The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Azriel (Peter) Dansky (* 1937)

• narodil se jako Peter Danzinger 24. srpna 1937 v Banské Bystrici

• otec Alexander Danzinger měl obchod kůží

• roku 1941 byl obchod arizován

• na přelomu let 1941 a 1942 rodina uprchla do Maďarska, kde žili pod falešným jménem

• v Maďarsku Petera naoko adoptovali příbuzní, Milka a Viliam Rosenthalovi z Lučence

• na jaře 1944 rodiče zachránili Petera z transportu do Osvětimi

• do konce války žil s rodiči v Budapešti

• rodina se vrátila do Banské Bystrice, 1948 emigrovali do Izraele

• zde Peter přijal jméno Azriel (Zachráněný Bohem)

• pobýval v kibucu Gal Šmuel

• vyučil se leteckým mechanikem

• pracoval v továrně na konzervy

• 1983 převzal otcovu továrnu na obuv

• s manželkou Nickou má tři děti

Příběh záchrany Azriela Danskyho a jeho rodičů před hrůzami holocaustu na Slovensku a v Maďarsku připomíná scénář dobrodružného filmu. Nechybí v něm dramatický útěk, tajemná spiritistická seance, skrývání, emotivní loučení i šťastné shledání. 

Azriel Dansky se narodil jako Peter Danzinger 24. srpna 1937 v Banské Bystrici. Jeho otec Alexander Danzinger v osmi letech ztratil matku a vzal si ho k sobě její bratr, strýc Jozef Weiss, který žil v maďarském Miskolci. Malý sirotek zde vyrůstal v tvrdém a nelaskavém prostředí. Přestože strýc vlastnil továrnu na boty, chlapec musel chodit bos, a rodina mu všemožnými způsoby dávala najevo, že není jejich vlastním synem. V dospělosti se Alexander přestěhoval do Banské Bystrice k tetě, která zde provozovala ševcovství a obchod s kůží. Časem od ní obchod odkoupil a jeho podnikání se utěšeně rozrůstalo. 

Prostřednictvím tety se Alexander seznámil se svou budoucí ženou, Kitty Ganslerovou z Velké Bytči. Vzali se roku 1935 a o dva roky později se jim narodil jediný syn Peter. Rodina žila v pohodlném dvoupatrovém domě na Stříbrném náměstí v Banské Bystrici, měli dokonce i automobil. 

Zatímco Kitty pocházela z rodiny, která lpěla na víře a židovských tradicích, Alexander byl nevěřící. „Vyrůstal na ulici, měl diplom ze ‚školy života‘ ,“ říká o svém otci Azriel Dansky, „to nás zachránilo. Otec byl schopen vidět dopředu, choval se jako zvíře, které cítí, když přichází zemětřesení.“

Dvojí útěk přes hranice

Na konci třicátých let se „zemětřesení“ v podobě pronásledování Židů blížilo velmi rychle. Po vzniku samostatného Slovenského státu byly přijaty antisemitské zákony, které mimo jiné nařizovaly arizaci židovských firem. V květnu 1941 dostal otec dopis, který mu přikazoval předat klíče od jeho obchodu banskobystrickému ševci jménem Štubňa. Alexander Danzinger mohl ve svém obchodě nadále pracovat jako zaměstnanec. Židé museli nosit žluté hvězdy a bylo pro ně nebezpečné i jen chodit po ulici, protože pod sebemenší záminkou je napadali příslušníci Hlinkovy gardy. 

Jednou, když Alexander Danzinger přišel z práce domů, mu manželka sdělila, že ho tam hledali dva policisté. V tom okamžiku se rozhodl utéct do Maďarska ke strýci, kde chtěl připravit podmínky pro příjezd celé rodiny. Veškeré úspory – dvě stě tisíc tehdejších korun – nechal doma manželce. 

Útěk se mu podařil, ale příbuzní v Miskolci ho nepřivítali právě přátelsky. Netušili totiž, že na Slovensku už probíhá pronásledování Židů. (Maďarsko sice v druhé světové válce stálo na straně Německa, ale organizované transporty Židů zde přišly ke slovu až v roce 1944.) „Strýc na otce křičel: ,Jak jsem tě to vychoval, když jsi utekl od rodiny?‘ Vůbec neměli ponětí, co se děje jen pár kilometrů na sever od nich,“ říká Azriel Dansky. 

Alexander Danzinger se tedy vypravil do Budapešti, kde si našel práci jako švec a získal falešné doklady na jméno Tamás Ferenc. Pronajal si byt a poslal manželce telegram, že ji bude vždy každé pondělí čekat na tom a tom budapešťském nádraží. 

Kitty Danzingerová se vydala na cestu se svým malým synem a s kamarádkou. Úspory, celých dvě stě tisíc korun, si schovala pod šaty. První pokus o opuštění Slovenska se jim nezdařil, na hranicích je zadrželi a obě ženy s chlapcem vyvázly jen díky tomu, že Kitty podplatila pohraniční stráž. 

Po návratu domů jí kdosi poradil, ať se obrátí na místní vědmu, která umí komunikovat s mrtvými. Matka se skutečně zúčastnila spiritistické seance, během níž, jak se domnívala, se spojila s duchem svého nedávno zemřelého otce. „Sklenička sama popojížděla po spiritistické tabulce od jednoho písmene k druhému, skládala slova a věty. Matka dostala odpověď, aby se nebála a zkusila ještě jednou přejít hranici. V lese se prý setká s přátelským člověkem, který jí s přechodem pomůže,“ vypráví Azriel Dansky. 

Na základě tohoto zážitku se matka odhodlala k druhému pokusu o útěk: „Maminka mě vzala na záda, byl jsem malý, ještě mi nebylo pět let. Přišli jsme na hranici. V lese byla tma, pršelo, ale myslím, že matka necítila strach, ta seance jí dodala duševní i fyzickou sílu. Najednou jde někdo proti nám. Přesně jak bylo předpovězeno: byl to cizí člověk, který se choval přátelsky a pomohl nám přejít hranici. Dovedl nás až do prvního domu v maďarské vesnici.“ Tam se jich ujala selka, která jim dala najíst a nechala je přespat ve stáji na slámě. 

Manželé Danzingerovi utekli na poslední chvíli. Kittyina matka Irma Ganslerová dostala krátce poté příkaz k nástupu do transportu a zahynula v Osvětimi. 

A odkud máš ty třešně, chlapečku?

Kitty s malým Peterem se vypravila nejdříve do Lučence, kde žili jejich příbuzní Milka a Viliam Rosenthalovi. Jejich služka jménem Ilonka je potom vyprovodila vlakem až do Budapešti. Jako uprchlíci ze Slovenska by Kitty a Peter byli v Maďarsku vystaveni pronásledování. Kitty proto Peterovi raději dala prášek na spaní, aby ve vlaku nikdo neslyšel malého chlapce mluvit slovensky. Na nádraží už je čekal otec, který Kitty představil sousedům v domě jako svou „snoubenku“. 

Oba rodiče se nyní museli vydávat za Maďary. Malý Peter ale představoval problém, protože neuměl maďarsky ani slovo. Rodiče ale vymysleli originální, velmi riskantní řešení. „V parlamentu tehdy odhlasovali takový zákon o adopci sirotků emigrantů,“ říká Azriel Dansky. Alexander a Kitty Danzingerovi požádali své příbuzné Rosenthalovy v Lučenci, aby jejich Petríka naoko adoptovali. Předtím z něj však museli v očích úřadů udělat „sirotka“. „Museli mě dát do ,toloncház‘, takového vězení, kam zavírali emigranty,“ říká Azriel Dansky. 

Jednoho dne na konci června 1942 otec malému Peterovi koupil kornout třešní. Potom ho odvedl před bránu onoho detenčního zařízení. Tam se s ním rozloučil, utekl, schoval se za rohem a pozoroval, co se bude dít. „Co se mu asi honilo hlavou, když musel pětiletého syna odvést do vězení!“ říká Azriel Dansky. 

„Brána se otevřela a já jsem se dostal dovnitř,“ pokračuje ve vyprávění, „když se mě vyptávali, řekl jsem, jak mě to předtím naučili, že nemám rodiče, a že mě přivedl nějaký cizí strýček.“

„A odkud máš ty pěkné třešně?“ zeptal se ho policista, který ho vyslýchal. 

Malý Peter skočil do léčky: „Koupil mi je tatínek,“ odpověděl po pravdě. Ale protože si nepamatoval, kde rodiče bydlí, v detenčním zařízení si ho už nechali. 

Rodičům se jejich plán podařil. Peter Danzinger se odtamtud skutečně dostal k příbuzným do Lučence, kde prožil následující dva roky. Milka a Viliam Rosenthalovi ho adoptovali, v Lučenci chodil do mateřské školy a později i školy. 

Útěk v pytli na prádlo

Bezpečí ale trvalo jen necelé dva roky. 19. března 1944 obsadila Maďarsko německá armáda a plán „konečného řešení židovské otázky“ se i tady rozběhl na plné obrátky. Alexander Danziger vzkázal Rosenthalovým, že se mohou ukrýt u něj v Budapešti. Milka Rosenthalová to ale odmítla, a navíc mu nechtěla vydat ani malého Petera: úřady jí totiž nařídily se s ním každý týden hlásit na policii a ona se bála tento příkaz porušit. „Naivita a disciplinovanost maďarských Židů, fakt, že byli dobří a čestní občané, to všechno Němcům holocaust velmi usnadnilo,“ konstatuje smutně Azriel Dansky. 

Jednoho dne služebná Ilonka opět doprovodila Petera na policii a tentokrát už si ho tam nechali. „Křičel jsem na ni, ať mě odvede pryč, ale ona nemohla. Shromažďovali tam lidi, děti i dospělé. Dali nás do nákladního vagónu a vezli nás do Budapešti,“ vzpomíná Azriel Dansky. O několik dní později, 9. června 1944, museli Milka a Viliam Rosenthalovi do transportu a o týden později, 16. června, zahynuli v Osvětimi. 

Ještě před odjezdem Milka stihla napsat Peterovým rodičům dopis, v němž je informovala, že chlapce odvezli. Alexanderovi se podařilo s pomocí známého policisty zjistit, že se ocitl ve skupině, kterou zadržují v táboře asi dvacet kilometrů od Budapešti. Jednalo se o jedno z ghett, kde koncentrovali Židy před transportem do Osvětimi. Jak se Peterovi podařilo odtamtud uprchnout? „Existovala podzemní organizace mladých Židů, kteří se dostávali dovnitř s donáškou vypraného prádla. Jeden z nich mě dal do pytle se špinavým prádlem a v něm mě pronesl ven,“ říká Azriel Dansky. 

Odtamtud putoval do dalšího detenčního zařízení na dvoře institutu pro hluchoněmé v budapešťské Kolumbově ulici (Kolumbusz utca). Tam si pro něj přišli rodiče: stáli na ulici a pozorovali, jak si jejich syn hraje za plotem na zahradě. „Otec mi pověděl, ať přesně o půlnoci přijdu k plotu, že mě odtamtud odvede. Pak si ale uvědomil, že nemám hodinky. A tak se vrátil s maminčiným bratrem a podplatil jedno děvčátko, aby mě přivedlo k plotu hned. Přendali mě přes plot na ulici. Křičel jsem na tatínka, aby odvedl i mého kamaráda Janka, ale tatínek to odmítl, považoval to za příliš riskantní. I po letech se při té vzpomínce tatínek rozplakal,“ popisuje Azriel Dansky. 

Teprve okolo roku 2000 se Azriel Dansky dozvěděl, že v oné budově v Kolumbově ulici se soustřeďovalo osazenstvo takzvaného Kastnerova vlaku. (Maďarský právník Rudolf Kastner vyjednal s Adolfem Eichmannem propuštění 1700 maďarských Židů výměnou za zlato, diamanty a peníze. Těchto 1700 lidí, mezi nimi i 273 dětí, převážně sirotků, odcestovalo vlakem do Švýcarska 30. června 1944.) 

Šípové kříže a Rusové v Budapešti

Od června 1944 tedy malý Peter žil znovu se svými rodiči. V Budapešti prožili také konec války. Byli svědky toho, jak z Maďarska prchala německá armáda, ale protižidovský teror pokračoval: jeho strůjci byli příslušníci strany Šípových křížů, zvaní také szálašovci podle předsedy Ference Szálasiho. „Stávalo se, že postavili Židy do řady podél Dunaje, stříleli je a nechávali spadnout do vody,“ vypráví Azriel Dansky. „Stal se případ, že takto k Dunaji přivedli i jednoho sedmiletého chlapce s tetou. Stál jako poslední v řadě. Přišel k němu voják v uniformě a křičel na něj: ,Děcko, pojď sem ke mně.‘ Když k němu chlapec přišel blíž, poznal, že to je jeho otec, převlečený za vojáka. S tím chlapcem jsem později emigroval do Izraele,“ říká Azriel Dansky. 

Příslušníci strany Šípových křížů také odvedli židovskou rodinu, která bydlela v druhém poschodí ve stejném domě jako Danzingerovi. Později, když měl byt Danzingerových po bombardování vytlučená všechna okna, přespávala celá rodina v bytě svých zavražděných židovských sousedů. 

Zima na začátku roku 1945 byla velmi mrazivá a hladová. „Jedli jsme mrtvé koně, zamrzlé ve sněhu,“ vzpomíná Azriel Dansky. Během pouličních bojů se otec jednou vydal na riskantní výpravu do vlaku z potravinami, který uvízl na rozbitých kolejích. Přinesl odtamtud krabici plnou masových konzerv. Když se ale jeho kamarád pokusil výpravu za potravinami zopakovat, stráž ho u kolejí zastřelila. 

V únoru 1945 vstoupila do Budapešti Rudá armáda. K civilnímu obyvatelstvu se chovali bezohledně, jako na dobytém území. Krádeže a znásilňování bylo na denním pořádku. Budapešťské ženy se podle slov Azriela Danskyho často zamazávaly obličej blátem, aby si je Rusové nevybrali. 

Jedné noci, když Peter s rodiči přespávali v bytě svých židovských sousedů z druhého patra, se ozvaly rány na dveře. V ulici došlo k přestřelce, zahynul jeden sovětský voják a Rusové nyní chodili dům od domu a hledali zbraně. Alexander Danzinger se jim snažil slovensky vysvětlit, že to není jejich byt, ale marně. „Davaj klíče od skříně,“ nařizovali vojáci, a když je nedostali, otevřeli skříň násilím. Uvnitř našli uniformu z první světové války a starou pušku. „Ten Rus se rozhodl, že našel, co hledal, a postavil otce ke zdi. V tu chvíli mě ten hrozný křik probudil. Hned jsem pochopil, že je otec v nebezpečí. Vyskočil jsem z postele, vrhnul jsem se tomu Rusovi k nohám a plakal jsem. Ten voják měl asi doma dítě, přece jenom s ním můj pláč trochu pohnul. Kopnul do mě, až jsem odletěl na stranu, a odešli z bytu.“ 

Dočasný návrat domů

Po skončení války se rodina Danzingerových vrátila do Banské Bystrice. Otec nedostal svůj majetek zpátky hned, sovětští vojáci totiž rozhodli, že ho má dostat jeho bývalý zaměstnanec, partyzán. Ten si s obchodem naštěstí nevěděl rady a nakonec se obchod i dům vrátil do rukou Danzingerových. 

„Otec neměl po válce vůbec žádné peníze. Jel do továrny na kůže v Liptovském Mikuláši, s jejímž majitelem se znal z předválečných dob. Řekl jim, že by chtěl znovu začít s podnikáním, ale nemá žádné finance. Majitel továrny mu otevřel sklad, ať si vybere všechno, co potřebuje, a zaplatí, až bude moci. Dobře si pamatoval, že otec před válkou držel slovo a platil včas,“ vypráví Azriel Dansky. 

Alexander Danzinger byl schopný obchodník, a tak se jeho podnikání rychle postavilo na nohy a už dva roky po válce mohl být sponzorem banskobystrického fotbalového klubu. Zároveň ale cítil soucit s méně šťastnými. Azriel Dansky popisuje lekci, kterou mu otec uštědřil, když se jednou vytahoval nad synem chudého ševce: „Otec mě chytil a dal mi dvě facky a řekl: ,Nikdy nikoho neponižuj! Nikdy se nechlub před někým, kdo má míň než ty!‘“ 

V roce 1948 začaly na Slovensko přijíždět delegace z Izraele, přesvědčující Židy k emigraci do nového židovského státu. Alexander Danzinger se pro odchod do Izraele rozhodl impulzivně po jedné události na začátku roku 1949, kdy se malý Peter stal obětí antisemitského útoku. Dva starší kluci s německým ovčákem ho napadli a křičeli na něj „smradlavý Žide“. „V té vteřině se otec rozhodl: to stačí! Nechci, aby tady vyrůstalo moje dítě!“ 

Azriel Dansky si není vědom, že by v rozhodování jeho rodičů sehrál roli i komunistický převrat v únoru 1948. Stěžejními se staly obavy z nového vzedmutí antisemitských nálad. 

Moje duše byla poraněná

V březnu 1949 malý Peter odjel ve skupině dvaceti dětí vlakem z Bratislavy. Prvních šest měsíců strávili v jedné vesnici ve Francii, v září potom vypluli lodí z marseillského přístavu a po Středozemním moři dopluli do Haify. 

Alexander a Kitty Danzingerovi první měsíce v Izraeli strávili ve stanu. Ze Slovenska si však nechali přivézt veškeré zařízení domácnosti. Později otec koupil malý domek v městečku Ramla asi 150 kilometrů od Haify. 

„Když jsme přijeli, byli jsme zavření v karanténě a lili nám na hlavu DDT proti vším. Otec tam za mnou přišel a řekl, ať prolezu dírou v plotě, že mě vezme za maminkou. Když jsem prolézal tou dírou, chytil mě policajt. Já jsem začal strašně plakat. Otec říkal, ať se ho nebojím, že je to také Žid a nic mi neudělá. Ale nepomohlo nic. Po tom všem, co jsem prožil, jsem byl hrozně vystrašený. Viděl jsem mrtvé, zastřelené. To všechno bylo ve mně, moje duše byla poraněná,“ vzpomíná. 

V Izraeli Peter přijal symbolicky jméno Azriel, což znamená Zachráněný Bohem. 

Svobodný a samostatný Izrael

Alexander Danzinger v Izraeli zpočátku pracoval na pomerančové plantáži, později se stal členem družstva na výrobu bot. Nakonec si založil vlastní továrnu na boty, která úspěšně prosperovala. 

Azriel Dansky pobýval nejdříve v kibucu Gan Šmuel, po dvou letech jej opustil a chodil do školy v Haifě. Vyučil se leteckým mechanikem a nastoupil na pilotní akademii, ale ve škole se mu příliš nedařilo. Po vojenské službě a zasnoubení se svou dívkou Nickou roku 1959 začal pracovat v továrně na konzervy jejího otce, kde to dotáhl až na ředitele. Zde pracoval až do roku 1983, kdy továrnu opustil, aby mohl převzít obuvnickou firmu svého otce. Specializoval se na výrobu baletní obuvi, později také baletního oblečení a plavek. 

Azriel a Nicka vychovali tři děti, nyní se již těší ze čtyř vnoučat. „I když nejsem pobožný, každý pátek se modlíme a vítáme šábes,“ konstatuje. Pravidelně také vypráví svůj příběh na besedách pro mládež. 

„Musíme bdít nad tím, aby Izrael zůstal i nadále samostatným, demokratickým, svobodným židovským státem,“ říká na závěr. „Naše ekonomika musí být silná a armáda také, protože bohužel ještě mnoho let budeme muset žít ve zbrani. Arabové nás tu nechtějí – proti armádě se dá bojovat, ale proti ideologii je to mnohem těžší. Ale vztahy jednotlivých zemí se mohou proměňovat. Včerejší nepřátelé jsou dnes našimi přáteli. Tak například Německo: Hitler nás před osmdesáti lety chtěl vyvraždit. A dnes je Německo v Evropě naším největším přítelem.“