The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Theobald Czernin (* 1936  †︎ 2015)

• narozen 7. 7. 1936 v Praze

• šlechtická rodina Czerninů (Černínů) z Chudenic

• dětství na rodinném zámku v Dymokurech v okrese Nymburk

• otec Rudolf Theobald Czernin v letech 1938 a 1939 vyjádřil věrnost prezidentu Benešovi a českému státu

• 1943 - otec zatčen gestapem a uvězněn v Malé pevnosti v Terezíně a v Gollnowě v Polsku

• 1946–1950 - studium na Biskupském gymnáziu v Bohosudově

• duben 1950 - zažil Akci K v Bohosudově

• vyučil se zedníkem v Praze

• vojenská služba u PTP

• práce u Staveb silnic

• 1964 - emigrace rodičů do Rakouska

• 1968–1968 - půl roku „zkušební emigrace“ ve Švýcarsku

• od r. 1971 žil v Rudném u Nejdku, řidič sanitky

• po roce 1989 žádost o restituci rodového majetku

• správa rodového majetku, především zámku v Dymokurech

• zemřel 12. července 2015

Ačkoli patří Theobald Czernin mezi příslušníky aristokracie, hraběcích výsad si příliš neužil. Minulý režim ho označil za třídního nepřítele, nemohl studovat a vojnu si odsloužil u Pomocných technických praporů. Místo lovů a jízdy na koni, které si obvykle spojujeme se zábavou šlechticů, jezdil s náklaďákem a pak dvacet let se sanitkou. Dnes konečně žije na zámku, jak se na hraběte sluší, ale rodový zámek v Dymokurech zrestituoval před dvaceti lety v neobyvatelném stavu a musel ho teprve vlastní prací postupně opravit k užívání.

Věrní českému státu

Theobald Czernin se narodil 7. 7. 1936 do rodiny jednoho z nejvýznamnějších českých šlechtických rodů Czerninů (Černínů) z Chudenic. Narodil se sice v Praze, ale prvních sedm let dětství strávil na rodovém zámku v Dymokurech v okrese Nymburk. Jeho otec Rudolf Theobald Czernin (1904–1984) patřil ke dvanáctičlenné delegaci zástupců české šlechty, která se 17. září 1938 setkala s Edvardem Benešem a vyjádřila slib věrnosti české šlechty českému státu. V září 1939 jeho otec podepsal podobné prohlášení adresované Emilu Háchovi. Theobald Czernin vysvětluje: „Tatínek se cítil vždycky jako Čech. Akce šlechticů byla spontánním výrazem vzrušené doby, kterou tehdy prožívali. Otec o ní ale později mluvit nechtěl. Jednou na to přišla řeč, ale povzdychl si: ,Tak mě to zklamalo, že o té věci už mluvit nechci.‘“

Trest nacistů za otcův slib věrnosti českému státu a národu spočíval v uvalení nucené správy na zámek v Dymokurech. Nucený správce dosazený Němci se pokoušel zámek později prodat protektorátní vládě. „Otec tento prodej napadl. Měl odvahu soudit se se státem a proces vyhrál. Den před nabytím právní moci rozsudku ale otce zatkli.“ Záminkou pro jeho zatčení byl poslech zahraničního vysílání a šíření informací londýnského rozhlasu. Rudolf Theobald Czernin byl v březnu 1944 odsouzen, vězněn v Malé pevnosti v Terezíně a v Gollnowě u Štětína v Polsku.

Návrat s ruskými oficíry

Po otcově zatčení v roce 1943 se rodina přestěhovala na zámek do Hlušic u Nového Bydžova ve východních Čechách. Ten obývala manželka Humprechta Czernina, pamětníkova strýce, kterého Němci zatkli pro údajné přechovávání zbraní během heydrichiády. V Hlušicích se na konci války Theobald Czernin setkal znovu s otcem: „Když se otec vracel z Gollnowa v červnu 1945, přijel vlakem do Kolína. Tam ho okamžitě zatkli, protože byl oblečený v tom, co kde sebral, a vypadal jako Němec. Z kolínské policejní stanice nám volali do Hlušic, abychom si pro tatínka přijeli. V Hlušicích na dvoře ustájila Rudá armáda asi tisíc koní, které cestou sebrala, a o ně se starali tři zvěrolékaři, kteří bydleli v zámku. Takže teta s maminkou je poprosily, aby zajeli pro otce do Kolína. V Kolíně pak nastal poprask, když si pro otce přijeli tři ruští oficíři.“

Potíže Rudolfa Theobalda Czernina s vládnoucím režimem pokračovaly i po roce 1945. Stát mu stále odmítal vydat zámek v Dymokurech, na podzim 1947 pak otec podal žalobu pro nevracení neprávem zabaveného majetku. Rozsudek byl vynesen až v roce 1953, kdy už byl zámek dávno znárodněn. Jeho syn vzpomíná: „Otec těmito událostmi velmi trpěl. Bylo s podivem, že ho nezavřeli. Nemohl ale sehnat žádné zaměstnání, po třech měsících nějaké práce ho vždy propustili. Nejdéle vydržel u Staveb silnic, jezdil tam s válcem.“ V roce 1964 se otec pamětníka Rudolf Theobald Czernin s manželkou vystěhovali do Rakouska, kde po dvaceti letech emigrace zemřel. „Až do smrti byl otec duchem stále doma v Dymokurech.“

Odčinit hříchy předků

V deseti letech, v roce 1946, začal Theobald Czernin studovat na Biskupském gymnáziu v Bohosudově. Tam zažil v dubnu 1950 tzv. Akci K, zaměřenou proti mužským řeholním řádům. Popisuje ji takto: „V deset hodin večer nás zahnali v pyžamech do jídelny. Prohlíželi naše pokoje i nás. Druhý den jsme se vzbudili do úplné spouště, všechno rozházené, poničené. S pátery už jsme se nesešli, byli všichni pryč. Nás tři sta studentů odvezli do Děčína, do vily, kde studovali bohoslovci. Pokoušeli se nás tam učit, ale to jim nevyšlo vůbec.“ S označením třídního nepřítele se vrátil do Dymokur, kde mu ředitel školy navrhl, že by „mohl odčinit hříchy předků“ a nastoupit do hornického učiliště. „Tehdy platilo: Já jsem horník, a kdo je víc? Takže jeho návrh, abych odčinil hříchy předků a stal se horníkem, byl v podstatě absurdní,“ směje se Theobald Czernin. Stát ho ale nechal vyučit se v Praze zedníkem, na školu ani jiný učební obor nemohl ani pomyslet. „Vlastně jsem ale u stavařiny zůstal. Po vojně u Pomocných technických praporů jsem až do roku 1971 jezdil s různými auty a stroji u Staveb silnic, kde pracoval i tatínek.“

V roce 1961 se Theobald Czernin oženil s Polyxenou Lobkowicz a vychovali společně pět dětí. Jeho rodiče emigrovali v roce 1964 do Rakouska a usadili se ve Vídni. Theobald Czernin tehdy odjet z Československa nechtěl. Během srpna 1968 byli s rodinou na návštěvě u rodičů ve Vídni. Po invazi vojsk se sice vrátili do Československa, ale v listopadu 1968 se pokusili o emigraci do Švýcarska. Volbu neutrální země vysvětluje pamětník takto: „Jedni rodiče radili Rakousko, druzí Německo, takže jsme se vydali do Curychu. Asi po půl roce jsme se ale rozhodli pro návrat. Prostě už mě to tam nebavilo. Jeli jsme domů. Tehdy v dubnu 1969 se stal Husák prvním tajemníkem komunistické strany, takže jsme žertem říkali, že se vracíme kvůli Husákovi, abychom byli v první řadě.“

Všecko ber, jenom zámek jim nech

Od roku 1971 žila rodina Czerninova v Rudném u Nejdku v okrese Karlovy Vary, kde Theobald Czernin pracoval téměř dvacet let jako řidič sanitky. Několikrát se mu v sedmdesátých a osmdesátých letech podařilo získat povolení k návštěvě rodičů v Rakousku. Nikdy se to neobešlo bez pozornosti Státní bezpečnosti: „Naléhali na mě, abych jim hlásil, pokud uvidím větší pohyb rakouského vojska. Také chtěli, abych jim přivezl noviny. Což jsem samozřejmě neudělal, takže byli vzteklí, ale od té doby jsem měl pokoj.“ Život v pohraničí i práci řidiče přijímal Theobald Czernin tak, jak plynuly, bez stížností a zoufání, podpořen svou pevnou vírou: „Jako věřící člověk jsem byl přesvědčen, že dobro musí nakonec zvítězit.“ Naopak s euforií a nadějí prožíval pád komunismu v listopadu 1989: „Byli jsme u Svatého Víta při svatořečení Anežky České. Doufali jsme, že Anežka nám vybojuje svobodu. O týden později jsme jásali,“ vzpomíná s úsměvem pamětník.

Začátkem devadesátých let požádal Theobald Czernin o restituci rodového majetku včetně zámku v Dymokurech. Celý restituční proces probíhal složitě a trval několik let. „V létě 1990 k nám přijela z Vídně maminka a ptala se: ,Už jsi něco dostal?‘ Já jsem vysvětloval: ,Ještě ne, ono to není tak rychlé.‘ Radila mi: ,Všecko ber, jenom zámek jim nech.‘ Často jsem si na ni vzpomněl, protože se zámkem byla největší práce.“ Od roku 1994, po složitém vyřizování restitučních žádostí, spravuje hospodářství i zámek v Dymokurech, který během dvaceti let postupně opravil a dnes slouží rodině Czernínově opět jako rodové sídlo. Stejně jako v letech nesvobody i dnes Theobalda Czernina posiluje víra, v jeho případě spojená s jistou pokorou a zároveň odvahou: „Člověk má jít za tím, co je mu přikázáno, a nebát se.“