The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Daniel (* 1921)

• narozen 9. června 1921 ve Chvalkovicích, okres Vyškov

• vyrůstal ve velké romské rodině čítající 12 sourozenců

• od pěti do 15 let byl v nápravném zařízení v Moravském Krumlově

• roku 1936 se vrátil zpět do Chvalkovic, dokončil základní vzdělání na místní měšťance a otec se ho snažil naučit kovářskému řemeslu

• roku 1940 byli jeho otec a švagr odvlečeni transportem do koncentračního tábora Osvětim-Březinka, kde otec brzy zemřel

• roku 1940 byl František odveden na nucené práce, odkud uprchl a při pokusu o přechod státní hranice byl zadržen německými vojáky

• skončil ve vězení v Polském Těšíně (Cieszyn), odkud rovněž uprchl a na čas se skrýval v blízkosti domova

• roku 1942 byl znovu chycen a uvězněn ve věznici Vyškov a později v Brně

• nakonec přemístěn do lágru Hodonínek

• roku 1942 odjel transportem do Osvětimi-Březinky, kde se znovu setkal s částí rodiny Danielů

• později převezen do koncentračního tábora Buchenwald a nakonec do tábora Dora-Mittelbau v Německu

• v závěru druhé světové války byl osvobozen britskou armádou

• po válce se vrátil na čas do Chvalkovic, později žil a pracoval ve výrobě kotlů v Prostějově a Plzni

• byl dvakrát ženatý

• ze všech 12 sourozenců Danielových přežilo válku pouhých pět

„Dennodenně jsme prožívali to ‚budem, nebudem‘. Prostě stále jsme věděli, kdo umírá,“ vzpomíná František Daniel, pamětník romského holocaustu[1] za druhé světové války.

František Daniel se narodil 9. června 1921 ve Chvalkovicích, okres Vyškov. Vyrůstal ve velké romské rodině čítající 12 sourozenců. Ve věku pěti let byl pro špatné chování umístěn do nápravného ústavu v Moravském Krumlově, kde strávil celkem 10 let. Ve svých 15 letech se vrátil zpět k rodině do Chvalkovic, dokončil základní vzdělání na místní měšťance a otec se ho snažil naučit kovářskému řemeslu, avšak neúspěšně. Začala druhá světová válka a Romové byli spolu s Židy v hledáčku nacistického Německa.

Domordovali ho v Osvěčíně

„Každá obec měla dodat lidi, co nejsou hodní. Vzali tátu a švagra,“ vzpomíná František na rok 1940, kdy první dva členové rodiny Danielů odjeli transportem do „Osvěčína“, jak říká. Tedy do koncentračního tábora Osvětim-Birkenau (Březinka)[2], kde jeho otec brzy zemřel. „Zbili ho a domordovali,“ popisuje František, jak se o dva roky později v Osvětimi od svého švagra dozvěděl okolnosti otcovy smrti. Domů do Chvalkovic dorazila tehdy roku 1940 už jen urna. „No tak dostanete urnu a začnete plakat. A věděli jsme dobře, že tohle nás taky čeká,“ popisuje František s mrazivou stručností okolnosti, kdy „už po nich šli“ – tedy nacisté po Romech.

Ačkoliv otec a švagr už byli v Osvětimi, zbytek rodiny zatím čekaly „pouze“ nucené práce v Hodoníně. „Já jsem utekl, měl jsem ještě dobré nohy,“ popisuje se smíchem František. Snažil se dostat mimo dosah Němců, rozloučil se s rodinou a odešel z domu. V doprovodu dvou dalších Romek se vypravili k polským hranicím, směrem k Třinci, na Slovensku je však chytila německá hlídka. František putoval do věznice v Polském Těšíně, odkud ho později začali posílat na práce do slévárny v Třinci a kde František pojal první myšlenky na útěk, aniž by věděl, že stejný osud ho čeká ještě mnohokrát. Vymluvil se na nutnost návštěvy toalety, svlékl vězeňský mundúr a nahý se vrhl do vody, aby uplaval svému osudu. „Neuměl jsem plavat, ale řekl jsem si: ‘Hop, nebo trop.’ Já jsem tak potom plaval jako pes, to si pamatuju ještě jako dnes. A pak jsem utíkal. No a Zátopek by mě nechytl. To by mě nechytl. Co dělá strach!“

Dočasná záchrana

Po úspěšném útěku se František nějakou dobu skrýval v blízkosti svého původního bydliště, avšak na jeho hlavu byla vypsána odměna a Němci hrozili jeho matce a sestře popravou zastřelením – po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha v roce 1942 se totiž navíc zpřísnily kontroly a tresty. František se nakonec vzdal a byl uvězněn ve věznici Vyškov a později v Brně. Tam se stal chodbařem a jednou, když na rameni na příkaz dozorce nesl opilého esesmana, ukradl mu hodinky. Ty mu nedlouho nato posloužily jako úplatek vyšetřovateli jménem Zajíc, aby ho umístil do lágru Hodonínek[3], protože tehdy už z okna mohl pozorovat zástupy žen a dětí mířících do Osvětimi. „Tím se mi oddechlo, že jsem se zachránil,“ vypráví František. Ne však nadlouho.

„Četník Výroba každého přivítal fackou. To byl snad nějaký úchylný člověk, který fackoval a měl z toho obrovskou radost,“ popisuje agresivní přivítání v lágru Hodonínek. I podruhé mu ale zachránil kůži vyšetřovatel Zajíc, tedy tentýž, který Františka právě do Hodonínku přidělil. Ubránil ho jako vyučeného a tím pádem užitečného pracanta. „Lágr byl dost volný,“ popisuje František s odstupem času a s porovnáním se vším, co ho za dobu války ještě potkalo. I přesto však v Hodonínku zažil týrání, při práci na ošetřovně viděl lidi umírat bolestí na tyfovou horečku a nekončící průjmy, zažil první masové hroby. „To se motalo do takového balicího papíru, jako bylo zatemnění za Německa,“ popisuje. Každý měsíc navíc probíhaly selekce „hodně nemocných anebo velitelům nesympatických“ jedinců, které posílali „zase do toho Birkenau“, vypráví František a dodává svou domněnku, „že museli vyzkoušet pořádně ty pece a do těch pecí museli mít lidi“. Situace v Hodonínku eskalovala, František vzpomíná, jak četaři na apelplace ubili Romku jménem Gíza: „Tolik ran dostala! Tolik ran, že jí vypadlo maso z půlky zadnice. To maso bylo tak ubité, že prostě odpadlo,“ popisuje.

Likvidace Hodonínku a transport do Osvětimi

Kole srpna 1942 přišla likvidace lágru Hodonínek. „Likvidace toho lágru byla tak jednoduchá. Každý si oblékl svoje šaty. Šaty, co měli, a když neměli, no tak ten mundúr vojenský,“ popisuje František. Lágr byl připraven k transportu. Františka však překvapil onen agresivní četař Výroba. „Přišel za mnou a řekl: ‚Ty na transport nepůjdeš, ti jedou do Osvěčína.‘“ Četař dal Františka na marodku, nakázal mu vysvléct se a přikrýt se. „Němci počítali: ‘Jó, tyfus, tyfus, tyfus.’ A já jsem tam zůstal. A moje sestry jely do toho Birkenau,“ vzpomíná. Později ho převezli na robotárnu v Brně a jí přilehlé věznice. Ani jemu se však Osvětim nevyhnula, dostal se do ní téhož roku 1942. „My jsme byli likvidovaní během tří měsíců. Do toho Birkenau. Celý vlak ještě jel. Co posbírali posledního Roma. Co zůstalo, tak to se posbíralo a jeli jsme do toho Birkenau,“ popisuje.

„Přesně jsme věděli, co tam dělají,“ vzpomíná František na cestu do Osvětimi. „To bylo pláče, pláče všeho,“ dodává. „A z toho vlaku takový chaos, to bití... Ne facky, ale těmi pažbami. A nevinní, vinní, to na nás udělali takový strach, že z nás zůstaly beránky. Stoupli jsme si do řady...“ popisuje. Následovalo tetování na paži. Z9444. Blok 16. Všude kolem byla cítit smrt. „Vedle krankebau byla obrovská hromada mrtvých. Ale obrovská. To se nedá vypovědět. Jako když vezmete nákladní těžké auto a dáte tam polena a ta polena potom vyklopíte. Jeden přes druhého. Pak to nakládali na auta a vozili to do pece. Těch kostí bylo cítit lidských...“

„Vůbec jsme nepřemýšleli o útěku, věděli jsme přesně, že nikdo odtud nemůže utéct. A kdo říká, že utekl, není to pravda. Osvětim, teda Birkenau, bylo učiněné peklo. Prostě stále mrtví, vedle sebe spí, už byl mrtvý. Ráno se probudím, mrtvý,“ popisuje František neustálou přítomnost smrti a zoufalství z vlastního neoddiskutovatelného osudu, které řadu lidí vedlo k sebevraždám na elektrických ohradnících. „Nebyla žádná záchrana,“ shrnuje František. Do toho přišly pokusy na lidech. „Říkali nám, že je to proti zápalu,“ vzpomíná na experimentální injekce. „Co se týče Romů a Romjí, někteří byli na zkoušce a prováděli to nějak injekcemi, aby už nerodila. Bylo hodně žen, které se vrátily a nerodily. A u chlapů zase měla být ta sterilizace,“ popisuje pokusy na lidech, kterých se, i přes všechno vědomí, které o nich měli, jednou dokonce chtěl s kamarádem dobrovolně zúčastnit. „Říkal jsem si, že když mám umřít, tak umřem, a aspoň se najíme, člověk už hlady nevěděl, co má dělat. Ale nešli jsme tam,“ vzpomíná, jak z jejich plánu s Frantou Růžičkou sešlo.

Birkenau byl zlatý ráj

Osvětim-Březinka však pro Františka nebyla konečnou zastávkou. František se dostal do tábora Dora-Mittelbau[4] v Německu. „V Doře jsme byli půl roku pod zemí, spali jsme s kamenem pod hlavou,“ vzpomíná František na nelidské podmínky ve svém předposledním koncentračním táboře, kde byl pracovně přidělen do kamenolomu. Po Doře ho totiž čekalo ještě Birkenau, které popisuje jako „zlatý ráj v porovnání s Dorou“ [sic].

I v Doře se pokusil o útěk. S kamarádem, Hamšli mu říkali, zvládli přestřihnout pár drátů, ale ty začaly pod elektrickým proudem hořet, a tak nakonec nezvládli svůj plán dokončit. Když je hledali, vymluvili se nejprve na nevolnost a pak, když už šlo s dozorci do tuhého, na krádež brambor. Unterkápo lágru se do něj pustil holí: „Já kdybych padl, bylo by dobře. Jenomže já jsem prostě nepadl. Byl jsem tak tvrdý, furt jsem si myslel, že mě tam oběsí, měl jsem poloviční cítění bolesti,“ vzpomíná. Obrovskou bolest po bití a s ní spojený hematom po celé hlavě až na krk však František rychle přestal cítit, když se doslechl, že fronta a s ní osvobozenecká americká armáda jsou už jen devět kilometrů daleko. „Nevím, jaký lék existuje, že jsem se vzchopil z té nemoci. Vyskočil jsem a utíkal jsem za našima,“ popisuje tehdejší radost z blížícího se konce války. „Paní, já to vidím jak teď. Udělal jsem si šluka, se mnou se to zatočilo a já jsem vám byl tak veselý a hned jsem viděl, že jsem doma,“ dodává.

Zastřelijou, nebo nezastřelijou

Jen pár hodin poté už začali všechny vězně svolávat na apelplac kápové. Velitelé nakázali zastřelit každého desátého člověka. „Víte, ono i když by to na člověka přišlo, byl tak otupený, že nevnímal, či ho zastřelijou, nebo nezastřelijou,“ popisuje František poslední dny války. František byl při rozpočítávání osmý. Z Dory odjel první transport, velitelé lágru zmateně stříleli, i do lidí. V transportu odjeli všichni jeho kamarádi, on už se do něj ale nedostal a odjel až druhým transportem. „Ten první transport zahynul, byl bombardovaný,“ suše poznamenává František, jak zas a znovu o vlásek unikl smrti.

Jak se válka chýlila ke svému konci, přišly pochody smrti. Ten Františkův byl právě z tábora Dora-Mittelbau do kasáren, která už nebyla pod tak přísnou ostrahou. „Žádné počítání, žádné takové caramóny, protože už na to Němci kašlali,“ popisuje. A tak František spolu s kamarádem Frantou zvládli utéct. Jednoho sedláka se při své cestě zeptali, kde že je ta osvobozenecká fronta, o které v Doře slyšeli. „Tady přejdeš potok a tam jsou Američani,“ zněla odpověď. Nakonec se však poblíž německého Nordhausenu nesetkali s Američany, ale s Brity. Poprvé po letech se najedli do sytosti, i když je Britové zrazovali a opakovali jim, aby jedli v menších porcích. „Já jsem s potravou vyvázl dobře. Ale ti druzí dostali horečky a průjmy,“ popisuje těžké žaludeční potíže přeživších vězňů koncentráků. Nakonec se dostali do sběrného lágru organizovaného Američany a po nějaké době se konečně František zvládl vrátit zpět domů, do Chvalkovic. Později se František oženil s Jarkou, kterou poznal v lágru Hodonínek a znovu se setkali po válce. František se od té doby živil jako mědikovec – vyráběl díže a kotle. Z 12 sourozenců Danielových válku přežil jen on, tři sestry a bratr. Všechny děti z rodiny zahynuly v koncentračních táborech.

Nucené práce v Hodoníně. Věznice Polský Těšín. Věznice Vyškov. Třinec. Lágr Hodonínek. Robotárna v Brně. Vyhlazovací tábor Osvětim-Březinka. Koncentrační tábor Dora-Mittelbau. Koncentrační tábor Birkenau. Sběrný lágr po válce. – Příliš mnoho vězeňských zařízení na jeden lidský život. „Necit. Žádný cit tam nebyl,“ uzavírá František Daniel dějinné události, během kterých bylo v nacistických koncentračních táborech zavražděno na čtvrt milionu Romů[5].

**********

Romský holocaust či holocaust Romů, řidčeji uváděný také pod názvem porajmos (z romštiny, tento termín však nikdy nebyl Romy z řady lingvistických a konceptuálních důvodů všeobecně přijat[6]) byl pokus nacistického Německa o vyhlazení Romů a Sintů (tzn. romské populace střední Evropy) za druhé světové války. Romové a Židé byli Hitlerem a Norimberskými zákony označeni za nepřátele rasově čistého státu a obě skupiny byly drasticky postiženy nacistickými perzekucemi.[7] Západní Německo formálně uznalo genocidu Romů roku 1982, nicméně v 90. letech 20. století byl romský holocaust téměř zapomenut, anebo minimálně velmi upozaďován.[8] I dnes je otázka romského holocaustu velmi pozapomenutým tématem, byť pomalu vznikají některé zajímavé vzdělávací materiály[9] a výzkumné práce. O to zásadnější je pak výpověď pana Františka Daniela, jehož svědectví je jedno z nejzásadnějších vyprávění přeživších romského holocaustu, které jsme pro Paměť národa získali a zpracovali ve spolupráci s United States Holocaust Memorial Museum, které rozhovor s Františkem Danielem natočilo v roce 1997.[10] Pan Daniel se zpracování svého příběhu na Paměť národa nedožil, v roce 2022 by slavil sté první narozeniny.

 

[1] Název „romský holocaust“ není pevně stanoven jako jediný správný. Bývá označován také za „genocidu Romů a Sintů“ (Genocida Romů a Sintů | Holocaust), s ohledem na kritické hlasy znějící vůči výrazu holocaust, viz Pojem holocaust | Holocaust. Ať je však výraz, jaký je, hovoříme zde o programovém vyhlazování nacistickou ideologií věřící v nadřazenost určité rasy.

[2] Oficiální stránky někdejšího nacistického koncentračního a vyhlazovacího tábora, dnes muzeum a pietní místo: Auschwitz-Birkenau. Detailnější informace o Osvětimi (dostupné v angličtině a řadě dalších jazykových verzí): Auschwitz | Holocaust Encyclopedia (ushmm.org)

[3] Lágr Hodonínek přezdívaný jako „Cikánský tábor“ či „moravské Lety“ s odkazem na koncentrační tábor Lety u Písku (viz „Cikánský tábor I“ Lety u Písku | Holocaust) v Hodoníně u Kunštátu byl za druhé světové války místem nucené koncentrace Romů. Více informací na: Cikánský tábor v Hodoníně u Kunštátu | Holocaust.

[4] Více informací o koncentračním táboře Dora-Mittelbau zde: Koncentrační tábor Mittelbau-Dora | Spolek pro vojenská pietní místa (vets.cz)

[5] Jedná se o odhad profesora Rudolpha Rummela z Havajské univerzity a týká se pouze Romů zavražděných v nacistickém Německu. Zdroj: http://www.hawaii.edu/powerkills/NAZIS.TAB1.1.GIF, Statistics of Democide, RJ Rummel, LIT Verlag Berlin-Hamburg-Münster, 1998.

[6] Viz výzkum Renaty Berkyové ohledně pojmu porajmos: Renata Berkyová: Porajmos jako zrcadlo odsunutí Romů na periferii dějin - Romea.cz, který kromě řady velmi zásadních myšlenek obsahuje i velmi dobrý výčet základní literatury k tématu romského holocaustu.

[7] Více informací viz Genocida Romů a Sintů | Holocaust

[8] Zajímavá debata o „neznámosti“ či „zapomnění“ romského holocaustu viz článek v časopise Dějiny a současnost: Dějiny a současnost, Holocaust Romů (dejinyasoucasnost.cz)

[9] Viz například vzdělávací program České televize: Holocaust Romů: Téma, které stále rozděluje českou společnost - ČT edu - Česká televize (ceskatelevize.cz) s pracovními materiály pro 2. stupeň základních škol, či články ÚSTR PD_3_19_s116-120.pdf (ustrcr.cz). Ostatně i Paměť národa samozřejmě obsahuje nahrávky romského národa a vzpomínek na rozličné dějinné události, viz Romové | Paměť národa (pametnaroda.cz).

[10] Celý rozhovor je dostupný na originálním zdroji zde: Oral history interview with František Daniel - Collections Search - United States Holocaust Memorial Museum (ushmm.org)

Přepis nahrávky v českém jazyce dostupný zde: USHMM Finding Aid

Překlad celého přepisu nahrávky do anglického jazyka dostupný zde: USHMM Finding Aid