The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Jaroslav Dobiáš (* 1949)

• narozen 31. října 1949 v Třebíči

• vystudoval dějepis a češtinu na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně

• ve 2. polovině 70. let vyučoval na Střední ekonomické škole v Třebíči

• v roce 1977 vstoupil do KSČ

• v roce 1982 obhájil doktorát (PhDr.) v oboru učitelství dějepisu

• od roku 1982 byl náměstkem a od roku 1983 zástupcem ředitele brněnského studia Československé televize

• po 17. 11. 1989 zastával krátce funkci ředitele brněnského studia Československé televize

• od 90. let podnikal v oboru mediálního poradenství

• autor televizních scénářů, divadelní hry a knihy povídek

Jaroslav Dobiáš vyrůstal v rodině předválečného starosty a bývalého majitele koloniálu a hostince v Přibyslavicích na Třebíčsku. Jako dítě doma vyslechl spoustu politických debat nesoucích se v nostalgickém duchu vzpomínek na zlaté časy první republiky, které vedl dědeček se svými přáteli a které formovaly jeho vztah k socialistickému režimu. Nepříznivý kádrový posudek mu sice nezabránil vystudovat vysokou školu, ale bylo jasné, že žádnou díru do světa s ním neudělá. Ctižádostivý mladý muž však nechtěl zůstat provinčním nýmandem. V roce 1977 uzavřel pakt s ďáblem a vstoupil do komunistické strany. A protože byl navíc mimořádně schopný a pracovitý, nabrala jeho kariéra strmý vzestup. Již v roce 1982 se stal náměstkem a v roce 1983 zástupcem ředitele brněnského studia Československé televize. Jezdil pravidelně na služební cesty do Vídně, o které se většině našinců mohlo v té době jen zdát. V roce 1989 se stal jedním z kandidátů na funkci ústředního ředitele Československé televize. Jenže přišel 17. listopad a jeho kariéra, kvůli které léta balancoval na hraně svědomí, se během pár měsíců zhroutila.

Prarodiče milovali Rakousko-Uhersko i Československo

Jaroslav Dobiáš se narodil 31. října 1949 v Třebíči. Maminka Drahomíra, rozená Komárková, poznala svého manžela
Vladimíra Dobiáše v jeho rodném Rožnově pod Radhoštěm, kde byla za války totálně nasazená. V roce 1945 se jim ještě v Rožnově narodil syn Vladimír a o čtyři roky později už v Třebíči mladší Jaroslav. Když bylo jejich manželství v roce 1958 rozvedeno, již několik let spolu nežili, a Jaroslav tak na svého otce nemá žádné vzpomínky. Tatínek začal v 50. letech pracovat v příbramských uranových dolech, založil zde novou rodinu a se svými dvěma syny a první manželkou přerušil veškeré styky. Ti našli útočiště u maminčiných rodičů v Přibyslavicích nedaleko Třebíče.

Hlavou rodiny byl dědeček Jaroslav Komárek, vzdělaná a charismatická osobnost, dlouholetý bývalý starosta Přibyslavic a předválečný majitel koloniálu a hostince, který jako správný vlastenec pojmenoval U Českého lva. Dědeček se stal starostou už za Rakouska-Uherska, a když se vrátil z východní fronty první světové války, kam narukoval hned v roce 1914, ve starostenské funkci pokračoval. Babička Marie byla za svobodna na zkušené ve Vídni a pracovala také v Dolních Rakousích na zámku v Kattau. „U nás se o Rakousku-Uhersku hodně mluvilo, protože babička na něj měla krásné vzpomínky,“ vypráví Jaroslav Dobiáš. Před první světovou válkou stavěl v sousedních Okříškách rychlík Praha–Vídeň a děda s babičkou jezdili často do Vídně na nákupy nebo do divadla. Měli to do Vídně blíž než do Prahy. Přesto byli prarodiče nadšení, když vznikla Československá republika. „Vyznávali to, co v té době bylo obvyklé – české země pro ně byla vlast a Rakousko-Uhersko širší vlast,“ vysvětluje Jaroslav Dobiáš.

Jak dědeček překazil dělníkům stávku

Malý Jaroslav všechny tyhle láskyplné vzpomínky vstřebával a Vídeň byla dlouhá léta městem jeho nedostižných snů. „Mám kladný vztah i k císaři pánu, protože za Františka Josefa Češi dospěli v moderní národ. Proto první republika po roce 1918 patřila k nejvyspělejším a nejdemokratičtějším státům v Evropě,“ říká Jaroslav Dobiáš. Dědeček byl úspěšný starosta. Nechal do vsi zavést elektřinu, vodovod a postavit nový most přes řeku Jihlavu. V roce 1928 se mu podařilo vybudovat v Přibyslavicích velkou obecní školu navzdory odporu místních šetrných sedláků, kteří takovou investici považovali za zbytečný přepych. Dědeček působil v Přibyslavicích také jako lidový advokát – sepisoval sousedům stížnosti a radil jim v právních sporech.

V roce 1930 vypukla v Přibyslavicích v souvislosti s hospodářskou krizí stávka. Místní papírna stála na pokraji bankrotu a majitel byl nucen snižovat dělníkům mzdu, aby ji udržel v provozu. Komunisté vycítili příležitost a za podpory pražského vedení strany zahájili stávku. „Dostalo se to do patové situace, protože továrník ustoupit nechtěl, dělníci zpočátku také ne, zvláště když měli oporu v komunistické straně z Prahy,“ vypravuje Jaroslav Dobiáš. „Ani místní farář, ani četníci, ani odbory s tím nic nesvedli. Děda se do toho vložil, protože měl u lidí velkou autoritu. Měl dobré vyjednávací schopnosti a stávku dovedl ke kompromisu mezi majitelem, dělníky, odborovým hnutím a stávka skončila… V té době se mu to přičítalo jako úspěch, ale pochopitelně po roce 1948 to bylo považováno za strašlivý zločin, že komunistům takzvaně překazil stávku.“

Kdo chtěl, měl již ve 40. letech o komunismu informací dost

Maminka pracovala v Přibyslavicích jako účetní v již zmíněné papírně. Doma měli menší hospodářství – zahradu, kus pole a domácí zvířectvo, o které se Jaroslav pomáhal starat. Tísnivá 50. léta k němu doléhala jen vzdáleně. Odpor celé rodiny k režimu ale úplně přehlédnout nešlo. Doma u Komárků se pravidelně na partičku karet scházeli dědečkovi kamarádi, které potkal stejný osud. Nadávali na komunisty a vzpomínali na staré dobré časy první republiky. „Já jako malý kluk jsem vyslechl spoustu protistátních řečí, o kterých jsem ale ve škole pochopitelně nesměl mluvit,“ vzpomíná Jaroslav Dobiáš.

Děda prokoukl pravou povahu nového režimu hned na začátku a nemyslel si o něm nic dobrého. Ve 40. letech ještě neexistovalo podle pamětníka žádné informační embargo: „Kdo chtěl, měl možnost se dozvědět.“ Jeho vnukům, kteří měli už tak pošramocenou pověst jako děti rozvedených rodičů, dědův nepřátelský postoj k lidově-demokratickému zřízení plusové body nepřidával. Přitěžovalo jim také jeho dřívější starostování a podnikání. Nevhodný třídní původ a ideologické postoje se negativně promítaly do kádrových posudků celé rodiny. Děda měl doma, snad jako jediný v obci, psací stroj, a kdykoliv se v okolí objevil nějaký politický leták, byli policisté okamžitě u nich a kontrolovali, jestli nebyl napsán na dědečkově stroji. „Ale to byla jenom záminka, aby nám znepříjemnili život,“ říká Jaroslav Dobiáš.  

Ministroval, ale v Boha nevěřil, do Pionýra chodil, ale socialismus rád neměl

Přibyslavice bývaly významným mariánským poutním místem a podle vzpomínek Jaroslava Dobiáše se zde ještě v 50. letech často konaly velké poutě, na které přicházely stovky poutníků. „V 50. letech byly kostely narvaný… Komunisti neměli odvahu a kapacitu to zrušit… Na venkově byla už tak velká nespokojenost, když se združstevňovalo.“ Teprve začátkem 60. let stát poutě v Přibyslavicích zredukoval na pouhé dvě ročně. Navzdory tomu, že Jaroslavova rodina nevěřila ani v Boha, ani v socialismus, účastnil se obojího: „V 50. letech jsem byl přijat do Pionýra, ale vedle toho jsem ministroval v kostele... Na té vsi to patřilo k bontonu.“ Asi do 10 let chodil i do katechismu. „Pak k nám přišel pan učitel a mamince řekl, ať mě už v 5. třídě do toho náboženství nedává, protože jsem nadaný a nedostal bych se na střední školu.“

Po roce 1956 a odsouzení Stalinova kultu osobnosti byly do papírny v Přibyslavicích sváženy ze Sovětského svazu tisíce vyřazených knih určených k recyklaci, tehdy se říkalo „do šmelcu“. Z té doby má Jaroslav doma dodnes schovaný krásně ilustrovaný ruský slabikář s velkým portrétem Stalina. Ve šmelcu zde skončily ale i mnohé knihy vydané za první republiky, například skautské. Do vyučování na základní škole se nicméně politika podle vzpomínek pamětníka příliš neprolínala. Vysvětluje si to tak, že ho učili ještě prvorepublikoví kantoři. Pět let chodil do národní školy v Přibyslavicích a od 6. třídy navštěvoval základní školu v Okříškách. Poté následovalo gymnázium v Třebíči.

Dubček svým chováním po roce 1968 mládež zklamal

Na gymnáziu si pamětník vychutnával sladký studentský život. Od spolužáků dostal pro svou sečtělost přezdívku „Profa“, tedy profesor. Zároveň ale vedl bohémský život a nevyhnuly se mu ani kázeňské problémy. Svobodná atmosféra „zlatých šedesátek“ byla v Třebíči cítit ve všech oblastech společenského života. „To bylo obrovské kulturní vzepětí. To už se u nás nikdy nezopakovalo,“ říká Jaroslav Dobiáš, který v té době objevoval knihy Kafky, Pasternaka, Solženicyna a byl pravidelným čtenářem časopisů Plamen a Host do domu.

Gymnázium ukončil maturitou v červnu 1968 a za tři měsíce nato skončila i uvolněná šedesátá léta. Jeho vzpomínky na 21. srpen se příliš neliší od vyprávění jiných pamětníků – tanky, petice, hesla psaná vápnem na plotech. Mladé lidi velmi rozčarovalo následné chování politiků pražského jara, například Dubčeka nebo Císaře. Zůstávali podle nich příliš dlouho ve svých funkcích, i když bylo už dávno jasné, že vývoj v zemi se ubírá špatným směrem. Dubček se ještě propůjčil k podepsání obuškového zákona a nepohrdl postem velvyslance v Turecku. „Pro nás to bylo hrozný zklamání. Nejenom že neudělali to, co Kriegel, to jsme jim v tom mládí ani tak nezazlívali. Ale to, že se toho tak dlouho drželi, když viděli, že to je pryč… Že s tím nepráskli, že nešli od toho!“ kroutí ještě dnes zklamaně hlavou Jaroslav Dobiáš.

V srpnu 1969 šli Češi do Čechů

Další propad nadějí přišel o rok později, při potlačování demonstrací k prvnímu výročí okupace v srpnu roku 1969. „Byla to hrozná rána. To pro nás bylo snad ještě horší než ten osmašedesátý…To už nedělali vojáci Varšavské smlouvy. Tady šli Češi do Čechů,“ říká Jaroslav Dobiáš. Z jeho života začali mizet kamarádi, lásky, vyučující. Jeho tehdejší přítelkyně se rozhodla v roce 1969 emigrovat. Hranice již byly zavřené, ale jí se ještě podařilo získat povolení k výjezdu. Když ji Jaroslav vyprovázel na vlak, byli oba přesvědčeni, že se už nikdy neuvidí. „Říkala: ‚Nezůstávej tady, ty pásy tanků na ulicích utichnou a půjde to tady zase zpátky,‘“ vybavuje si Jaroslav Dobiáš. Skutečně se už nikdy neviděli – ona se usadila ve Francii a po roce 1989 se již do vlasti nevrátila.

Nástup normalizace zažíval pamětník v Brně, kde studoval dějepis a češtinu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně. Mnozí vyučující v té době neprošli prověrkami. „Buďto museli úplně odejít, nebo nesměli učit a zůstávali jako knihovníci nebo na pomocných pozicích jako konzultanti,“ vzpomíná Jaroslav Dobiáš. Děsivě na něj působilo vyřazování knih zakázaných autorů. Stačilo, když k některé z nich napsal předmluvu například literární historik Eduard Goldstücker, a tisíce svazků se muselo stáhnout z veřejných knihoven.

Zakázaní kantoři vyučovali dál v hospodě

Jedním z výborných vyučujících na fakultě, kterému byla z politických důvodů znemožněna pedagogická činnost, byl tehdejší docent Josef Válka. Těsně před obhájením profesury musel přestat učit a byl přeřazen na pozici vědeckého pracovníka. „To byl člověk, který mě v životě nejvíc ovlivnil,“ vzpomíná Jaroslav Dobiáš na svého učitele, se kterým zůstali přáteli až do jeho smrti. Studenti se s těmito vyloučenými učiteli přesto dál scházeli po vyučování. „Tam byly dvě legendární hospody – hospoda U Čápa a Akademická kavárna. Tam jsme jako študáci chodili a tam chodili i ti vyhození kantoři, kteří nesměli přednášet… Tam vlastně pokračovaly přednášky... Takže v tomhle my jsme krácení nebyli a i ta filozofická fakulta si pořád držela skvělou úroveň,“ vzpomíná Jaroslav Dobiáš.

Někteří studenti dostávali už na škole lukrativní nabídky zaměstnání od státu, který hledal nové normalizační kádry. Také jemu bylo nabídnuto takové místo a slíbena rychlá kariéra. Jaroslav Dobiáš tehdy odmítl a místo toho nastoupil v roce 1975 jako učitel češtiny, dějepisu a občanské nauky na Střední ekonomickou školu v Třebíči. „To bylo nádherné pracoviště,“ říká zasněně při vzpomínce na téměř výhradně dívčí školu. Žádné velké kompromisy při výuce dělat nemusel. „To bylo vždycky o statečnosti toho člověka… V literatuře a dějepisu jsem si dovolil hodně věcí,“ říká pamětník. Žádný student ani kolega ho nikdy neudal. „I kdyby to práskl, tak bych měl nějaké problémy, ale rozhodně bych nešel do kriminálu, asi by mě ani nevyhodili,“ říká Jaroslav Dobiáš a dodává: „Samozřejmě jsem patřil k těm dějepisářům, kteří končili rokem 1945.“ Interpretaci poválečného vývoje se tak vždy vyhnul.

Znal jsem ve straně spoustu vzdělaných a slušných lidí

Koncem 70. let učinil Jaroslav Dobiáš velmi důležité a kontroverzní rozhodnutí. Navzdory všem svým zkušenostem a vnitřnímu přesvědčení vstoupil v roce 1977 do komunistické strany. Chtěl tak smazat hendikep v podobě nepříznivých kádrových posudků. „Kolega mi poradil, že když vstoupím do KSČ, tak budu mít pokoj,“ vysvětluje Jaroslav Dobiáš a zároveň otevřeně přiznává, že významnou motivací pro vstup do KSČ byly kromě jeho levicového smýšlení i profesní ambice. „Bylo mi kolem třicítky, člověk chce udělat nějakou kariéru. Nechtěl jsem být šedou myší, chtěl jsem v životě něčeho dosáhnout.“ V žádném případě se nevymlouvá na takzvanou mladickou nerozvážnost: „Všichni jsme v těch sedmdesátých letech, když jsme do té partaje vstupovali, všichni jsme věděli, do čeho jdeme!“ zdůrazňuje. Je přesvědčený, že jako bezpartijní by šanci na úspěšnou kariéru neměl. „Kdybych nebyl ve straně, rozhodně bych se nedostal do vedoucích pozicí.“

Dostat se do strany nebylo ovšem tak jednoduché. Na první pokus se do ní kvůli špatnému posudku nedostal a uspěl teprve napodruhé: „Já jsem se dostal do partaje až na druhý pokus, z protekce.“ Podle Jaroslav Dobiáše bylo složení komunistické strany různorodé. Žádná velká strana není jednolitá, ani ta totalitní, vždy se v ní najdou různé názorové proudy. A ne vše, co se tehdy dělo, lze dnes paušálně odmítat. Zatímco v 50. letech byli na řídicí místa často dosazováni komunisté bez vzdělání a schopností, v 80. letech docházelo ke generační výměně. Strana chápala, že musí mít ve vedení podniků a institucí kompetentní lidi, a sama stranická knížka již k úspěchu nestačila. „Na to se nedá dívat dnešníma očima. Znal jsem ve straně spoustu vzdělaných a slušných lidí… Nic není v životě černobílé,“ říká Jaroslav Dobiáš.

Nevím, jak bych se zachoval, protože vím, jaké měli metody

Svého rozhodnutí vstoupit do strany nikdy později nelitoval právě proto, že ho udělal s plnou rozvahou. Kromě toho se vždy choval k lidem slušně a věří, že mnohým z nich pomohl. „Moje krédo bylo ‚profesionalita a slušnost‘ – to pro mě byl základ,“ říká pamětník. Zachovat si čistý štít ve službách socialismu nebylo samozřejmě jednoduché. „Tady je vždycky otázka, kde je ta hranice, do které se ještě můžete chovat slušně v režimu, který je ve své podstatě neslušný… Kde máte tu hranici, kam ještě můžete zajít, aniž byste se za sebe nemusel stydět… Já jsem se samozřejmě k té hranici dostával, zvláště koncem 80. let. Ale nikdy jsem ji nepřekročil,“ říká Jaroslav Dobiáš.  

Důkazem jeho mravní bezúhonnosti je podle něj také skutečnost, že o něm v médiích nelze najít žádný negativní článek, nikdy nebyl v takzvaných Cibulkových seznamech a v Archivu bezpečnostních složek nenajdete žádnou zmínku o jeho vědomé spolupráci s StB. Naopak se podle jeho slov našlo po roce 1989 dost lidí, kteří prohlásili, že jim v 80. letech pomohl. Dobře si uvědomuje, že měl štěstí, že se ho Státní bezpečnost nikdy nesnažila získat pro spolupráci. Sám poznal několik lidí, které StB vydírala kompromitujícími informacemi. Tito lidé nátlaku podlehli a do konce života si své selhání vyčítali. „Měl jsem obrovské štěstí, že za mnou nepřišli. Protože já nevím, jak bych se zachoval. To vám říkám zcela upřímně. Nevím, jak bych se zachoval, protože vím, jaké měli metody,“ říká Jaroslav Dobiáš.

Na StB se osvědčilo hrát si na prosťáčka

Začátkem 80. let se v jeho životě stalo několik důležitých událostí. Udělal doktorát z filozofie, oženil se a změnil zaměstnání. V roce 1981 se přihlásil na uvolněné místo programového redaktora v brněnském studiu Československé televize. Tehdejší ředitel studia Eduard Skoták byl typický, nekompetentní aparátčík. Naštěstí ho brzy vystřídal Svatopluk Bimka, liberální člověk, který brněnské studio pozvedl. Spolu s ním vyrostl kariérně i Jaroslav Dobiáš, který po něm převzal místo náměstka pro program. Jednalo se o klíčovou pozici, které podléhaly všechny umělecké redakce, tato profese s sebou nesla také zařazení do takzvané nomenklatury ÚV KSČ.

V první polovině 80. let nabídla brněnské televizi spolupráci rakouská televizní stanice ORF s úmyslem oživit středoevropský kulturní prostor, který kdysi vymezovaly hranice bývalé monarchie. Jako první se s Rakušany setkal právě Jaroslav Dobiáš. Obě studia se dohodla na společném televizním pořadu Setkávání se sousedy. Kromě práce na zajímavém projektu to umožnilo pamětníkovi pravidelně cestovat do Rakouska. Konečně se mohl podívat do Vídně, města, které znal a miloval z vyprávění svých prarodičů. Na společenském žebříčku představovaly pracovní cesty na Západ další krok směrem nahoru. „Říkal jsem vždycky svým kamarádům, že to je úplně ten nejlepší život, jaký můžete mít – jedu si užít kapitalistických svodů a vrátím se do socialistických jistot,“ směje se Jaroslav Dobiáš. Po první cestě do Rakouska ho vyslýchala StB. Zajímalo ji například, jestli se potkal s emigranty. Jak sám uvádí, zvolil „taktiku prosťáčka“ a z otázek se nechápavě vytáčel. Koneckonců s emigranty se v Rakousku skutečně nestýkal.

80. léta byla dusivá a zároveň pohodlná

O emigraci Jaroslav Dobiáš nikdy neuvažoval – ani v roce 1968, ani v 80. letech, kdy již mohl na Západě zůstat, a dokonce zde dostal pracovní nabídku. „Nedovedl jsem si představit, že budu bez Vysočiny a bez kamarádů, hospod a toho života, který jsem tady měl.“ Přiznává, že měl další významný důvod – nechtěl ztratit své společenské postavení, ke kterému se za vysokou cenu kompromisů vypracoval. 80. léta byla přinejmenším ve své první polovině dobou strnulého bezčasí. Nikdo netušil, že už na konci této dekády režim padne. „Všichni měli představu, že to bude navěky,“ vzpomíná Jaroslav Dobiáš. „Tady byla poměrně vysoká životní úroveň a lidi se naučili nějak s tím režimem žít… Husák věděl, že musí lidem něco dát, když jim sebral svobodu,“ vysvětluje pamětník. Byla již dostupná auta, chalupy, životní úroveň se zvyšovala. „Takhle se ten národ kupoval,“ zamýšlí se Jaroslav Dobiáš.

Socialistická média včetně televize byla po roce 1968 pod přísnou kontrolou státu. Scénář každého televizního pořadu musel schválit vedoucí příslušné redakce, programový náměstek a ředitel. Po natočení musel v Brně projít schvalovací projekcí, po které se případné nevyhovující pasáže vystříhaly. Teprve poté se mohl pustit do Prahy, kde prošel další kontrolou, a teprve potom mohl jít do vysílání. K zásahům do natočeného materiálu nedocházelo často už jen proto, že jeho výroba byla drahá. „Já jsem nebyl nucen udělat žádný drastický zásah. Autoři se mě ptali, co ještě můžou, dopředu, když se psal scénář. Domlouvali jsme se otevřeně, co se tam dá ještě pustit,“ popisuje Jaroslav Dobiáš. Lidé se více či méně snadno poddávali strachu z pokažené kariéry své nebo svých blízkých a do otevřených střetů s mocí se nepouštěli. „Existoval [ještě] mnohem ďábelštější nástroj [než byla cenzura], a to byla autocenzura,“ říká Jaroslav Dobiáš. V totalitním režimu byli občané, zvlášť ti s rozhodovacími pravomocemi, neustále vystavováni takto nejednoznačným situacím, ve kterých volili mezi menším a větším zlem. Výsledkem byl v každém případě morální kompromis s nepříjemnou pachutí.

Československo připomínalo potápějící se Titanic

Od konce 80. let sílila mezi funkcionáři i členy KSČ kritika konzervativního vedení. Bylo zřejmé, že se vyčerpaný režim bez zásadních změn zhroutí. Schylovalo se ke generačnímu střetu. Mladší a vzdělanější představitelé strany chtěli své personální a reformní představy uskutečnit nejpozději do jara roku 1990. V té době se mezi takzvanými kádrovými rezervami na funkci ústředního ředitele Československé televize objevilo i jméno Jaroslava Dobiáše.   

V lednu se konal v Praze tradiční ples Československé televize a Jaroslav Dobiáš vzpomíná, jak jeli s manželkou autem po magistrále. „Vpravo dole máte Václavák, už se šeřilo. Tam policajti rozháněli nějakou demonstraci, to byly tuším ještě dozvuky Palachova týdne... Já jsem si říkal: ‚Do toho Titaniku už je díra, už najel na ledovec…‘ Dojeli jsme, Palác kultury nazdobený, všechny ty významné figury, kapely a teď to tam hrálo. A to bylo přesně jako s tím Titanikem – dole už teče voda a nahoře se tančí a zpívá. Vyvrcholením plesu bylo, že cukráři z nějakého města dovezli obrovský poschoďový dort. Ten ústřední, Zelenka, ho vždycky nakrojil a dort vezl nějaké významné dámě... A on s tím dortem přišel k mé ženě... To víte, všem bylo jasný, kdo znali tu komunistickou symboliku, jak to bude,“ líčí Jaroslav Dobiáš a směje se, že i z takových banalit se v zákulisí odhadovalo, kdo by tím novým šéfem mohl být.

V březnu 1989 nastoupil Jaroslav Dobiáš na roční stáž na ÚV KSČ. Ta byla podmínkou pro jmenování do nejvyšších funkcí ve vedení Československé televize. Už ji ale neměl dokončit. Odpor veřejnosti proti komunistickému režimu nabíral od počátku roku na dynamice. Čekalo se jen na pověstnou rozbušku. „Už bylo cítit, že voda stoupá,“ vrací se pamětník k paralele s Titanikem. Rukama mu procházely tiskové zprávy atašé z velvyslanectví, ze kterých pochopil, že dojde k převratu. Svodky ukazovaly na to, že Státní bezpečnost byla velmi dobře informovaná o záměrech disidentů. „Oni [StB] věděli všechno,“ konstatuje lakonicky pamětník. „V létě už bylo jasný, že to spadne.“ Pochopil, že případná revoluce smete všechny na vedoucích pozicích, a chaotickou dobu chtěl přečkat někde hodně daleko. Začal se proto ucházet o místo tiskového atašé na právě obnoveném velvyslanectví v Chile. „Chtěl jsem zmizet pryč,“ přiznává Jaroslav Dobiáš. V té době už byli členové předsednictva KSČ izolovaní a některé zprávy se k nim již vůbec nedostávaly. „Dokonce i některé telefonáty se tam nepouštěly… Na ÚV už to bylo v rozkladu,“ líčí Jaroslav Dobiáš atmosféru posledních měsíců roku 1989.  

Hněv lidu po 17. listopadu rozdmýchali schválně sami komunisté

Těsně před sametovou revolucí se Jaroslav Dobiáš účastnil porady na ÚV. „Bylo jasné, že má studentskou demonstraci 17. listopadu Státní bezpečnost hodně infiltrovanou. Měla přesně jasno, jak to bude probíhat,“ vypravuje Jaroslav Dobiáš. Podle jeho názoru měla část komunistické strany listopadový převrat pod kontrolou a byla na něj připravena. „Protože každý režim si připravuje alternativu.“ Důležitou roli měl sehrát také Prognostický ústav – aby si komunistická elita udržela po převratu své pozice, což se skutečně mnohým podařilo. Sovětský svaz podle Jaroslava Dobiáše udržovat násilím tehdejší režim nehodlal. „Vysokým stranickým funkcionářem mi bylo řečeno, že Gorbačov dal najevo, že pokud by tady došlo k nějakému násilnému potlačení demonstrací, tak pustí své vojáky z kasáren,“ otevírá pamětník pohled do zákulisí.  

„V pondělí po demonstraci [17. listopadu 1989] jsem byl přizván [na poradu], kde seděli vysocí představitelé […] mimo ten konzervativní proud, kde se promítaly záběry, které pořídila StB. Já jsem tam byl přizván jako televizák, protože se soudilo, které záběry se můžou poskytnout Československé televizi... Mezi těmi funkcionáři, kde já jsem byl jako poradce, nebylo v zájmu hledat záběry, kde se ospravedlňuje zásah policie. Naopak se hledaly záběry, které měly ukázat brutalitu policie…Sledoval se záměr dostat národ do varu,“ poodhaluje pozadí listopadových událostí Jaroslav Dobiáš.

Strmý pád na dno a nová cesta vzhůru

Listopadových demonstrací se účastnil a pád režimu vítal. Každá mince má ale dvě strany. Jaroslav Dobiáš věděl, že jeho profesní kariéra končí. Vzpomíná, jak stál tehdy na Václaváku spolu s kamarádem, redaktorem Československého rozhlasu. „Ten freneticky tleskal. Obrátil se na mě a zeptal se: ‚Proč netleskáš?‘ Odpověděl jsem, že mi přijde morbidní tleskat na vlastním funusu.“ Na konci listopadu byl ještě jmenován ředitelem brněnského televizního studia. Už se mu vracet nechtělo, věděl, že to nebude nadlouho. Ale v Brně se rozpadlo vedení, vznikl chaos, který ohrozil chod studia a projevil se i na kvalitě televizního zpravodajství. Neměl na výběr. Situaci ve studiu se mu podařilo stabilizovat. Měl i podporu brněnského Občanského fóra, jehož předsedou byl Jaroslav Šabata, se kterým se dobře znal. V televizi se ale postupně dramatizovala personální situace. Na místa zkušených zaměstnanců se tlačili noví lidé a Jaroslav Dobiáš odmítal vyhazovat zaměstnance jen proto, že působili za minulého režimu. Požádal o odvolání z funkce a po několika měsících ze studia odešel. Dekáda jeho působení v televizi tak definitivně skončila a budoucnost byla velmi nejistá.

Každá revoluce má svou odvrácenou tvář, měla ji i ta listopadová. Už se sice nešlo až „do hrdel a statků“, ale odehrála se řada osobních dramat. V 90. letech začínal Jaroslav Dobiáš profesně od nuly. Jednu dobu dělal dokonce hotelového recepčního. Lidé v oboru ale na jeho solidně odváděnou práci v televizi nezapomněli. V té době ho kontaktovali jeho staří známí z rakouské ORF s nabídkou spolupráce, kterou přijal. Brzy se mu podařilo postavit se na vlastní nohy a začít úspěšně podnikat v oblasti politického marketingu a mediálního poradenství. Pracoval například pro tehdejšího ministra financí Bohuslava Sobotku a od července 2013 do konce ledna 2014 působil jako poradce premiéra Jiřího Rusnoka. Napsal také několik televizních scénářů, divadelní hru a knihu povídek. Listopadového převratu, který ho dočasně smetl na kariérní dno, rozhodně nelituje. „Víte, to je osud té naší generace. Když jsme byli ve dvaceti na rozjezdu, tak sem přijeli Rusové a měli jsme život vzhůru nohama. Pak jsme se dostali na vrchol kariéry, mně bylo čtyřicet, mohl jsem za pár měsíců, možná i dřív, být na téhle pozici, a pak – na ulici! Víte, někteří kolegové to neunesli. Někteří skončili na psychině, to byly tragédie, rozvody… Já jsem to ale tak těžce neprožíval, protože historie člověku hodně pomůže. Revoluce byly vždycky... Nejhorší chyba je si sednout, otevřít flašku a začít se litovat. To už může člověk rovnou do hrobu,“ uzavírá s nadhledem Jaroslav Dobiáš.