The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Divoká (* 1934)

• narozena 2. května 1934 v Hranicích u Nových Hradů

• rodným jménem Tikalská

• vyrůstala na rodinném statku

• obec Hranice připadla po podpisu mnichovské dohody k nacistickému Německu

• absolvovala osmiletou jednotřídní školu v Hranicích

• v roce 1954 se provdala za Karla Divokého

• rodiny Tikalských i Divokých se neúspěšně bránily kolektivizaci

• manžel Karel roku 1958 odsouzen k podmíněnému trestu a zbaven majetku

• rodina vychovala čtyři děti

• pamětnice pracovala jako dojička v kravíně

• v roce 2020 žila Helena Divoká ve svém rodném domě v Hranicích

Helena Divoká, rodným jménem Tikalská, přišla na svět 2. května 1934 v Hranicích (Julienhain) u Nových Hradů. Otec Václav Tikalský pocházel z osmi dětí, dospělosti se dožilo šest z nich. Matka Marie, rozená Beníšková, se narodila v nedalekém Krabonoši. V osmi letech jí zemřela matka a od čtrnácti let se musela sama uživit. Pracovala ve sklárnách a sloužila u sedláků či v bohatších rodinách. Během práce v Hranicích se v místním ochotnickém spolku seznámila s Václavem. Vzali se a po svatbě zde provozovali menší hospodářství zděděné po Václavových rodičích. Celkem vlastnili dvanáct hektarů půdy, z toho nesly úrodu pouze tři hektary polí. Zbytek tvořily podmáčené louky, les a blata s rašelinou, ze které sušením vyráběli topivo, takzvanou borku. Pamětnice vyrůstala s o dva roky mladší sestrou Marií.

Osada Hranice leží poblíž Českých Velenic, zhruba pět kilometrů od česko-rakouských hranic. Dnes je správně spojena se sousední obcí Trpnouze (Tannenbruck). Před druhou světovou válkou žila v této oblasti početná skupina německy hovořících obyvatel. Trpnouze se nacházejí na území Virtorazska a společně s dalšími dvanácti obcemi z okolí připadala tato ves po staletí do Horních Rakous. Pod českou správou se ocitla až v polovině roku 1920, kdy vešla v platnost mírová smlouva ze Saint-Germain, jež ukončila první světovou válku a právně zakotvila rozpuštění rakouské části dřívějšího Rakouska-Uherska.

Hitler v armádě Čechy nechce

Zábor pohraničí nacistickým Německem a jeho připojení k územím říše v září 1938 zažila pamětnice jako čtyřleté dítě. Obcí nejprve projížděli vojáci na motorkách se sajdkárou, za nimi následovaly nákladní vozy, na jejichž korbě seděli na lavičkách muži v uniformě. Německy mluvící obyvatelstvo z Trpnouze se k říšským vojákům nijak nehlásilo a ti se ubytovali v Hranicích. U Tikalských ve stodole přespávala několik dní zhruba dvacítka příslušníků wehrmachtu. Chovali se slušně, většina z nich byli Rakušané, mnohdy otcové od rodin, a nijak neprojevovali nadšení pro válku.

Obyvatelstvo Sudet, jak se české území postoupené mnichovskou dohodou hitlerovskému Německu nazývalo, muselo u úřadů nahlásit svou národnost. Řada rodin z okolí se tehdy zapsala k německé národnosti. Stali se z nich tak plnohodnotní občané říše a oproti Čechům získali výhody například v podobě hodnotnějších potravinových lístků. Zároveň však měli k říši i povinnosti. Bojeschopní Němci museli k odvodu a postupně rukovali na frontu. Horlivý nacista Josef Deutsch vykonávající funkci starosty chtěl zajistit co nejvíce vojáků a k odvodu pozval i české obyvatelstvo včetně Václava Tikalského. Tehdy se vymluvili na slova samotného Hitlera, který snad v jednom z projevů řekl, že v armádě Čechy nechce. Po neúspěšném odvodu povolali mladé Čechy k nuceným pracím v říši. Většina zdejších chlapců byla nasazena ve Vídni a všichni se po válce šťastně vrátili domů.

Za války měli sedláci předepsané dodávky svých produktů. Množství chovaného zvířectva se evidovalo a do vsí docházeli kontroloři. Ve vesnici se o chystaných kontrolách vědělo vždy předem. Při vyprávění Helena vzpomínala, jak narychlo schovávali slepice či v noci prováděli navíc dojení, aby krávy ráno pod dohledem úředníka nadojily méně.

Helenini rodiče německou nadvládu neschvalovali a otec se svými názory nikdy netajil. Stal se tak trnem v oku místním nacistům, kteří převzali vedení samosprávy. Na udání ho dokonce jednou zatkli četníci. Jeden ze sloužících na stanici v Suchdole nad Lužnicí naštěstí rodinu znal a Václava propustili domů.

V šesti letech nastoupila pamětnice do první třídy. Českou školu, fungující zde od dob první republiky, Němci zrušili a do obce přišel nový, německy mluvící učitel. Žáci z prvního až osmého ročníku se učili v jedné třídě. Pamětnice znala z domova pouze češtinu a první dny ve škole ničemu nerozuměla. Z důvodu povinnosti rukovat na vojnu se kantoři často střídali. Na počátku roku 1945 v budově školy ubytovali uprchlíky z bombardované Vídně a děti do konce války neměly vyučování.

Na jaře 1945 se přiblížila fronta a Spojenci bombardovali i jižní Čechy. Helena si dobře vybavovala březnový nálet na nedaleké Velenice (Gmünd). Jakmile zaslechli detonace dopadajících pum, vyběhli Tikalští z chalupy a akci sledovali od vrat. Václav navštívil město následující den po náletu. Doma pak popisoval zničené budovy a řadu obětí, jejichž ostatky viděl. Zakrátko zažila pamětnice další bombardování. Nízko nad vesnicí tehdy přelétával pilot vyhledávající cíl, takzvaný hloubkař. Helena s matkou a sestrou se utíkaly schovat do lesa. Letadlo shodilo do okolí několik min, ale nikoho naštěstí nezasáhlo.

Těsně před příchodem osvoboditelské Rudé armády prchaly z vnitrozemí skupiny vojáků wehrmachtu. Snažili se rychle dostat na území ovládané Američany. Utekly i některé místní nacistické rodiny. Krátce nato dorazili Sověti. „Prvního Rusa, kterého jsme viděli, tak to bylo 10. května. Přijel na kole, no to víte, že to kolo někde ukradl. Mého tátu nejvíc zajímalo, jak tam fungují kolchozy. Protože ten měl takové tušení, že to k nám dospěje zrovna tak. Nakonec z toho byla JZD (jednotná zemědělská družstva). U nás JZD nebylo, u nás byly statky,“ popsala Helena první setkání s vojáky přinášejícími mír. Zůstali ve vesnici několik dní. Tikalští je opět ubytovali ve stodole, a jednoho důstojníka nechali dokonce přespat v jejich posteli. Během pobytu Sovětů nevznikly žádné problémy.

Jako dítě měla z Němců strach

Podle Helenina vyprávění nedošlo v oblasti k divokému vyhánění německého obyvatelstva. Přesvědčení nacisté odešli ještě před koncem války z obce sami a řízený odsun proběhl až v roce 1946. V té době se stal otec pamětnice předsedou národního výboru. Z vesnice podle ní musely odejít čistě německé rodiny, smíšená manželství měla možnost zůstat. Vysídlené domy zabrali většinou místní obyvatelé. Helena se s nikým z odsunutých rodin neznala. Skutečnost, že Němci museli opustit své domovy, jí připadala spravedlivá. Jako dítě mívala z Němců strach. Během natáčení připustila, že i po více než sedmdesáti letech neměla tento národ ráda.

Bílý lístek

Při násilném převzetí moci komunisty v únoru 1948 se podle Heleniných vzpomínek snažili někteří prospěcháři převzít vedení obce. Podle vyprávění jim otec pamětnice tehdy v jejich úsilí zabránil. V té době byl Václav patrně ještě členem komunistické strany. Kdy a za jakých okolností ke komunistům vstoupil, si Helena již nepamatovala. Po převzetí moci začali komunisté prosazovat kolektivizaci zemědělství. Soukromě hospodařícím sedlákům předepisovali vysoké povinné dodávky, za které vypláceli nízké odměny. Farmáře objížděl funkcionář okresního výboru a nutil je k založení jednotného zemědělského družstva. Tehdy Václav ze strany odešel. Voleb v květnu 1948 se pamětnice vzhledem ke svému nízkému věku ještě nemohla zúčastnit. „Vím, že byly dvoje volební lístky. Jedno jako kandidátka a jedno prázdný lístek. Samozřejmě že táta tu kandidátku volit nechtěl, a tak tam asi dali prázdné lístky. A dodatečně se zjistilo, že na nich byla vymáčknutá čísla. Aby věděli, kdo tam ten bílý lístek dal. Ten bílý lístek by měl být založený v obecní kronice.“

Po ukončení základní školy pomáhala pamětnice rodičům v hospodaření. V roce 1954 se provdala za Karla Divokého. Krátce po svatbě se novomanželům narodila dcera Marie a o rok později přibyla druhorozená Helena. Manželé však stále bydleli odděleně. Karel pocházel z nedalekých Hrdlořez, kde se stárnoucími rodiči hospodařil na patnáctihektarovém rodovém gruntu. Jako majitel statku musel odolávat kolektivizačním tlakům. Plnil veškeré dodávky a trvale odmítal vstoupit do JZD. Nakonec ho v roce 1958 obvinili z krádeže. Rodina Divokých na svých pozemcích zasela jetel, než ho však mohla sklidit, družstvo ji donutilo ke směně pozemků. Hospodáři si i přesto svůj jetel sklidili. Karel odešel od soudu s podmínečným trestem a jeho majetek propadl státu. Pouze rodiče směli zůstat bydlet ve výminku. Ztrátu statku nesli velmi těžce. Karel se přestěhoval k Tikalským a našel si práci na nedaleké pile. Do rodiny přibyl syn Petr.

V Hranicích družstvo nikdy nevzniklo

Vytvořit v Hranicích družstvo se bolševikům nakonec nepodařilo. Naprostá většina místních obyvatel vlastnila jen malé hospodářství a většina mužů chodila současně do zaměstnání. Tikalští hospodařili až do roku 1961, kdy museli pozemky a zvířectvo předat státním statkům. Po ukradení pozemků se vedení statků snažilo vytvořit rozlehlé lány. Tikalští sledovali, jak jsou káceny vzrostlé stromy v krajině. Kromě mezí rozorali nezkušení státní hospodáři i podmáčené louky. Výsledkem jejich neumělé snahy byly nízké výnosy. Rodiče pamětnice si naštěstí směli ponechat záhumenek – malé políčko za zahradou – kde si pěstovali brambory a další plodiny pro svou potřebu. Z nízkého důchodu přiděleného státem by jinak živořili.

Po mateřské nastoupila Helena na místo dojičky a pracovala v různých kravínech v okolí. V roce 1968 se jí narodila nejmladší dcera Anna. Pamětnice docházela do zaměstnání i po odchodu do důchodu v roce 1988, vypomáhala v kravíně a později v zahradnictví.

Helenu rodiče nábožensky vychovávali a i ona vedla své děti k víře. Nejstarší dcera Marie měla dobré studijní výsledky a po maturitě na střední zahradnické škole se hlásila na fakultu do Brna. Ačkoliv zdárně složila přijímací zkoušky, na vysokou školu ji nepřijali. Kvůli křesťanskému přesvědčení a selskému původu jí funkcionáři národního výboru v místě bydliště napsali špatný posudek. Později ji přijali ke studiu na zemědělskou fakultu v Českých Budějovicích. Tehdy ze svého zaměstnání získala lepší posudek.

Rybník obstoupený vojáky

Na počátku padesátých let 20. století vyrostl na česko-rakouských hranicích plot s ostnatým drátem a podél hranice vzniklo zakázané pásmo. Bydliště Divokých naštěstí leželo mimo tuto oblast a šlo k nim dojet bez potřebného povolení. Železnou oponu a nemožnost cestovat do Rakouska brala Helena jako fakt. V rozhovoru zmiňovala i výlov rybníka, který ležel v hraničním pásmu za plotem s ostnatými dráty. „Když se ten rybník lovil, tak to bylo obstoupené vojáky. Otevřeli vrata, pustili tam rybáře, a to bylo obstoupené vojáky. Byli na metr od sebe, dokola toho rybníka. Aby náhodou někdo neodešel do Rakous,“ popisovala.

Ačkoliv pamětnici cestování za uzavřené hranice v každodenním životě nijak nechybělo, železná opona jí vadila. Matka Marie navštívila za první republiky rakouské poutní místo Mariazell a o svém výletu často vypravovala. Otec Václav si k stáru často posteskl, jak rád by tuto mariánskou svatyni navštívil. Otevření hranic se, bohužel, nedožil a s Helenou se do Mariazellu nepodíval.

Můj život se zlepšil, i mým dětem

Pád totalitního režimu v listopadu 1989 sledovali s manželem v televizi. Helena změnu radostně vítala. „Mně se život po osmdesátém devátém roce zlepšil a řekla bych, že i mým dětem,“ sdělila nám pamětnice při nahrávání rozhovoru. Současně se svěřila, že počáteční nadšení z ní již vyprchalo. V poslední době měla dojem, že všichni, kdo za něco stáli, z politiky odešli. V devadesátých letech 20. století její rodina restituovala zpět majetky rodiny Tikalských i Divokých. Od státu získali rovněž náhradu za živý inventář. Nikdo z Heleniných potomků se však již nepustil do hospodaření.

V roce 2020 žila Helena Divoká ve svém rodném domě v Hranicích. Ve svém poselství budoucím generacím vyslovila přání, aby lidé nebyli chamtiví na peníze a raději se obrátili k Bohu.