The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Carlos De la Cruz (* 1941)

• narodil se v roce 1941 do vysoce postavené rodiny v Havaně

• rodiče ho poslali v roce 1950 studovat do New Yorku, kde po vítězství kubánské revoluce zůstal

• vystudoval ekonomii na Pensylvánské univerzitě a má doktorát z práv z Miamské univerzity

• jeho profesní život je spjatý s bankovním sektorem. Začal jako finanční analytik a vypracoval se až na ředitele důležitých bankovních institucí. Později skoupil a řídil několik firem, mezi nimi například Coca-Cola Puerto Rico

• byl členem americké vládní delegace, která přicestovala na základnu Guantánamo za účelem pomoci Kubáncům, kteří se pokusili doplavit se do USA

• angažoval se také v případu Eliána Gonzáleze v roce 2001 a ve vzdělávání kubánských exulantů

Carlos de la Cruz se narodil v roce 1941 do rodiny s dlouhou obchodní tradicí, která vlastnila několik cukrových plantáží. „Jmenuji se po svém dědečkovi z otcovy strany, Carlosovi Manuelovi de la Cruz, který jakožto poslanec brojil proti vládě generála Machada. Ovšem rodina matky ho podporovala. Zmiňuji to proto, abych ukázal, že v té době se strany, které proti sobě politicky bojovaly, dokázaly v dlouhodobém horizontu dohodnout. To však od roku 1959 neplatí.“ Společně s rodinou žili v domě v havanské čtvrti Vedado. Již ve velmi raném věku, v roce 1950, byl matkou poslán na studia do New Yorku. „Fidel Castro vstoupil do Havany, když jsem byl v prvním ročníku na vysoké škole. Studoval jsem účetnictví a myslel jsem si, že se vrátím na Kubu, abych tam pracoval s cukrovými plantážemi, které vlastnila moje rodina.“ Nicméně záhy si uvědomil, že možnost návratu na Kubu je velmi vzdálená. Zčásti to bylo díky komentářům jeho dědečka, který od počátku hodnotil kubánskou revoluci jako nezvratný proces. „Samotný příjezd revolucionářů do Havany jsem pak přímo zažil. Nicméně oslavovat jsem ho nešel. Upřímně, už od začátku... mně se prostě politické excesy nezamlouvají. Myslím si, že náhlé zvraty v politice jen zřídkakdy mohou přinést něco dobrého. Většina případů, na které si vzpomínám, dopadla špatně.“ Carlos dostudoval a usadil se v New Yorku. Mezitím se v roce 1962 oženil se svou současnou manželkou, Rosou Riondou de la Cruz, s níž má pět dětí.

Carlos de la Cruz začal svůj profesní život prací finančního analytika v newyorské First National City Bank. Poté se v roce 1967 přestěhoval s celou rodinou do Španělska. „Rodina mojí matky odešla do Madridu. Pracoval jsem tam pro rodinu Rockefellerů, řídil jsem investiční fond a měl jsem velmi dobré výsledky.“ Pracoval také ve fondech Banco Iberia a postupně se propracovával mezi finančnickou elitu. Po těchto úspěších se rozhodl vrátit s rodinou do Spojených států amerických a usadil se v Miami. Tam vystudoval doktorát z práv na Miamské univerzitě. Stal se prezidentem Miami National Bank a zakoupil distribuční společnost firmy Budweiser. Jeho obchodní aktivity se dařily a všechno vyústilo v koupi firmy Coca-Cola Puerto Rico. „Tato firma rostla dobrým tempem a dnes je to základní kámen rodinného byznysu. Nakonec jsem všechno ostatní prodal, distribuční společnost Budweiseru i distribuční společnosti automobilů. Nechal jsem si jen Coca-Colu.“ Poté se začal angažovat v sektoru vzdělávání. Byl devět let členem rady Georgetownské univerzity a také zasedal v radě Miamské univerzity.

Na Kubu se vrátil jako člen americké delegace vedené senátorem Grahamem, která přicestovala na základnu Guantánamo za účelem pomoci kubánským uprchlíkům, kteří byli nalezeni na moři při pokusu doplout na Floridu. „To byla velmi zajímavá zkušenost. Pomáhal jsem, aby vstup dvou tisíc Kubánců do Spojených států mohl proběhnout klidným způsobem. Chtěl jsem, aby to bylo výhodné jak pro ně, tak pro americkou společnost. Šokoval mě totiž případ lidí, kteří připluli předtím z přístavu Mariel. Jednalo se o událost, která poškodila jak Spojené státy americké, tak některé kubánské emigranty, kteří museli bojovat se špatnou pověstí, již si na začátku nezasluhovali. Carlosovi de la Cruz se podařilo situaci vysvětlit v médiích, a kubánští emigranti tak mohli přicestovat do Spojených států amerických mnohem klidněji. „Pomáhali jsme jim shánět práci, zařídit si řidičské průkazy, organizovali jsme výuku praktických činností, jako je orientace v daňovém systému, pracovní smlouvy, koupě automobilu a všechny tyto záležitosti, které byly kvůli rozdílnosti života na Kubě a v USA pro tyto příchozí naprostou novinkou. Přišli tedy do Spojených států amerických a byli připraveni a vedlo se jim dobře. Dokázali se v Miami integrovat.“

V tomto období, které Carlos de la Cruz popisuje jako své nejaktivnější v politice, se věnoval také případu kubánského chlapce Eliána Gonzáleze. „To bylo dítě, které se z ničeho nic objevilo v Miami. Plul do USA na člunu s matkou, která se utopila. Na moři ho našel americký rybář. Nicméně v okamžiku chlapcova vstupu na americké území se rozjela právní stránka celé věci. „Otázkou bylo, zda může Elián jakožto nezletilý dostat povolení k pobytu ve Spojených státech amerických.“ Carlos de la Cruz vysvětluje, že kdyby chlapec povolení dostal, pro kubánskou vládu a Fidela Castra by bylo mnohem složitější žádat jeho navrácení na Kubu. Rozhořela se debata o tom, zda je v zájmu dítěte, aby bylo deportováno. „Moje manželka byla součástí skupiny, která se snažila o to, aby mohl chlapec zůstat ve Spojených státech amerických. Požádala mě, abych se pokusil promluvit s některými lidmi.“ Zde Carlos de la Cruz hovoří o vlivných osobách, které znal a jež mohly mít určitý vliv na celý proces, jednalo se o miamského starostu Jeba Bushe a další politiky. Případ Eliána Gonzáleze rozdělil obyvatele Miami. Velká část Američanů podporovala jeho návrat na Kubu, a naopak většina Kubánců žijících ve městě se stavěla za chlapcovo setrvání ve Spojených státech amerických. Toto rozdělení veřejného mínění vedlo Carlose k tomu, aby spolu se svými kolegy založil projekt Cuban Study Group, který studoval názory obou skupin na otázku kubánské přítomnosti v Miami s cílem zlepšit vztahy mezi nimi a uklidnit situaci. Nicméně celý případ nakonec skončil deportací chlapce na Kubu. „Po tom všem o mně Fidel Castro mluvil v jednom svém sobotním projevu. Zmínil Carlose Saladrigase a mě, označil nás za novou znepřátelenou skupinu a řekl spoustu dalších blábolů. Mě to posílilo.“

Carlos de la Cruz se velmi angažuje na poli umění a tvrdí, že Fidel Castro dokázal velmi efektivně rozdělit veřejné mínění Američanů, což se jasně projevovalo právě v uměleckých kruzích. „Fidel Castro nechával umělcům určitý prostor k tomu, aby proti němu mohli protestovat. To mělo samozřejmě svou hranici. Nicméně dokázal si tím získat například americká muzea.“ Zmiňuje také, že Castrův vztah k umělcům byl vždy dvojznačný. „Myslím, že to od něho bylo velmi chytré. Dokázal si na svou stranu naklonit levicově smýšlející bohémy z New Yorku. Byl pro ně hrdina. Nicméně, tento příznivý vztah ke Kubě byl výrazně spjat právě s osobou Fidela Castra a dnes již tak silný není. „Bylo to Fidelem. Nemyslím si, že by se to týkalo režimu jako takového. Dnes už ta dvojznačnost není tak patrná.“

Co se týká budoucnosti Kuby, Carlos de la Cruz nevidí na Kubě žádnou možnost pokroku, pokud se bude udržovat současná politická situace. „V podstatě se jedná o to, že pokud nejsi ochotný žít v souladu se směrem, který hájí ekonomicky úspěšné země, jsi odsouzen k chudobě. Můžeme to vidět ve Venezuele. Když se stát postaví ekonomickým tendencím v regionu, zaplatí za to. Koncept svrchovanosti je hezký, ale není to samé, když země nemá ekonomické možnosti, jako když je v situaci, ve které jsou Spojené státy americké. Pokud jsi z bohaté rodiny a pokoušíš se žít v nesouladu s rodinou, bude se ti dařit špatně, dokud nenajdeš způsob, jak si vydělat vlastní peníze. Jenže k tomu je potřeba jistá organizace, která na Kubě chybí. Navíc si nemyslím, že by se tam mohla utvořit, není, z čeho by mohla vzejít. Je velmi nepravděpodobné, že by se devadesát mil od Spojených států amerických ekonomicky uchytil stát, který se proti nim staví politicky. To je jako svázat si nohy a myslet si, že doběhnete do cíle dřív než ostatní běžci.“