The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Čvančara (* 1934)

• narodil se 14. ledna 1934

• díky rodinné tradici byl odmala blízko kinu a filmu vůbec

• před válkou zažil zabavování filmů s židovskou tematikou

• na konci války byl svědkem bombardování Prahy

• v srpnu 1945 byly rodinné biografy znárodněny

Film doprovázel Miroslava Čvančaru už od dětství. Jeho otec a strýc vlastnili v Praze půjčovnu filmů a několik biografů. Ty v třicátých letech prosperovaly, kinematografie prožívala své zlaté období. Miroslav Čvančara vzpomíná, že jen na Žižkově, kde rodina bydlela, fungovalo dvanáct kin a chození do biografů bylo i jeho hlavní zálibou. „Oba rodiče vyrostli ve velmi chudých poměrech a nám mohli dát to, co oni sami neměli.“

Miroslav Čvančara se narodil 14. ledna 1934 jako nejstarší ze čtyř dětí. Po něm následovali František, Jana a nejmladší Jaroslav. Vzpomínky obou jeho bratrů jsou také součástí Archivu Paměti národa.

Kokosek se už nedotkl

Bylo mu pět let, když začala druhá světová válka. Kromě návštěv filmových projekcí tehdy s ostatními dětmi ze Žižkova trávil čas hraním venku na ulici a také čtením. Za války začal číst časopis Mladý hlasatel a stal se fanouškem spisovatele Jaroslava Foglara. „Měl jsem smůlu. Naučil jsem se číst v roce 1940, ale ten časopis byl už na jaře 1941 zakázán.“

Chodil do základní školy Lupáčova na Žižkově, kde se po ustavení protektorátu mnoho věcí změnilo. „Bylo nařízeno, že když učitel vejde do třídy, musí pozdravit vztyčenou pravicí. A žáci mu musí odpovědět.“ Další nepříjemností, kterou musel překousnout, byl v roce 1944 nucený vstup do Kuratoria pro výchovu mládeže, masové organizace, kterou nacisté v protektorátu zavedli po vzoru říšské Hitlerjugend. „Přišel mi úřední dopis a tam se psalo: ,Kamaráde, jelikož jsi dovršil deseti let věku, jsi povinen stejně jako tvoji kamarádi vstoupit do Kuratoria pro výchovu dětí a mládeže.‘ Naštěstí to byly většinou jen akce kulturního rázu.“

Rodiče byli českoslovenští vlastenci a se svými dětmi se prý o válce nebáli mluvit. Přinejmenším před nejstarším synem Miroslavem – byť na ni ještě nahlížel dětskýma očima – nešlo tragédii okupace skrývat. „Nějaký pán šel po ulici, a najednou padl k zemi mrtvý. Přinesli ho k nám a položili na stůl,“ popisuje Miroslav Čvančara další ze svých válečných vzpomínek. „Předtím jsem dostal k Vánocům krabici kokosek. To byla veliká vzácnost! Schoval jsem si ji, že si je dám v lednu k narozeninám. Toho mrtvého pak položili na stůl, pod kterým jsem měl tu krabici s kokoskama. Už jsem pak nebyl schopný se jich dotknout.“

14. února 1945 vozil Miroslav Čvančara v kočárku svou dvouletou sestru Janu na dvoře jejich žižkovského domku, když v poledne náhle začaly houkat sirény – tak jako už několik dní předtím. Miroslav věděl, že ohlašují přelet spojeneckých letadel. V noci létala britská letadla a přes den americká. „Rodiče ani já jsme už sirénám nevěnovali pozornost. Viděl jsem, jak letí ty páry letadel. Otec koukal z okna a říkal: ,Hele, oni házejí nějaký balíky, to budou asi letáky.‘ A najednou strašné rány, všechno se třáslo. Já jsem popadl sestřičku a běžel jsem. Ne do sklepa, ale instinktivně za rodiči.“ Naštěstí se během náletu nikomu z rodiny nic nestalo.

Jeho budoucí žena Miloslava se v té době učila v krejčovské dílně na rohu Karlova náměstí a Resslovy ulice, v domě, který při bombardování dostal přímý zásah. S dalšími učnicemi přežila hodiny v zavaleném sklepě, než se k nim z okolních domů prokopali hasiči. Jak se později dozvěděla, její teta, která právě prodělala operaci v nedaleké nemocnici, při náletu zemřela.

Znárodnění biografů

Válka výrazně zasáhla i rodinné podnikání. Bratři František a Ferdinand Čvančarovi – Miroslavův otec a strýc – začínali ještě za Rakouska-Uherska jako zřízenci v Ponrepovu biografu, v roce 1928 si otevřeli půjčovnu a prodejnu filmů a o šest let později letní kino Republika. Do války poté provozovali asi deset kin, některá z nich přímo vlastnili, jindy šlo o biografy patřící Sokolu, který podle Miroslava Čvančary vlastnil licence k 45 procentům všech československých kin. „Tehdy ještě dožívala němá kina. Takže sokolské jednoty žádaly bratry Čvančarovy, jestli by jim mohli dodat zvuková zařízení a dovést kina ve své režii dál.“ Když nacisté v roce 1941 Sokol zakázali, kina s názvy jako Sokol – Dolní Měcholupy, Sokol – Malešice a podobně se musela přejmenovat.

Už s vyhlášením protektorátu, kdy bylo nařízeno zatemnění, však Miroslavův otec musel uzavřít i letní kino Republika, jelikož za kužel světla ve veřejném prostoru by mu hrozil přísný trest. Koncem března 1939 mu také gestapo zabavilo množství filmů: těch, které podle nacistů byly avantgardní či protiválečné – jako například Švejk – nebo měly židovskou tématiku – například Golem – anebo židovské protagonisty. „Zabavili to a odvezli do říšského filmového archivu do Berlína. Tam to pak skončilo jako válečná kořist Sovětů, kteří to zase odvezli do Moskvy. Ty filmy tam někde dodneška jsou.“

V září 1939 pak začal platit přísný zákaz promítání filmů ze států, které byly s Německem ve válce. Takto byla činnost biografů postupně omezována, na rozdíl od divadel však kina, byť v omezeném režimu, fungovala po celou válku. „Tátovi pak řekli, že se musí vzdát sokolských kin. Nakonec to usmlouvali tak, že táta vedl do konce války akorát Hrdlořezy, Kačerov a Měcholupy. A strýc měl Kolovraty. Ono to k uživení docela postačovalo.“

Největší rána jejich podnikání tak paradoxně přišla až po skončení války. V srpnu 1945 totiž byly biografy znárodněny a Čvančarovi přišli o své živobytí. „Bohužel jsme byli postižení nejenom my, ale i mnozí další majitelé kin, kteří celou válku zůstali národu věrní a třeba i pracovali v odboji. Bez milosti jim to bylo odebráno. Když to Beneš podepsal, byla tam klauzule, že majitelům bude poskytnuta náhrada. Což se však nikdy nestalo,“ vypráví Miroslav Čvančara. Resort informací, kam spadala i kultura, koneckonců již od roku 1945 řídil komunistický ministr Václav Kopecký a ten – slovy Miroslava Čvančary – neměl zájem komukoliv cokoliv poskytovat.

Po roce 1945 ovšem bratři Čvančarové ještě mohli znárodněná kina dál spravovat jako jejich vedoucí. Ferdinand si podle Miroslava paradoxně i polepšil, poněvadž od roku 1946 vedl kino Academia ve Švehlově koleji. „Ale pak přišel únor 1948 a to už se s námi vůbec nikdo nebavil.“ 24. února 1948 strýc Ferdinand obdržel dopis, jímž byl s okamžitou platností a bez udání důvodu z vedoucí pozice odvolán. Stal se tak součástí únorové čistky, v jejímž rámci se nastupující režim zbavil také asi dvou stovek pracovníků v kinematografii.

Miroslavův otec František přišel o místo vedoucího kina Kačerov dokonce už v prosinci 1947. Oba bratři se i nadále snažili zůstat u filmu, vypomáhali v biografech na podřadných pozicích, pracovali jako promítači nebo ve filmových skladech. V roce 1953, kdy komunisté na místa promítačů začali cíleně dosazovat ženy, byl František „vymístěn“ do výroby a v podniku Kovodružba Praha pak montoval u svěráku. „Táta a strýc dožili zahořklí nad nepřízní poměrů. Přitom byli z proletářské rodiny a oba dva měli veliké sociální cítění. Je to paradox: táta mi říkával, že za první republiky se mu program komunistů docela líbil a že je volil.“

Třicet tisíc celovečerních filmů

Miroslav Čvančara se ihned po skončení války přihlásil do skautského oddílu. „Po válce jsme se tam hlásili úplně houfně,“ říká s tím, že v roce 1947 pod vlivem Jaroslava Foglara založil se svými sourozenci a kamarády také Klub Mladého hlasatele Jeleni. Se skautským oddílem, který měl klubovnu v Bartolomějské ulici, se zúčastnil „krásného, byť bohužel jediného,“ tábora na Soběšíně.

Po roce 1948 však komunisté skautskou organizaci zakázali a svou činnost musel ukončit i Miroslavův oddíl. S kamarády si alespoň vytvořili cyklistickou skupinu a o víkendech jezdili pravidelně na výlety na kolech. Nejmladší bratr Jaroslav[1] se ke skautingu vrátil znovu v šedesátých letech, kdy byl členem Dvojky – oddílu Jaroslava Foglara.

Otřes pro rodinu znamenala zkušenost druhého bratra Františka[2], který byl v roce 1956 povolán na vojnu. Když se před koncem jeho dvouleté služby dva vojáci vloupali do zbrojního skladu a byli zadrženi a vyslýcháni, vypověděli k jeho neštěstí, že Františka Čvančaru slyšeli vyprávět protistátní vtipy. Za to byl František zatčen a odvezen do ruzyňské věznice. V roce 1958 ho odsoudili na dva roky do pracovního tábora Vojna. „Nejhorší je, že to bylo za takovouhle blbost,“ poznamenává jeho bratr Miroslav. „On opravdu jen říkal vtipy, a to ještě navíc špatný.“

Když pak v roce 1968 obsadily zemi armády Varšavské smlouvy, František se rozhodl neriskovat, že ho znovu zavřou, a emigroval s rodinou do Kanady, kde žije dodnes.

Miroslav Čvančara po absolvování základní školy vychodil jednoletý učební kurz a rovnou šel pracovat. Jeho snem bylo již od dětství pracovat u filmu. Nelákalo ho herectví, ale technická stránka filmu. Nejprve začínal jako praktikant v kině Flora, kde si udělal zkoušky na promítače. Následně v roce 1954 nastoupil do filmových laboratoří na Barrandově jako technik filmových kopií a tam pracoval až do roku 1992. „Za tu dobu jsem viděl třicet tisíc celovečerních filmů, přepočítáno na metráž.“ Dvakrát mu bylo nabídnuto členství v komunistické straně a pokaždé ho odmítl. Svou práci naštěstí mohl dělat i jako nestraník.

V šedesátých letech se Miroslav Čvančara oženil a s manželkou žil ve stejném domě na Žižkově, kde se narodil. „Jsem šťastný, že jsem se dobře oženil, už před šedesáti lety. Ale mrzí mě, že se nám nesplnilo přání a nemáme žádné děti.“ Na dotaz, co by přál budoucí generaci, odpovídá: „Já bych si přál, aby nebyly války a různé rvačky, ale to je asi nesplnitelné. Co svět světem stojí, existuje závist a lidé si ubližují. Nedokážu třeba dnes pochopit, že se lidé dokážou pro náboženství vraždit.“

[1] Příběh Jaroslava Čvančary je také zpracován na Paměti národa.

[2] Příběh Františka Čvančary je také zpracován na Paměti národa.