The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rudolf Daníček (* 1933)

• 7. února 1933 narozen v Chuchelně

• 3. května 1945 – svědkem tzv. chuchelského povstání proti německé armádě

• 1948 – rodinná živnost sloučena s ostatními v rámci rušení soukromého podnikání

Za ty přelety jsme byli rádi

Rudolf Daníček se narodil 7. února 1933 v obci Chuchelna nedaleko Semil. „Dětství jsem měl nesmírně pestrý. Do školy jsem začal chodit, když nás obsadili Němci.“ Do první třídy nastoupil v Chuchelně a pak byli žáci přesunuti nejprve do Semil do Moklic a následně na Komenské náměstí do chlapecké školy. Ve třídě bylo celkem osmačtyřicet chlapců a zvlášť koncem války museli často utíkat do krytů, když přes Semily přelétaly bombardéry. „Většinou to byly jenom přelety, bombardovaly se podniky ve větších městech... My jsme samozřejmě za ty přelety byli rádi, protože pak vždycky vyučování skončilo a šli jsme domů.“

Otec měl vlastní stavební podnik a Rudolf Daníček nastoupil po škole k němu. Po roce 1948 však byly soukromé živnosti zrušeny a jejich podnik byl spolu s dalšími sloučen do Okresního stavebního podniku. Tam pamětník nějakou dobu pracoval a podílel se například na dostavbě semilského Gymnázia Ivana Olbrachta. Po nějaké době se však rozhodl z práce odejít a vystřídal různá zaměstnání. Večerně si dokončil maturitu na průmyslové škole a nakonec pracoval jako technolog.  

Stihli jsme se schovat ve volšoví

Za války byl nedostatek jídla, a tak se lidé na venkově živili především tím, co si vypěstovali nebo našli v lese. Daníčkovi jedli za války hlavně brambory. Rudolf Daníček vzpomíná na Hynka Palase, který pekl nejlepší chleba. Zároveň to byl starosta místního Sokola a po válce se ukázalo, že v sokolovně ukrýval ruské partyzány. Kdyby na to němečtí vojáci přišli, stálo by to pana Palase život. Strach byl za války všudypřítomný, i když pamětník ho vnímal ještě dětskýma očima. „U nás na obecňáku visel plakát: Zachvátí-li tě, zahyneš. Já jsem se toho vždycky hrozně bál.“

S koncem války je spojeno především Pražské povstání. V Chuchelně, odkud Rudolf Daníček pochází, však začalo povstání proti Němcům už o dva dny dřív – 3. května 1945. Ve vesnici totiž byla textilní továrna, kterou zabrali nacisté a vyráběli v ní kožené kabáty pro německou Luftwaffe. Když němečtí vojáci věděli, že válka je prohraná, tak se chystali k ústupu z továrny a chtěli si s sebou odvézt i kabáty. Proti tomu se však postavili místní obyvatelé. „Tenkrát jsme byli s bráchou doma sami, a najednou tam byl nějaký povyk, tenkrát z Kamínky to obsadili Němci, nastavili tam kulomet a pálili to do těch koutů jako směrem na Semily. Tak tenkrát jsme se schovali ve volšoví. Potom se naši vrátili a táta potom, poněvadž byl u Sokola a taky u hasičů, tak to tam bránili, aby Němci všechny ty obleky neodvezli.“

Především místním sokolům a ruským partyzánům, kteří se v budově Sokola ukrývali, se podařilo vojáky wehrmachtu odzbrojit a uvěznit v kanceláři v továrně. Povstalci přerušili telefonní spojení do Semil a na horu Kozákov, kde byla pozorovatelna německé armády. Jedna skupina se vydala přímo na Kozákov, kde se jí podařilo německou posádku odzbrojit a zbraně přivézt do Chuchelny. Další skupiny se vydaly do měst a vsí okolo, aby odzbrojily tamní posádky a také aby zjistily, zda povstání vypuklo i jinde. Ukázalo se, že Chuchelna byla jedním z mála míst, kde se lidé proti německé armádě postavili. Brzy do vsi dorazila dvě nákladní auta plná německých vojáků. Nepodařilo se jim však projet přes zátarasy a mezitím se povstalci stačili schovat po lesích. Druhý den se s německou posádkou setkali, ale Němci složili zbraně výměnou za možnost poklidného odjezdu.[1]

Němečtí vojáci však Chuchelnu ostřelovali. „Nasadili a udělali útok na Lhotech. To si pamatuju tenkrát, že právě oni stříleli těmi střelami dum-dum, což vlastně koupil můj kamarád Olda Kouckej. Tady měl dírku, a vzadu celý roztříštěný. Tenkrát ho vezli na trakaři až do Zittwerke a tam ho měli, až všechny ty události skončily, tak byli normálně pohřbení spolu se svým bratrancem na hřbitově v Chuchelně.“

Měli jsme strachu plný gatě

To bohužel nebyl konec války v Chuchelně. Dne 5. května projížděly přes ves obrněné vozy a němečtí vojáci stříleli na každého, koho potkali. Zanechali za sebou hodně mrtvých. Na to, jak se na silnici objevila německá obrněná vozidla, si Rudolf Daníček pamatuje. „Matka naštěstí uměla německy, a tak se s nimi nějak dohodla. Měli jsme ale strachu plný gatě.“

Chuchelské povstání sice Daníčkovi přežili, ale za války přišel pamětník o dědečka. „Vlivem nějaký záškodnický činnosti děda byl odsouzen a umístili ho do věznice v Tanvaldu.“ Rudolf Daníček dědovi vozil balíčky s potravinami, ale nemohl se dostat až k němu. Měli známé, kteří byli schopni mu jídlo do věznice dopravit. Pamětník se s nimi setkal vždy v Plavech a oni mu balíček předali. Dědeček však pobyt ve věznici nepřežil, byl během války umučen, a jeho jméno je dodnes mezi jmény padlých na pomníku v Chuchelně.

Rudolf Daníček má i jednu pozitivní vzpomínku na dobu války. V továrně v Chuchelně bylo totálně nasazeno mnoho mladých lidí z různých míst Československa. Všichni spali v sokolovně a pár dívek nechtělo sdílet sokolovnu s cizími chlapci. Šly tedy požádat pamětníkovu matku, zda by nemohly bydlet u nich. Rudolf, kterému tehdy bylo okolo deseti let, na děvčata vzpomíná. Na jednu z nich si vzal adresu, po letech se za ní vypravil na dva týdny do Olešné a prožil s ní letní románek.

Po odjezdu německých vojáků bylo okolí Semil osvobozeno Rudou armádou. Až do Chuchelny nepřijela, ale Rudolf Daníček se se sovětskými vojáky setkal v Semilech. „Tam byli všude Rusové. Já jsem šel kolem a dostal jsem od nich vodku, to jsem ji měl poprvé.“ Bohužel to nebylo naposledy, co se lidé v Československu setkali se sovětskou armádou. „Pak přišli znovu v roce 1968 a byli tu dvacet let. To se jim nedá odpustit, jak tohle může udělat bratrský stát.“

Na dobu komunismu nevzpomíná Rudolf Daníček rád. „Byla to taková doba nedobrá.“ V padesátých letech se oženil s dívkou z Košťálova. Narodily se jim celkem čtyři děti, ale jedna holčička jim po dvou letech zemřela.

Z našeho rodu jsem zůstal sám

Dnes žije Rudolf Daníček v Domově sociálních služeb v Semilech. Jeho celoživotní zálibou je malba a i ve svém současném domově má malířský stojan, kde maluje olejomalby. V mládí hrál volejbal a dodnes se schází s přáteli z volejbalového týmu. „Občas přijdou ke mně. Teď teda nechodili, protože byl zákaz návštěv. A když to vyjde, tak se scházíme na chalupě toho jednoho kamaráda.“ Rodiče i bratr Rudolfa Daníčka jsou pohřbeni na hřbitově v Chuchelně, kde byl uložen i za války umučený dědeček. „Z toho našeho rodu jsem zůstal sám.“   

[1] https://liberec.idnes.cz/druha-svetova-valka-armada-nemecko-wehrmacht-partyzan-povstani-osvobozeni-1b3-/liberec-zpravy.aspx?c=A150504_153609_liberec-zpravy_ddt