The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Davidovič (* 1936)

• narozen 23. května 1936 ve Veliké Kopáni v Podkarpatské Rusi

• jeho otec Ladislav Davidovič st. už jako sedmnáctiletý bojoval v první světové válce, později byl četníkem a členem Obrany národa

• rodina po vzniku Slovenského státu a připadnutí Podkarpatí Maďarům vyhnána z domova

• válečná léta v Protektorátu Čechy a Morava prožili ve Spáleném Poříčí, poválečná v Plzni-Liticích

• od dětství se věnoval modelování aeroplánků, se kterými pak slavil velké úspěchy na soutěžích

• 3. června 1953 jako sedmnáctiletý uvězněn v Zámrsku kvůli účasti na demonstraci proti měnové reformě v Plzni

• uvězněny i obě sestry, otec poslán do důchodu, rodina vystěhována do Chudenic

• pracoval jako nástrojař ve Škodovce, poté v Kovopravu a v Plastimatu

• v letech 1956–1958 absolvoval základní vojenskou službu

• s upoutanými modely se stal třikrát mistrem republiky (1967, 1969, 1971)

• v době natáčení žil se svou druhou manželkou v Chudenicích

To, co Ladislav Davidovič za svůj život stihl, by vydalo na několik životů. A to je i ve svém vysokém věku stále aktivní, může se pyšnit i obdivuhodnou pamětí. Jeho vášeň pro výrobu modelů prvoválečných a druhoválečných letadel nepohasla ani na chvíli. Ze soustředění na milovaný koníček jej vytrhla jen manifestace proti měnové reformě v Plzni 1. června 1953 a také vlastní zvědavost. Kvůli účasti na protikomunistické demonstraci ještě jako sedmnáctiletý učeň ze Škodovky poznal prostředí vězení pro mladistvé, zavřeny byly i jeho dvě sestry, tatínek byl na hodinu propuštěn do penze a rodina se z Plzně musela vystěhovat.

Láska v Podkarpatské Rusi

Ladislav Davidovič se narodil 23. května 1936 ve Veliké Kopáni v Podkarpatské Rusi, která v té době byla součástí Československa. Jeho tatínek Ladislav Davidovič st. pocházel z obce Znjacevo ležící mezi Užhorodem a Mukačevem. Narodil se Kornelii Kyjakové a Jiřímu Davidovičovi. „Prarodiče z tatínkovy strany ale prakticky neznám, protože když nás z Podkarpatské Rusi vyhnali Maďaři, nebyly mi ještě ani tři roky,“ uvádí své vyprávění Ladislav Davidovič. Babička z maminčiny strany Anna Bartůňková, rozená Kupková, pocházela z Velhartic a živila se šitím košil. Dědeček František Bartůněk z Rychnova nad Kněžnou pracoval jako krejčí-kabátník ve Vídni. Když se vracel domů, osud mu přivedl Annu do cesty.

Anně a Františkovi se postupem času narodilo sedm dětí, ale čtyři z nich bohužel zemřely. Mezi ty, kterým bylo přáno, patřila Ludmila, maminka Ladislava Davidoviče. Ta pracovala jako zdravotní sestra. „Za války své mamince Anně pomáhala šít košile. Maminčin bratr Ladislav v té době pracoval jako advokát v Mukačevu. Maďarská strava mu však nedělala dobře, a tak v dopise požádal svou sestru Ludmilu, aby za ním přijela, vařila mu a vedla domácnost.“ Slíbil jí za to, že jí najde místo v nemocnici v Berehově či Mukačevu. Nevědomky ji tak přiblížil jejímu budoucímu manželovi, který byl tou dobou v Mukačevu v četnické škole. To už si s sebou nesl zkušenosti a také zranění z první světové války. Narukoval už v 17 letech. „Táta byl kulometčík. Měl maďarské školy a na vojně se naučil německy, italsky a rusky, protože on mluvil rusínštinou.“ Deset let se marně snažili založit rodinu, až jim pomohl lékař z nemocnice v Berehově. „Když se do maminky podíval, měla pak na břiše 26 stehů. A najednou jsme se po deseti letech narodily my, tři děti,“ říká s úsměvem Ladislav Davidovič. V roce 1932 se narodila jeho sestra Vlasta, o dva roky později sestra Ludmila a po dalších dvou letech přišel na svět i Ladislav.

Kratičké loučení s poklidným domovem v Podkarpatí

Protože v té době četníci neměli příliš velké platy, tatínek choval včely a přivydělával si prodejem medu. Když jeho žena čekala druhou dcerku Ludmilu, stavěl dům, a tak byla každá koruna dobrá. Přišla ale druhá světová válka a tatínek musel narukovat do Prahy. Byl totiž členem odbojové protinacistické skupiny Obrana národa, která začala vznikat po okupaci českých zemí a v předvečer vypuknutí druhé světové války již disponovala ucelenou velitelskou strukturou a základním plánem pro zahájení ozbrojeného povstání. To už byl v Bratislavě vyhlášen Slovenský stát a Podkarpatí připadlo Maďarsku. „Na zahradě jsme měli kanón, ze kterého Maďaři stříleli na letadla. Máma měla na zahradě pověšené cíchy a Maďaři jí to roztrhali na onuce.“ Z místa tak blízkého jejich srdci byla rodina Maďary vyhnána. Musela zapomenout na svůj nový dům a vydat se vstříc nejisté budoucnosti. Narychlo sbalili své věci, a jelikož je Slováci přes svou zemi nepustili, týdenní cestou se přes Rumunsko a Jugoslávii dostali do maminčiny rodné země. A jako by toho neštěstí nebylo už dost, všechny tři děti onemocněly černým kašlem. V těžkých chvílích mamince pomohlo to, že na nádražích bývaly hrnce s horkou vodou a ve vlaku měla vařič. Ladislav Davidovič pokračuje ve vyprávění: „Bylo mi dva a půl roku, ale vím, že jsme byli i v Chustu a do Čech jsme se vraceli na voze jednoho sedláka. Pamatuju si, že to město bylo plné mladých kluků. Na sobě měli bílé košile s ukrajinským vyšíváním a celá prsa měli červená. V Chustu totiž bylo gymnázium a ti studenti se postavili proti Maďarům. A ti Maďaři je postříleli[1].“

Válečná léta ve Spáleném Poříčí

Ladislav Davidovič má také vzpomínky na válku v rodné zemi své maminky, a to přímo ve Spáleném Poříčí, kde jeho tatínek pracoval na četnické stanici. Celou válku bydleli v jedné cimře v novém bytě u rodiny Halešů. „Byli to zlatí lidé. Jejich syn Frantík se utopil, a tak nás, děti, zřejmě z nostalgie vzali k sobě.“ Na četnické stanici, kde pracoval tatínek Ladislava Davidoviče, s ním sloužili ještě další tři četníci. Jeden z nich mu pomocí smluveného klepání do okapu dával znamení a tatínek v tu chvíli musel běžet po starostech obcí a upozornit je, že na ráno je hlášena hospodářská kontrola, kterou prováděli dva němečtí vojáci s jedním českým četníkem. Starostové záhy na kontrolu upozornili jednotlivé sedláky. „Takže když měl někdo nahlášená dvě prasata, ale měl tři, musel čeledín jedno to prase sebrat a počkat s ním v lese, než kontrola odejde.“

Dobrodružné dětství s německými, americkými i sovětskými vojáky

Přestože se Ladislav Davidovič narodil do těžké doby, na své dětství vzpomíná s úsměvem. Ať už se jednalo o pád do hnojnice, nebo o zimní radovánky. „U nás byl kopec Kudličky, ze kterého jsme sáňkovali. A jednou jeli přes Spálené Poříčí Němci s obrněnými auty. Najednou jeden z nich zastavil, sebral nám saně, přivázal je za to obrněné auto a ukázal nám, abychom si sedli. A pak nás vytáhl pomalu až do Struhař, do vesnice nad Spáleným Poříčím. Tam zastavil, saně odvázal a řekl, abychom jeli,“ vypráví Ladislav Davidovič. Když válka skončila a 6. května 1945 přijeli do Spáleného Poříčí američtí vojáci, bylo to pro malé kluky jako zjevení. Ladislav Davidovič jim tehdy od maminky přinesl pekáč makových buchet. „A když si ten jeden Američan mazal na tu buchtu vepřové maso ze své konzervy, tak jsem si říkal: ‚Ježíšmarjá, copak on to dělá?‘“ Jednou se také stalo, že za amerického vojáka držel stráž. Sám také od Američanů kromě žvýkaček a čokolády dostal náruč plnou pomerančů. „To u nás nebylo. Jen na začátku války jsme o Vánocích dostávali dva pomeranče na dítě a svatojánský chléb.“ Demarkační čára byla v Nezvěsticích, kam potom na koních přijeli vojáci Rudé armády. „A protože šli do války takzvaně z chodu, byli na tom bídně, neměli co jíst. Naše ženské jim vařily guláš a oni dynamitem, nebo co to bylo, zabíjeli v našem rybníce ryby. Ale nechali mě i svézt se na koni, to jsem měl co dělat, abych se na něm udržel.“

Od dětství vášnivým modelářem a výrobcem motorů letadel

Už dva roky před koncem války se Ladislav Davidovič začal věnovat své vášni, která se od té chvíle stala neoddělitelnou součástí jeho velice aktivního života. Začal stavět své první modely letadel. Popudem mu bylo nouzové přistání německého dvouplošníku na louce za obcí. Tou dobou ještě rodina bydlela ve Spáleném Poříčí. Právě touha mít svůj aeroplán jej vedla k vytvoření modelu i s otáčející se vyřezávanou vrtulkou. Dostal za něj pochvalu od učitelky. Jenže bez znalosti pojmů typu úhel seřízení či těžiště byly výkony jeho letadel sázkou do loterie. Příkladem je jeho model Pepík[2] z roku 1946, sestavený podle plánu z Mladého Hlasatele. Pepík už sice docela dobře létal, ale ne dlouho. I tak to byl na desetiletého chlapce úspěch. Tento aeroplánek lepil[3] už v novém bydlišti v Plzni-Liticích, kam se rodina přestěhovala kvůli tatínkově novému místu. Mnohem lépe mu posloužila babičkou zakoupená stavebnice na sestavu modelu Severák, ve které už nechyběl podrobný návod. Po Severákovi přišel na svět větroň Moravan, přičemž oba tyto modely už dobře létaly. „S Moravanem jsem pak jel i na Slovensko do města Partizánske, kde byla tehdy celostátní soutěž. Asi ze tří set modelářů jsem se dostal do první stovky,“ vzpomíná Ladislav Davidovič. Roku 1952 úspěšně absolvoval dvoutýdenní letecko-modelářský kurz v Liberci, načež byl díky splněnému limitu připuštěn k celostátní soutěži větroňů ve Zruči nad Sázavou.

Od lepení letadélek rovnou za katr

Úspěch ho natolik povzbudil, že začal další modely prodávat v plzeňské prodejně Narpa, čímž si také vydělal na svůj první motůrek. Začal tak vyrábět modely na motůrky a později také upoutané modely, které byly pověšené na lanku. Když se Ladislav Davidovič začal letadélkům věnovat se vší vervou, pomalu už vycházel ze školy. Svou vůbec první upoutanou maketu amerického druhoválečného letadla Airacobra však nestihl dokončit. Psal se rok 1953 a Plzeň svíral hněv kvůli měnové reformě, která řadu lidí obrala o majetek. Dne 1. června toho roku se dělníci ze Škodovky v důsledku měnové reformy vzbouřili proti totalitnímu režimu. Ladislav Davidovič pokračuje ve vyprávění: „Lidé chtěli vědět, co bude s jejich penězi, protože Škodovka je obrala. Já jsem dělal v jednotce v nářaďovně. Najednou šel kolem štrúdl lidí, kteří volali: ‚Pojďte s námi, nestůjte tady!‘ Jako kluk jsem byl zvědavý, tak jsem se k nim přidal. Došli jsme k první bráně, kde se lidé po hlavním ekonomovi Říhovi dožadovali vysvětlení, co bude s jejich penězi. Ti papaláši ale řekli, že tam nikdo není, tudíž jim nikdo nemůže dát žádné vysvětlení.“ Rozčilením Škodováků se pak strhla velká manifestace. Namířili si to k radnici a chtěli vysvětlení na národním výboru. Opět se jim ale nedostalo žádné odpovědi. „Tak se nakonec vtrhlo do té radnice. Napřed tam poslali delegaci vyšetřovatelů a oni je tam sebrali. Tím se to mezi lidmi vzbouřilo a oni se začali dobývat na radnici. Když se tam dobyli, začali z radnice vyhazovat Stalinovy a Gottwaldovy busty a také ruské prapory. Provolávala se hesla: ‚My chceme novou vládu! My chceme svobodné volby!‘“ Na rozdíl od informací obsažených ve svazku (arch. č. V-822 PL) však Ladislav Davidovič, jak sám říká, žádná hesla neprovolával. Na radnici ale byl, protože se chtěl podívat, jak to tam vypadá. Úsměvná je také výpověď příslušníka Státní bezpečnosti (StB) z Plzně-Litic, ppor. Čečka, z výše uvedeného svazku: „K jeho osobě podotýkám, že se jedná o propagátora amerikanismu, který vyplývá z toho, že jmenovaný má příbuzné v USA, odkud dostává různé balíčky. Naproti tomu jmenovaný při různých debatách (v autobusu apod.) zesměšňuje naše, sovětské a z lidově demokratických zemí různé výrobky (týká se to většinou rychlosti a výroby letadel a aut, což jest koníčkem jmenovaného).“

Již 1. června odpoledne se v Plzni konala protidemonstrace svolaná divadelníky, s níž je neodmyslitelně spjatý plzeňský herec a celoživotně přesvědčený komunista Josef Větrovec. Ladislava Davidoviče za účast na demonstraci proti měnové reformě zavřeli 3. června. Bylo mu pouhých 17 let. Zbytek rodiny se musel vystěhovat z Plzně, tatínek byl „na hodinu propuštěn do penze bez penze“. Bylo mu 56 let. Ve vězení skončily i dvě sestry Ladislava Davidoviče. Vlasta dostala půl roku, Lída tři čtvrtě roku a on celý rok. „Ale pro mě to nebyla nějaká velká újma. Do hospody jsem nechodil, děvčata jsem nehonil, nekouřil jsem. Kouřit jsem se naučil až v kriminále.“ Když ho příslušníci Státní bezpečnosti odváželi ze Škodovky, zavázali mu oči. „Přijeli jsme na Bory a tam jsem hned dostal pár facek.“[5] Ladislav Davidovič byl zavřený v Zámrsku, ve vězení pro mladistvé. Chodili tam na brigádu do jednotného zemědělského družstva (JZD), kde kopali kanalizaci. Za čtyři hodiny práce dostali krajíc chleba, kolečko salámu, jedny cigarety a pivo. Jako nekuřák nejprve cigarety rozdával, ale pak jej kamarádi zviklali a začal kouřit s nimi.

S „praxí“ v Zámrsku na vojnu

Ladislav Davidovič navštěvoval letiště, kde působil Západočeský aeroklub Plzeň, později Doslet (Dobrovolný svaz lidového letectví) a nakonec Svazarm. „Po té modelářské stránce to bylo dobré, jelikož jsme materiál dostávali prakticky zadarmo. Museli jsme ale mít vylítané nějaké body. Museli jsme se zúčastňovat modelářských soutěží, abychom pro klub získali nějaké body.“ V roce 1954 se zúčastnil celostátní soutěže upoutaných maket s již dokončeným modelem Airacobra. Následovala několikaroční přestávka zapříčiněná studiem večerní průmyslové školy, po níž přišla základní vojenská služba (1956–1958) a také ženitba. „Na vojnu si nemůžu stěžovat, protože jsem byl z toho Zámrsku vycepovaný k tomu, žít takovým kasárenským životem.“ Po přijímači v Bohumíně následoval přesun do Jemnice, kde zažil čtyřiadvacetikilometrový pochod s plnou polní. Vojáci byli ubytováni přímo na zámku.

Pracovní i sportovní úspěchy

Vedle konstrukce letadélek si Ladislav Davidovič vyzkoušel i další nový koníček. Nadchnul se pro závody na motorce. Když ale po dvou letech přišel velký pád s následky zranění, vrátil se k bezpečné modelařině. K té přivedl i svou manželku Ellen. Ladislav Davidovič slavil s upoutanými modely své největší sportovní úspěchy. Stal se třikrát mistrem republiky (1967, 1969, 1971), za což dostal ocenění Mistr sportu. Vyráběl též historické modely, upoutané akrobaty či plastovou bižuterii pro modeláře. To všechno vedle zaměstnání nástrojaře ve Škodovce a výchovy dvou dětí. Původně chtěl být sice aeromechanikem nebo dřevomodelářem, nedostal však dobrý posudek. Nástrojařem se ve Škodovce vyučil v roce 1951. Poté pracoval v kovárnách Kovoprav v Hradišti. „Tam jsem se naučil všechno. Tam jsem musel dělat na soustruhu, na šepině, na frézce. Pilníkem a kalit. Koval jsem ale jen párkrát,“ vysvětluje Ladislav Davidovič. Po vojně si šel na rok přivydělat jako havíř do dolu Dobré štěstí v Dobřanech, načež se vrátil do práce v Hradišti, kde po vystudování večerní průmyslovky dělal mistra. Poté pracoval v Plastimatu v Plzni-Černicích. Soutěžení ukončil v polovině sedmdesátých let, protože nedostal šanci vycestovat na mistrovství Evropy či světa. „Anglie, Francie, natož Amerika nepřipadaly v úvahu, prý jsme byli s těmi dalšími třemi kolegy na špici nedůstojná reprezentace.“ V polovině osmdesátých let si dokonce odskočil k sochařině, kdy vyrobil dvě velké plechové plastiky na nádražní budovy v Kladně a Havlíčkově Brodě. Už od mládí se věnoval i vyrábění lodiček na motor, a tak se také stalo, že díky svému koníčku zachránil dva tonoucí, což bylo u soudu bráno v jeho prospěch. Co se týče záliby v konstrukci modelů letadel, nebyla čistě kutilského typu. Ladislav Davidovič ji spojil se studiem historie vážící se k letadlům, jejich pilotům a bojovým činům obou světových válek.

Vstříc novým zítřkům

Když došlo 21. srpna 1968 k okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, využil Ladislav Davidovič své výborné znalosti ruského jazyka a vysvětloval okupačním vojákům na tancích u hotelu Continental, že tady žádná kontrarevoluce není. Byl však jimi označen za zástupce buržoazie, a tak toho nechal. Poučen represemi v důsledku měnové reformy už se raději do ničeho nepletl, nechtěl přitížit sobě ani rodičům. Ke vstupu do komunistické strany byl přizván jen jednou, to však odmítl. Když přišla v roce 1989 sametová revoluce, vnímal ji rozporuplně. „Nikdy nevíte, kdo za tím úplně stojí.“ V té době pracoval jako vedoucí nástrojárny v průmyslovém podniku ve Vochově.

Důchod a volné ruce

Ladislav Davidovič odešel do penze v polovině devadesátých let, konečně tak měl volné ruce na svůj celoživotní koníček. V roce 2000 tak dokonce vyrobil obří nelétající maketu Avia BH3 o velikosti 4,2 metru. Dokud mu sloužilo zdraví, býval k zastižení ve své dílně, při práci kolem domu nebo u svých včel – v chovatelství tak navázal na svého tatínka. Dlouhá léta dělal předsedu chudenickým včelařům. Pracoval také jako pokladník a vedoucí Modelklubu Bolešiny[6], kde předával své zkušenosti a znalosti dalším generacím. Stále ještě létá RC modely, ale jak sám říká, činí tak jen pro zábavu a pro potěšení. I nadále bydlí se svou ženou Ellen v Chudenicích.

 

[1] „V noci z 15. na 16. března 1939 byla karpatoukrajinskou vládou vyhlášena mobilizace. Narychlo zorganizované a špatně vyzbrojené jednotky se na několika místech postavily na odpor postupujícím Maďarům. Největším bojištěm této zapomenuté války se stalo Krásné Pole, rovina na pravém břehu řeky Tisy u Chustu. Dne 16. března 1939 zde podle posledních ukrajinských výzkumů zahynulo na 230 příslušníků Karpatské Siče, dalších 450 Maďaři zajali. Nemalou část mezi nimi tvořili polští občané ukrajinské národnosti, kteří byli v následujících dnech vydáni Polákům. Ti je většinou hned za hranicemi postříleli. Stejně postupovali Maďaři vůči ‚místním‘ bojovníkům. Mnozí z nich byli na bojiště narychlo přivezení studenti ukrajinských středních škol bez vojenského výcviku. Do 18. března 1939 bylo obsazeno celé území Karpatské Ukrajiny.“ (https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2019/04/PD_1_19_s100-105.pdf)

[2] https://www.khmm.cz/2021/05/23/85-let-ladislava-davidovice/

[3] „Ke stavbě prvních modelů Pepík a Severák využil tehdy běžně dostupný materiál, jako jsou překližka, smrkové nosníky, dýha, potahový papír. Těžko dostupnou balsu získával jako každý modelář v té době z vyřazených válečných strojů Havilland Mosquito.“ (http://modelklubbolesiny.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=76&Itemid=93)

[4] https://plus.rozhlas.cz/pred-60-lety-si-komuniste-v-ceskoslovensku-vyzkouseli-jakou-maji-moc-7688836

[5] http://modelklubbolesiny.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=76&Itemid=93