The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Cvoliga (* 1925  †︎ 2020)

• narozen 25. 3. 1925 v Bobrově na Slovensku

• prvních 10 let strávil ve Francii, kde otec pracoval jako horník, poté se rodina vrátila do Československa

• v roce 1945 se rozhodl utéci k československé armádě, působil jako kulometčík

• zúčastnil se bojů o Tatry, Liptovský Mikuláš, Ružomberok a Žilinu

• v letech 1945-1947 studoval vojenskou akademii

• v roce 1949 byl za své politické názory krátce vězněn, vyhozen z armády

• od roku 1950 až do důchodu pracoval jako izolatér

• zemřel 15. listopadu 2020

František Cvoliga se narodil 25. března 1925 v obci Bobrov na Slovensku. Když mu bylo sedm měsíců, rodina přesídlila do Francie, kde otec získal místo horníka. „Bylo to za první Československé republiky, tatík šel na práci na šachtu do dolu. Byli jsme v okolí Lille a Salumes nedaleko kanálu La Manche. To už je sedmdesát devět roků.“

Vesnice Bobrov leží na Oravě, asi 3 km od polských hranic. Orava byla za první republiky velmi chudá oblast. Polská Jablonka, vzdálená od Bobrova asi dvacet kilometrů,  a asi deset vesnic za polskými hranicemi byly za Tisa přiděleny k nově vzniklému slovenskému státu. Kromě Jablonky to byly například Chyžné, Zubrica a Slanica.

Jednou na vesnici přišel strážný, který bubnoval a společně s místním úřadem vyhlašoval, že je nábor do Francie, Belgie a Kanady na šachtu. Otec se společně s dalšími 30 lidmi přihlásil jako horník na šachtu. Odjel do Francie v únoru 1925. Manželka s malým Františkem za ním za několik měsíců přijeli. Cesta vlakem do západní Francie trvala dva dny. Šachta, kde otec pracoval, patřila římskokatolické církvi. Vedle ní byly dvoupatrové domky. Otec se musel zavázat, že když přijede manželka i s dítětem, tak bude vařit a prát dalším horníkům. Ti pocházeli například z Jugoslávie nebo z Polska. Na Bretaňském poloostrově bylo hodně šachet.

Ve Francii přišly na svět dvě pamětníkovy sestry. První sestra zemřela v roce 1937 na rakovinu prsu. Druhá sestra později pracovala jako zdravotní sestra v Ružomberku. Po deseti letech se rodina vrátila zpět do Bobrova. Otec koupil dům od pana Severy. Byl to financ (hlídal hranici s Polskem). Kromě školy a fary měl pan Severa jediný zděný dům ve vesnici. Zbývající domy byly ze dřeva. Ve vsi nebyla elektřina. František se vrátil do slovenské školy. „Po návratu jsem dva roky chodil do školy v Bobrově, pak jsem čtyři roky chodil do měšťanky do Námestova. Pak jsem dělal gymnázium v Malackách. Po maturitě v roce 1944 jsem nastoupil do obecního úřadu Jablonka, kde zrovna potřebovali lidi.“ Po příchodu Němců byl pan Cvoliga svědkem zvěrstev, které vojáci wehrmachtu páchali na lidech. Informace o postupující frontě získávala rodina díky tomu, že otec měl rádio na akumulátor.Dozvídali se však jen základní minimum.

V roce 1945 přišla od Polska sovětská armáda. Fronta se zastavila a pamětník se společně s dalšími dvěma mladými muži rozhodl jít naproti sovětské, potažmo československé armádě. Z Oravy přes Vysoké Tatry (polské) a Nowy Targ se dostali pod Duklu. Tam už byla československá armáda. Cesta trvala asi pět dní. Češi je prověřili a dali jim vojenské uniformy. Dostali bubínkový samopal a pytel nábojů. Chodilo se pravidelně střílet na návrší, aby se nováčci zaučili. Po deseti dnech přijely náklaďáky Studebakery a šlo se na frontu. Pamětník vzpomíná, že u Liptovského Mikuláše stála československá armáda devět týdnů. Zúčastnil se přímých bojů s Němci.

 „Pak to pokračovalo do okopů, byl jsem u samopalníků. V noci jsem hlídal naši a německou frontu. Z těch zákopů byly udělány okopy. Zákopy jsou zákopy a okopy jsou vysunutý hlídky jednotlivců, aby hlídali frontu.“ Zúčastnil se bojů o Tatry, Liptovský Mikuláš, Ružomberok  a Žilina. „Pak jsem šli na vlašský průsmyk, přes Vsetín a Valašské Meziříčí a v Boskovicích jsme ukončili válku. To je, co se týče vojny.“

Nejtíživější vzpomínky má však pan Cvoliga na mrtvé kamarády. „S mým kolegou a kamarádem jsme leželi v okopu. Mina padla. Leželi jsme a šrapnel přes přirození vylezl. Já ležel vedle něho…, to víte, spoustu krve. Tak jsme hned do celty ho dali, teď jsme ho tahali do Vrútek… Zemřel. Po válce v Trenčianských Teplicích byl pochovaný. Rodičům jsem řekl, co se stalo, oni byli hrozně zvědaví, oni věděli, že já jsem s ním byl na frontě. Takže jsem to prožil. Po válce ten tatík přijel z těch Trenčianských Teplic do Bobrova. Tak jsem mu vykládal, jak se to všechno stalo, jak jsme se dostali do armády, kde jsme na té frontě byli, kde toho synka to chytlo. Měli jediného synka, takový šikovný kluk po maturitě.“

Během vojenských operací na Slovensku byl pan Cvoliga zraněn: „Já jsem byl zraněn, ale to bylo zranění jen povrchní, ale centimetr výš a bylo by po mně. Stalo se to na Vrútkách a tam nebyli lékaři. Tam byli akorát medici, kteří měli dva nebo tři roky lékařské fakulty. Já jsem ani o tom nevěděl, když jsem to dostal do hlavy. Šli jsme takovým údolím ve Vrútkách. Němci měli lehký kulomet. Šli jsme družstvo, tak asi tři nebo čtyři zabili. Já jsem se schoval za skálu a lízlo mě to, ani jsem nevěděl, že mi teče krev. Kamarád mi říká: ,Ty máš tady plno krve.‘ Tak jsem se chytl za ruku a říkám: „Ježíšmarja!“ Byl jsem při vědomí, tak jsem šel na ošetřovnu, medik mi vystříhal vlasy a zalepil to. Poklepal mě a říká, že je to dobrý. Po válce mi to začalo hnisat. Nevím, proč mě naši vojáci poslali do sovětské vojenské nemocnice v Praze.“

Stávalo se při bojích v lesích, že byli vojáci celý den bez jídla. Zásobování v hornatém terénu bylo složité. Civilisté na koních také vozili jídlo, ale když byla střelba, tak se báli chodit do lesů. „I když jsem byl ve válce krátce, prošel jsem si toho dost.“

Když válka skončila, byl pamětník přesunut na Klamovku do Prahy. Tam byl ubytován a dostal novou uniformu. Pak byla v Praze slavnostní přehlídka, při níž zahraniční vojáci a letci pochodovali před prezidentem Benešem. Poté odjel pan Cvoliga společně s celým praporem do Nových Zámků. Velitel pluku mu nabídl studium na vojenské akademii. Rozhodl se jet k rodičům do Bobrova a oznámit jim zajímavou nabídku pro jeho osobu. Otec s nástupem na vojnu nesouhlasil, protože koupil v Bobrově domek a hospodářství a chtěl, aby syn pokračoval v jeho díle. U maminky měl podporu, chtěla, aby studoval. V letech 1945–1947 tak studoval vojenskou akademii, kterou ukončil s hodností poručík.

Své politické názory si pan Cvoliga nenechával pro sebe a v roce 1949 ho to přivedlo až do komunistického vězení. Byl vězněn na Križně. „V roce 1949 řekl člověk šéfovi nebo kontrarozvědce, že to tak není, jak se to vykládá. Zavřeli nás více důstojníků.“

Problémy pak měla celá jeho rodina. „Když jsem byl zavřený, chodila vojenská kontrarozvědka z Prahy vyšetřovat. Měl jsem na půdě doklady o vojenské akademii. Prohlíželi to, a když přišli podruhé, tak otec tomu plukovníkovi řekl, že ještě jednou přijde – akorát kydal hnůj v maštali, že mu do toho bachoru vrazí ty vidle. On prý ví, že synek nic neudělal. Bylo to poškození celé rodiny. Sestra, co byla zdravotní sestra v Ružomberku, tak ta s tím měla taky nějaké opletačky.“

Po propuštění z věznice se musel jít hlásit na pracovní úřad v Olomouci. Od roku 1950 až do důchodu pracoval jako izolatér. Jiná možnost zaměstnání pro něj nebyla. „Osud jsme měl škaredý, protože jsem seděl ve věznici. Vyhodili mě z armády, ač jsem byl důstojník. Po propuštění jsem se musel přihlásit na pracáku a třicet roků jsem musel dělat izolatéra.“