The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vasil Derďuk (* 1922  †︎ 2018)

• narozen 6. prosince 1922 v Černé Tise na Podkarpatské Rusi

• v roce 1939 měl konflikt s maďarským důstojníkem a utekl do SSSR

• v SSSR byl vězněn v Novosibirsku, na Kamčatce a v Nové zemi

• prošel boji u Sokolova, Kyjeva, Bílé Cerekve, karpatsko-dukelskou operací, dále boji ve Vyšném Komárniku, Liptovském Mikuláši, Vrútkách

• nejprve byl u rozvědky v 1. rotě a potom u dělostřelectva jako měřič a nabíječ

• po válce pracoval u Českých drah

• zemřel 18. května 2018

Vasil Derďuk se narodil v roce 1922 v Černé Tise na Podkarpatské Rusi.

Odchod do Sovětského svazu a uvěznění

Po mnichovské dohodě a vídeňské arbitráži připadla jižní část Podkarpatské Rusi Maďarskému království. Maďaři začali ihned verbovat místní obyvatele do armády. Vasilu Derďukovi bylo tenkrát sedmnáct let, a tak do vojska nemusel. Musel se ale pravidelně účastnit vojenského cvičení v Jasině. Při něm měl konflikt s maďarským důstojníkem, kterého s kamarádem zbili. Nezbilo mu tak nic jiného, než utéct do SSSR, o kterém měl úplně jiné představy, než ty, co ho v budoucích letech čekaly. Takto na celou událost vzpomíná: „Byli jsme v místnosti a on nám dával všelijaké kázání. Jenomže pršelo, a když přestalo pršet, tak nás vyhnal ven. A teď že se máme plížit. A to nebylo pro mě, protože jsem měl čistý kalhoty a pěknou čistou blůzku. Všechno čistý a teď plížení. A oni nám na to nic nedali. Tak já jsem nešel. Nelehl jsem si. On řekl: ,Lehnout! Plížit se!‘ A já jsem řekl: ,Ne! Vy jste mi nedal uniformu. To oblečení mně dali rodiče a stojí to peníze. Není to zdarma.‘ Říkám: ,Až nám dáte uniformu, tak já budu ležet třeba v hovnech. Mně to nevadí. To je Vaše.‘ A on mně začal nadávat do psů a všelijakých možných nadávek a pak mě uhodil. A to nebylo pro mě. Jak mě uhodil, tak já jsem nemeškal a kopl jsme ho botou do kolena. A on spadnul. A já ho chytil za vlasy. On měl dost vlasů, Maďařisko. Já jsem ho chytil a buchnul jsem s ním na zem a kopal jsem ho. Přišel kamarád a ten mi pomáhal. Tak jsme ho dokopali a utekli jsme domů. Přes noc jsme spali na seně a ráno jsme sehnali nějaký peníze. Koupili jsme chleby. Vzali jsme je a s tím klukem jsme utekli za hranice.“

Hned po přechodu hranic byli zatčeni pohraniční službou a odvezeni do Nadvirny na Ukrajině. Tam získal Vasil Derďuk při výsleších první zkušenosti se sovětskou mocí. „Při výsleších do nás kopali a potom jsme o tom nesměli s nikým mluvit.“ Asi za čtrnáct dní byl odvezen do Starobělska u Charkova, kde proběhl soud. Za pár minut, bez možnosti obhajoby, byl odsouzen na tři roky vězení. „Jak jsem to poznal. Tak jsem si říkal, že už jsem hotový. Už se nikdy nevrátím. Už jsem tady pohřben. Dneska žiju, ale zítra už nemusím.“

V sovětských pracovních táborech (gulag)

S několika stovkami vězňů byl po soudu naložen do dobytčáků a dovezen do velmi vzdáleného tábora (Uchta, Vorkuta). V té době už byla v plném proudu tuhá sibiřská zima. Takže po několikadenní jízdě měl nohy plné omrzlin. Po třech měsících tvrdé práce v dolech s nedostatečným oblečením a s minimem jídla byl převezen do tábora u Novosibirska. „Odtamtud mě odvezli na Novosibirsk. Na Novosibirsku jsem kopal v dolech. Po čtyřech – jen krompáč a lopatu – a to uhlí se nahrabalo na takový uskladnění a potom vyváželo ven. Tam jsem byl asi tak tři měsíce. To jsem nevěděl, kde a jak jsem. To už byla zima. Tam nás hodili na šachtu, a než nás tam dovedli, tak takových pět šest zmrzlo. Já vám řeknu, to zmrznutí není lehká smrt. Najednou se zastavil a spadl a skončil. Tím vysílením a tím vším. On už neměl v těle žádnou krev, jen vodu.“ Po celou dobu věznění byl svědkem, jak stovky vězňů umírají zimou, vysílením a hladem. „Dost se tam umíralo. Oni v létě vždycky vykopali velké jámy a tam se vozili mrtvý. Vždycky je svlékli. A to, co svlékli, jsme potom nosili.“

Všichni také trpěli obrovským nedostatkem jídla. „Jídlo nám dávali takovým způsobem, jak jsme málo vydělali, tak jsem dostal jenom vodu. Jak jsem vydělával víc, to byly na všechno normy. To psal ten brigádník. A podle toho jsem dostával jídlo. Já jsem tam za celou dobu dostal nejvíc... To byla polévka, tři lžíce kaše a taková malá bulka. Chleba nám zezačátku dávali dost. Bylo šedesát gramů. Ale potom tou válkou nám to snížili. Tak bylo jenom čtyřicet. To byl jen takový malý plátek. Já jsem to snědl a byl jsem hladný.“ V táborech také byli odsouzenci za kriminální delikty. Z nich se vytvořily party, které ostatní okrádaly i o to málo jídla, co měli. Vasil Derďuk vzpomíná, že kvůli nim neměl třeba tři dny co jíst, a když se chtěl dovolat spravedlnosti, tak ještě dostal pár kopanců od dozorce. „Dozorci byli jako psi. Byli uděláni z vězňů, co měli velké tresty. Oni už potom nesměli do vnitrozemí. Tak z nich udělali dozorce.“

Z otřesných podmínek uhelných dolů ho vytáhl jeho přítel, polský lékař, který ho zaměstnal jako ošetřovatele. Nebylo to na dlouho, protože vězni byli neustále přehazováni z jednoho tábora do druhého, aby mezi nimi nevzniklo přátelství a myšlenka na útěk a na svobodu. Vasil Derďuk tak byl poslán do tábora na Kamčatce. „Převezli mě z Novosibirska na Kamčatku. A tam jsme kopali zlato. Kopalo se ve skále. A sem tam se našla měď. To nebylo zlato. Oni to dávali očistit. A podle toho nám potom dávali jíst. On měl s sebou váhu, zvážil a napsal: jedna, dva, tři. Za trojku jste dostal nejvíc jídla. Polévku, dvě tři lžíce kaše nebo bob. A nebo takový všelijaký. I s červama. A bulku.“

To už se začalo v Buzuluku formovat československé vojsko a vězni v táborech, kteří měli československé občanství se do něj mohli přihlásit. I Vasil Derďuk této možnosti záchrany využil. Trvalo však ještě pár týdnů, než se v Buzuluku objevil. Nejprve byl převezen do tábora na souostroví Nová země, kde pracoval na výstavbě úzkokolejné tratě pro uhelné doly. Většina lidí, co v táborech poznal, už dávno nežili a ani on už nevypadal nejlépe. „Já jsem byl kost a kůže. To byly jen chodící kosti s kůží… Co jsem pozoroval, tak všichni umřeli. Z deseti zůstal jeden nebo dva.“

V československém vojsku

V roce 1943 se Vasil Derďuk dostal do Buzuluku a byl přidělen do 1. roty s velitelem Otakarem Jarošem. Stále byl velmi zesláblý a na váze přibýval jen velmi pozvolna. Kvůli tomu byl přidělen k rozvědce. Ani ne za čtrnáct dní byl u Sokolova nasazen na zničení německé pozorovatelny. Takto na to vzpomíná: „A za domkem byla stodola. A v té stodole měli pozorovatelnu Němci. Byl tam se mnou Ivan Danč. A já mu říkám: ,Ivane, já vylezu na tu šupňu a ze šupni na půdu a po půdě přeběhnu a dostanu se ven a hodím tam granáty. A ty to obejdeš.‘ Z druhé strany byl vchod do baráku a v něm byli ti důstojníci. A říkám: ,Hodíš granáty, jeden, druhej a tak je dostaneme.‘ Já najednou vylezl na půdu a slyším automat. Říkám: ,To není dobrý.‘ Oni ho zmerčili a teď po něm střílejí. Teď ho zabili samozřejmě. A já jsem ještě poutíkal a hodil jsem jeden granát, druhej granát na tu pozorovatelnu a skočil jsem. Jenže jak jsem skočil, tak tam byla bedna od dalekohledu a já jsem si zlomil nárt. Nohu.“ Rychle odkulhal k potoku, kde se schoval. Z pozorovatelny ale vyšel Němec, který na něj začal střílet. „Cítil jsem, jak ty kulky lítají vedle mě.“ Chvíli počkal a potom se pomalu plížil k Sokolovu. Asi po dvaceti metrech na něj německý voják opět spustil palbu. Celá scéna se několikrát opakovala, než se mu konečně podařilo odplazit se do bezpečí. Tam ho našli sanitáři a byl poslán do nemocnice v Novochopersku.

Po uzdravení byl přeřazen k dělostřelcům jako mířič. S dělostřelectvem nastoupil na vlakový přesun ke Kyjevu. U města Priluky stál vlak na nádraží. Najednou se nad vlakem objevily německé bombardéry. Vasil Derďuk měl v tento osudový okamžik stráž. „Já jsem s jedním vojákem držel stráž. On chodil po jedné straně ešalonu a já po druhé. Už nevím, jak se jmenoval. Ale zabilo ho to tam. Já jsem mu říkal, že kdyby náhodou přiletěli, tak se má schovat pod vagon. To byly čtyřosový vagony. On to neudělal. A najednou přiletělo letadlo. Jak letělo, tak jsem ho zpozoroval. Tak jsem se honem schoval. Představte si: šest metrů vedle mě spadla bomba. To byly nějaký malý bomby. Tak on nám tam rozbil baterii. Tím pádem, jak ji rozbil, tak já jsem se dostal do houfnic, do jiné baterie.“ Při tomto jediném bombardování padlo 54 vojáků. Skoro tolik, jako zemřelo v boji o Sokolovo. Vasil Derďuk při výbuchu přišel o sluch a trvalo hodně dlouho, než začal opět slyšet.

Další boje ho čekaly u Kyjeva. „Tam jsem byl tenkrát nabíječ. Nabíjel jsem tak, že ta hlaveň byla úplně červená. Já jsem myslel, že se ta hlaveň rozpadne.“ Zúčastnil se také bojů u Bílé Cerekve. Nejprve tam přešli zamrzlou řeku, ale poté, co si začali budovat palebné postavení, tak na ně zaútočil nepřítel a jeho palba rozbila led a tím i jedinou ústupovou cestu. Dostali se tak do obklíčení. Ze svízelné situace je nakonec zachránila pěchota.

Cesta potom vedla přes Volyň, Bukovinu a na karpatsko-dukelskou operaci. Vasil Derďuk tam byl nejprve nasazen do bojů u vesnice Machnówka. Jednotky se tam dostaly do německé pasti. Všude byl jen zmatek a panika. „Tam nás málem všechny pohřbili.“ Boje pak pokračovaly u města Dukly. Bojovalo se o každý kopec, a než se vojáci probili, tak to stálo mnoho lidských životů. „Tam padlo hodně lidí zbytečně. Vojáci tam umírali vleže. My jsme od nich byli asi čtyři kilometry a slyšeli jsme, jak křičí ranění.“ Vasil Derďuk také vzpomíná, že už ani nedokázal vnímat smrt. Každý den viděl umírat tolik přátel, že si jejich utrpení nemohl ani připustit. „Víte, člověk už je z toho takový jiný, zatrpklý. Už jenom přemýšlí, jak je možné, že jde člověk proti člověku a navzájem se zabíjí. Není možný, aby se takové věci stávaly. A stalo se!“

Další boje už prožil Vasil Derďuk na Slovensku. Na přijetí Slováků nevzpomíná příliš dobře. Spíše před nimi zavírali dveře. Boji tam prošel ve Vyšném Komárniku, ve Vrútkách, v Rožumberoku a v Liptovském Mikuláši, kde, jak později zjistil, nebojoval proti Němcům, ale proti slovenským gardistům. „V Liptovském Mikuláši, tam byl taky špatný boj. Byli tam gardisté na střechách domů a měli kulomety. Zdrželi nás tam skoro tři měsíce. Ne a ne je protrhnout. A najednou se dostali automatčíci a některé Slováky-gardisty postříleli a někteří utekli. Jenom kulomety nechali na půdách. Zajímavý je, že my jsme nemohli prorazit. Oni nás zdrželi takovým způsobem, že jsme zjistili, že Němci jsou už dvacet kilometrů od nás. A my jsme nemohli prorazit, protože to Slováci-gardisté udržovali tu frontu.“

Po válce

Konce války se dočkal ve Svitavách. Při cestě do Prahy byl jejich vlak zastaven v Pardubicích kvůli příjezdu prezidenta Edvarda Beneše. „Já jsem postavil baterii do zástupu a on přišel a každému zvlášť děkoval.“ Potom ho ještě čekalo slavnostní defilé v Praze a přemístění do Žatce, kde čtrnáct dní velel německému táboru. Krátce byl také velitelem stráže v Podbořanech.

V roce 1946 se Vasil Derďuk přihlásil na vojenskou akademii v Liberci. Doba se ale začala pomalu měnit, a tak byl tlačen do vstupu do KSČ. To po svých zážitcích ze Sovětského svazu rozhodně nemínil akceptovat, a raději proto z vojska odešel.

V civilním životě pracoval u Českých drah. Nejprve v Žatci a potom v Šumperku, kde žije i dnes. Na Podkarpatskou Rus se ještě několikrát vrátil, ale žít už tam nechtěl, protože věděl, jaké poměry tam vládnou. Ještě dnes se diví, jak se mu vlastně podařilo přežít druhou světovou válku a pobyt v sovětských lágrech. „Člověk takovou všelijakou bídu a utrpení prodělal. Já ještě dneska kolikrát přemýšlím, jak jsem to všechno mohl vydržet.“