Ak. arch. Zoltán Czvengrosch

* 1960

  • „Takže jsme dostali za úkol udělat – byla výstava na pěší zóně. V roce devadesát, někdy v květnu to začínalo. Byla to historie Československa. Začínalo to zrodem, dělali jsme to tak, že na ty skruže kanalizační, co měly metr v průměru, se vyrobily fotografický panely, to dělal pan Jaroš. My jsme dělali architekturu, takže tam kde je dneska Myslbek, bylo podium, kde byli všichni ti papaláši z šedesátých let a takhle to končilo až 17. listopadem, který končil u Hybernů. U Hybernů byly exponáty StB – odposlouchávací zařízení, mělo to nějakou atmosféru. Vím, že jsem vyráběl drátěné siluety těch policajtů s těma helmama a obuškama. Člověk musel projít tím kordonem, a ještě jsem to pověsil na gumy, takže to uhýbalo těm lidem, a přes to museli ti návštěvníci projít.“

  • „Jo, jezdili jsme do Mánesa, což byl takový hlavní stan, pro mě domovská organizace,že jo…Protože tam se odehrávaly ty komise a všechno, ty umělci se tam znali. Tam bylo koordinační středisko Občanského fóra v tom Mánesu…Takže jsem i vezl nějaké lidi. Tenkrát se sháněli řidiči na výjezdy mimo Prahu, protože ta komunikace mezi venkovem vázla, a studenti odcházeli domů do těch malých měst a snažili se přesvědčit své rodiče, aby to podpořili, protože jinak to nemohlo vzniknout.“

  • „A tenkrát už tam bylo opravdu zle, protože v Polsku nebyly potraviny. Takže rozhodli jsme se, že si uděláme výlet, abych nepřeskakoval. Sehnali jsme si asi padesát dolarů nebo marek, to už si nevzpomínám…A v Polsku ve směnárně jsme to změnili v majetek. Prostě jsme byli hodně, hodně bohatí na to, že jsme tam trávili tři dni. To bohatství bylo celkem k ničemu, protože se zase hodně, hodně nedalo koupit, ani nějak výhodně projíst, ani propít. K jediné lahvi jsme se dostali na černém trhu, kde jsme si koupili snad půl litru nebo litr vodky, protože byl suchý zákon. Na ulicích měli takový stánečky, kde bylo napsáno „hot dog“, kde byly pečárky s cibulí, což byly vlastně žampiony osmažený s cibulí a strčené do rozkrojeného rohlíku, což nám docela chutnalo, musím říct, že jsme se tím docela živili pár dní. "

  • „Já jsem byl doma prostě a vylezl jsem na třešni, viděl jsem jenom kouř z toho centra. Starší kluci ze sousedství měli zaracha, vytáhli dalekohled a pozorovali ty vojska. Před námi byl kopec a na tom kopci se sporadicky objevovaly prostě dělostřelecké hlavně nebo tanky, které vyjížděly na palebnou pozici a zase zajížděly. Takhle si hráli…Takže v podstatě na město bylo namířeno dost hlavní…Takže byli připraveni.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 27.11.2023

    (audio)
    duration: 02:09:08
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha , 04.06.2024

    (audio)
    duration: 01:58:48
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Ten režim zahníval – někdy míň, jindy víc

 Zoltán Czvengrosch v 6. třídě ZŠ, 70. léta
Zoltán Czvengrosch v 6. třídě ZŠ, 70. léta
photo: Projekt Příběhy našich sousedů

Zoltán Czvengrosch se narodil 30. července 1960 do maďarské rodiny žijící v Košicích. Doma se hovořilo pouze maďarsky, slovenský jazyk se učil až ve školce a na základní škole. K prvním vzpomínkám z dětství patří příjezd vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Přestože byl teprve osmiletým chlapcem, dodnes si vybavuje stísněnou atmosféru strachu mezi dospělými i chaos v centru města. Od mládí jej zajímalo umění, proto vystudoval Školu uměleckého priemyslu v Košicích. Na škole působila řada výrazných osobností, které sem přišly z Prahy. Důvodem byly politické čistky období normalizace. Zoltána Czvengrosche výrazně ovlivnili zejména fotograf Ivo Gil a malíř Nikolaj Feďkovič. Díky jejich podpoře a svému talentu vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (UMPRUM) v Praze. V roce 1985 zde absolvoval obor architektura a scénografie u prof. Josefa Svobody. Sametovou revoluci 1989 prožil během vojenské základní služby, kterou sloužil u Armádního výtvarného studia v Praze. Přes zákaz opouštěl útvar, aby se aktivně zapojil do tehdejšího protirežimního dění: jako řidič vozil studenty na debaty do mimopražských měst, distribuoval revoluční letáky, zapojil se do soutěže o logo tehdy vznikajícího Občanského fóra. V roce 1990 se spolupodílel na realizaci rozsáhlého uměleckého počinu, výstavě Kde domov můj. V roce 2024 žil v Praze, kde provozoval své architektonické studio.