The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vratislav Cvejn (* 1950)

• narodil se 19. července 1950 v Liberci

• pocházel z věřící rodiny

• v roce 1969 maturoval na stavební průmyslové škole

• pamětník invaze vojsk Varšavské smlouvy v Liberci

• základní vojenská služba v Hranicích na Moravě

• patřil ke křesťanské mládeži, která se scházela po bytech i na faře

• stýkali se s tajným knězem Janem Baptistou Bártou

• spoluorganizoval tajná sympozia o Medjugorje

• v roce 1989 se zúčastnil Kongresu rodin v Castel Gandolfo

• aktivní člen Občanského fóra

• v roce 2022 žil v Liberci

Když se Vratislav Cvejn dozvěděl o vpádu sovětských okupačních vojsk do Liberce, sedl na kolo a jel se na vlastní oči přesvědčit, co se děje v centru města. Tam však nedojel, protože mu poblíž dnešní Rumjancevovy ulice zkřížil cestu sovětský voják se samopalem. “Když jsem slyšel střelbu na náměstí, pochopil jsem, že tam nemám být. Krčil jsem se pod mostem a pár metrů ode mně rozstřílel ruský voják fasádu Okresního národního výboru,” vzpomíná pamětník.

Navzdory komunistickému režimu si Vratislav Cvejn udržel svoji křesťanskou víru, kterou se snažil posilovat také formou různých tajných křesťanských shromáždění, na kterých byl častým hostem i františkán páter Bárta, který představoval špičku libereckého náboženského hnutí.

“To se muselo udělat tak, že jsem vzal auto, jel jsem na Perštýn k domu U Pelikána, zajel jsem do garáže, kde páter Bárta nastoupil a pak jsem jej zavezl k nám do garáže, kde vystoupil. Mysleli jsme si, že děláme vše, co je potřeba. Ale přesto když jsme měli setkání u nás, stávalo před okny vždy černé auto,” popisuje Vratislav Cvejn.

Otec utekl z hořících Drážďan

Rodiče Vratislava Cvejna pocházeli z východních Čech. Otec byl na sklonku druhé světové války totálně nasazený v německých Drážďanech, při jejich bombardování však stačil uprchnout. “Nikoho se už neptali a opustili fabriku, kde otec pracoval v konstrukci. Na bombardování se pak dívali už někde z dálky a později je nějaký kamarád, který zajišťoval dopravu mezi Německem a Čechami, vzal na korbu auta a odvezl domů. První dny se ještě nemohli ukázat, protože tam nebyli legálně. Ale pak už to šlo ráz na ráz,” vzpomíná na otcovo vyprávění pamětník.

Po skončení války se otec oženil a s manželkou odešli jako noví obyvatelé pohraničí do Liberce, kde spolu vychovávali svých pět dětí. Vratislav Cvejn se narodil 19. července 1950 a jak vzpomíná, prožil dětství hlavně v lesích a na loukách okolo Liberce. V libereckém Harcově také začal navštěvovat základní školu. “Chodili jsme přes kopec po ulici na Skřivanech a když byla velká zima, foukal vítr a dělaly se závěje, tak si maminka nedovolila nás pustit do školy, protože bychom uvázli ve sněhu.”

V průběhu 50. a 60. let, které nepřály svobodnému názoru ani náboženství, vydržela celá rodina Cvejnových chodit do kostela a žít podle svých křesťanských zásad. “Maminka s tím problémy neměla, byla v domácnosti a nemohli jí uškodit. Zato otec dělal jen pomocníka, zatímco všichni jeho kamarádi byli na vedoucích pozicích. Přesto si ho ale v zaměstnání velmi vážili,” pokračuje pamětník.

Pár metrů ode mně střílel ruský voják

Ačkoli se Vratislav Cvejn o politické dění v obrodných letech 1967–1968 příliš nezajímal, zasáhla jeho rodinu okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy stejně tvrdě, jako všechny obyvatele republiky.

“Mám jasnou vzpomínku na 21. srpen 1968. Brzy ráno jsme stáli se sousedy na křižovatce, poslouchali jsme, jak hučí letadla a přemýšleli, co bude dál. Potom se dospělí rozešli do práce a nás už neměl kdo hlídat. Tak jsem sedl na kolo a vydal se do města mezi tanky. Jel jsem do Pavlovic a po třídě generála Svobody. Když jsem přijel pod most v Rumjancevově ulici, tak začala střelba na náměstí,” popisuje dramatické chvíle pamětník. Když se vrátil domů, napjatě poslouchal rádio.

Informace o sovětské invazi a své zážitky si pamětník vyměňoval zejména se spolužáky ve třídě. “Prvního září se šlo do školy. Každý něco věděl a něco znal. Na školních lavicích pak probíhala burza, kde jsme si vyměňovali fotky. Všichni tomu fandili a nikdo nám nebránil. Tehdy jsme ostře sledovali, kdo z našich představitelů se dostane na seznam kolaborantů a kdo je naopak nadějný. Na dlouhou dobu se pak ukázalo, že je to vlastně jedno,” dodává.

Výhey nad Rusy na nás zanechaly stopy

Poté, co se na protest proti okupaci i pasivnímu přístupu veřejnosti upálil v lednu 1969 Jan Palach, se konaly v souvislosti s jeho pohřbem na mnoha místech v republice smuteční pochody. Výjimkou nebyl ani Liberec. “Vnímali jsme, že je určitá odvaha jít na ten pohřeb. Myslím si, že lidé v průvodu byli odvážní, ale já jsem byl mladý. Nepotřeboval jsem nikomu ukazovat nic o sobě,” dodává pamětník.

Protesty proti okupaci sovětskými vojsky doznívaly v české společnosti ještě během roku 1969. Jako velký úspěch vnímal český národ například vítězství nad Sovětským svazem v ledním hokeji v březnu 1969. Tato radostná událost zasáhla i pamětníka. “Zanechalo to na nás stopy. Zápasy mezi Čechoslováky a Rusy jsme si nikdy nenechali ujít. Byly vlastně místo války. Léčili jsme si, co jsme nedokázali jinak.”

Snažili se nám namluvit, že v Hranicích nebyly rakety

Po maturitě na střední škole v roce 1969 nastoupil Vratislav Cvejn stejně jako jeho otec do Pozemních staveb Liberec a ještě tentýž rok jej čekala povinná základní vojenská služba. “Narukoval do Hranic na Moravě. Hned jak nás ostříhali a navlékli do mundúrů, hned nás začali svolávat na školení. Cpali do nás, jak tam nikde žádné rakety nejsou. My jsme ale nemohli nevědět, že jsme na divné půdě, protože nám všichni pořád vyprávěli, že tam nic není a kdyby jsme náhodou něco viděli, tak jsme ve velkém průšvihu. V noci jsme pak tajně koukali ven, co to jezdí pod okny na buzerplace,” pokračuje ve vyprávění Vratislav Cvejn.

Na vojenskou službu měl pamětník většinou hezké vzpomínky, a to i proto, že ho zařadili k zeměměřičům. Na cvičeních i při výuce tak byl vždy před vojskem někde v přírodě. “Jednou jsme měli mít pořádné cvičení a jeli jsme tři dny vlakem na ostré střelby do Kapustin Jaru, na raketovou služební základnu za sovětským Volgogradem Tehdy jsme museli připravit tak zvaný palpost, což byly tři kolíky zatlučené v zemi padesát metrů od sebe. Kolíky musely mít přesně určené souřadnice i směrník, což se dělalo geodetickým způsobem. Všechny zásoby jsme museli mít s sebou, takže cestou zpátky jsme jedli už jen plesnivý chleba.”

Posledního půl roku si Vratislava Cvejna vyhlídnul politruk, aby ručně psal kroniku jejich oddílu. Zbytek vojenského výcviku tak strávil v kulturní místnosti a nemusel chodit na cvičení ani jiná vojenská zaměstnání.

Páter Bárta byl špičkou podzemního františkánského hnutí

To, co pamětníkovi pomáhalo vypořádat se s každodenními problémy a orientovat se v životě, byla především křesťanská víra. Když si nevěděl rady, vždy sáhl po růženci a začal se modlit.

“Nežili jsme nějak skrytě, scházeli jsme se s mládeží na faře. V době našeho dospívání jsme měli štěstí na kněze v Liberci. Pokračovali jsme i jako manželé, scházeli jsme se v rodinách a na naše setkání jsme zvali i františkána pátera Bártu. Byl špičkou františkánského podzemního hnutí a když nebyl zavřený, tak působil v Liberci. Vyprávěl a přitom nás i učil. Samozřejmě, že nám říkal také o výsleších. Byl veselý člověk a říkal, jak jsou lidé sloužící režimu bezmocní a bezbranní. Mají jen svoji zlost a násilí. Nic víc ale. Myslím, že páter Bárta byl jeden z těch, který dokázal být i ve vězení nad věcí a nevynášel nějaké problémy mezi nás,” vzpomíná pamětník.

Ani nás nenapadlo, že bychom se měli bát

Protože byl páter Bárta sledovaný, musel jej Vratislav Cvejn vozit na křesťanská setkávání tajně. Svým autem proto vždy zajel do garáže pátera Bárty, kde si františkán nastoupil a dopravil jej do své garáže. I když si mysleli, že dělají všechno proto, aby svá setkávání utajili před Státní bezpečností, stávalo před jejich domem pravidelně černé auto.

K manželům Cvejnovým si páter Bárta také ukrýval různé písemnosti, když tušil, že by u něj mohla proběhnout domovní prohlídka. “Jednou jsme s ním také byli na dovolené u Balatonu. Asi tři dny jsme se rekreovali a pak jsme cestou zpátky objížděli různá místa na Slovensku, kde měl nějaké vizitace a nás vždy poslal na výlet. Ani nás nenapadlo, že bychom se měli bát. Bylo to hezké,” pokračuje Vratislav Cvejn.

Pořádali jsme zakázaná sympozia o Medžugorii

Ačkoli komunistický režim nepřál náboženství, podařilo se pamětníkovi jednou podniknout cestu do Medžugorie, městečka v Hercegovině, kde se začátkem 80. let 20. století zjevila údajně Panna Marie šesti mladým lidem.

“Řekl bych, že týdenní pobyt ve vesničce, kde lidé žijí tím, že zde každý den někdo vidí Pannu Marii, musí ovlivnit každého. Je to taková díra mezi nebem a zemí. Není možné vrátit se nedotknutý. Když jsem se odtamtud přijel poprvé, tak jsme se snažili mezi libereckými lidmi šířit osvětu nebo pořádat různá setkání. Všechno prošlo, ale na tom není nic divného. Například pan Mráček organizoval různá sympozia o Medžugorii pravidelně a jedno z nich bylo za totality i v Liberci. Konalo se v přednáškovém sále patologie za účasti asi stovky lidí a taky se nic nestalo. My věřící říkáme, že se to děje pod pláštěm Panny Marie,” vypráví o svém přesvědčení pamětník.

Na samizdatech jsme duchovně rostli

Vratislav Cvejn bydlel v domě společně se sousedem panem Petrem, který pracoval jako hospodář na poště a zároveň jako kostelník v libereckém kostele sv. Antonína Velikého.

“Byl to takový typický písmák, měl psací stroj a když zrovna nebyl v práci, tak psal. Opisoval nesmírné množství samizdatů. Také skladoval kvanta záznamů z Rádia Vatikán na magnetofonových páscích. Jedna taková tiskovina, o které něco vím, bylo Slovo života. Jednalo se o stať, kterou sepisovali v jedné křesťanské komunitě v Itálii a pak ji věřící za totality různě rozšiřovalo po Evropě. Slovo života se dostávalo i do Čech, tady ho někdo přeložil a rozváželo se po komunitách, které se podomně scházely. Když se sehnalo Slovo života pro Liberec, tak jej pan Petr vždycky asi za týden opsal. Dělal třináct průklepů najednou na těch tenoučkých papírech s kopíráky. Na tom jsme v podstatě duchovně rostli,” uzavírá Vratislav Cvejn.

V Itálii jsme připadali jako v jiném světě

Na jaře 1989 získali pamětník se svoji manželkou pozvání na celosvětový Kongres rodin do Castel Gandolfo. Vydalo se tam pouze několik lidí z celého Československa. Aby mohli vycestovat, museli si nejprve zajistit devizový příslib a souhlas zaměstnavatele. Kolegům při odjezdu slíbili, že jim poví o všem, co v Itálii zažili.

“Křesťanské společenství Kongres rodin si zakládá na předávání zkušeností ze života a v rámci přednášek nám vyprávěli o tom, jak žijí. My zpoza železné opony jsme seděli v prvních řadách, nesměli jsme  ale říkat, odkud jsme. Pak nás povozili po Itálii do míst, kde měli komunitní centra a také do Assisi a do Loreta. Zaplatili nám hotely, jaké jsme předtím nikdy neviděli. Všechno jsem fotil, i záchody. Domů jsme pak přijeli, jako bychom spadli z jiného světa. Někdy koncem prázdnin jsem pak diapozitivy ukázal u nás doma asi deseti lidem z naší skupiny technických staveb,” vzpomíná na zážitky v Itálii pamětník.

Vůbec jsem nemohl přestat brečet

Události roku 1989 a samotnou sametovou revoluci vnímal Vratislav Cvejn velice intenzivně. “To už bylo vážnější než rok 1968, protože jsme věděli, že něco není v pořádku. Že někdo drží lidi na uzdě a ničí jim životy. Když se v Praze události spustily, byl to zprvu šok. Jak mi všechno došlo, tak mě to zbouralo, že jsem vůbec nemohl přestat brečet. Přemýšleli jsme, na jaké prostěradlo napsat jaký transparent a zjišťovali jsme, kde budou manifestace, abychom se účastnili a šli v čele,” vypráví o pohnuté době Vratislav Cvejn.

Jakmile to bylo možné, vstoupil pamětník do Občanského fóra a hrdě nosil jeho odznak. Pak jezdil po různých stavbách, kde se dělníkům snažil přiblížit současné dění, že je dobré a má smysl. “Obrat jsme moc potřebovali, euforie byla úžasná. Prožili jsme ji na plné pecky třeba na Letné při setkání s papežem. Někdo jezdil na manifestace do Prahy a pak vyprávěl, jak to bylo na ušlapání,” pokračuje pamětník.

Nedlouho poté si Vratislav Cvejn založil 1. dubna 1990 stavební firmu a začal podnikat. “Když jsme firmu s bratrem zakládali, tak jsme měli sen, že bude křesťanská. Nikdo ale nevěděl jak na to, tak jsme se šli poradit do Frýdlantu s páterem Kubíčkem. To byl člověk, který měl dobrou křesťanskou pověst a na Frýdlantsku zachránil spoustu kostelů. Řekl nám ‘Hoši, nejdřív ukažte, co umíte a uvidíme, co s tím uděláme,’” uzavírá své vyprávění Vratislav Cvejn.

V době natáčení (2022) žil pamětník v Liberci a těšil se ze zaslouženého odpočinku.