The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Demelová (* 1936)

• narozena 19. října 1936 v Poličce

• do dvou let žila u Solarových v Javorníku u Svitav

• od dvou let žila u Michalcových v Noříně u Chocně

• 24. června 1943 převezena na Hagibor a následně do Terezína

• v Terezíně se setkala s biologickou matkou Růženou Rosenkrancovou

• po osvobození v květnu 1945 se vrátila k rodině Michalcových

• roku 1951 si ji Michalcovi osvojili, stala se Evou Michalcovou

• pracovala jako dělnice v závodu Let (Orličan) v Chocni

• v roce 1962 se s manželem a dítětem přestěhovala do Pardubic

Eva se narodila jako Rosenkrancová 19. října 1936 v Poličce. Byla druhým dítětem Růženy Rosenkrancové, otec byl pravděpodobně maďarský voják, který odešel od rodiny ještě před začátkem války. Matka samoživitelka nedokázala děti zajistit, a proto žila malá Eva u manželů Solarových v obci Javorník u Svitav.  Ve dvou letech si ji vzali bezdětní manželé Marie a Jindřich Michalcovi z Nořína, vesnice nedaleko Chocně. U Michalcových prožila šťastné čtyři roky. „Měla jsem jít po prázdninách do školy,“ vzpomíná na rané dětství Eva, „ale pak bylo všechno jinak. Začátkem léta mamince a tatínkovi přikázali, že mě musí poslat na Hagibor. A tak mně maminka zabalila věci do krabice a tatínek mě tam vlakem 24. června 1943 zavezl. Byla to taková veliká vila a my jsme bydleli v poschodí.“ Eva Demelová má dodnes schovanou fotografii, která jí přišla zřejmě v balíčku na Hagibor. Na zmíněné fotografii je pamětnice coby tříleté dítě a na druhé straně vzkaz: „Napiš nám, kdy si pro Tebe můžeme přijet… tatínek.“ Nepamatuje si, že by na Hagiboru chodila do školy, vzpomíná si ale na ostatní děti, všem se údajně velmi stýskalo, a pamatuje si také na postiženého chlapce, který se po chodbách pohyboval jen s pomocí rukou. Z Hagiboru ji posléze převezli s dalšími dětmi vlakem do Terezína.

První židovská hvězda byla společná

V Noříně pamětnice židovskou hvězdu na oblečení nenosila. O svém údajně židovském původu nevěděla a pravděpodobně o něm nevěděli ani manželé Michalcovi. V Terezíně už mít hvězdu na oblečení museli. „Neměli jsme tam žádnou skříňku nebo tak něco,“ vzpomíná Eva, „oblečení jsme měli dohromady, přes noc viselo na takové tyči a ráno, co si kdo vzal, to měl. Hvězdy už byly na všem přišité.“ Ve světnicích byly palandy vždy čtyři nad sebou a na každé třeba čtyři děti vedle sebe. Nikdo se o ně moc nestaral, děti mohly chodit ven a vracely se na jídlo. „Byla to většinou jen polévka z krmné řepy, ve které plavaly takové bílé tečky,“ vzpomíná Eva. „Dodnes nevím, co to bylo.“ Vybavuje si také improvizovanou školní výuku, sama tehdy číst ani psát ještě neuměla, moc znalostí si prý tedy z terezínské školy neodnesla. Až dlouho po válce se setkala s paní, která ji jako sedmnáctiletá měla ve světnici číslo 413 na starost. „Vyprávěla mi,“ vzpomíná Eva, „jak nám schraňovali kousky náhražek másla a na tom nám pak opékali brambory.“ Pamětnice v Terezíně onemocněla záškrtem a několik měsíců strávila v nemocnici. Nepamatuje se ale, že by ji nějak léčili.

V Terezíně musely děti také pracovat. Chodily například ke krematoriím a odnášely lidský popel, který byl v papírových krabicích. Dozorci postavili děti do řady a ty si krabice podávaly až k vlakovému seřadišti do otevřených vagonů. Popel se pak odvážel a sypal do řeky Ohře.

Já jsem tvoje maminka

V zimě 1944 ji v Terezíně vyhledala její biologická matka Růžena Rosenkrancová, o které Eva do té doby neslyšela, považovala pěstouny Michalcovy za své rodiče. Její skutečnou matku, zřejmě po udání, zatkli 16. února 1944 ve Vysokém Mýtě, byla v devátém měsíci těhotenství. Jejího desetiletého syna Julia nechali být, ujali se ho neznámí lidé, manželé Jeřábkovi, u kterých žil až do konce války. „Matku odvezli k výslechu na Pankrác,“ interpretuje matčiny vzpomínky Eva, „údajně jim nic neřekla. Ale já netuším, co jim mohla říct.“ Potom ji odvezli do Terezína, kde za dva týdny porodila dceru Janu. Pamětnice tou dobou chodila po Terezíně s cedulkou na krku, se jménem a věkem, pravděpodobně ji čekal transport do jiného tábora, vzhledem k jejímu věku do vyhlazovacího tábora Osvětim. Protože ji ale našla biologická matka a odvedla ji k sobě do „pavlačového“ domu, cedulku jí vzali a do transportu už nemusela. „Moje čerstvě narozená sestra mi tak zřejmě zachránila život,“ připouští pamětnice.

Až do konce války žila s biologickou matkou a malou sestrou v Terezíně. Životní podmínky v pavlačovém domě č. 21 byly snesitelnější (v terezínské mapě je dům označen jako jesle). V bytě byla kachlová kamna, maminka si mohla občas něco koupit a podle vyprávění pamětnice vždycky nějakou tu polévku uvařila.

Když válka skončila, vrátily se všechny tři přes Prahu do Vysokého Mýta. Tady se Eva poprvé dozvěděla, že má ještě staršího bratra Julia. Se svojí biologickou rodinou ale nezůstala a vrátila se k Michalcovým do Nořína. Ve svých bezmála jedenácti letech šla po prázdninách poprvé do školy.

Po základní škole, kterou absolvovala ve zrychleném režimu, se vyučila soustružnicí a nastoupila do Letu (Orličanu) v Chocni, kde pracovala až do roku 1962. Pak se s manželem a synem přestěhovali do Pardubic. Pracovala jako prodavačka a později v administrativě.

Se sourozenci se stýká dodnes

Biologická matka zůstala se dvěma dětmi ve Vysokém Mýtě. Vdala se (Bajcziová) a porodila ještě jednu dceru. Když bylo pamětnici patnáct let, chtěla, aby se k nim přestěhovala, aby už nepokračovala ve studiu a pomohla jim živit rodinu. Eva nechtěla. „Řešilo se to u soudu,“ vzpomíná Eva, „už mi tenkrát bylo patnáct let, tak jsem si mohla říct, ke komu chci. A já jsem chtěla zůstat u maminky a tatínka, u Michalcových.“ Manželé Michalcovi si ji tedy osvojili a ona začala nosit jejich příjmení. Po tomto rozhodnutí se vztahy s biologickou matkou na nějakou dobu zhoršily a téměř pět let se nestýkaly. Až po její svatbě se vztah s matkou vrátil k normálu. Se svými sourozenci však pamětnice byla v kontaktu vždy a stýká se s nimi dodnes.

Od roku 1947 je členkou Československého svazu bojovníků za svobodu (tehdy Českého, později Československého svazu protifašistických bojovníků), pravidelně se účastní setkání lidí přeživších Terezín a ostatních akcí Terezínské iniciativy. Eva Demelová žije i s rodinou v Pardubicích.