kamaráda i jako na hráče na trumpetu ve vězeňském orchestru, kde hráli společně. Později se setkali i v emigraci. Návštěvy během věznění byly velmi omezené: „My za hodného socialistického režimu měli návštěvu jednou za tři čtvrtě roku na tři čtvrtě hodiny. Manželka tak za mnou byla asi třikrát, kdy mezi námi stejně stála přepážka, abychom si nemohli předat nějaké zprávy.“ Před koncem trestu byl převezen do Opavy, kde pracoval pár dnů v kotelně s masovým vrahem. Tam došlo i k jednání o podmínečném propuštění, což se nakonec podařilo a po 15 měsících se dostal pamětník na svobodu.

Po odpykání trestu se František Čvančara musel vrátit do Pragovky, jinou práci si vybrat nesměl. Když mu bylo v roce 1965 konečně umožněno odejít, pracoval na montážích garážových rolet. Po období relativního klidu a nadějném pražském jaru přišel srpen 1968: „V noci na jednadvacátého mě manželka budila: ,Slyšíš to?‘ Byla slyšet těžká letadla, jak přelétávají. A já, tak rozespalý, povídám žertovně: ,No jo, Rusové jsou tady.‘ Vtom zazvonil telefon a já jsem si uvědomil, že to není žádná legrace. Byl to můj mladší bratr, který nám potvrdil, že Rusové nás obsazují. Já jsem honem naladil Prahu, tam ale nevysílali nic. Tak jsem naladil na Mnichov a tam řekli, že Rusové překračují hranice. My jsme nikdy nechtěli emigrovat. Rád bych se samozřejmě podíval do Ameriky, ale odjet natrvalo, to nás nikdy nenapadlo. Tehdy jsem ale řekl: ,Mají děti vyrůstat zase v tomhle?‘ A rozhodli jsme se, že práskneme do bot.“ Synovi Tomášovi tehdy bylo pět let a manželka byla v osmém měsíci těhotenství.

Na cestě za svobodou

Rozhodli se pro Kanadu. Jejich cesta vedla nejdříve k příbuzným do Vídně, kde díky nim rychle získali politický azyl. Na kanadském velvyslanectví jim nabídli odlet speciálním letadlem pro Čechy do Winnipegu. Tam ale zůstat nechtěli, a tak po příletu pokračovali s dalšími emigranty, se kterými se seznámili cestou, vlakem do Toronta: „Přijeli jsme v noci a poslali nás na Armádu spásy. Bylo to daleko, nesli jsme kufry a zastavil nám taxikář. Říkám, že nemám peníze, on mávnul rukou a skutečně nás odvezl až na místo.“ Bylo tam zvláštní ubytování pro ženy a děti, které bylo pěkné, ale pro muže bylo ubytování mezi bezdomovci. Ráno zamířili na imigrační úřad s obavami, že je pošlou zpět. To se naštěstí nestalo, naopak dostali pěkné ubytování v hotelu i poukázky na jídlo. Potkali také Volyňskou Češku, která jim nabídla pomoc: „Říkala, že jí se také dostalo pomoci, když přišla, a teď je její povinností se o někoho postarat.“ Vzala je do své rodiny, kde dokonce František krátce pracoval v jejich truhlářské dílně. Později pracoval na soustruhu. Po čtyřech letech se rodina přestěhovala do Vancouveru.

Čvančarovi našli v Kanadě vlídné přijetí a díky tomu i nový domov. Přesto se jim samozřejmě stýskalo, a zvláště dlouhé zimy v Torontu těžce nesli. Po 17 letech si zrušili československé občanství, což jim umožnilo návštěvy v Československu. Přesto před sametovou revolucí hranice přejížděli s obavami. Ty byly naštěstí zbytečné, ale jejich děti si odnášely z návštěvy původní vlasti negativní dojmy, vnímaly šedé ulice a neochotné lidi. Nikdy později v Čechách žít nechtěly, a tedy ani rodiče o návratu po sametové revoluci neuvažovali. Dnes je již František Čvančara vdovec, ale navzdory vysokému věku pravidelně navštěvuje své bratry v Praze. To, co považuje v životě za důležité, se ani během dlouhých roků příliš nezměnilo: „Nenechat se ovlivnit propagandou, přemýšlet, dívat se na věci z několika hledisek a nepropadnout falešným slibům.“ Své vzpomínky zachytil v knize Sejdeme se v Denveru. V České televizi vznikl i stejnojmenný dokument s filmovými záběry z bohatého rodinného archivu.