The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Nina Dobosharevich (* 1920  †︎ 2014)

• narozena 13. 2. 1920 v Českém Mstěšíně na Volyni

• v polském vojenském útvaru

• 1939 – zdravotnice během čtvrtého dělení Polska

• odjezd do Lublina a do Krynice

• krátce zatčena

• cesta s polskou armádou přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii a Itálii do Francie

• návrat do Jugoslávie

• cesta přes Turecko do Palestiny

• 1942 – příchod k čs. armádě na Středním východě

• šoférkou a mechaničkou u ATS

• svatba na Středním východě

• 1946 - odjezd do Prahy

• 1947 – demobilizace, domov v Žatci

• pronásledování a vyslýchání od OBZ

• 1949 – odchod z Československa do Německa a do Anglie

• práce ve zdravotnictví

• zemřela 3. června 2014 ve věku 94 let

Dětství na Volyni

Nina Dobosharevich se narodila jako Nina Vignerová 13.2. 1920 v obci Český Mstěšín na Volyni do české rodiny. Tatínek byl legionářem z první světové války a starodružiníkem[2], v civilu pracoval jako radní města Luck a pomohl městu mimo jiné i s vytvořením knihovny. Nina Vignerová vzpomíná na dětství na Volyni, v rodině se mluvilo česky, ale s okolím se komunikovalo ukrajinsky, polsky i židovsky (jidiš). Rozvíjely se kontakty s Československem, maminka odebírala československé tiskoviny a z původní domoviny přijížděli vyučovat čeští učitelé. Nina Vignerová vyrůstala v Lucku, ale často jezdila za babičkou do Českého Mstěšína, která ji učila české dějiny, zeměpis i náboženství: „Tak my jsme s bráchou vždycky rádi jeli, ačkoliv brácha byl více jako slečna a já jsem byla více průbojná jako chlapec.“

Nina Vignerová vychodila obecnou školu a gymnázium. Poměry za polského státu byly v meziválečném období pro volyňské Čechy nekonfliktní, ovšem již před příchodem německé armády se vztahy mezi Poláky a Čechy vyostřily: „[Tatínkovi] v roce 1939 nadávali: ‘Ty česká svině.’ [A kdo mu nadával?] Poláci. [A proč?] Z ohledu na to, že Těšínsko. Tam to u nás bylo, že jakmile jsi řekl, že jsi Čech, tak Těšínsko přišlo navrch jako olej na vodu.“

Zdravotnicí na polské frontě v roce 1939

Nina Vignerová byla v polských organizacích, působila v polském skautu a poté přestoupila do polské vojenské organizace, která cvičila mladé kluky i holky. Své válečné vypravování uvádí slovy, že ji armáda vždycky zajímala. Tento postoj zřejmě zdědila díky dalšímu životnímu osudu. Začátek války ji zastihl v Kovelu, kde polská armáda měla cvičení: „Poslali mě tam s papíry a už jsem se nevrátila, už jsem tam zůstala jako ošetřovatelka vojáků. (…) Když vypukla válka, tak jste neviděla, když Němci bombardovali, jestli je to člověk, kůň, kráva, dítě, protože to bylo tak všechno smíchané, protože všichni ze západu šli na východ. Němci věděli. Poláci to mysleli dobře, že se na východě soustředí na odpor. Ale devatenáctého[3] přišli Rusové a věc byla vyřešena. Tak my jsme jezdili tak cik cak, a jakého nepřítele jsme potkali, tak jsme s ním válčili. Až do prosince, koncem prosince už jsme neměli kam.“

Útěk do Palestiny

Nina Vignerová tak musela se svými polskými spolubojovníky přejít do ilegality. Zakopali své zbraně, pomodlili se a rozešli se. Nina putovala do Lublina. „V Lublině dávali Němci všelijaké rozkazy,[mezi nimi], že bývalí důstojníci mohou chodit v uniformách. Tak ti blbci se oblékli do uniforem a Němci jezdili s kadetkou a sbírali to jako ovečky. Taky na výstrahu pověsili důstojníky v uniformách v oknech, aby se lidé báli.“

Následně dostala Nina a další vojáci rozkaz k odjezdu do Krynice, kde bohužel všechny Poláky sebralo gestapo. Nina Vignerová měla štěstí, že narazila Ukrajince z Volyně, který ji po rozhovoru a po zjištění její české identity propustil. Druhý den přišel Slovák a chtěl Ninu převést přes hranice, Nina po váhání souhlasila. Vzala s sebou ještě další polské důstojníky a celá skupina putovala do slovenského Bardejova. Po dalších peripetiích se Nina Vignerová dostala do Maďarska a do Bělehradu, odkud se s polskými vojáky dostala do Francie. Bohužel se do Francie dostala až po její kapitulaci, a tak museli vojáci odjet zpět do Jugoslávie a do Turecka.

V Turecku se polští vojáci dozvěděli, že francouzská Sýrie uznala vichistický režim, a tak zůstali v Istanbulu. Nina Vignerová byla v Istanbulu asi tři měsíce. Nakonec odjela z turecké Mersiny do palestinské Haify na lodi Varšava: „Jenomže na polovičce cesty z Mersiny do Haify nás honila německá ponorka. Tak jsme dva dny a dvě noci stáli, nikdo nesměl ani prdnout – s odpuštěním – protože to se strašně odbíjí. Oni mají ty teleskopy a bůh ví co ještě a poslouchali, kde je jaký zvuk.“

Přihlášení k československé armádě na Středním východě:

Nina odjela do polského střediska v Tel Avivu, kde byla až do roku 1942. Pro Ninu si ovšem přijeli Čechoslováci z Jeruzaléma, aby se přihlásila do československých jednotek. Nině se vůbec nechtělo, byla už na Poláky zvyklá, ale nakonec si vše rozmyslelo a chtěla přistoupit k Čechoslovákům: „Teď jsem napsala volyňská Češka narozená na Volyni. Oni říkají: ‘To ty nejsi Češka.’ Já povídám: ‘Větší než jste vy.’ A povídám: ‘Můj tatínek je starodružiník, československý legionář.’ Přijde jeden plukovník, na toho si nemůžu vzpomenout, jak se jmenoval, a povídal: ‘Já vím, co jsou volyňští Češi. Ona je větší Češka, než jsme my všichni dohromady.’“

Na Středním východě bylo 31 vojákyň, většinou židovského původu, které však museli pro nedostatek žen přiřadit z československé armády k ATS (Army teritorial service). Ženy poté odjeli do Sarafandu a prodělali tříměsíční výcvik.

Šoférkou a mechaničkou v ATS:

V Káhiře vybrali šest děvčat na řidičský kurz. Nina poté odjela do Alexandrie, kde bydlela v domě po Italech za neustálé přítomnosti štěnic. Ovšem Nině Vignerové řidičská práce vadila, a tak přešla k mechanikům: „Protože jednou jsem vezla vojáka a on mně bezmála vykrvácel. Já jsem nevěděla, jak vyměnit pneumatiku. (…) A my jsme měli spoustu Angličanek mechaniček. Ty holky vozily a opravovaly motorky a auta. Ale nikdo z nás, [my jsme] byly paničky. Udělala jsem zkoušku, přijeli se z Káhiry na mě podívat, jak vypadám, protože nikdo z enlisted jim nebyl jistý.“  

Svatba na Středním východě:

Na Středním východě byla Nina Vignerová doslova donucena oženit se. Bylo zjištěno, že nemá československé občanství a nemůže tedy být zařazena jako československá státní občanka: „A věc byla vyřešena. Jela jsem na dovolenou do Jeruzaléma. Chlapci říkali: ‘Neblbni, já si tě vezmu.’, ‘Já si tě vezmu.’, ‘Já si tě vezmu.’ Povídám: ‘Chlapci, já jsem jenom jedna.’ Já jsem nebyla státní občanka, ale můj bratr taky ne. Tak jak on měl právo být československým státním občanem a já ne? Dítě téhož otce. Jenomže tam dávali každému v Rusku, kdo chtěl jít do armády, tak bez problémů.“

Aby získala československé občanství, musela si vzít československého vojáka s československým občanstvím. Vzala si účastníka bojů v Tobrúku, o kterého se dříve starala. Byl to voják z Pardubic, pracoval jako sazeč, ale u Tobrúku ztratil pravou ruku. Spolu odešli do řeckého kostela a vzali se. Tím získala československé občanství.

Konflikt s Haganou:

Nina se s manželem a dalšími vojáky v roce 1946 vracela zpět do Československa. ATS po válce ještě přesluhovalo, jelikož bylo nutné demontovat vojenskou techniku. Na cestě ze Středního východu však vojáky zastavila Hagana, židovské vojenské síly, které se později zasadí o ustanovení židovského státu Izrael: „Na cestě nás Hagana zastavila a slíbili nám, že nás vyhodí do vzduchu, když nepustíme židovky a židy z našeho transportu. Tak jsme tam stáli přes dvě hodiny. Naši čeští důstojníci, angličtí důstojníci přemlouvali Haganu, aby nás pustili. Češi řekli: ‘My je tady nenecháme, oni chtějí jet do republiky. Jsou naši státní občané, udělali pro naši vlast tolik a tolik, a tak my respektujeme jejich vůli.’ Nevím, co tam ještě bylo, ale já vám řeknu, že jsme měli všichni strach. Protože oni měli granáty, měli všechno možné. Vyhodili by nás do vzduchu jako kousek papíru.“

Vyslýchána Obranným bezpečnostním zpravodajstvím:

Nina Dobosharevich se s dalšími spolubojovníky dostala přes Neapol a Villach do Prahy, kde se poprvé od roku 1939 viděla s bratrem. Nina se tak dozvěděla, že maminka zemřela, že bratr[4] měl obě ruce z frontových bojů zraněné a jaké byly podmínky v armádním sboru.

Nina byla přidělena do Vojenského útvaru v Žatci a demobilizovala v roce 1947. Se svým manželem ze Středního východu se rozvedla a podruhé se oženila s chmelařem ze Žatce. Usadila se a pracovala jako účetní v družstvu pěstitelů chmele, ale její antikomunistický postoj přilákal pozornost Obranného bezpečnostního zpravodajství: „Tam mě sebrala dvakrát OBZ, jednou [mě vzali]z kanceláře dolu na ulici, že mám přinést dva kila zlata. Tak jsem řekla: ‘Chlapci, až mi řeknete, kde to mám, tak já se s vámi podělím.’ A podruhé mně řekli: ‘Ty chceš jít za hranice?’ Já jsem jim řekla: ‘Až budu chtít jít za hranice, tak mě zaručeně nechytnete.’“

Na hranicích měla tetu, za kterou dojížděla. Věděla, že je přísně střežená, proto si počkala, až nebudou mít pronásledovatelé o její aktivity enormní zájem a této chvíle využila, aby utekl za hranice. Psal se rok 1949, doprovázel ji i bratr, který se na hranicích rozhodl zůstat v Československu.

Odchod do Německa a do Anglie:

Ač Češka, v Československu pobývala pouze necelé tři roky ze svého dlouhého života. Hned po příchodu políbila německou zem: „A řekla jsem si: ‘Nino, ty vojáky, proč líbáš německou zem?’ Vynadal jsem si jak prasátko. Ale já jsem nemohla ani dýchat. Myslím, že nervy mě tak stáhly. A tak jsem byla naštvaná, že jsem to udělala. Pak jsem si říkala: ‘Co zem za to může?’“

Nina byla poslána do Wirtzburgu a následně do československého tábora v Eistadtu. V Německu také založila Československou obec legionářskou. Nina Dobosharevich vzpomíná, že v Eistadtu byla spousta Ukrajinců, mezi nimi i řada invalidů: „Normální lidi brali, ale jak přišel invalida, tak to nikoho nezajímalo. Ačkoliv Austrálie a Kanada něco vzala.“

V Německu poté pracovala jako kurýrka a ošetřovatelka. Po příchodu do Anglie se rozhodla pro práci v domově důchodců a ve zdravotnictví. Zatímco Nina zůstala v Německu a v roce 1950 odešla do Anglie, její druhý manžel odešel do bolivijského Quita. I druhé manželství neproběhlo šťastně, proto se vdala potřetí, tentokrát za srbského vlastence a veteránem z druhé světové války, Dobosharevich. V současnosti žije paní Nina Dobosharevich v Londýně.

Nahrávku v roce 2011 zařídil Martin Reichl, v roce 2012 zpracoval Luděk Jirka

[1] Nina Vignerová měla své příbuzné i v Českém Malíně, který byl dne 13.7. 1943 vypálen a vyvražděn německou armádou. Z tragédie se zachránila pouze babička Nina Doborashevitch Barbora Vignerová a zřejmě její dědeček Jarolím Vigner. Další obyvatelé Českého Malína s příjmením Vignerovi byli zavražděni v Ukrajinském Malíně nebo na neznámém místě (Alžběta Vignerová, Václav Vigner, Marie Vignerová, Vladimír Vigner, Josef Vigner, Anežka Vignerová, Rostislav Vigner, Bohuslav Vigner, Anastazie Vignerová, Antonína Vignerová a Anežka Vignerová).

[2] Jeden z nejstarších členů České Družiny, základu československých legií v Rusku za první světové války.

[3] Východní Volyň byla napadena Sovětským svazem už v roce 17.9.1939.

[4] Viktor Vigner – narozen 14.3.1922 v Lucku na Volyni, do tvořícího se 1. československého armádního sboru byl odveden 20.3.1944.