The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Cvrček (* 1939)

• Narozen 20. 4. 1939 v Turnově

• Otec byl železničář, matka švadlena

• V roce 1947 začal chodit do vodního oddílu skautů v Liberci

• Vystudoval pedagogickou fakultu univerzity v Ústí nad Labem

• Během druhé obnovy Junáka se aktivně zapojil do vedení oddílu vlčat ve středisku vodních skautů Hrdý maják Liberec

• V 70. a 80. letech dál vedl vlčata pod hlavičkou Pionýra a dalších organizací

• Po revoluci přešel se svým oddílem opět pod skautskou organizaci

• V roce 2014 byl zvolen do náčelnictva Junáka

Mezi Němci vidím rozdíly

Vladimír Cvrček se narodil 20. dubna 1939 v Turnově jako mladší syn železničáře Františka Cvrčka a švadleny Františky Cvrčkové. Otec nejdříve pracoval v Jablonci, ale kvůli Mnichovu byl nakrátko přeložen do Nymburka a následně se rodina odstěhovala do Turnova, kde bydleli matčini rodiče. Otec za války pracoval v Mladé Boleslavi.

Válku Vladimír prožil v bytě nad turnovským nádražím, odkud sledoval vlaky mířící na frontu či do pracovních táborů, anebo ty, které mířily na druhou stranu. Nejdříve lazaretní a pak i vlaky, které evakuovaly pracovní sílu před postupující východní frontou. „To dítě, tehdy šestileté, strašně rychle vyzrálo. Aspoň to si myslím já o sobě.“

Hned po revoluci se Vladimírova rodina přestěhovala do Liberce, kde ještě probíhal odsun Němců. Vladimír nebyl svědkem žádných násilností, ale jednoho dne dle jeho slov Němci zmizeli. Dodnes si pamatuje, že od jednoho staršího německého pána dostal píšťalu a na rozdíl od svého bratra, který byl o šest let starší, Němce už nevnímal pouze jako nepřátele, ale dovedl mezi nimi rozlišovat.

Počátky oddílu

Vladimírův otec byl skautem už ve dvacátých letech, stejně tak jeho bratr skautoval ještě těsně před válkou. Po obnově skautingu v roce 1945 se bratr ke skautu vrátil a Vladimír jako malý šestiletý kluk za nimi všude běhal. „Já jsem si to vlastně vytrucoval, já jsem tam za nima utíkal, až to rodiče konečně pochopili, že teda se nedá nic dělat a že je lepší, ať jsem oficiálně organizovanej, než neoficiálně,“ vzpomíná pamětník na svoje skautské začátky v roce 1947.

Začal chodit do prvního vodáckého oddílu skautů v Liberci. V roce 1946 se vyčlenila z libereckých skautů skupina kluků, která si chtěla založit nový, vodní oddíl. Vodní skauting má proti normálním skautům hlavní těžiště ve vodáctví. Krom klasických „zálesáckých“ dovedností se zde děti navíc učí ovládat a udržovat lodě a tábory téměř vždy probíhají u nějaké vodní plochy.

První konec skautů

Z roku 1948 si Vladimír nejvíce pamatuje volby. I když mu bylo teprve devět let, uvědomoval si velký rozdíl oproti volbám minulým, kde ještě bylo několik stran. Volby v roce 1948 dnes přirovnává k hitlerovskému „Ja – Nein“. Za nejsilnější vzpomínku na dobu počátku komunismu u nás však nemůžou volby, ale Vladimírův otec, který byl ve straně. „Táta přišel celej zelenej a říkal větu, která se mi dost vryla: ‚Oběsili jsme Horákovou, to nám svět nikdy neodpustí.‘“

Se skautem to šlo z kopce. V roce 1949 měl oddíl libereckých vodních skautů poslední tábor a poté byla svolána mimořádná schůzka, na které bylo klukům oznámeno, že skaut končí. Najednou se neměli kde scházet a potkávali se tak maximálně na ulici. Chlapcům řekli, že budou moci chodit ve škole do nově vzniklých pionýrských oddílů Junáka, kam nakonec chodil i Vladimír, i když nebyl v první vlně. Uškodila mu jeho skautská minulost, a tak musel na Pionýra chvíli počkat. Největší rozdíl oproti skautu viděl Vladimír v tom, že Pionýra vnímal jako pokračování školy. „My se zavazujeme, že Františkovi Novákovi, který propadá z dějepisu, pomůžeme,“ vzpomíná a dodává, že s Pionýrem nechodili tolik do přírody.

Školní ideologie pro malé děti

Vinou různých reforem školství Vladimír ukončil základní školní docházku již po osmé třídě. Už v tomto věku dovedli se spolužáky rozlišovat mezi učiteli, kteří nově nastolený režim „žerou“ a kteří tak učí proto, že musí. S úsměvem vzpomíná na hodiny matematiky, protože i ty musely mít ideový záměr: „Nešlo o to, že jede auto z jednoho konce a motorka z druhého konce, ale o to, že to musí být vojenské auto a motospojka.“ Z předmětů, které vnímal Vladimír za nejvíce postižené komunistickou ideologií, jasně vyčnívá občanská výchova, kde všichni ve třídě věděli, že se učí nesmysly. Jako příklad uvádí, že Masaryk byl najednou záporná postava dějin, která pomáhala s kontrarevolucí v Rusku, a přitom děti z domova vnímaly Masaryka kladně.

Zrození Vezíra

„My jsme v rámci všech možnejch spolků a takovejhlech ideologickejch věcí, my jsme naprosto ze študácký recese založili vlastní církev, která se jmenovala Musulmanská církev reformovaná, a tam jsme si rozdělili posty a dělali si legraci ze všeho,“ vzpomíná Vladimír na to, jak vznikla jeho dodnes používaná přezdívka Vezír. Bylo to během studií na chemickoprůmyslové škole v Liberci. Po absolvování podal přihlášku do Ústí nad Labem na učitelství fyziky a matematiky. Ve své učitelské praxi pak začal učit i chemii. Nejdříve na základní škole v Liberci a pak v Chrastavě. Během školy se zabýval divadlem a dikcí a to mu též pomáhalo v jeho praxi.

Hrdý maják Liberec

Na jaře 1968 se stalo toto: „To mě potkal někdo, kdo mi řek: Já tě znám! My jsme spolu byli vlčata, my obnovujeme oddíl, přijď.“ Vladimír, který končil ve skautu jako jedenáctiletý chlapec, měl problémy některé své bývalé vedoucí, kteří byli i o deset let starší, poznat. Ale za těch osmnáct let, co skaut neexistoval, mezi ně generačně zapadl a velmi rychle se mu dostalo do rukou vedení vlčat. Také jako kantor pomáhal s obnovou oddílového časopisu, který si dříve vydávali.

O skauting byl v roce 1968 neuvěřitelně velký zájem. K původně malému oddílu vodních skautů se připojily skautky se svými oddíly a další, a tak vzniklo středisko s názvem Hrdý maják Liberec s číslem 10. „Takový přirozený boom byl jak ve čtyřicátém pátém, šedesátém osmém, tak v devadesátém roce. Najednou to mělo příchuť zakázaného ovoce, který se může,“ popisuje Vladimír zájem dětí. Zároveň však dodává, že tento obrovský nárůst po čase zase klesl, protože skauting není jen organizace volného času a klade na děti v přirozené míře i nároky a povinnosti.

Šeříky v hlavních

Srpen 1968 prožil Vladimír v Harrachově. V noci ho vzbudila žena se slovy, že asi vypukla válka. Přes Harrachov proudila auta plná vojáků a železa. „Oni v srpnu jeli na těch korbách a v hlavních pušek měli zastrčený šeříky. Protože oni věděli, že když přijedou Rusové, tak je Češi vítaj šeříkama. To, že to bylo v květnu, už těm papalášům nedošlo.“ Vladimír chtěl okamžitě odjet do Liberce pomoci, ale žena mu sebrala boty, a tak liberecký masakr, včetně spadlého podloubí, nezažil.

Okupace se promítla i do života skautů. Ze skautského slibu bylo vyňato slovo „socialistická“, které tam bylo včleněno režimem do názvu republiky na začátku roku 1969. Vladimír i další vedoucí to pak museli vysvětlovat dětem, a tak s nimi probírali nastalé události. Nikdo však nevěděl, že represe, které přicházely postupně, se změní až v kompletní zákaz skautingu.

Skaut končí podruhé

V roce 1970 Vladimír přijel z dovolené z Bulharska do Potštejna, kde měl probíhat první závod vlčat v Československé republice. „Já jsem na to místo, kde se měly konat ty závody, přijel vlakem někdy kolem půlnoci a měl jsem dělat rozhodčího. Tam nikde nikdo a nejen že tam nebyl nikde nikdo, ale tam nebylo vůbec nic.“ Někdo si ho všiml na ulici a vysvětlil Vezírovi, že závody byly odvolány, protože se Junák ruší a měly být pod vlajkou SSM, což ale odmítli pořadatelé. V Liberci měli vedoucí schůzku s kapitánem přístavu (střediskový vůdce), kde jim bylo řečeno, že končí. Každý oddílový vedoucí měl dvě možnosti: odevzdat majetek a skončit, nebo přejít pod Pionýra. „A Vezír by přejít měl, protože vlčata jsou nabuzený a připravený pokračovat,“ řekl tehdy kapitán Vladimírovi.

Vladimír si to rozmyslel a pod Pionýra nepřešel. Dva následující roky se skauti scházeli pouze u piva a přemýšleli, jak pokračovat dál. Většina oddílů v okolí, které přešly pod Pionýra, do dvou let skončila. Vstoupit do turistických oddílů mládeže se Vezír s ostatními vedoucími bál, a tak se středisko přihlásilo jako kanoistický oddíl pod TJ Lokomotiva, kde je přijali. Po dalších třech letech však museli z Lokomotivy pryč. Zejména kvůli tomu, že se od nich čekaly sportovní výsledky, zatímco oni s dětmi jezdili na výpravy a závodům se věnovali okrajově.

Skauting bez košile

Skončili jako pionýři. „Nakonec jsme měli členství také v pionýrské organizaci. Ale bylo to hlavně proto, aby kluci nemuseli chodit do Pionýra ve škole. Tím, že chodili k nám, tak chodili do Pionýra a měli příslušnou čárku.“ Vladimír se spolu s dalšími vedoucími snažil o to, aby kluci od nich z oddílu měli co nejméně „ideologických“ povinností. V zásadě šlo o formální záležitost, která se projevovala tím, že platili příspěvky. Kdykoli byla možnost mít něco se skautskou symbolikou nebo něco, co jí alespoň vzdáleně připomínalo, vzali to jako vlastní, protože to byla možnost, jak být skautem a „popichovat“ státní aparát. Například tam, kde je na košili skautská lilie, nosili kotvu. Kdykoli měl oddíl možnost vyjet do zahraničí, skautovali naplno. „Tam jsme dělali všechny naše zvyky a obyčeje. I ty, který byly natolik svázaný se skautingem a Junákem, že už na první pohled nějaký gesto znamenalo, že se hlásíme k poněkud jiné ideologii.“

My jsme dobří, protože jsme skauti

Během 70. a 80. let se ve Vladimírově oddílu vystřídalo asi tisíc dětí. Málokteré dítě, které přišlo, vědělo, že začíná chodit do skauta. Dost často to ale věděli jejich rodiče, kteří se to báli dětem říct. „V tý polovině 70. let byly děti jiný a musely se některý věci učit, kdežto předtím jim to bylo přirozené, protože věděly, že chodí do skautského, byť jinak pojmenovaného oddílu. Teďka nechodily do skautského oddílu, ale do dobrého oddílu, který má zvuk,“ vypráví Vladimír. Některé děti na to posléze v oddíle přišly a hrály s nimi tuto hru na „schované skauty“. Byla to doba schizofrenní. To, co bylo oficiální, bylo něco jiného, než se říká doma.

Není co skrývat

Vladimír Cvrček byl od začátku 60. let členem KSČ, ostatně pro ředitele školy (od roku 1984) to bylo i společensky obvyklé. „Byl jsem takovej ten špatnej straník a byl jsem u nich pod drobnohledem, protože jsem skaut,“ popisuje. U skautů v roce 1968 s tím problém neměl, protože brali skauting jako nepolitickou záležitost. A ani ve straně nezakrýval svoji skautskou minulost. Dokonce prošel i prověrkami. Sám připouští, že jeho fungování ve straně a i ředitelování mohlo pomoci krýt jeho oddíl.

Soutěživost tříbí práci

Okamžitě po revoluci se oddíl znovu přihlásil ke skautingu a Vladimír byl pozván k obnovenému kapitanátu vodních skautů. Jediný problém byl s lidmi, kteří dělali skauting pod jinou hlavičkou v jiném oddíle nebo s ním skončili. Nechtěli plně uznat nástupnictví Vladimírova oddílu na místo bývalého Majáku. „Jakou roli v tom hrál můj politický nátěr? Žádnou. To jsem necítil ani omylem,“ říká Vladimír. Skautský okres rozmíšku vyřešil velmi elegantně a založila se střediska dvě, aby se ukázalo, které z nich je lepší. Po nějaké době vzájemná „nevraživost“ utichla a vystřídala ji spolupráce.

Vladimír Cvrček stále vede skauty. Tentokrát dospělé. Také pomáhá připravovat čekatelské kurzy, které jsou prvním stupněm přípravy dětí na vůdčí úlohu v družinách a oddílech. Je členem náčelnictva Junáka a dlouho byl hlavním kapitánem vodních skautů.