Zdeněk Cvrk

* 1933

  • „Nás zase nahnali do sklepa, že to bylo nebezpečný, museli jsme zavřít okna a museli jsme být ve sklepě. To ještě jako byl ten sklep prázdnej, jako ten protiletadlový kryt, ten fungoval. No, a teď tam byl okamžik, že tam zase vtrhli esesáci, nevím, jestli z toho vlaku nebo odkaď, se samopaly, a vyhnali všechny mužský, kterým bylo mezi 25 až 35 lety. Tak a vyhnali je ven, nikdo nevěděl, co se s nima bude dít, jejich rodiče mysleli, že je prostě popravěj nebo něco takovýho. A oni je hnali před tankama jako štít a museli rozebírat barikády. Protože věděli, že ty lidi z barikád... Protože tady jely tanky a tam měli tu a tam někdo nějakou flintičku nebo pistoli a tohleto, ty proti tankům neměli šanci. Tenkrát na Balabence bylo přemostění, který prostě bránilo těm tankům, to bylo ve svahu, protože ta trať šla po takovým viaduktu. Ty tanky to neměly šanci jako objet nebo po tom svahu a tohleto. Tak tyhle lidi, jsme se dozvěděli, až když se naštěstí všichni vrátili, že jo, tak oni je kolem Rokytky prostě hnali potom po Sokolovský před tankama, protože věděli, že proti těm našim lidem, který použili jako živej štít, že z tý barikády střílet nebudou, že jo. Navíc tam neměli šanci s flintou nebo s pistolí proti těm tankům něco udělat. Ale prostě ty lidi opustili barikádu a ty naši lidi, který tam byli takhle nahnaný těma esesákama, tak museli tu barikádu rozebrat.“

  • „Nejdřív tam začaly lítat americký stíhačky. To jsme vždycky – protože tenkrát žádný ústřední topení nebylo, že jo, to se topilo doma v kamnech, tak nahoře na střeše byla u komínů lávka se zábradlím – tak když houkala siréna, do tý doby jako žádný bombardéry nad Prahou nebyly, jenom ty stíhačky americký, tak jsme vždycky šli na střechu a dívali jsme se ze střechy, jak tam hloubkaři jako nalítávají na to kbelský letiště. Co bylo venku, co nebylo v hangárech, tak to prostě vždycky rozstříleli. A ty Němci potom akorát to buldozery prostě shrnuli, tam byl takovej svah vedle letiště a tam z toho byla hromada rozstřílenejch messerchmittů a takovejchhle těch stíhaček. Říkalo se tomu pohřebiště. To bylo směrem k Hloubětínu pod tím kbelským letištěm.“

  • „Potom byly sirény, že jo, a vybaví se mně, že jednou... My jsme byli chudý, my jsme neměli třeba rádio. Teďka houkala siréna a tam v baráku bylo vždycky pár lidí, který teda rádio měli. Tak potom k nám jeden z nich zaběhl, že je vyhlášený stanný právo, v roce 1942. A tak nás zase... Protože ze sklepů byly udělaný protiletadlový kryty, jo, a ty sklepy byly vystěhovaný. K tomu baráku patřila taková zahrada, kde se utvořily z takových plaňkových dřevěných tyčí ty sklepy, sklepy se vystěhovaly a z toho byly protiletadlový kryty. A tak nás nahnal teda do sklepa, že je vyhlášený stanný právo. Tak jsme byli ve sklepě a najednou tam vtrhli dva esesáci se samopaly, jeden stál u dveří a mířil na nás samopalem a ten druhej šel k mužům, kterým bylo tak mezi 25 až 35 lety. Vždycky je vzal za bradu. Takhle. Teď mu násilím prostě otočil tu hlavu a ten esesák, co stál u dveří s namířeným samopalem na nás, tak vždycky zakýval hlavou, že ne. A byla tam jedna paní, Vávrová, která byla vdova taky a měla syna stejně starýho jako já. Ta jediná uměla německy, tak těm esesákům říkala, že tam jsou jenom lidi, který bydlej v tom baráku, který odnikud nepřišli. To jsme ještě nevěděli, že to byl atentát na Heydricha.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 10.12.2022

    (audio)
    duration: 01:22:23
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 14.11.2023

    (audio)
    duration: 02:00:28
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 12.01.2024

    (audio)
    duration: 01:07:06
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Abych mohl studovat, musel jsem se sžít s dělnickou třídou

Zdeněk Cvrk
Zdeněk Cvrk
photo: Archiv pamětníka

Zdeněk Cvrk se narodil 28. listopadu 1933 v Praze Růženě a Václavovi Cvrkovým. Když mu bylo šest let, zemřel mu otec, během války proto zažíval nedostatek. V pražských Vysočanech prožil 25. března 1945 bombardování – ze střechy domu sledoval, jak letadla útočí na kbelské letiště. Pražské povstání prožil ukrytý ve sklepě, odkud němečtí vojáci vytáhli mladé muže, kteří jim měli při ústupu sloužit jako živý štít. Po válce vstoupil do Junáka a Sokola a v červnu 1948 se zúčastnil XI. všesokolského sletu. Po ukončení základní školy mu nebylo umožněno nastoupit k dalšímu studiu. Na střední průmyslovou školu mohl nastoupit až po vyučení v ČKD. Roku 1958 se oženil, s manželkou vychovali dvě děti. Celý život pracoval v ekologickém oddělení ve Výzkumném ústavu chemického zařízení v Malešicích. Do Komunistické strany Československa (KSČ) přes naléhání nikdy nevstoupil. V roce 2024 žil v Praze.