Lidmila Daňková

„Já jsem v té Budyni bydlela a chodila jsem tam do továrny. Přišla sobota 5. května a Praha volá o pomoc. Tak ti koželuzi, chlapi v mokrých dílnách, kde se rajbovaly kůže, to odhazovali… Štěstí bylo, že doktor chemických věd Wolfart, kterému to patřilo, tam nebyl. Měl ještě další fabriky v Praze v Dejvicích, samé podobné koželužny. V sobotu to začalo, rozruch trval až do 9. května ráno, kdy na radnici začaly zvonit zvony. Radnice hlásila, že se od Žabovřesk k Budyni blíží první sovětské tanky. Jely z Krušnohoří. My tehdy nevěděli, že byl zakázán postup americké armády na Prahu a že tam musí přijít sovětská armáda. My je vítali, oni na těch tancích byli zaprášení a směřovali na Prahu. To byla středa a už v pátek jsme se sešli v Roudnici na gymnáziu, to bylo 11. května. Přišlo nás pár, ale už na pondělí jsme si dali sraz. Ještě probíhala normální výuka, gymnázium nezavřeli. A profesoři v tom nadšení konce války udělali zvláštní plán, abychom už neztráceli rok.“

„(Vzpomínky) na ten Terezín … taková ta pospolitost. My jsme nejprve byly samy, tak některá musela něco přednášet nebo vyprávět. Pak jsme na celu dostaly nejrůznější přírůstky, byla tam profesorka z Prahy. Jmenovala se Louise, my jí říkaly Louisinko a ona s námi probírala všelijaké básnické sbírky. Na tohle jsou krásné vzpomínky. A pospolitost té naší třídy… Já mám dvě děvčata a můžu říct, že mi záviděly pospolitost a pomoc, kdy někdo něco ze třídy potřeboval. Když jsem zavolala, tak někdo přijel a pomohl mi. My jsme se sjížděli v Roudnici nejdříve u Lídy u nádraží. To byly krásné tři dny v roce. Mezi námi byli lékaři, a když některá z děvčat potřebovala, tak mohla hned přijet na kliniku. Ta pospolitost a soudržnost třídy se hned tak nevidí. Když se daří dobře za normální situace, tak nesplyne ten kolektiv tak, jako jsme splynuli my. Tak toho kolektivu bych si nejvíce vážila.“

„Psali jsme kompozici z němčiny ‚Moje plány do budoucna‘. V první hodině jsme si ji směli připravit nanečisto a ten papír byl ještě v aktovce, kterou (po našem zavření – pozn. autor) dostali rodiče… Ale jakýpak plány do budoucna… Byla první hodina a dvouhodina byla přes přestávku v 10:00. Už končila druhá hodina a pořád nezvonilo, tak profesor, my mu říkali Áron, vyšel na chodbu, chvíli se tam zdržel, vrátil se bledý a říkal: ‚Na škole je gestapo!‘ Tak jsme byli vyjevení, protože národ byl tehdy zastrašený. To přijeli gestapáci na náves, vyskákali z vozu a šli do chalupy na nehlášené lidi. V každé chalupě byla knížka, kde se musel každý zapsat. Lidé byli celí vyděšení a my také. Během dvaceti minut vešel do třídy kladenský komisař Felkl v kožených rajtkách a v koženém kabátě, stoupl si na stupínek a za ním přišli další gestapáci. Jeden šel k oknům, dva zůstali u dveří a my na ně vyjeveně koukali. My nebyli žádní hrdinové a ani protinacističtí bojovníci, byli jsme septimáni. Začal na nás řvát, že jsme proradné české svině – samozřejmě v němčině – a že si nezasluhujeme výhod, které nám poskytuje Velkoněmecká říše, jak řekl ‚Velkoněmecká‘, tak jemu a dalším vylétla ruka do vzduchu, a že budeme odvezeni a potrestáni. My na ně koukali jako vyoraná myš, prostě úplně zničení. Potom začali zkoumat, kdo je ve třídě. Čtyři žáci chyběli, tak pro ně poslali. To jsme už věděli, že je opravdu zle. Pak nám bylo řečeno, že máme nechat vše na místě. Stačili jsme akorát popadnout kapesník a strčit ho do kapsy. Vyběhli jsme na chodbu. Ta septima byla ve druhém patře a všude byly ztichlé chodby. Pak jsme se dozvěděli, že všechny třídy a profesoři museli opustit školu. My jsme vyběhli před školu, do gymnázia v Roudnici se jde po schodišti, a dole stály kryté vozy, asi antony. Teď nás hnali dolů. Tam se už shromáždilo několik roudnických rodičů a celí zničení na nás koukali.“

„Moje jméno je Lidmila Daňková a narodila jsem se 15. března 1923 v Podluskách u Roudnice nad Labem. Dnes Podlusky patří k Roudnici. Vyrůstala jsem v rodině se dvěma staršími sourozenci. Sestra zemřela, tu jsem nepoznala, a bratr šel ve 30. letech na vojnu. Byl odveden, a protože byla nezaměstnanost a doma žádné vyhlídky, tak zůstal jako délesloužící. Nebyl maturant, tak udělal štábního rotmistra a byl jako zbrojíř. Já jsem ho poznávala až takhle dospělého. Navštěvovala jsem obecnou školu, denně jsme odchodili tři kilometry do Roudnice, pak zpátky na oběd, odpolední vyučování a pak zpátky domů. Prošla jsem obecnou školu dívčí a potom jsem šla do měšťanky s výhledem mého snu, že budu paní učitelkou. Došla jsem do 4. jednoročního učebního kurzu a měla jsem dělat pohovor na učitelském ústavu. Už tehdy byly zóny, kdy roudnická měšťanka patřila pod učitelský ústav Žatec. Nikdo se nedostal do Prahy, do Kralup nebo do jiných míst, kde také učitelské ústavy byly. Ten rok byly dvě přihlášky. Moje spolužačka Věra Uhlířová opakovala jednoroční kurz, chtěla to zkusit ještě jednou, protože minulý rok pro vyšší počet žádostí nebyla přijata. Tehdy poprvé v životě si učitelka zavolala mé rodiče, přišel tatínek a řekl paní učitelce, která nad tím potom dlouho uvažovala a kroutila hlavou, že děvčátko, které už opakuje, ztrácí rok a má morální nárok na to, aby do té školy šla. Byla jistota, že jí vezmou. Maminka byla z 11 dětí a byla realista, tak trochu nad tím kroutila hlavou. Ale tatínek, hlava rodiny, to rozhodl.“