Karol Dobiaš

„Tak samo sebou jsem byl vychováván ve skromných podmínkách, což je logické, protože se nebraly miliony jako dneska. Platy byly průměrné. Výchova probíhala tak, že máš slušně pozdravit, když jdeš po ulici, a být relativně dobrosrdečný, což, myslím, jsem. A ve fotbale jsem se naučil pořádku. Nebudu to srovnávat s touto dobou, kdy je hráčům jedno, že hodí jeden, dva, tři dresy mezi lidi. Tehdy dresů nebylo tolik. Dnes hráči každý měsíc chtějí nové kopačky. My měli kopačky Pumy v trnavské éře, národní mužstvo mělo Adidasy. Já si je ošetřoval, měl jsem na ně napínáky. Když pršelo, tak jsem je umyl a dal do nich noviny. Vydržely dva roky, ale dneska je jiná doba, tak nebudu srovnávat. Naše doba byla skromná. My hráli za tisíc korun. Takže skromnost. Skromnost, to byl základ.“

„Pak, po nějakých letech, nebavím se o době, kdy jsem měl osmnáct, ale nějakých pětadvacet, to jsme vždy vběhli do baru. Dali jsme si něco a šli jsme ve tři čtyři ráno domů. V devět nebo v deset byl trénink. Byli jsme mladí, měli jsme spalování, tak nám to nevadilo. Dvoje tepláky, pivečko na spravení a šli jsme dál.“