The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Cvrčková (* 1922  †︎ 2011)

•  politická vězeňkyně

•  narozena 11. ledna 1922 v Praze

•  otec úředníkem na ministerstvu vnitra, později majitelem továrny na kartáče se sídlem v Praze a Klatovech

•  dva bratři: Miloslav působil za války v odboji a Josef po roce 1948 utekl z TNP a i s rodinou emigroval

•  věnovala se studiu jazyků a výuce klavíru

•  po emigraci Josefa začala být rodina Václových pronásledována

•  v dubnu 1951 zatčena a uvězněna, následně uvězněni i oba rodiče

•  odsouzena na dva a půl roku vězení za držení nadměrných zásob; otec odsouzen k osmi letům a matka k pěti letům těžkého žaláře

•  trest si odpykala v pracovním komandu v Rakovníku, propuštěna 1953

• celou dobu věznění ji podporoval kromě bratra i budoucí manžel Karel Cvrček, za kterého se v roce 1954 provdala a společně vychovali tři syny

• zemřela v září 2011

Jarmila Cvrčková se narodila 11. ledna 1922 v Praze jako třetí dítě Františka a Marie Václových. Starší bratři Josef a Miloslav se narodili ještě v Klatovech, odkud pocházeli oba rodiče. Než se rodina přestěhovala do Prahy na Letnou, pracoval otec v Klatovech na hejtmanství. V Praze byl otec zaměstnán v zásobovacím oddělení na Ministerstvu vnitra. Matka byla v domácnosti, ale zařídila si krejčovský salón a úspěšně dodávala vybrané zboží i na otcovo ministerstvo.

Obecnou školu začala paní Jarmila navštěvovat v Praze. Když se však otec stal majitelem továrny na kartáče, rodina se opět přestěhovala do Klatov. Zde paní Cvrčková dokončila obecnou školu a absolvovala i gymnázium. Celá rodina rovněž vypomáhala s chodem továrny, neboť podnik prosperoval a výroba se zvyšovala. Po gymnáziu se začala paní Jarmila věnovat výuce cizích jazyků a klavíru. Na přelomu 30. a 40. let úspěšně složila univerzitní zkoušky z německého a později i anglického jazyka.

Válku prožila rodina Cvrčkových v Klatovech. Bratr Miloslav za zapojil do činnosti domácího odboje a žil až do konce války v ilegalitě. Po osvobození Klatov spolupracoval stejně jako paní Jarmila s americkou armádou, pro kterou oba překládali. Na sklonku války vážně onemocněl otec František Václ a rozhodl se prodat továrnu na kartáče. Za utržené finance koupila rodina vilu v Mníšku pod Brdy, kam se i s částí neprodaného zboží Václovi po válce přestěhovali. V té době dokončovala paní Jarmila studia výuky klavíru a začala se živit jako učitelka hudby. V Mníšku pak vyučovala hře na klavír asi dvacet žáků.

Rodina žila poměrně poklidným životem až do roku 1950, kdy byl nejstarší bratr Josef za pokus o ilegální přechod státní hranice odsouzen na půl roku do TNP. Co se nezdařilo napoprvé, vyšlo po několika měsících. Josef Václ uprchl z tábora a s manželkou a dvěma dětmi úspěšně překročil státní hranice republiky. Jeho útěkem se spustilo i pronásledování ostatních členů rodiny. Hned druhý den po útěku se příslušníci SNB začali po Josefovi v Mníšku neúspěšně shánět. Past zaklapla v dubnu 1951. V odpoledních hodinách 10. dubna 1951 zastavilo před vraty vily Václových nákladní auto, ze kterého vyskákali ozbrojení příslušníci milice a SNB. Dále události vylíčí sama paní Cvrčková: „Posadili se v hale, hned se obsloužili z bonboniéry, která ležela na desce pod stolkem, kde byla odložena od minulého dne, když se slavila nějaká rodinná událost. Zavolala jsem otce. Události dostaly takový spád, že jsem nestačila všechno sledovat. Vyrozuměla jsem, že se jedná o domovní prohlídku. Šla jsem za matkou, která byla v kuchyni vylekaná, co se děje. Mezitím, jak příslušníci hovořili s otcem, jsem viděla, jak odvážejí naše auto. Milicionáři z větší části zmizeli někde ve sklepě nebo na půdě a přibyli nějací lidé z národního výboru. Zřejmě zapisovatelé věcí, které ostatní vyndávali z vitrín a ze skříní. Vyžádali si také moje šperky, a i když jich bylo nemnoho, neměli na to právo. Příslušník SNB Fenyk, který prohlížel moje zásuvky, kde jsem měla uloženy peníze od žáků a prstýnek s vyrytým cvrčkem od svého budoucího muže, všechno strčil přede mnou do kapsy a samozřejmě to nebylo zapsané. Měla jsem své připomínky k celé situaci, což se jim nelíbilo. Kolem šesté večer mi oznámili, ať si obleču kabát, nic si s sebou neberu, protože pojedeme jenom na místní policejní stanici, kde mě vyslechnou. Jeli jsme však do vazby na Zbraslav. Cestou zastavilo auto u lesa a řidič odešel do lesa. Příslušník, který seděl se mnou na zadním sedadle, se mě zeptal, co myslím, že tam jeho kolega dělá. Odpověděla jsem, že se asi šel vyčurat, což se mu nelíbilo, protože jsem měla mít strach, že mě tam třeba chtějí zastřelit, a netřásla se strachem jako ratlíček.“

Po přespání na Zbraslavi byla druhý den paní Jarmila převezena na Pankrác. Následovaly hloubkové výslechy, při kterých se vyšetřovatelé snažili prokázat paní Jarmile špionáž pro cizí státní mocnosti. „Napřed mě odvezli na Zbraslav, ale tam jsem byla jenom přes noc. Příští den už mě odlifrovali na Pankrác. Tam mě dali dolů do cely a celou noc svítili. Mohla jsem si nechat svoje šaty, ale dali mně roztrhaný punčochy s dírama, proč, já nevím. No a pak už začaly výslechy, asi 14 dní. Napřed se mě ptal: ‚Jak se vám spalo při světle?‘Ono se celou noc svítilo. Já povídám: ‚Dobře, moc dobře se mi spalo, já hrozně ráda spím při světle.‘S tím jsem měla vždycky doma malér, že říkali: ‚Ty jsi nezhasla, vždyť je to škoda proudu.‘ ‚A co ty vaše roztrhaný punčochy?‘Já povídám: ‚To není moje ostuda, to je vaše ostuda.‘Já byla drzá a oni nevěděli, co si myslet. Teď přišel jeden, takovej vypadal opravdu nepříjemně, a říkal: ‚Vzala byste si dělníka?‘Já povídám, že radši dva dělníky než jednoho z vás.“

V návrhu na zatčení se popisuje údajná ilegální činnost paní Jarmily: „Z písemného materiálu náležícího Jarmile Václové je zřejmé, že tato udržovala styk s důstojníkem americké CIC, se kterým si dopisovala, a z novinových výstřižků, které pochází z reakčních novin, vycházejících v zahraničí, je zřejmé, že tyto byly na zdejší území dopravovány ilegálním způsobem neznámou osobou. Z tohoto je nutné vyvozovat podezření, že rodina Václova ukrývala ve své vile zahraniční agenty cizích špionážních úřadoven, kteří docházeli na zdejší území, což je velmi pravděpodobné již z toho důvodu, že syn továrníka Václa uprchl v roce 1950 do zahraničí.“

Když nemohli vyšetřovatelé paní Jarmile prokázat špionáž, rozhodli se, že bude společně s rodiči obviněna ze shromažďování nadměrných zásob, které svědčí o přípravách celé rodiny na chystající se válku. Ačkoliv se otec paní Jarmily všemožně snažil vysvětlit, jak k nahromadění nepotřebných a neprodejných zásob zboží, především kartáčů a bačkor, po prodeji továrny došlo, nikoho to nezajímalo. Manželé Václovi a jejich dcera Jarmila byli obviněni a následně i odsouzeni.

Po skončení výslechů čekala paní Jarmila na soudní přelíčení opět na Zbraslavi. To už ji tam čekal i otec s matkou, se kterými se dorozumívala morseovkou. Soud se konal 29. června 1951 v Mníšku pod Brdy. Během hlavního líčení byly do výlohy vystaveny některé z nahromaděných věcí Václových, aby režim demonstroval chamtivost a spiklenectví obžalovaných. Není bez zajímavosti, že veškeré rodinné cennosti si po soudu rozebrali za pakatel komunističtí funkcionáři a zbytek byl rozprodán ve veřejné dražbě. Budoucí manžel tak mohl paní Jarmile při dražbě koupit zpět její dvoje šaty. Jarmila Cvrčková, tehdy ještě Václová, byla soudem odsouzena pro trestný čin dle paragrafu 134/odst. 1,2 písm. b, c trestního zákona z roku 1950 ke dvěma a půl letům odnětí svobody a peněžitému trestu, otec František Václ byl odsouzen k osmi letům odnětí svobody a peněžitému trestu a matka Marie Václová byla odsouzena k pěti letům odnětí svobody a peněžitému trestu.

Po rozsudku strávila paní Jarmila asi dva měsíce na Pankráci, než byla převelena na komando do Rakovníka, kde lisovala keramické dlaždice. Otec skončil v Plzni na Borech a matka v Bohosudově. Práce v lisovně byla jednotvárná a prašná. Jemný prach z nahazovaného materiálu byl nejen na zemi, ale usazoval se také na plicích. Za skoro dva a půl roku měla paní Jarmila plíce tak zaprášené, že se musela následně léčit.

V Rakovníku se paní Jarmila díky své nebojácné povaze spřátelila s mnoha spoluvězeňkyněmi: Ninou Svobodovou, Helenou Kordovou, Evou Čížkovou, Naďou Maškovou atd. Přátelství s mnohými z nich přetrvala až do současnosti. Paní Jarmila díky svému naturelu a kratšímu trestu byla hojně účastna menších vzpour proti rozmarům bachařů. „Tím, že jsem neměla tak dlouhý trest, tím jsem mohla pomáhat těm druhým. Protože přišla z Pankráce kontrola. ‚Jak to, že tady máte takhle vyžehlený ty šaty?‘Já povídám: ‚Pane veliteli, my odebíráme Rudé právo a tam jsme četli, že dnešní vězeň, to už je jiný, než to bylo za první republiky. My jsme povinný vypadat při návštěvách slušně, aby bylo vidět, jak se s námi zachází.‘On možná věděl, že si z něj dělám blázny, ale nemohl to dát najevo, tak si tak odfrk a odešli.“ Jindy, když se přihlašovalo na tak zvané dobrovolné brigády po práci, odmítla ještě s několika dalšími se jich zúčastnit. „Paní Vejdovská, jak jsem vám říkala, že to byla srdcem nadkomunistka, ta šla na každou brigádu. Ta byla tak drzá, že když jsme byli na nástupu a velitel se ptal, kdo půjde, tak ona řekla, že všichni půjdou. Já povídám: ‚To je omyl, já nepůjdu.‘A pak už se taky ozvali další. Tam byla jedna strašně statečná holka osmnáctiletá jako Eva Čížková. Rodiče byli evangelíci a ona byla vychovaná tak, že se na ni dalo spolehnout. Ta taky ne, prostě nejdu. Nevykládala co a jak, prostě nejdu. Tak oni si nic netroufli, když byl mistr spokojený s prací. Ona byla tak drzá, že za všechny mluvila, ať bolel člověka zub nebo nemohl na nohy, to bylo jedno. Ono záleželo taky na tom se nedat. Opravdu. Člověk se nesměl dát, to je taky chyba.“ V některých reakcích na nesmyslné příkazy bachařů se zrcadlil i oblíbený humor, který zároveň člověku pomáhal snesitelněji přežít komunistické bezpráví. „Spočítali nás a pak tam byl hlavní velitel, velitelka a ještě jeden pomocný velitel. Ten nás spočítal. My jsme stáli a před námi byl plot. Když nás spočítal, tak říkal: ‚Vlevo v bok.‘My jsme udělali vlevo v bok a říkal: ‚Pochodem pochod.‘Děvčata stály, protože viděly, že by šly do plotu, ale já jsem šla, protože řekl: ‚Pochodem pochod.‘Ty se smáli, ten velitel s velitelkou. A on mě pak hledal po ubikacích. A pořád říkal: ‚Václavová.‘Já nebyla žádná Václavová, tak jsem se nehlásila a oni mi říkali, že asi myslí mě. Já mu povídám, že jsem Václová. ‚No jste to vy. Vy jste si ze mě udělala blázny.‘Já povídám: ‚Neudělala, já vás jediná poslechla.‘No, co mohl dělat. Já ho poslechla a bylo to. Tak to byl také jeden zážitek.“

Díky úrazu hlavy nestihla málem paní Jarmila své propuštění. Asi týden před koncem trestu utrpěla úraz hlavy, když jí neopatrný mistr těžce zranil na hlavě. Naštěstí se zranění po několika dnech zahojilo a paní Cvrčková mohla být propuštěna na svobodu. Po celou dobu věznění měla kromě svého bratra oporu i ve svém budoucím manželovi Karlu Cvrčkovi, kterého si v roce 1954 také vzala. Společně vychovali tři kluky: Karla, Honzu a Martina. Manžel, jehož rod pocházel z Jíloviště, se postaral o bydlení a přátelé pomohli sehnat práci. Do prvního zaměstnání nastoupila paní Cvrčková v Klubu čtenářů Praha, kde pracovala jako korespondentka. Další léta se naplno věnovala výchově svých třech synů, zatímco manžel pracoval u silnic, kde to po vystudování vysoké školy dotáhl až na vedoucího stavební výroby. Rodina žila běžným životem, který si manželé Cvrčkovi zpříjemňovali občasnými návštěvami koncertů a divadla.

Když kluci odrostli, snažila se paní Jarmila sehnat nějaké místo ve svém hudebním oboru. To se nezdařilo, a tak nastoupila do Ústředního informačního střediska pro jaderný program, kde pracovala jako úřednice. Do důchodu pak zastávala pozici cizojazyčné korespondentky ve Výzkumném ústavu textilním v Praze.

Počátkem 70. let se rodina Cvrčkových pustila do stavby vlastního domu v Jílovišti, jehož stavba trvala až do roku 1980. Do té doby bydleli ve dvou místnostech společně s rodiči paní Jarmily. Ti se po propuštění naučili tkát látky, aby se vůbec nějak uživili k bídnému důchodu 180 Kčs.

V roce 1990 byla paní Cvrčková i s rodiči plně rehabilitována a rodině byla vrácena vila i část majetku. Paní Jarmila Cvrčková se stala členkou Konfederace politických vězňů i Klubu JUDr. Milady Horákové. Účastnila se akcí bývalých politických vězňů, setkávala se a setkává se svými přítelkyněmi z vězení. Přátelství přetrvala a kromě nich i pohled na život poznamenaný vězněním. „Především se člověk nikdy nemá nechat zdeptat, nikdy nesmí klesat na mysli. Když se přece ocitne na dně, musí se odrazit a začít znovu. Důležité, myslím, je pomáhat druhým, kde je to zapotřebí, tím se člověk odpoutává od vlastních starostí. Myslím, že cesta životem není nikdy snadná, ale je určitě lepší překonávat překážky než naříkat nad údělem, který nás potkal. Jsem v letech, kdy se občas sama sebe ptám, co jsem mohla udělat lepší? To není správná otázka. Jestliže jsem všechno rozhodovala s nejlepším vědomím a svědomím, není o čem uvažovat. Je to v pořádku. Občas si vzpomenu na zarámovaný obrázek mé babičky, který visel nade dveřmi. Ozdobným písmem tam je psáno: ‚Bez Božího požehnání marné lidské počínání.‘ Pokora a prosba mluví sama za sebe. Ptám se tedy jinak než před tím: Nejsem moc troufalá, když si myslím, že mi bylo požehnáno?“