The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Božena Dardová (* 1928  †︎ 2016)

• narozena 19. listopadu 1928 v Malé Ludině v Chorvatsku

• v roce 1938 se chtěl otec připojit ke všeobecné mobilizaci, Chorvatské úřady je ale zadržely

• manžel pamětnice Karel Darda zatčen a uvězněn v koncentračním táboře v Jasenovci kvůli podpoře uprchlíků

• zátah německých jednotek na Malou Ludinu a okolní vesnice kvůli podpoře partyzánů

• manžel propuštěn po zásahu právníka

• roku 1949 rodina reemigrovala do Československa

• zemřela v roce 2016

Božena Dardová, rozená Pomahačová, se narodila 19. listopadu 1928 v chorvatské obci Malá Ludina u Záhřebu. Její rodiče patřili mezi Čechy, které do jihoevropské země přilákaly přísliby nejrůznějších úlev a možností levnějšího nákupu půdy. Do Chorvatska přišli v roce 1907 poté, co byl otec pamětnice zraněn při práci v kladenských uhelných dolech – výbuch mu vyrazil zuby. Před emigrací se ještě vyučil malířem pokojů, aby měl více pracovních možností, a tak se i v Chorvatsku živil. Maminka Boženy Dardové pracovala jako švadlena, šila například Chorvatkám tradiční kroje.

Božena Dardová vzpomíná, že v Malé Ludině a okolních vesnicích žilo více českých rodin, které se snažily udržet si své tradice i jazyk. Vznikl zde tzv. Český dům, kde lidé společně slavili tradiční svátky, hráli ochotnické divadlo a založili tu i soukromou českou školu, kam československý stát vysílal a finančně podporoval české učitele. Poslední z nich se jmenoval Fischer a dožil se tu rovného sta let. Své vlastenectví „chorvatští“ Češi potvrdili i v roce 1938, kdy se chtěli připojit ke všeobecné mobilizaci a vydali se do Záhřebu na konzulát. Byli však na několik dní uvězněni, protože je chorvatské úřady podezřívaly, že se chtějí spojit se Srby proti své nové domovině. 

Neví se, kdo pije a kdo platí

Nacistická agrese proti královské Jugoslávii a následný vznik tzv. Nezávislého státu Chorvatsko v dubnu 1941 daly pocítit tamním Čechům nepřízeň ustašovského fašistického režimu, který je chtěl prohlásit za Chorvaty. České školy byly v červenci 1941 uzavřeny, menšinové spolky rozpuštěny a někteří jejich funkcionáři byli uvězněni.

„Někteří Chorvati Němce přivítali,“ vypráví Božena Dardová. „Věřili, že jim pomohou utrhnout se od Bělehradu. Slíbili jim samostatné Chorvatsko a Srbsko že spadne pod německý protektorát.“ Což se nakonec stalo. Dne 17. dubna 1941 se Jugoslávie rozpadla na několik celků. Chorvatští ustašovci v čele s Antem Pavelicem vytvořili na území dnešního Chorvatska a Bosny a Hercegoviny Nezávislý stát Chorvatsko. Srbsko bylo rozděleno mezi několik států.

Božena Dardová se vdávala během války, v roce 1944, krátce po svých šestnáctých narozeninách. Se svým mužem se seznámila během tancování české besedy v krajanském domě. I jeho rodina pocházela z Čech – z Hlásné Třebaně, odkud odešla kvůli častým povodním na řece Berounce. Do jejich novomanželského života ale záhy vstoupily válečné události. V okolních lesích hledali úkryt uprchlíci pronásledovaní ustašovci a nacisty. Stavěli si v tamních hlubokých roklích boudy, aby tu mohli přezimovat. Jednou na ně narazil i muž pamětnice se svým otcem, kteří se živili jako kováři a do lesa jezdili k uhlířům pro dřevěné uhlí. Uprchlíci je požádali o panty a závěsy ke dveřím a hřebíky. Dardovým se to málem stalo osudným. Mezi uprchlíky se podařilo proniknout nasazenému agentovi, který je udal ustašovcům. Manžel Boženy Dardové tak skončil v nechvalně proslulém koncentračním táboře v Jasenovci, kde byl při výsleších mučen.

„Píchali mu při výslechu špendlíky pod nehty,“ vypráví pamětnice. „Ustaš si mu přitom sedl na ruku, aby necukal, a můj muž mu prokousl přes kalhoty zadek. Zmlátili ho, že byl polomrtvej.“ Božena Dardová se svou rodinou sbírala podpisy od svých chorvatských sousedů, aby dosvědčila, že její muž se ničeho nedopustil, ale z úřadu se jí dostalo odpovědi, že je „nebezpečný pro veřejný pořádek“. Z koncentračního tábora mu tak pomohl až právník najatý v Záhřebu.

Mezitím si prošli strachem i obyvatelé Malé Ludiny a dvou sousedních obcí – Velké Ludiny a Vidrinjaku. V okolních lesích totiž zmizeli dva němečtí vojáci a nacisté měli podezření, že je zabili ukrytí partyzáni, a udělali na místní vesnice zátah. „Přišli Němci a odvedli celou naši rodinu. Ani jsme si nestačili zašněrovat boty,“ vypráví Božena Dardová. „Mysleli jsme si tenkrát, že nás odvedou stejně jako lidi z Bosny do koncentračních táborů. Bála jsem se, že nás vezmou do Jasenovce jako mého muže nebo že nás postaví ke zdi a každého desátého zastřelí, jako se to dělalo v Bosně.“ 

Když ale nacisté s ustašovci nahnali vesničany na tamní nádraží, vystoupil jeden z místních, který uměl německy. Podle vzpomínek Boženy Dardové jim řekl, že „jestli se našim lidem něco stane, budete mít okolní lesy plné partyzánů. Zatím tam z nás nemáte nikoho.“ Pár hodin po jeho proslovu byli všichni propuštěni. „Nikdo se v tom tehdy nevyznal,“ vypráví pamětnice. „A my se v tom museli proplétat a žít. Já vždycky říkala: Neví se, kdo pije a kdo platí.“

Jediným padlým z rodiny Boženy Dardové byl její švagr, který spolupracoval s partyzány. Když jim vezl oblečení a obilí, jeden ze sousedů ho udal a ustašovci ho zabili. Rodina proto odvedla tchyni pamětnice k partyzánům do bezpečí. Vojáci poté její dům vyrabovali, odvezli obilí, seno, a dokonce vzali i okna a dveře. „Žili jsme v neustálém strachu a nebezpečí,“ uzavírá.

My přišli z horšího

Po válce se většina Čechů z Malé Ludiny a okolních vesnic vrátila do Československa. Mezi posledními byla i rodina Boženy Dardové, která odešla v roce 1949. „Už nezbyli žádní krajani, a tak jsme taky šli. My a Crpovi jsme naložili tři vagony. Stěhovali jsme koně, krávu, králíky, slepice, do toho už jsem měla devítiměsíční dítě a starší dcerku.“ Přestože se přestěhovali do tuhého komunistického režimu, nelituje. Vnímala politické procesy, byla proti popravě Milady Horákové, ale ve srovnání s válečnými útrapami v Chorvatsku to prý bylo pořád lepší. „My přišli z horšího,“ dodává Božena Dardová.