Ing. Martin Cvrček

* 1960

  • „Od 27. prosince do 15. února 1986 ležel pod smrkem zapadaný sněhem, přišla velká obleva a objevil ho civil. Anonymně to oznámil, nastal kolotoč, byla to mimořádná událost. Přijeli lidi takzvaně z vojska, policajti, vyšetřovalo se. A závěr byl, že útvar přišel o vzornou útvarovou zástavu a vojáci z povolání přišli o prémie. To je rozběsnilo nejvíc. A když už je tématem šikana, při nástupu řekli veřejně, že za to nese odpovědnost Bultas, ten, kdo došel. Že nic nenahlásil a neposkytl pomoc. Chtěli mu dát vojenského prokurátora, ale při pitvě se zjistilo, že Bultas došel k útvaru až po smrti toho Müllera. Že Müller zmrznul dřív, než Bultas podle záznamu knihy dozorčího došel k útvaru. Tak mu nemohl pomoct. Tak mu nemohli dát prokurátora. A v ten moment řekli vojáci z povolání, že morální odpovědnost nese Bultas. Tím dali pokyn vojákům druhého ročníku a mazáci ho zmlátili. Měl přeraženou dolní čelist, skončil ve vojenské nemocnici. Pak už ho k nám nevrátili a převeleli ho jinam. Když mluvíme o šikaně, tak vojáci z povolání dali klukům zelenou, aby ho pořádně zvalchovali.“

  • „Olda si udělal výron, uklouzl na mokré podlaze, bolelo ho to hrozně. Prvoročák Bultas, jak byl sklenářem, si taky něco udělal. Nějaký úraz. Protože u nás byl jen doktor absík, tak je oba poslal na odborné vyšetření do Žďáru. To bylo mezi Vánocemi a silvestrem, někdy 27, prosince. Zlili se tam ve Žďáru, bylo to šest kilometrů od nás, museli tam jet vlakem. Absolvovali doktora po doktorovi šli do hospody, a upravili se tam strašlivým způsobem. Jeli vlakem zpátky a jak byli opilí hrozně moc, tak přejeli zastávku a vystoupili až v Přibyslavi. Což bylo tak deset kilometrů od nás. Z vyšetřování vyplynulo, že se jim nechtělo čekat na vlak, jak byli podnapilí, nechtělo se jim čekat na vlak zpátky. Řekli si, že půjdou po staré železniční trati, věděli, že kasárna na ní leží a nemůžou je minout,. Jenže začal padat těžký sníh, už během dne, šli sedm osm kilometrů po trati, vysílilo je to strašlivě. Olda Müller si lehl pod strom, asi kilometr od našich kasáren vyklopýtal, to se zjistilo tím vyšetřováním, lehl pod smrk, a usnul. A ten Bultas doklopýtal, ale až někdy v pět hodin ráno, do kasáren, ale sám. Ráno se už vědělo, že se Olda Müller nevrátil, Bultas byl ještě v kocovině, tak se to probíralo. Teď nastalo vyšetřování, kde je Müller. Nastoupila figura, poručík nebo nadporučík Marcinko, zástupce vojenské kontrarozvědky u našeho útvaru. To byl chlap v civilu jezdil zelenou Škodou 120, nikdo nám ho oficiálně nepředstavil. Věděli jsme kdo to je, ale ne oficiálně. Marcinko vyšetřoval zmizení Oldy, navštívili rodiče, kamarády, to si všecko zjistili, předpokládalo se, že unikl do Rakouska.“

  • „Stala se tam věc, asi po čtrnácti dnech se tam ve vysokých teplotách, kdy bylo kolem 30 stupňů Celsia naše parta, naše těleso, mladí kluci omdlévali, bylo nám 24 let. Stáli jsme na buzerplace, i buzerplac jsme měli jiný, po levé straně, bylo menší. Zažil jsem, jak kluk přede mnou upadl na obličej jako semafor, padnul. Jako studenti jsme měli... povolili nám sluneční brejle, měl sluneční brýle, jako semafor upadl na obličej, porazil kluky před sebou, byl první, u koho se vyskytla vysoká horečka, měl čtyřicítku stupňů Celsia , během sobotního odpoledne, padlo na 50 lidí ze 180 lidí najednou začali mít vysoké horečky , mluvím o tom, protože se říkalo, skončilo asi 150 lidí ze 180 na ošetřovně, musím se hrdě přiznat, byl jsem mezi posledními. Údajně to bylo způsobené tím, že voják základní služby nakažený vysoce nakažlivou angínou lacunaris měl údajně naplivat do jídla, tím pádem se to rozšířilo se to mezi námi. Nenávist vojáků k absolventům byla taková, že nám chtěli něco vyvést, že my jako špagáti, absolventi, že to nebudeme mít jednoduché na vojně. Vyčlenili nám zvlášť tesko barák na druhé straně kasáren, vedle kantýny, vyčlenili tam kapacity, odváděli tam všechny nemocné s angínou. Přijeli lékaři z Plzně a Klatov, zjišťovat co se děje, nakonec separovali kmen angíny a zjistili, co to. Píchali nám antibiotika injekcemi, pendepon.“

  • „Nakonec s odkazem na operovanou nohu, nebyl jsem nejvzornější voják, a nechali mě zavolat pět měsíců po vojně na cvičení. Nebylo to nejběžnější, obstaral jsem si potvrzení, že jsem měl operované koleno. Měl jsem zdravotní vysvědčení, šel jsem na přezkum, ale už ne na vojenskou správu na Prahu 6, ale na Prahu Západ, kam jsem patřil. Když jsme měli dlouhou chvíli na vojně, prohlíželi jsme si vojenskou knížku a zjišťovali jsme diagnózy, co jsme tam měly napsané. Měl jsem diagnózu 617, chronický zánět dělohy. Celou dobu nad tím mávali rukou, ale jak jsem šel na přezkum s dobrozdáním od doktora, seděl tam vojenský doktor, major. Měl tam zapisovatelky a ptá se mě: ‚Co vám je, chlape?‘ ‚Soudruhu majore, ta děloha už je dobrá, ale koleno mě furt zlobí.‘ ,Co to kecáte za kraviny, jaká děloha?‘ ‚Tak si to přečtěte ve vojenské knížce.‘ Porovnal diagnózy a říká: ‚To je úplná blbost.‘ Začal řval na holky zapisovatelky, co s tím neměly nic společného a za nic nemohli. Pak vzal tužku a přeškrtal diagnózu. Napsal tam 717, upsali se o stovku, a napsal tam to koleno.‘

  • „Šlo to třeba až tak daleko, že se vraceli z vycházek opilí a vzali si do prádla prvoročáky. Museli drhnout chodbu kartáčkem na zuby, měli jsme tam chodbu a byla prosklená. Ubikace byla moderně stavěná, byly tam prosklené vitríny s výklenkem. Prvoročák se vzepřel a mazák ho prohodil vitrínou, rozbila se výplň, to byl malér, to by se zjistilo, že se něco dělo, tak to tak nemohlo zůstat. Chodilo se po útvaru a hledala se okna, odkud by se to dalo vyříznout. Byl tam voják sklenář Bultas, prvoročák. A ten to zasklil a zabránil tomu, aby se to provalilo. Kluk byl pořezaný, ten prvoročák. Řeklo se, že se poškrábal, když přelejzal plot. Takovéhle výmluvy, hrálo se to do ztracena.“

  • „A nakonec se zjistilo, že je to angína lacunaris, klasická angína, po týdnu půlka z nás lehla. Já to dostal po deseti dnech. Měl k nám proslov vedoucí katedry plukovník Bergl. Stoupl si před nás a říká: ‚Soudruzi, moje žena nebyla na závěrečném soustředění u vojsk a onemocněla také, také zvrací, také je jí špatně.‘ A z oken okolních ubikací se ozvalo: ‚Jó, ale z tebe!‘ To znamená, že záklaďáci, co to sledovali celou dobu, se k tomu vyjádřili.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 11.05.2022

    (audio)
    duration: 02:02:23
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Naplival jim angínu do jídla. Žralo ho, že mají vojnu jen na rok

Martin Cvrček jako pomocník dozorčího vojenského útvaru v Sázavě v roce 1987
Martin Cvrček jako pomocník dozorčího vojenského útvaru v Sázavě v roce 1987
photo: archiv pamětníka

Martin Cvrček se narodil 13. prosince 1960 v Praze. Jeho rodiče, kteří pocházeli ze zámožných rodin, doplatili na komunistický převrat v roce 1948. Maminku Jarmilu zavřeli komunisté i s jejími rodiči na počátku 50. let 20. století za údajné hospodářské nesrovnalosti. Na svobodu se dostali díky prezidentské amnestii v roce 1953. Karel Cvrček na ni čekal, když byla ve vězení, a po jejím návratu se vzali. Měli spolu tři syny, rodina žila v Jílovišti u Prahy. Oba rodiče přišli o veškerý majetek. Žili v nájmu v bývalém domě Cvrčkových. Martin Cvrček se stal svědkem okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Sovětská armáda se usadila na nedalekém televizním vysílači Cukrák. Otec Martina Cvrčka namaloval na zeď u hotelu Hubertus nápis Walter Ulbricht rovná se Hitler. Zůstal však neprozrazen. Martin Cvrček nastoupil v roce 1976 na gymnázium v Dobříši, o čtyři roky později ho přijali na Strojní fakultu Českého vysokého učení technického v Praze. Během studia chodil na vojenskou katedru, na závěrečném soustředění u bojového útvaru v Janovicích nad Úhlavou zažil epidemii angíny, která postihla většinu ze 180 vysokoškoláků. Po promoci mu odložili vojnu kvůli zranění menisku. Narukoval až v říjnu 1986, po měsíčním přijímači v Praze sloužil u vojenského střediska v Sázavě. Jako absolvent vysoké školy byl na vojně jeden rok. Jako velitel čety se snažil tlumit šikanu mezi vojáky základní služby. Docházelo k ní hlavně tehdy, když se vojáci druhého ročníku – mazáci, vrátili opilí z vycházky. Vojákům první ročníku – zobákům – dělali z vojny peklo. U útvaru Martina Cvrčka umrzl na konci roku mazák, do kasáren šel se zobákem, jemuž důstojníci kladli úmrtí za vinu. Dali volnou ruku mazákům, kteří zobáka zbili a přerazili mu čelist. Martin Cvrček odešel do civilu na podzim 1987. Věnoval se strojařině. V roce 2022 žil v Jílovišti u Prahy.