„Teď nás tam rozdělovali do jednotlivých takzvaných Lagpunktů. To znamenalo taková malá vesnička, kde byli jednotlivě rozmístěni trestanci. Trestanci byli samozřejmě v lágru, ale byl tam personál, který nás hlídal, a ti měli svoje domky mimo lágr.“
„Tam bylo samozřejmě plno ruských vojáků, tak nás posílali do náhradního ruského pluku. Já jsem se domníval, že když půjdu do náhradního pluku, že mě odtamtud pošlou ke své jednotce, že ten náhradní pluk posílá každého tam, odkud přišel. Jenže ono se to tak nestalo.“
„To byla taky trnitá cesta. Vlakem jsme dojeli, už nevím, jak dlouho to trvalo, to už si ani nevzpomínám, akorát si vzpomínám na Voroněž. Když jsme přijeli do Voroněže, to bylo rozsekané město, samé ruiny, potom jsme jeli ještě dál za Voroněž a konečná stanice byly Valujky. To byla konečná stanice a dál už trať byla rozbitá, že vlaky nemohly dál jet. Tak jsme museli pěšky. Já si myslím, že jste o tom už něco slyšel [nebo] vám povídali. Dělali jsme noční pochody. To bylo v zimě. Byl únor. A to byly hrozné pochody, protože to se šlo hodinu nebo dvě hodiny, potom byla pár minut přestávka a každý sebou praštil na sníh, kde byl, a hned usínal. Takže tam chodili polní četníci a povzbuzovali, aby lidi [nespali]. Ale zkrátka jsme došli až do Sokolova.“
„Zařadili mě do sovětské jednotky, do nějaké ženijní jednotky, která byla nad Charkovem. Jak je město Belgorod, někde v těch místech. Tam se dělaly obranné zákopy. Počítali s tím, že Němci budou dělat útok, tak se dělaly různé obranné věci. Já jsem se dostal k ženijní jednotce.“
„[Druhá rota] nebyla přímo v Sokolovu, dostala rozmístění ve vesnici vedle Sokolova, to bylo na dohled, Arťuchovka. Tam jsme zkrátka působili několik dní, měli jsme tam zákopy a tak dále. Potom se organizoval nějaký útok a druhá rota šla do útoku směrem na Sokolovo přes říčku Mža. A jak jsme šli přes říčku, ta byla samozřejmě pokrytá ledem, protože byla zima a led byl navrchu, tak Němci samozřejmě pouštěli osvětlovací rakety a pravděpodobně to viděli. To byla divoká palba. My jsme si lehali na led, abychom se proti tomu bránili. A vždycky kus dopředu. Tam jsem byl při tom raněn. Tak jsem se hned hlásil veliteli družstva.“
„To městečko se jmenovalo Skolje a tam jsme byli asi tři měsíce. My jsme tam odešli 31. 3. 1940 a asi březen, duben i květen jsme byli po tři měsíce v tom Skolje. Potom nás odvezli. Když byl lágr plný uprchlíků různých národností, tak připravili vlak, normálně nákladní vagony, všechny nás nahnali do vagonů, pozamykali a odvezli nás do města Stryj.“
„Tak nás posílali k různým jednotkám do první linie. Já jsem se dostal do 44. gardové ruské divize k těžkému kulometu Maxim. Tak s Maximem jsme se 44. gardovou divizí byli na běloruské frontě někde kolem Gomela a Rečyca – pamatuji si to jméno Rečyca, nějaké městečko, a ty vesnice, to vůbec nevím, to si nepamatuji – a tam procházely dost těžké boje. To jsme kolikrát ustupovali a zase jsme šli kupředu. Tam u té 44. gardové divize jsem byl nějak do 20. 12. 1943 a 24., na náš, nějak na Štědrý den nebo na Boží hod, jsem byl raněný [už po kurské ofenzivě – pozn. aut.]. To jsem dostal sem a do nohy. Tak jsem byl zkrátka podruhé raněný, a tak mě z fronty odvedli a šel jsem zase do polní nemocnice.“
„My jsme se sebrali, bylo nás z vesnice osm kluků, kteří jsme se dohodli, že utečeme za hranice. Sešli jsme se jeden večer, koupili jsme si vodku, abychom se posilnili, a utekli jsme za hranice do Sovětského svazu a tam nás zavřeli. Moji rodiče se po mně hned večer sháněli, i rodiče těch ostatních kluků. Ženské zkrátka chtěly, aby nás vrátili zpátky domů, protože potřebovaly pomoc, tak se sebraly a šly na hranice. Tam je chytli a už je nepustili. Byly souzené s námi. Každý jsme dostali většinou tři roky vězení. My jsme šli do pracovního tábora do lesa a je odvezli někam na východní Sibiř, na nějaká bavlníková pole. Byli jsme zařazeni do jednotlivých brigád, jakmile se zjistilo, že se organizuje československá zahraniční jednotka, tak nás z toho vězení pustili, aniž jsme dokončili trest, a poslali nás do té vojenské jednotky, to bylo koncem roku 1942.“
Četař v. v. Michal Demjan se narodil 19. 11. 1921 v obci Vyšný Verecký na Podkarpatské Rusi. Rodiče se věnovali zemědělství a v tehdy málo rozvinuté části Československa se nemohl Michal Demjan ničím vyučit. Vychodil tak sedm tříd obecné školy a poté začal pracovat v zemědělství. Po obsazení Podkarpatské Rusi Maďarskem v březnu 1939 byl nucen vstoupit do maďarské polovojenské organizace Levente. Nově nastolený režim se mu však nelíbil, a tak s kamarády dne 31. 3. 1940 odešel do Sovětského svazu za lepším životem. Zde se jich však ujala pohraniční stráž, internovala je ve Skolje, následovalo věznění ve Stryji, ve Vinnici, kde byl odsouzen na tři roky za ilegální překročení hranic, v Oděse a v Dněpropetrovsku. Nakonec skončil v sovětském gulagu na Sibiři u města Ivdeľ. Propuštěn byl až v listopadu 1942, kdy se rozhodl vstoupit do tvořících se československých vojenských jednotek. Dne 9. 1. 1943 se dostal do Buzuluku, prodělal však pouze krátký výcvik a byl zařazen jako pomocník lehkého kulometu do 2. roty 1. československého samostatného polního praporu na obranu Sokolova. Na řece Mža byl dne 9. 3. 1943 zraněn střelou do obličeje a utrpěl průstřel pravé ruky. Léčen byl nejprve v polní nemocnici a poté byl transportován do nemocnice v Kupjansku a Mičurinsku. Po vyléčení nastoupil do náhradního sovětského pluku a ani na přímluvu mu nebyl umožněn odjezd k československým jednotkám. Byl tak zařazen do Rudé armády, prodělal ženijní výcvik a v roce 1944 se účastnil kurské ofenzivy jako pomocník těžkého kulometu. Zde byl 24. 12. 1943 také zraněn - střepinou do krku a do levé nohy. Léčen byl v Gorkovské oblasti. Poté se opět dostal do náhradního sovětského pluku, odkud byl odeslán do Rovna. Zde se přihlásil do 1. československého armádního sboru, ovšem vojáci již ve městě nebyli, a tak putoval do náhradního československého pluku v rumunské Sadaguře, kde byl zařazen do minometné roty 1. brigády, se kterou se účastnil karpatsko-dukelské operace. Po ní však onemocněl se žaludkem a opět putoval do nemocnice v Humenném na vyléčení. Poté se dostal do náhradního československého pluku v Popradu a následně byl převelen do strážní roty bránící sanatorium ve Vyšných Hágách proti Hlinkově gardě. Po ukončení válečných operací byl ještě dne 15. 8. 1945 přesunut do Ústí nad Labem, kde hlídal odcházející sudetské Němce. V roce 1945 přijal službu ve strážním oddílu UNRRY, se kterým byl v Německu, Francii i Itálii až do roku 1947, kdy demobilizoval. Poté se přihlásil jako dozorce a působil ve Valticích, na okresním soudu v Mikulově a na Pankráci až do roku 1949, kdy byl z pozice dozorce propuštěn. Našel si práci jako dělník a tiskař v pražské Pergamence, kde setrval až do důchodu v roce 1976. Michal Demjan zemřel 29. května roku 2019.
