The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dalibor Dědek (* 1957)

• narozen 21. června 1957 v Jičíně

• s rodiči bydlel v Radvánovicích u Turnova, kde 21. srpna 1968 zažil okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy

• jeho otec se objevil na snímku z protestního shromáždění proti okupaci a Dalibor Dědek kvůli tomu nesměl na střední školu

• vyučil se elektrikářem, až pak ho vzali na strojní průmyslovku

• vystudoval České vysoké učení technické, obor elektrotechnika

• na vojně pracoval s dalšími vojáky základní služby s přísně tajnými materiály Varšavské smlouvy

• vyšetřovala je kvůli nim vojenská kontrarozvědka (VKR)

• po výslechu ve věznici z něj udělala VKR bez jeho vědomí svého důvěrníka

• pak se už nikdy s VKR nesetkal

• spis s jeho jménem uložený v ABS mu okolo roku 2017 způsobil komplikace ve veřejném životě

• po vojně nastoupil do podniku Liaz Jablonec nad Nisou jako specialista na mikroelektroniku

• zažil problémy provázející průmyslovou výrobu v komunisty řízeném Československu

• v listopadu 1989 dovedl do továrny Liaz Jablonec nad Nisou studenty, kteří přišli přesvědčovat zaměstnance, aby se zapojili do generální stávky

• po roce 1990 začal podnikat

• jeho firma Jablotron se soustředila na zabezpečovací techniku

• postupně dosáhla obratu několik miliard korun ročně

• kromě podnikání se věnoval charitativním projektům

• v roce 2022 žil ve Bzí u Železného Brodu

• s manželkou Lenkou měl dvě děti, syna a dceru

Pověste kolaboranta Machačného! Výzvu na silnici v Karlovicích si Dalibor Dědek vybavuje dodnes. Václav Machačný byl jeho děda a schvaloval okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, která vtrhla do Československa 21. srpna 1968.

„Bydleli jsme s rodiči v Radvánovicích v domku u hlavní silnice z Turnova do Jičína. Naproti nám stála nějaká maringotka. Protestující lidi na ni napsali ‚Běž domů, Ivane!‘ a pověsili tam plakáty proti okupantům,“ vzpomíná tehdy jedenáctiletý Dalibor Dědek. „V rádiu hlásili, že sovětští vojáci podobná místa rozstříleli. Tak se táta s mámou rozhodli, že mě a sestru raději odvedou k babičce Machačné do Karlovic. Byly asi tři kilometry od nás a víc schované než Radvánovice. Sbalili nám kufříček, do Karlovic jsme šli zadem kolem hřbitova, polní cestou. Když jsme došli na asfaltku, uviděli jsme na ní nápis vápnem - Pověste kolaboranta Machačného! Když to rodiče spatřili, měli vážné pochybnosti, jestli nás vedou správným směrem.“

Děda Václav Machačný právě štípal na dvoře dřevo. Tatínek Dědek s ním začal diskutovat o ruské okupaci. Odsuzoval ji, zatímco jeho tchán invazi vojsk Varšavské smlouvy obhajoval. „Děda, zarytý komunista, se na tátu začal rozpřahovat sekyrou. Takže myšlenku, že tam zůstaneme, rodiče rychle opustili. A vzali nás zase domů.“

Okupaci si Dalibor Dědek spojuje s půdou, kde v létě spával se sestrou mladší o dva roky. Vonělo tam seno a ve starých postelích si v noci četli při baterce. „Ráno, když k nám vtrhli Rusové, sestra plakala, že je válka. Nechápal jsem, jestli si na něco hraje, tak jsem šel dolů za babičkou. Poslouchala rádio, venku vrčela letadla, pak jezdily tanky po silnicích. Byl to pro nás ohromný šok, pamatuju si, jak maminka přijela vlakem z práce, myslím, že v jedenáct hodin dopoledne. První, co udělala, stoupla si do fronty na jídlo. Všichni kupovali jídlo, báli se jeho nedostatku. Maminka přinesla mouku, těstoviny a hlavně celou šišku salámu, což bylo pro nás děti něco!“

V Praze bylo šíleně mrtvo

Zážitky promíchané s komikou i tragikou se v životě Dalibora Dědka opakovaly i v dalším osudovém období československých dějin. Současný majitel světoznámé společnosti Jablotron pracoval během sametové revoluce ve státním podniku LIAZ Jablonec nad Nisou, kde se vyráběla nákladní auta. Sedmnáctého listopadu 1989 se jako mladý elektroinženýr vracel s kolegou ze západního Německa, kam odjeli s markami od veksláků, aby koupili pro továrnu plotr, důležitý přístroj, který se v zaostalém komunistickém Československu nedal získat.

„Projížděli jsme Prahou asi v jedenáct v noci. Bylo tam šíleně mrtvo,“ říká. Všiml si spousty policistů a do tmy probleskovaly majáky jejich vozidel. O předchozím brutálním zásahu komunistické policie proti studentskému průvodu, obklíčenému na Národní třídě, se dozvěděl až druhý den ráno. V dalších dnech se Československem šířily demonstrace proti diktatuře Komunistické strany Československa (KSČ).

„Jak se schylovalo ke generální stávce, fabrika se strašně roztříštila a začalo to v ní vřít,“ podotýká. „Někteří lidi byli vystrašení. Někteří tlučhubové, co se dřív stavěli do role protestantů proti režimu, najednou couvali. Říkali: ‚Máme doma děti, vyhodí je ze školy. A co kdybych přišel o práci?‘ Normální strach.“

Do LIAZ dorazili studenti z liberecké Vysoké školy strojní a textilní a chtěli zaměstnance přesvědčit, ať jdou na generální stávku, která se konala dvacátého sedmého listopadu na jabloneckém Rudém náměstí. Ale vrátní je nechtěli do automobilky pustit. Stačilo přitom, kdyby je někdo s oprávněním vzal s sebou do Liazu jakoby na návštěvu.

Mám být zbabělec jako ostatní?

„Po fabrice se rozkřiklo, že se studenti zasekli na vrátnici Byl tam i nějaký Mirek Bubnů, dělal informatiku a měl na mě telefon. Ozval se, jestli bych nenašel odvahu pro ně na vrátnici přijít. Můj šéf mi říkal - Nedělej to, máš taky děti, všechno se může ještě obrátit!“ prohlašuje Dalibor Dědek. „Byl to ohromně silný moment. Říkal jsem si – Copak se nenajde nikdo z tisíce lidí, aby je do fabriky přivedl? Mám být zbabělec jako ostatní? Tak jsem pro ně na vrátnici došel. A vrátní je nakonec pustili rádi. V LIAZ jsou velké baráky a jak jsem mezi nimi studenty rozváděl po provozech, tak se lidi nahrnuli k oknům a koukali na nás. Do smrti uvidím jejich tváře za okny, jak na nás koukali v hrůze i s radostí.“

Situace v největší továrně v Jablonci nad Nisou se však ani pak nevyvíjela jednoznačně. „Soudruzi náměstci a někdo ze zvláštního oddělení vyhrožovali ještě pár dní před generální stávkou, že kdo na ni půjde, rozvážou s ním pracovní poměr,“ upozorňuje pamětník. „Nakonec se těsně před generální stávkou sešlo nejvyšší vedení LIAZ a rozhodlo o rozpuštění Lidových milicí. V LIAZ byla velká jednotka, vyzbrojená kulomety a vším možným, lidi se báli. Nevím už, kdo ze soudruhů se odvážil Lidové milice zrušit. Ve fabrice měli milicionáři i dechovku. Nakonec se s ní šlo na generální stávku a tam se všechno úplně otočilo. Pochopil jsem, že to komunisti vzdali a že není jiná cesta než socialismus zbořit.“

Dům byl prostřelený, ale babička buchty dopekla

Dalibor Dědek přišel na svět 21. června 1957 v porodnici v Jičíně. S tatínkem, maminkou a o dva roky mladší sestrou vyrůstal v Radvánovicích u Turnova, kde s nimi žila i babička Aloisie Dědková. „Pamatovala obě války, uměla krásně vyprávět, koncem sedmdesátých let se mi s ní povedlo udělat nahrávku na kotoučový magnetofon dlouhou asi dvacet pět minut,“ prozrazuje pamětník. „Vyprávěla nám, jak na konci druhé světové války pekla doma buchty, kolem táhla prchající německá kolona a partyzáni na ni vystřelili pancéřovou pěstí. Němci prostřelili barák, babička v něm ale zůstala a buchty dopekla. Její bratr bojoval v první světové válce. Na frontě byl i tatínek mého dědy Václava Machačného. Zůstal mi po něm deníček, zažíval tam hrůzné věci, ale snažil se na ně dívat s nadhledem. Popisoval málo věci, co se udály na bojišti. Snažil se relaxovat, a tak je v deníčku hodně vtipů a obrázků.“

Tatínek Dalibora Dědka dělal technologa ve Sklářských strojírnách Turnov, kde pracovala i jeho žena. V roce 1969 ho ale nějaký kovaný člen KSČ vyfotil na demonstraci proti okupaci Československa Sovětským svazem, což poznamenalo celou rodinu. Jeho syn si musel nechat zajít chuť na střední školu. Vyučil se elektrikářem a až potom ho vzali představitelé komunistického aparátu na milost. Mohl si udělat průmyslovku a po ní složil v roce 1978 přijímací zkoušky na České vysoké učení technické (ČVUT), kde se věnoval oboru elektronika.

Odmala toužil být vynálezcem

„Už jako malý kluk jsem četl verneovky a snil jsem, že budu vynálezcem, Strejda měl doma spoustu ‚verků‘, skládal jsem z nich nejrůznější věci, většinou nefunkční,“ svěřuje se. „Půjčoval jsem si v knihovně encyklopedie, abych věděl, jak co funguje. V šesté třídě jsem si sestavil magnetofon, vykuchal jsem kvůli němu sestře dětskou pračku, kterou dostala jako hračku. Vypadal přesně jako opravdový, ale nevydal ze sebe ani hlásku.“

Na střední škole se ocitl v nesnázích, poněvadž se spolužáky chodili na přísně střeženou sovětskou raketovou základnu k Turnovu kupovat levný benzín. Kradli ho pro ně obyčejní vojáci okupační armády, aby si přilepšili k nízkému žoldu. „Chytil nás velitel stráže, odvedl nás k výslechu, za zády nám rachotil kalašnikov,“ upozorňuje. „Nakonec nás pustili, jenomže napsali dopis na průmku. Naše dobrá třídní učitelka ho někde schválně ztratila, tak se nám nic nestalo.“

V prvním ročníku ČVUT přišla další potíž, Dalibor Dědek se musel oženit a všichni mu nadávali, že si kvůli dítěti všechno zkazil a vysokou školu nedokončí. „Ale zatvrdil jsem se a zvládnul jsem ji. I když jsem měl ze začátku velké problémy s matikou a fyzikou,“ svěřuje se. „Technické vysoké školství u nás mělo vysoký status, lidi se za totality zavrtali do odborných záležitostí. Dneska byznys stáhne šikovné a schopné lidi z vysokých a středních škol k sobě.“

Na koleji rozjeli ilegální rozhlasové vysílání

Dalibor Dědek bydlel ve vysokoškolských kolejích na Strahově s kamarádem Františkem Křepelkou, nesmírně talentovaným studentem na matematiku a fyziku. V bazaru v Myslíkově ulici se jim podařilo koupit americké tranzistory a postavili z nich nízkofrekvenční zesilovač s ohromným výkonem. Natáhli ze svého pokoje drát do suterénu budovy, kde se nacházela ústředna Rozhlasu po drátě. Vysílal především nudné věci a studenty nebavil. Kamarádi se však na Rozhlas po drátě ‚napíchli‘ a pustili se tajně do vlastních pořadů.

Četli povídky Šimka a Grossmana, někdo pouštěl do éteru i svoje vlastní příspěvky. Ostatní se na ilegální vysílání těšili a mluvili o něm s uznáním. O soukromém Rozhlasu po drátě se nicméně dozvěděla kolejní rada a funkcionáři chtěli odhalit, kdo a odkud vysílá. Naštěstí pověřili pátráním Dalibora Dědka a Františka Křepelku, poněvadž platili za ‚fachmany‘. František Křepelka měl navíc otce na ministerstvu a kolejní rada ho považovala za politicky spolehlivého člověka.

„Kdyby šel někdo z ústředny v suterénu po nataženém drátě, dovedl by je až k nám na pokoj,“ dodává Dalibor Dědek. „Koledovali jsme si o pořádný malér, ale povedlo se nám včas zahladit všechny stopy.“

Kde končí zdravý rozum, začíná vojenské umění

Na ČVUT existovala stejně jako na všech československých vysokých školách vojenská katedra. Pamětník jezdil v zimním i letním semestru jednou týdně na armádní základnu do pražského Motola, aby se připravoval na budoucí základní vojenskou službu. Vysokoškoláci ji měli jenom na rok, zatímco ostatní ‚záklaďáci‘ na dva roky.  

„Poznali jsme platnost poučky ‚Kde končí zdravý rozum, začíná vojenské umění‘. Dali nás na obor protiletadlové raketové systémy. Vedli nás jako supertajné vojáky a pořád jsme museli podepisovat nějaké důvěrné papíry,,“ vysvětluje. „Někteří vyučující důstojníci byli úplně hloupí chlapi. Jeden z nás při probírání balistické křivky řekl: ‚Soudruhu plukovníku, kdyby se kanón položil na bok, tak by střílel i za roh.‘ Důstojník mu odpověděl: ‚Teoreticky máte pravdu Dušku, ale v praxi se to nepoužívá.‘ Při teoretické přípravě jsme jednou museli sedět dvě hodiny v maskách. Ale poradili jsme si, zapnuli jsme si obráceně bundošky a obráceně jsme si nasadili masky. Byli jsme k vyučujícímu zády s maskou vzadu na hlavě a s odkrytým obličejem. A ještě jsme hráli karty. Ani si toho nevšiml.“

Dalibor Dědek a jeho spolužáci završili vojenskou katedru závěrečným soustředěním u vojenského útvaru. Trvalo šest týdnů a protrpěli ho v Havlíčkově Brodě. „Veleli nám sedmnáctiletí smradi ze střední vojenské školy, ve vedru na asfaltu nám dávali ‚K zemi, vztyk!‘. Bylo to malé Dachau, málem jsem někomu z nich něco provedl.“

Armádní Mozek 2 spustil bláznivou palbu

Zažil i ostré střelby ze samopalu, ale držel se rady zkušených, aby je jen předstíral. Vůbec nestřílel, což v rachotu jiných zbraní zaniklo. Pak tužkou napíchal díry do středu terče a patrony zahrabal do země. „Za výborné střelby jsem dostal opušťák a nemusel jsem čistit samopal,“ přiznává.

Na závěrečném kurzu předvedli studentům vojenské katedry, jak funguje protiletecká baterie s počítačovým systémem Mozek 2. Děla střílela na nafukovací rukáv tažený za letadlem. „Mozek 2 se ale zbláznil a každá hlaveň pálila na jinou stranu. Dodneška nechápu, že netrefily tažné letadlo a že pilot našel odvahu letět,“ říká Dalibor Dědek.

Po ukončení ČVUT nastoupil v roce 1983 na roční vojnu ke speciální malé jednotce v Praze – Kbelích. Sloužilo tam čtyřicet vojáků z povolání a jen šest ‚záklaďáků‘. „Přivezli několik beden ruských dokumentů k protiletadlové obraně. Kdo neuměl rusky, překládal je do češtiny. Kdo nerozuměl technice, dělal technickou redakci a Slováci pak opravovali češtinu. V armádě se děly neuvěřitelné věci,“ prohlašuje. „Ještěže náš velitel útvaru byl naštěstí férový člověk a snažil se dělat svou práci dobře. Strašně se ale bál jednoho kapitána, takové komunistické svině, a všechny nás před ním varoval.“

Pamětníkova jednotka patřila přímo pod Ministerstvo národní obrany a v čase jeho armádní kariéry se v Praze konalo zasedání Varšavské smlouvy, vojenského paktu komunistických zemí v čele se Sovětským svazem.

Tajné plány Varšavské smlouvy vozil autobusem

„Plánovala se tam celá pětiletka, kolik tanků budou mít Bulhaři, kolik my a tak.  Vozili nám na zpracování ohromné  ánulkové archy, psali jsme zbraňové systémy do ohromných tabulek. Říkali nám ‚Nikde nemluvte o tom, co děláte!‘ Další týden přivezli nové archy, práce s nimi byla otrava. Tak jsme se s nimi alespoň jen tak z legrace vyfotili,“ uvádí. „Asi měsíc po naší práci s dokumenty pro Varšavskou smlouvu přijeli chlapi v civilu, Vojenská kontrarozvědka. Odvezli nás do věznice v Ruzyni a nechali nás na cele až do rána. Vězni bouchali přes noc o zdi ešusama a řvali. Vyslýchali nás čtyřiadvacet hodin každého zvlášť, nevěděli jsme proč. Pak začali brousit kolem toho, co za materiály nám vozili z Ministerstva národní obrany po zasedání Varšavské smlouvy. Chtěli vědět, s jakými doklady jsme přišli do styku, co bylo v tabulkách, co si pamatujeme a jestli jsme si něco, nedejbože, nenafotili. Měl jsem opravdu nějaké filmy a hned, jak jsem přijel domů, všechno jsem spálil.“

Dalibor Dědek dobře věděl, s jak přísně tajnými dokumenty přichází do kontaktu. Ale při výslechu velmi rychle pochopil, že na vojně je ze všeho nejlepší ze sebe dělat úplně blbého. „Věděl jsem, co vozím od nás na Ministerstvo národní obrany. Plány Varšavské smlouvy na příští pětiletku jsem tam doručoval v plechovém tubusu městským autobusem. Vždycky, když jsem kousek před ministerstvem národní obrany míjel vilu, kde bydlel americký velvyslanec, napadlo mě, že bych zazvonil a řekl - Tady máte něco ke kouknutí,“ konstatuje. Pochopitelně, že nic takového neuskutečnil. Kontrarozvědčíkům tvrdil, že vůbec nevěděl, co se mu dostává do ruky.

Kolosální průšvih objasnil vojákům po skončení vyšetřování velitel útvaru. Dokumenty ze zasedání Varšavské smlouvy se neměly k jednotce vůbec dostat. Měly zůstat na výzbrojní správě na Ministerstvu národní obrany. „Ale tam byli líní dělat takovou otrockou práci, tak ji zadali svým podřízeným a ti zase svým podřízeným, až přísně tajné dokumenty skončily u nás,“ tlumočí Dalibor Dědek velitelovo vysvětlení. „Za naši práci pak vyplatili mimořádné odměny někomu na ministerstvu obrany, ale někdo si tam stěžoval, že je dostali neprávem. Nastoupila vojenská kontrarozvědka a zjistila, že supertajné materiály ze zasedání Varšavské smlouvy propadly až k nám prosťáčkům, kteří s nimi nesměli vůbec přijít do styku.“

Nevěděl, že ho kontrarozvědka vedla jako důvěrníka

Absurdní kauza dolehla na pamětníka na začátku devadesátých let, kdy kvůli podnikání s bezpečnostní technikou musel zažádat o lustrační osvědčení. Neobdržel ho, jelikož vojenská kontrarozvědka ho začala v souvislosti s vyšetřováním v Ruzyni vést jako svého důvěrníka. „Příčinou bylo, že jsem při výslechu podepsal papír, že jim budu poskytovat pravdivé informace,“ vysvětluje. „Od té doby mě vojenská kontrarozvědka nikdy nekontaktovala. Po roce 1989 jsem nevěděl, co v mém spisu je. Tenkrát ještě nebyla možnost podívat se tam. Tak jsem všechno hodil za hlavu a firmu napsal na někoho jiného.“

Vynucený kontakt s vojenskou kontrarozvědkou očernil Dalibora Dědka před parlamentními volbami v roce 2017. Pokoušel se tehdy sehnat pro hnutí Starostové a nezávislí (STAN) další kandidáty. Ale někdo z novinářů objevil spis vojenské kontrarozvědky na jeho jméno. „Jeden den novinách psali, že jsem úspěšný podnikatel, mecenáš a skoro anděl. Druhý den psali, že jsem miliardář, který prahne po moci a bývalý spolupracovník Státní bezpečnosti. Ale našel se i novinář, který popravdě uvedl, jak jsem k záznamu u vojenské kontrarozvědky přišel.“

Po vojně dostal práci v jabloneckém podniku LIAZ, kde se zaměřoval na rozvoj mikroelektroniky. Práce ho bavila. Automobilka tehdy slavila úspěchy na Rallye Paříž Dakar, což zaměstnance semklo. Navzdory velkým problémům československého průmyslu, řízeného direktivně komunistickou stranu, se LIAZ snažil zavádět moderní technologie. Dalibor Dědek si ovšem uvědomoval jeden z největších problémů socialismu – rozpor mezi slovy a činy.

Komunističtí funkcionáři kázali vodu, ale pili víno

„Jako mladého elektrikáře mě ze Sklářských strojíren posílali dělat na chaty komunistických funkcionářů. Navenek prosazovali socialismus, ale doma měli věci ze západní Evropy, pořízené za bony v Tuzexu. Oči se mně ale otevřely už někdy v jedenácti letech, kdy jsem viděl na staré mizerné televizi film Potopa světa. Bůh řekl lidem, ať si udělají loď. Ale nefungoval jim motor, neměli čím topit, tak vytrhávali prkna z podpalubí. Udělali si schůzi,“ vzpomíná. „Nahoře všechno vypadalo, jako by se nic nedělo. Do lodi ale teklo, jenomže funkcionáři, co řídili schůzi, nutili ostatní skandovat – Neteče! Neteče!“

V Jablonci nad Nisou bylo ředitelství podniku LIAZ a motorárna. Podle pamětníka se v ní dělalo 200 spalovacích motorů denně, v továrně vázla strašná spousta věcí, ale na druhou stranu měla řadu věcí nastavených dobře. „Po nástupu jsem musel projít klasickým baťovským otloukacím kolečkem, během kterého jsem taky soustružil. Ještě dříve, než jsem šel v roce 1983 na vojnu, vytvořil LIAZ středisko aplikované kybernetiky. Vedl ho komunista se správným kádrovým profilem, ale vzal si k sobě jako šedou eminenci inženýra Antonína Klucha, velkého odborníka se špatným kádrovým profilem, morálně fantastického člověka.“

V druhé polovině osmdesátých let se stal podnikovým ředitelem LIAZ pamětníkův bratranec Petr Dědek, považovaný za razantního, důsledného a ambiciózního vedoucího pracovníka. Patřil k dobrušsské větvi Dědků, měl čtyři sestry a jeho rodina byla velmi pobožná.

„Petr se dal ke komunistům a stala se z něj černá ovce rodiny. Jako ředitel nebyl demokrat, a když proletěl dílnami, musely obrázky nahých paní pryč, musela se povypínat rádia. Když ve Škodovce vázla výroba nových favoritů, poslali ho jako ředitele tam,“ uvádí Dalibor Dědek. „Po svém příchodu přikázal odstranit všechny dveře mezi kancelářemi, aby mohl kontrolovat své podřízené. Nebyli totiž zvyklí moc dělat. Od nás v LIAZ si nechal udělat anonymní hlasovací zařízení. Vadilo mu, že na poradách jeho náměstci zdvíhali ruce jeden podle druhého, protože se báli odlišovat od většiny.“

Němci chtěli kontrakt, tak je vzali na Moulin Rouge

Díky práci v LIAZ se Dalibor Dědek podíval v druhé polovině 80. let do bohaté a vyspělé západní Evropy. Jako odborník na elektroniku tam vyjel posuzovat dynamometry, přístroje na probrždění motorů. Jablonecká továrna na ně udělala výběrové řízení.

„Poslali mě do Anglie, do Londýna a nastalo prozření. Byl jsem vedle i z obyčejných z krámků s kytkami, z obchodů s banány, s pomeranči. Všechno jsem si fotil,“ svěřuje se. „Pak jsme jeli do západního Německa do Darmstadtu, ukázali nám starý model brzdy, který jsme znali, a pak nám rozdali letenky do Paříže. Tři dny nás tam hostili, seděli jsem v druhé řadě Moulin Rouge, před námi sto padesát nahých tanečnic. Nakonec ještě náš generální ředitel vyhrál losovací soutěž a dostal se mezi ně na jeviště. Docela divná náhoda. Pak nás ještě poslali ke třetímu dodavateli do Rakouska. Němcům náš výlet do Paříže nepřinesl nic, za elektroniku jsem doporučil Angličany, inženýr Kraus se ke mně přidal za strojaře. A naši mocipáni na nás dali.“

Dalibor Dědek navíc přesvědčil vedení podniku, aby koupilo od Angličanů na dynamometry jen mechaniku, že elektroniku obstará sám. Se svým jediným podřízeným Petrem Heinlem sestavili něco, co neměli ani Angličané. „Docela zírali, když to přijeli dát do provozu. U nás tenkrát jako jedna z mála věcí fungovalo technické školství, měli jsme v něm nad západní Evropou navrch,“ tvrdí. „S Petrem jsme slepili první prototyp brzdy. Pak se sešli vedoucí úseků, dohodli jsme se, kdo má co udělat, napsali jsme termíny a za měsíc jsme měli další schůzku. Ale nikam jsme se neposunuli a nikomu kromě nás nebylo divné, že se nic neudělalo. To mě hrozně drtilo.“

Bez veksláků by továrny neměly počítače

Dalším problémem zadrhávajícího národního hospodářství v socialistickém Československu byl nedostatek devíz na nákup moderního vybavení pro průmysl. Hlavně západoněmeckých marek a dolarů. „Abychom mohli dovézt počítače a další přístroje, které jsme nemohli v Československu pro LIAZ sehnat, nakupovali jsme západoněmecké marky od veksláků. Hlavně jejich zásluhou se v našich podnicích začaly koncem osmdesátých let rozšiřovat osobní počítače,“ prohlašuje pamětník. „Veksláci je dovezli ze západní Evropy, dali je do bazaru, odkud si je koupily fabriky.“

Veksláci se za totality přiživovali na touze lidí dostat se k západnímu zboží nebo získat západoněmecké marky a dolary na cesty do kapitalistické ciziny. Obstarávali jim pokoutně nedostatkové valuty, například od zahraničních turistů, od emigrantů či od lidí, kteří přijížděli ze západní Evropy nebo z Jugoslávie pracovat do Československa. Veksláci prodávali obyvatelům země takzvanou tvrdou měnu s velkým ziskem, případně marky nebo dolary měnili na bony – poukázky na nákup západního zboží v prodejnách TUZEX.

„V Jablonci jsme znali jednoho veksláka, pana Cínu. Byl ověšený zlatem, ale na veksláka férový člověk. Mohli jsme mu věřit, že nás nepodrazí,“ tvrdí Dalibor Dědek. „Těsně před sametovou revolucí jsme jeli s Petrem Heinlem do západního Německa pro plotr, který LIAZ potřeboval. Vypůjčili jsme si od známých dohromady asi sto padesát tisíc korun, jen moje tchyně mi dala devadesát tisíc. Peníze jsme vyměnili za marky a sedmého listopadu jsme odcestovali.“

Sto padesát tisíc korun tehdy představovalo zhruba šedesát průměrných platů. Výjezd do kapitalistické země však provázela řada komplikací. Lidé potřebovali před cestou například svolení uličního výboru KSČ, povolení vojenské správy a v případě LIAZu především pozvání zahraničního partnera. „V podniku se objevil první fax, tak jsem udělal lumpárnu a přes počítač a modem jsem na něj poslal falešné pozvání,“ poznamenává pamětník. „V západním Německu jsme v televizi sledovali pád Berlínské zdi. Vraceli jsme se přes Rozvadov sedmnáctého listopadu večer. Petr byl na celnici nervózní, bál se, jestli nám celníci plotr nezabaví a chodil pořád čůrat. Ale celníky víc zajímaly gramofonové desky, které jsem si vezl, a drahého přístroje v kufru auta si ani pořádně nevšimli.“

Copak nevidíte, že Mercedes fabriku boří?!

Po sametové revoluci vydržel dvaatřicetiletý inženýr v LIAZu jen pár měsíců. Znechutilo ho, jak vedení firmy jednalo o vytvoření společného podniku se zahraničními automobilkami. Největší zájem o spojení s LIAZ projevovala italská firma Iveco. Poněvadž díky služebním cestám do zahraničí uměl obstojně anglicky, dělal Dalibor Dědek svým šéfům při rozhovorech s Italy tlumočníka.

„Manažeři z Iveco pragmaticky zjišťovali, jak LIAZ vypadá. Jsem přesvědčený, že mohla vzniknout stejně úspěšná firma, jako když se spojila boleslavská Škodovka s Volkswagenem, o což se hodně přičinil ředitel Petr Dědek. I když ho pak jako velkého komunistu vyhnali z fabriky polistopadoví aktivisti,“ upozorňuje. „V LIAZ se ale náměstci nejvíc zajímali o to, jak vyjet zadarmo do Itálie, pokud možno na tři měsíce a s celou rodinou. Tak ze společného podniku sešlo. Do LIAZu pak přišel Mercedes a začal fabriku likvidovat, byla mu trnem v oku. Začal jsem tušit, že LIAZ skončí kvůli nekompetentním lidem z vedení. Když jsem jim překládal, říkal jsem jim: ‚Copak to nevidíte, že Mercedes fabriku boří?‘ Ale neposlouchali, brali mě jen jako tlumočníka. Tak jsem odešel.“

Ještě v roce 1990 založil s Petrem Heinlem, Jiřím Eršilem a Zdeňkem Holkem společnost Jablotron. Zatímco LIAZ se zmítal kvůli ztrátě východních trhů v krizi a v roce 2002 úplně zkrachoval, Jablotron po dramatickém překonání úvodních existenčních potíží rostl závratným tempem. Postupně se firma zaměřená na zabezpečovací a komunikační techniku dopracovala k obratům několik miliard korun ročně a Dalibor Dědek se vyšvihl mezi sto nejbohatších Čechů.

Pomohlo i propuštění dvaceti tisíc vězňů

V rozjezdu pomohla Jablotronu malá privatizace, započatá v roce 1990. Noví majitelé živností se na rozdíl od státních podniků strachovali o svůj majetek a zabezpečovali si ho. Navíc prezident Václav Havel vyhlásil na začátku roku 1990 velkou amnestii a více než dvacet tisíc propuštěných vězňů vyvolalo ve společnosti obavu ze strmého vzestupu vloupání do bytů, domů, garáží nebo rekreačních chat. Alarmy se staly žádaným zbožím.

Jablotron vytěžil rovněž  z navázání obchodních styků na Taiwanu. Dalibor Dědek tam odletěl poté, co skončila neúspěchem účast firmy na veletrhu v německém Hannoveru. „Vyhodili jsme tam strašnou spoustu peněz. Chodili tam Němci, vzali pár katalogů a nic víc. Ptali se, jestli u nás máme zrnkové kafe a mysleli si, že v Československu jsme něco jako opice setřesené ze stromů,“ vzpomíná. „Když jsme se rozjížděli a potřebovali jsme úvěr, z bank nás vyhazovali. Přezdívali nám blouznivci z Jizerských hor. Nechápali, že chceme vyrábět elektroniku, když krachovala jedna Tesla za druhou. Peníze nám nakonec půjčila Česká pojišťovna, přesvědčili jsme ji, že dokážeme ochránit majetek pojištěných klientů.”

Nikdy jsem nedělal byznys pro peníze

Podle pamětníka postavili Jablotron na nohy nadšení lidé, jimž nešlo o osobní bohatství.. „Nikdy jsem nedělal byznys pro peníze. Peníze jsou jako hydraulický olej v motoru, ale plný barel s ním vás šťastným neudělá,“ dodává. „Podnikání vás strhne, je vášní. Drogou. Když jsem začal podnikat, byly holce čtyři roky a klukovi dvanáct. Neměl jsem na děti čas. Že z nich vyrostli zdraví a šikovní lidé, je hlavně zásluha manželky Lenky. Práce mně přinesla zdravotní problémy a po padesátce jsem se na dvanáct let z Jablotronu vzdálil. Věnoval jsem se malým projektům, filantropii, opravám kostelů, stavění důchoďáku. Realizoval jsem se pasením ovcí, staral se o vnoučka, bral jsem si ho k sobě, jak jsem mohl.“

Nechal se přesvědčit, aby se pokusil udělat něco i s politikou, která ztrácela u lidí vážnost. A aby by přispěl k omezení rozbujelé korupce. „Politici mě oslovovali už dřív, potřebovali Dědkovu ‚mordu‘ na billboardu. Několikrát volal Babiš a sešel jsem se s ním. Agrofert v devadesátých letech na rozdíl od jiných podnikatelů nedovedl ke krachu, ale rozvinul ho. Poznal jsem, že je aktivní a mnoho věcí myslí dobře,“ tvrdí. „Stěžoval si, že potřebuje ve straně úspěšné podnikatele, protože se na něj lepí strašně psychopatů. Říkal: ‚Nenechte mě v tom.‘ Ale nechápal, že by politik neměl chodit až na hranici zákona. A že existují také morální zákony.“

Před parlamentními volbami v roce 2017 oslovilo Dalibora Dědka hnutí Starostové a nezávislí (STAN). Mohl tři týdny sledovat zblízka život Sněmovny Parlamentu České republiky. Poznávání nejvyššího zákonodárného sboru označuje jako ‚stanování‘. Potvrdila se mu při něm Babišova slova o psychopatech v politice.

„Vážím si všech slušných poslanců, že v parlamentu s takovou spoustou psychopatů vydrží a snaží se dělat něco pro občany. Odešel jsem politiky otřesen a dodnes jsem se nevzpamatoval. Nadávám si – Dědku, dobrovolně skočíš do žumpy a divíš se, že to tam smrdí,“ svěřuje se. „Nejdřív vás lákají do politiky, že tam musíte jít z morálního hlediska. A mimo kamery vás přesvědčují, abyste jim poslal peníze přes manželku, protože vymysleli zákon, díky němuž nemohl Babiš pumpovat peníze do ANO. Řekl jsem jim, že jsou stejní lumpové jako politici, které kritizují. A rozhodl se, že peníze budu dávat do míst, kde to znám, a na charitu.“

Jeho miliony pomohly Ukrajině proti Rusku

Poté, co Rusko zaútočilo na konci února 2022 na Ukrajinu, vrhl se do shánění zbraní pro napadenou zemi. Vadilo mu, že Evropa nezasáhla, že Ukrajině jen držela palce a přikročila k sankcím, zatímco ukrajinské rodiny se ve sklepech třásly strachy před bombami.

„Pochopil jsem, že Rusáky může na cestě do Evropy zastavit jen ukrajinská armáda. Kolega v Jablotronu mi řekl, že bychom jí měli přispět na zbraně. Jeli jsme za ukrajinským velvyslancem a udělal na mě dojem férového člověka. Poslali jsme přes ambasádu na zbraně pro Ukrajinu prvních dvacet pět milionů, pak dalších dvacet pět a ještě pět na vývoj dronu,“ uvedl 13. května 2002 Dalibor Dědek. „Zřídili jsme e-shop se zbraněmi pro Ukrajinu. I proto, aby lidi viděli, kolik peněz nesmyslná válka stojí. Za prvních sedm dnů se na e-shopu vybralo sedmnáct milionů korun hlavně na tanky, na munici, ale i protiletadlové řízené střely.“

Obrátil se na nejbohatší Čechy, aby přispěli na zbraně pro Ukrajinu. Podařilo se vybrat velké množství peněz na nejmodernější raketové systémy.

Ve svých pětašedesáti letech bere Dalibor Dědek život jako cestu, ke které však člověk nedostal v porodnici žádnou mapu. „Je na ní nejdůležitější být užitečný druhým. Jinak život nemá smysl,“ uzavírá.