The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Danielová (* 1932)

• narozena 28. září 1932 v Pánově

• za druhé světové války rodiče pomáhali partyzánům

• na konci války otce málem zastřelili němečtí vojáci

• v 50. letech otce jako kulaka na půl roku uvěznili

• rodina nakonec musela vstoupit do družstva

• v roce 1968 pamětnice s manželem z družstva vystoupili

Marie Danielová se narodila 28. září 1932 do selské rodiny Pokorných. Její rodná vesnice Pánov se nachází nedaleko Velké Bíteše v dnešním okresu Žďár nad Sázavou. Kromě pamětnice měli Pokorní ještě dva syny – Františka a Jaromíra. Všechny děti byly již od dětství zvyklé pomáhat v hospodářství. Do obecné školy chodila v Katově, na měšťanku pak do Velké Bíteše a rok se učila kuchařkou v hotelové škole Světlá ve Velkém Meziříčí. Ačkoli byla Marie Danielová ve škole šikovná a učitelé jí říkali, že je škoda, aby nepokračovala, rodiče si ji chtěli nechat doma. „Maminka nechtěla. My jsme měli osm krav – dojení a tak, že sama to nezvládne.“  

Jak je dobré míti prase

Za války naštěstí rodina podle slov pamětnice díky vlastnímu hospodářství hladem netrpěla. I to zřejmě přispělo k tomu, že si Pokorné vyhlédla skupinka partyzánů, která si od rodičů nechávala dávat jídlo. „Major Luža a major Jindra, Bohuslav – ten měl přízvisko Vrána. Měli skupinu partyzánů a bydleli v lese nad baráky.“ Dalším důvodem bylo přátelství rodičů se ženou jednoho z partyzánů, paní Jindrovou. „Chodili vždycky v noci na jídlo. Měli jsme výměnek a tam nás vždycky naši poslali, abychom to neviděli.“ Po několika týdnech však byli partyzáni odhaleni. „Němci škaredě řádili, jak na to přišli, a jezdili esesáci.“ Rodina se ve strachu ukryla do sklepa domu, aby stavení vypadalo jako neobydlené. Otce společně s dalšími třemi sousedy však Němci chytili a chtěli je na místě zastřelit. Od jisté smrti je zachránilo prase v chlívku, které ztropilo hluk. V domnění, že se na statku skrývá někdo z partyzánů, odešli esesáci prozkoumat zdroj podezřelých zvuků a sedláky čekající na popravu nechali bez dozoru. Všem čtyřem se v nestřežené chvíli podařilo zmizet do lesa. Naštěstí do konce války zbývalo jen pár týdnů a Němci se již do vesnice nevrátili. Otce Marie Danielové tak zachránila náhoda, avšak strýc Miloš, povoláním hajný, s manželkou Jarmilou, která byla učitelkou v Postupicích, už takové štěstí neměli. „Ona byla v jiném stavu, ani se to dítě ještě nenarodilo a gestapáci je vzali a umučili je. Taky pro nic za nic.“

Snědené prase

Osvobození vesnice prováděli Rusové, na které Marie Danielová rovněž nechová nejvřelejší vzpomínku, neboť rodině vzali spoustu krmení pro dobytek a snědli jim prase. Ani ruští vojáci nešli pro výstřel daleko. To se stalo osudným panu Kadlecovi z Jestřabí a dalším dvěma místním. „Oni tam šli tři, podívat se po věcech, které zbyly po Němcích. Šli moc brzo a oni je zastřelili.“ Konec války rovněž doprovázelo bombardování. „Na Pánově se nebombardovalo, ale tady v Jestřabí padla bomba a zabila babičku.“

Sebrali nám i mléko do kávy

Období po skončení války považuje pamětnice za své nejšťastnější. S nástupem komunistické vlády v roce 1948 se však pro rodinu Pokorných situace opět zhoršila. Museli odevzdávat vysoké dávky ze všeho, co na statku vyprodukovali. „Byli jsme zvyklí na bílou kávu, ale každý litr mléka jsme nyní museli šetřit, aby se dávky splnily.“ Otec byl nakonec za nedostatečné plnění odvodů označen za „neplniče“, a na konci roku 1950 ho dokonce zavřeli. Bez soudu byl držen ve vězení až do května 1951. „Jezdilo se za ním, ostnaté dráty a vlčáci, to si pamatuju, jak dneska by to bylo.“

Pokorným rovněž hrozilo vystěhování, Marii Danielové chtěli četníci vzít výbavu, na kterou si našetřila. „Že to dají v Bíteši do spořitelny za výlohu jako výstrahu.“ Rodiče byli nuceni vstoupit do JZD. Do družstva pak musela vstoupit i pamětnice s manželem, kteří již v té době bydleli v nedalekém Jestřabí. Tam pracovala deset let v kravíně. Během uvolnění poměrů v roce 1968 manželé Danielovi z družstva opět vystoupili a začali budovat vlastní hospodářství. „Začínali jsme úplně od nuly.“ Od roku 1975 Marie Danielová pracovala jako kuchařka v hotelu Květnice v Těšnově. Dnes je v důchodu a největší radost má z dětí.

Ačkoli pro pamětnici prý nebyl život nejsnazší, nedívá se na minulost se špatnými pocity: „Bylo hodně práce, člověk se nadělal, ale bylo to klidnější. Teď je chvat a shon.“