The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Damborská (* 1927)

• narozena 12. prosince 1927 v Kobylí na Břeclavsku

• vystudovala obchodní školu

• roku 1948 nastoupila jako farní hospodyně k P. Ondřeji Damborskému do Břeclavi

• roku 1952 odešla do farnosti v Doubravníku na Tišnovsku

• od roku 1958 působili na faře v Dražovicích na Vyškovsku

• roku 1969 přišla s P. Damborským do Velkých Pavlovic

• roku 1984 přijala místo farní hospodyně u P. Františka Nestrojila v Drásově

• v roce 2007 se vrátila do rodné obce Kobylí

Marie Damborská prožila většinu svého života v blízkosti kněží. Jako farní hospodyně se starala o svého strýce, P. Ondřeje Damborského, který je nazýván přítelem básníků. Nabízí vzpomínky a cenné postřehy ze života kněží v 50.–80. letech.

Majduško, mám tě moc rád

Marie se narodila 12. prosince 1927 v Kobylí na Břeclavsku. Rodina žila v malém domku, rodiče se živili hospodářstvím a vinohradničením. „Ráda jsem zpívala, chodila do Orla, pamatuju si na dobré bílé kafe, které nám vařili na velkých veřejných cvičeních.“ V roce 1933 nastoupila Marie do obecné školy, od šesté třídy jezdila do Velkých Pavlovic. V roce 1937 měl primici (první mši svatou) Mariin strýc Ondřej Damborský. Marie jako družička nesla peřinku a vítala ho u domu básní, kterou složil Mariin tatínek, Ondřejův bratr: „Milý strýčku, dnes největší den ve vašem žití, nechť spokojeným a svatým se srdce vaše cítí. V tomto povolání vznešeném nechť radost je vám údělem.“

V roce 1938 byla vyhlášena mobilizace a narukovat musel i tatínek. „Poprvé jsem tehdy slyšela tatínka říkat: ‚Majduško, já tě mám moc rád.‘“ Otec se brzy vrátil a pokračoval v každodenní práci. Zprvu se válka v obci neprojevila, později byly nutné odevzdávky – mléko a vajíčka. V roce 1942 Marie ukončila měšťanskou školu a nastoupila do Hodonína na obchodní školu. „Chodila jsem tam dva roky, pak už se aj v Hodoníně bombardovalo, tak to bylo nebezpečné.“ Po absolvování školy zůstala Marie doma, maminka byla nemocná a doma byla roční sestra. „Bývala jsem drobná a pomáhala jsem spíš doma. Naši mi pro sestru koupili kočár, jezdila jsem s ní po obci. To byl krásný život.“

„Tady to bylo na konci války hodně živé, protože vojáci se nějak zdrželi u Lanžhota.“ Ruská vojska dorazila do Kobylí 13. dubna v podvečer. „Hned prohledávali šuplíky, všechno sebrali. My jsme byli ve sklepě schovaní.“ Další dny do osvobození přežívala Marie s maminkou v tajné skrýši v komoře. „To bylo nutné, vojáci ženské obtěžovali. Byla to válka.“ Vojáci nebyli nijak zásobovaní a v obci vybili slepice na jídlo. „Na nějaké oslavování konce války pak nebyla ani nálada.“

„Když došla fronta, bylo už zaseté a zasazené, život se rychle vrátil do normálu.“ Mariin tatínek byl na národním výboru za lidovou stranu. „Tušil, co přichází. Komunisti se tak zviditelňovali a prosazovali.“ Po skončení války zůstala Marie pracovat doma v hospodářství.

Být pod vůlí Boží

Strýc Ondřej Damborský, kterého Marie vítala jako dívenka při primici, zatím působil jako kněz. Hodně studoval a překládal. Dodnes se dochoval jeho překlad encykliky Pia XI. O katolickém kněžství. Začátkem února 1948 dostal nabídku farářského místa v Břeclavi. Tenkrát bylo běžné, že se o kněze staral někdo z příbuzných, a protože Marie neměla práci, přijala místo farní hospodyně. „11. února 1948 jsme nastupovali do Břeclavi.“ Ve městě nebyl kostel, v době války byl vybombardován. Lidé se scházeli ve skladišti hospodářských potřeb, farní úřad fungoval.

„Strýček měl hodně přátel, Zahradníčka, Čepa, Demla, Dokulila – a ti všichni byli pozavíraní. Jezdili k nám, kupodivu nikdo z nich jméno strýčka nevyslovil. A v jejich případech to byly velké procesy a soudy.“ Damborský byl později nazýván přítelem básníků. Říkalo se o něm, že málo mluví, ale dobře vede společenství. Byl vynikajícím kazatelem. Jan Čep byl jeho nejbližší přítel. Kupodivu neměl v Břeclavi větší potíže. Pár kilometrů za městem byly hranice, spousta kněží byla z farností u hranic odvolána. „V té době jsme nevěděli, co se děje. Za celých čtyřicet let se to nedostalo ven, až teď se o tom dovídáme podrobnosti.“

V zahradě fary byl malý klášter. „Bylo tam šest sestřiček těšitelek Božského srdce. Komunisté se snažili dostat je z Břeclavi, ony se snažily odejít za hranice. „Jednou strýček přišel a říká: ‚Dej mně halenu a neptej se, na co.‘ Neřekli, co se bude dít. Měli domluvené znamení a později se dověděli, že sestřičky dobře přešly hranice. Je dobře, že člověk to ani všecko nevěděl, co se dělo.“

Začátkem 50. let ještě nebyly ostnaté dráty u hranic, až později byl přechod hlídán a hraniční linie pod elektřinou. Do Rakouska se pokoušelo dostat množství lidí. „Jednou se na faře objevil muž a představil se jako polský bohoslovec. Pršelo, byl mokrý, zablácený a hladový. Prý se pokusil přejít přes hranice, ale nešlo to. Dala jsem mu jídlo, suché šaty a on záhy odešel. Strýčkovi jsem to pak vyprávěla. Měli strach, protože vedle fary byla kriminálka, jistě jsme byli hlídaní. Kupodivu se nic nestalo. Tak snad se mu podařilo přejít.“

Na pobyt v Břeclavi má Marie ještě jednu významnou vzpomínku. V roce 1949 vydal kardinál Beran prohlášení, ve kterém ostře vystupoval proti komunismu. Kněží to nesměli číst, hrozilo za to vězení nebo přeložení. „Strýček to četli. Ještě dnes to vidím, to bylo takové ticho. Naštěstí to nemělo žádnou odezvu a strýček obviněn nebyl. Ale kaplan, který to rozvážel, byl potrestaný velice.“

První roky jsme byli navázáni na domov

„V roce 1952 došli za strýčkem církevní tajemník a že jsme na hranicích a že není dost věrohodný. 2. června jsme se stěhovali do Doubravníku u Tišnova. Já jsem šla do neznáma, nevěděla jsem ani, kde to je.“ Marie putovala se strýčkem dál. V 50. letech bylo běžné, že kněží měli u sebe hospodyni z řad příbuzných. „Kněz míval u sebe důvěrnou duši, teď si ani nemá s kým popovídat.“ Bylo obvyklé, že rodina „svým“ kněžím vypomáhala. „Ty první roky jsme byli hodně navázaní na domov. I když jsem měla malé hospodářství, rodina nám všude pomáhala.“

Damborský neměl klid ani v Doubravníku. Do obce přišel v době budování jednotného zemědělského družstva a strýčka chtěli obvinit, že se staví proti založení. „Družstevníci chtěli něco přistavět. Ale bylo to na místě, kde stál ve 12. století klášter. Památkáři to zkoumali, byli tam archeologové – a ti komunisti obvinili strýčka, že ten průzkum zařídil.“ Aby mohli strýčka přeložit, hledali další důvody.

V roce 1958 na pouti ke sv. Maří Magdaleně zmínil kněz v kázání slova Jana Wericha. „Přede mnou stál četník a měl magnetofon. A po tej pouti už se to rozjelo. Strýčka obviňovali. Kázání mu vzali, ale nic závadného nenašli.“ Kněze nezatkli, ale trápili ho opakovanými výslechy. „Vždycky se loučil s tím, že neví, jestli se vrátí.“ Asi po třech měsících ho přeložili do Dražovic na Vyškovsku. „Naštěstí mu nevzali souhlas. To bylo nejhorší, když kněžím brali souhlas.“

Když není udavače, není soudce

Marie se strýčkem putovala na jedenáct let do Dražovic na Vyškovsku. „Tam byli velice přívětiví. Dávala jsem důraz a dávám, že tam působil dvacet let Antonín Cyril Stojan, a to tam bylo znát. Tam se nám žilo pokojně. Když není udavače, není soudce.“

Po amnestii v roce 1960 se začali vracet z vězení přátelé Damborského. „Většinou hned jeli do Dražovic, okamžitě obnovovali kontakty. Jezdili také každý týden na setkání do Brna a vzájemně se povzbuzovali.“ Damborský byl vynikající a vyhlášený kazatel. Svá kázání psal na začátku týdne a rozesílal přátelům, ti pak předávali dalším kněžím. Podpory nebylo nikdy dost, vždyť kněží byli pod tlakem církevních tajemníků, kteří je navštěvovali a kontrolovali. „Byly povinné schůze na okrese, strýček si to odseděli a nedráždili. Říkávali, že aby mu za nějakou blbost vzali souhlas, o to nestojí. To byla mašinerie, ta STB (Státní bezpečnost). Strýček říkávali: ‚Co si ještě vymyslí, to by normálního člověka nenapadlo.‘“

Se strýčkem prožívala Marie kněžské starosti i radosti. Mezi hezké okamžiky patřila pouť kněží na Velehradě v roce 1968, vzniklo tam Dílo koncilové obnovy. „Strýček dojeli tak šťastnej a nadšenej. Byl to pro ně velký zážitek, sjelo se tam moc kněží. Doteď se mluví o tom, jak to bylo krásné. Když pak v srpnu došli Rusi, bylo Dílo první, co okamžitě zakázali.“

O koncilních změnách se vědělo, ale nesměly se uplatňovat

V roce 1969 byl P. Damborský přeložen do Velkých Pavlovic na Břeclavsku a Marie se znovu přiblížila rodné obci. Doba normalizace se v životě kněží projevovala také tak, že se k nim nedostávaly zprávy ze zahraničí. Dlouho se nevědělo o II. vatikánském koncilu, oběžníky Svatého otce se nesměly číst. „Pamatuju si, že strýček až v Pavlovicích měl mši svatou v češtině.“

Na faře se dal poslouchat Vatikán, oficiální rozhlasová stanice vysílající v češtině z Říma. „Pamatuju si, že bylo půl sedmé večer a strýček doběhli do kuchyně, že byl papežem zvolen Polák. To byla velká radost.“ Kněží měli v té době pocit, že se o nich neví – a po zvolení Jana Pavla II. se začalo hovořit o církvích v komunistických zemích. „Potom se i kněží od nás dostávali do Vatikánu, tak se konečně dostávalo ven do světa, co se tady děje.“ Oběžníky, encykliky a další informační církevní materiály byly přeškrtané, cenzurované.

Ve Velkých Pavlovicích prožila Marie u pana faráře patnáct let. Kněz byl poslední měsíce nemocný, zemřít ve farnosti se mu ale nepodařilo. „Do Velkých Pavlovic byl povolán nový kněz a pro strýčka už tam nebylo místo. Naštěstí v mém rodném domě v Kobylí byly dva pokoje připravené na bydlení. Tam strýček zemřel týden po přestěhování.“

Být s lidmi byla nejlepší evangelizace

„Nebyla jsem ještě v důchodě a hned na pohřbu mě oslovil P. František Nestrojil z Drásova, strýčkův přítel. Já jsem měla ráda život mezi lidmi. Strávila jsem tam dalších dvacet dva let. Ráda jsem mluvila s lidmi, i těmi, kteří nechodili do kostela. To byla nejlepší evangelizace. Já jsem měla ráda lidi.“ I na Tišnovsku byla Marie spokojená. Zapojila se do života farnosti a aktivně sledovala změny ve farnosti, které byly v 80. letech možné. „Četla jsem samizdaty. V Drásově byla vzácná varhanice, která je sháněla. Obstarávala i scénky pro děti s křesťanskou tematikou.“

Když se farníci v roce 1989 chystali na svatořečení Anežky České do Říma, umíral Marii tatínek. „Pamatuju si ale na přímý přenos z Říma. To byl snad první přenos takového typu ze zahraničí. Pak došel 17. listopad, to už se nemohlo udržet.“ Když přijel papež Jan Pavel II. v roce 1990 do Československa, jela ho Marie pozdravit na Velehrad. „Jel okolo mě na nádvoří. Byli jsme na kopečku nad prostranstvím a krásně jsme viděli a slyšeli.“ V Drásově byla Marie až do roku 2007, kdy pan farář odcházel do penzionu pro kněze na Moravec. Svoji službu kněžím uzavřela v osmdesáti letech a vrátila se do Kobylí.

„Do loňského listopadu jsem cestovala, po republice mám spoustu přátel. My jsme s panem farářem jezdili po přátelích. Já jsem tolik vděčná.“ Marie se pětkrát stěhovala a všechno přijímala. Nikdy se neprovdala. „Zpětně ničeho nelituju. Děti jsem neměla, ale měla jsem jich kolem sebe pořád dost.“

Práce s lidmi Marii bavila. „Těšilo mě to, když jsme se někde nastěhovali. Ráda jsem objevovala lidi, byla jsem ráda mezi lidmi. Nikdy jsem netesknila nad tím, že jdeme pryč.“ Na místech, kde pobývala, se ráda zastavovala s lidmi na ulici. S farníky jezdila do divadla, na zájezdy a poutě. „Já myslím, že nejdůležitější v životě je uznat vůli Boží, ačkoliv ji neznáme. Pán Bůh to vede dobře.“