„Když jsme chodili na tu školu ještě normální, ne na pedagogickou, ale jako základní, základka se tomu říkalo. Tak ta parta děvčat, která se tam scházela, že jsme se znaly z kostela nebo z třídy, tak jsme měly na to náboženství katolický, rodiče nás tak vychovávali, tak byl blízko velký kostel. A to si představte, když bylo náboženství zakázané nebo byly takové ty sankce, už to začalo být sledované, tak jsme chodily tajně na faru. A dřív nás učil páter Honzírek (že si člověk pamatuje ty jména a nepamatuje si, co bylo včera) a ten nás vedl v náboženství ve škole a už jsme s ním byly domluvený, že třeba přijdeme jeden den v týdnu, já nevim, ten čas, to už si nepamatuju. Tak třeba těch čtyři pět děvčátek se nás tam sešlo u něho v kostele, kde měl vyhrazené věci, kam jsme mohly, a tam on nás vyučoval tomu náboženství. Pak jsme šly na přijímání. No, a pak jsme měly jít i k biřmování, a to jsem měla slíbené první hodinky. A to mně mělo být takových patnáct roků, protože jsem ještě nechodila na tu pedagogickou školu a moje teta zase jiná, můj tatínek byl ze čtyř sourozenců, mi slibovala hodinky: ‚Evo, když půjdeš k tomu biřmování, já budu tvoje kmotra,‘ to už rodiče domluvili, ‚dostaneš ode mě hodinky.‘ Jenže biřmování se nekonalo, protože to bylo opravdu zase na veřejnost velikou, tak já jsem hodinky nedostala. A víte, kdy jsem měla svoje první hodinky? Až mi bylo osmnáct, až mi je koupil ten můj nastávající manžel.“
