The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslav Dočkal (* 1927)

• narozen 13. 6. 1927 v Budislavi, okres Litomyšl

• září 1949: spojení se skupinou Josefa Lněničky

• září 1949: zatčení celé skupiny

• 7. 10. 1950: odsouzen podle 1. odstavce zákona č. 231/1948 Sb za velezradu k 25 letům žaláře

• vězněn v Pardubicích, Chrudimi, Litoměřicích, v Plzni-Borech, na táboře Vojna u Příbrami a v Opavě

• 9. 5. 1960: propuštěn na amnestii prezidenta Novotného

• perzekuce rodiny i v dalších letech

• pracoval převážně jako soustružník

Ke skupině tzv. budislavských Jánošíků jsem se pokusil zdokumentovat výpovědi všech žijících účastníků. Jsou to: Josef Odehnal, Stanislav Vobejda, Josef Lněnička, Miloslav Dočkal, František Tmej, Josef Křivka a Milada Vopálková. Ke všem příběhům jsem napsal stejný úvod, individuální příběhy a komentáře jednotlivých pamětníků s biografickými údaji se nalézají dole pod hlavním textem. Pro snadnější orientaci mezi kmenovým textem a příběhem pamětníka dole jsem opatřil kmenový text poznámkami, které korespondují s pamětníkovými citacemi dole. Události, o kterých je v textu zmínka několikrát, mají vždy stejnou poznámku (např. ‘2’)

Kmenový text má následující strukturu: 1) Rekapitulace událostí, jak ji zaznamenaly zprávy MNV. 2) Rekonstrukce celého příběhu a podílu jednotlivých účastníků. 3) Příběh pamětníka.

V době od března do září roku 1949 se krajská složka Státní bezpečnosti v Pardubicích několika zabývala dramatickými incidenty vyvolávajícími pozdvižení v obcích Budislav (okres Litomyšl) a Proseč (okres Polička). Cílem zastrašování neznámé skupiny lidí se totiž stali tři místní činitelé komunistické strany. Záhadné útoky, při nichž nikdo nebyl zraněn (ačkoli zprvu nebylo možné vyloučit, že skutečně někdo usiluje o život důležitých funkcionářů), byly navíc doprovázeny vylepováním letáků, psaných na stroji, na nichž si neznámí pachatelé brali na mušku komunistický režim a jeho představitele. Obsahem letáků byla hesla jako „Zachvátí-li tě, zahyneš“ doprovázená kresbou pařátu s ostrým drápem (byla to reminiscence na dobu protektorátu, kdy byly stejné motivy namířeny proti nacistickým okupantům) nebo humornější „Komuni, připravte si ranec, brzy bude tanec“. Nechyběla ani provolávání slávy někdejšímu předsedovi národně socialistické strany Petru Zenklovi. Všechny incidenty byly policejními i civilními úřady okamžitě hlášeny na krajské pracoviště Státní bezpečnosti, která ihned rozjela důkladné vyšetřování. Podkladem pro následující rekapitulaci jsou zprávy místní stanice SNB a bezpečnostního referenta MNV podávané od března do září 1949 na krajské pracoviště StB v Pardubicích.

15. 3. 1949: Krátce před půlnocí se ve svém nájemním podkrovním bytě v Proseči ukládal ke spánku místopředseda místní organizace KSČ Matěj Čoudek. Jak později uvedl do protokolu, měl ve zvyku ve večerních hodinách sedávat u okna a dívat se při zhasnutém světle na ulici. Tentokrát to ovšem neudělal a měl velké štěstí. V době, kdy neznámý pachatel vypálil do jeho okna jednu ránu z pistole ráže 7,65 mm, ležel již v posteli a domníval se, že spadla sklenice. Ráno si průstřelu okenní tabule za záclonou nevšiml a celý případ nahlásil až o čtyři dny později, když se rozhodl ve svém bytě vyvětrat. (2)

Čoudkův nájemní byt se nacházel v těsném sousedství s domem rodiny po zemřelém truhláři Odehnalovi. Odehnalova rodina byla katolická, politicky nakloněná ke straně lidové a děti docházely do Orla (katolická odnož Sokola, pozn. autora). Josef Odehnal mladší, rovněž truhlář, měl navíc ve vsi již jeden politický vroubek – na Velikonoční pondělí roku 1948 se totiž střetl v diskusi se třemi mladými komunisty. Zpochybnil sebevražedný konec Jana Masaryka, Sovětský svaz jako vzor pokroku a žádal o komunistickou legitimaci, aby ji mohl použít po vykonané potřebě. Jako mladistvý za to byl Krajským soudem v Pardubicích odsouzen ke 14 dnům podmíněně na dva roky…(1)

V březnu 1949 byl tedy Josef Odehnal prvním, na koho v souvislosti s výstřelem padlo podezření. Týden po jeho zatčení náhle z Budislavi uprchli dva jeho kamarádi, truhlářští tovaryši Jaroslav Tmej a Miroslav Paťava. Brzy se ukázalo, že jejich odchod směřoval za hranice. Odehnal se ale nepřiznal a neřekl nic významného, co by mohlo přivést vyšetřující orgány na stopu. Otázky vyšetřovatelů na Tmeje odbyl poznámkou, že tento se sice zajímal o bydliště Matěje Čoudka, ale v souvislosti s prací. V pardubické kobce pobyl pět týdnů, než byl bez omluvy propuštěn domů. 

Několik měsíců po emigraci obou truhlářů byl administrativním rozhodnutím zkonfiskován jejich majetek a oznámení o tom vyvěšeno do obecní vývěsní skříňky. Krátce poté byla skříňka vytlučena a na místo zostouzejícího dokumentu byl vyvěšen leták s protikomunistickým obsahem. 

13. 5. 1949: O dva měsíce později se z večerní schůze místní pobočky komunistické strany na Budislavi vracel na kole okresní tajemník Josef Kroulík. Směřoval do nedalekého Jarošova. V zatáčce za Budislaví po něm neznámý pachatel vypálil několik ran z pistole a dal se na útěk. Vyděšený tajemník Kroulík zhasl na kole světla a z místa se mu podařilo ujet, aniž byl pachateli pronásledován. (1)

O několik desítek minut později se ovšem krajinou znovu rozlehla střelba, tentokrát ze dvou zbraní. Více o tom později uvedl do protokolu jeden ze střelců, svědek Soušek: „O 23. hodině noční jsem se vracel sám domů. Od hlavní silnice, která vede přes Budislav, bydlím asi 500 metrů, na samotě poblíž rybníka. Když jsem těmito místy přicházel k rybníku, který je od mé samoty vzdálen asi 200 metrů, uslyšel jsem dupot a tlumený hovor. Protože moje chůze byla dosti slyšitelná, neznámé osoby se daly na útěk, na což jsem v ta místa dosud křičel: Stůj! Výzvy nebylo uposlechnuto a dusot ztichl. Protože se mně celá věc zdála podezřelá a byl jsem obeznámen s případem teroristické akce v Proseči, kde bylo stříleno do bytu, vytáhl jsem svoji pistoli ráže 6,35 mm, na kterou mám zbrojní pas, a vystřelil jsem jednu ránu na zastrašení do vzduchu. Vzápětí nato byly proti mně vystřeleny dvě střelné rány, pravděpodobně z pistole. Viděl jsem také zablesknutí po výstřelu a nad sebou uslyšel hvízdot kulky. Osoby jsem nezahlédl a z místa odešel domů. Druhý den ráno nalezl jsem ve vlhkém blátě stopy po čtyřech mně neznámých osobách a jednu vystřelenou mosaznou nábojnici ráže 7,65 mm…“(2) Incident nahlásil zemědělec a člen komunistické strany Soušek druhý den ráno, přičemž vyšlo najevo, že od střelby na tajemníka Kroulíka uplynulo do té doby asi půl hodiny.

září 1949: Došlo k dalšímu útoku, tentokrát na člena komunistické strany Josefa Vaňouse, který byl o půl dvanácté v noci přepaden ve svém bytě dvěma mladými muži, zakuklenými šátky a oslovujícími se navzájem: „Bratře veliteli“. Ještě předtím se Vaňousovi představili jako právě shození parašutisté a pod hrozbou použití zbraně po něm požadovali informace týkající se místních funkcionářů komunistické strany a hospodářských otázek obce. Přitom si vše zapisovali do notesu a po zvolání „Ať žije budoucí prezident Petr Zenkl!“ odešli. (3)

9. září 1949: Z kanceláře poštovního úřadu zmizela z pouzdra pistole a náboje, které tam měl uloženy budislavský poštmistr. Pachatel na místě zanechal otisky prstů a tato zpráva se začala den po události šířit. Okradenému poštmistrovi se okamžitě přihlásil dvaadvacetiletý syn místního zemědělce Miloslav Dočkal a oznámil mu, že v onen večer zrovna kolem poštovní budky procházel. Jelikož uslyšel podezřelé vrznutí, šel se na místo podívat a nalezl vypadlý okenní rám. Údajně nasadil rám zpátky a odešel. Esenbákovi, který od Dočkala tuto verzi příběhu vyslechl, se ovšem cosi nezdálo a Dočkalovo jméno udal vyšetřovatelům, kteří v krádeži pistole tušili spojitost s předchozími událostmi na Budislavi a v Proseči. Z Pardubic okamžitě dorazila StB a na Dočkala přímo v jeho bytě udeřila. 

Během jednoho týdne StB pozatýkala asi deset lidí z Budislavi a Proseče, kteří se mezi sebou znali. Pomocí kusých výpovědí, vynucovaných bitím, se vyšetřovatelům podařilo sestavit mozaiku, která ne beze zbytku doplnila výše popsané incidenty. Následující popis vychází z vyšetřovacích protokolů a vyprávění žijících pamětníků. 

Někdy uprostřed ledna roku 1949 se v nedaleké Proseči setkali devatenáctiletí Josef Lněnička (řeznický učeň) a Stanislav Vobejda (praktikant v hájovně). Při vzájemném rozhovoru došlo na výměnu názorů na stávající politickou situaci a hlavně na činnost komunistické strany na okrese. Vobejda Lněničkovi důvěrně sdělil, že má kolem sebe skupinu přátel stejného smýšlení, z nichž někteří se chystají na odchod do zahraničí. Ostatní potom zamýšlejí ilegální činnost, tisk protirežimních letáků a nějaké akce na zastrašování místních funkcionářů KSČ. Josef Lněnička se mu nato svěřil, že podobnou skupinu má i on, a že dokonce zná některé Vobejdovy přátele. Oba se rozešli se slibem, že se v nejbližší době dohodnou na dalším. Ve skutečnosti se tedy jednalo o dva okruhy: na Proseči do něj patřili Josef Odehnal, dva truhlářští dělníci z Budislavi Paťava a Tmej, lesní praktikanti Vobejda a Stanislav Kašpar; na Budislavi přímo to byl Miloslav Hladík a Josef Lněnička. 

V lednu se skutečně konala schůzka ve Lněničkově bytě na Budislavi, na které byli přítomni i ostatní již jmenovaní – v protokolu se později objevila tato jména: z Proseče dorazil hajný Stanislav Vobejda, lesní dělník Stanislav Kašpar a truhlář Josef Odehnal. Z Lněničkových budislavských přátel se zde sešli truhláři Jaroslav Tmej, Miroslav Paťava a strojní zámečník Miroslav Hladík. Na schůzce padlo několik návrhů budoucí činnosti a Miroslav Paťava byl zvolen a rukoudáním potvrzen jako vedoucí obou skupin, které měly vše podnikat dohromady. Ze všech členů měl Paťava pověst nejradikálnějšího antikomunisty a navíc byl ze skupiny nejstarší. Na schůzce měla být také domluvena akce na zastrašení místopředsedy místní organizace KSČ a správce znárodněného podniku LEKO Matěje Čoudka, kterou se chystali provést Miroslav Paťava, Jaroslav Tmej a Josef Lněnička. 

Po schůzce se ještě několik členů skupiny vloupalo do kanceláře MNV v Budislavi, v domě, kde Lněnička bydlel. Tam vyhotovili Stanislav Vobejda a Josef Lněnička na psacím stroji několik letáků s názvem „Komuni, sbalte si ranec, brzy bude tanec“. Tyto letáky si potom členové skupiny rozdělili a rozhazovali v Proseči i na Budislavi. Podle Odehnalova svědectví měla tisková analýza psacího stroje přivést estébáky právě na místní národní výbor a zmást tak případné vyšetřování. 

Po střelbě do okna místopředsedy Čoudka trvalo celý týden, než na Proseč dorazila StB, která případ vyšetřovala jako možný pokus o vraždu. Ostatně Matěj Čoudek byl nenáviděná postava. Předtím, než dostal výstražnou ránu z pistole do okna, byl před svým domem v podroušeném stavu několikrát napaden a neznámými lidmi do krve zmlácen. (Skupina kolem Paťavy na tom však podle Odehnalova svědectví neměla žádný podíl.) Kulka od Paťavy měla být důraznější výstrahou, která na výprask navazovala. Zabíjet nikdo v úmyslu neměl. Čoudkova výpověď o zvyku sedávat večer při zhasnutém světle u okna byla pravděpodobně účelová. Nebylo by lepší zprávy pro vyšetřovatele než zjištění, že Čoudka chce někdo opravdu zavraždit. 

Po Odehnalově zatčení uprchli Tmej i Paťava do americké okupační zóny (do Bavorska) a nikdy už se nevrátili. Tmej ještě zanechal zprávu, že se všechno má shodit na ně, protože už jim nic neuškodí. Jak již bylo zmíněno, během celého měsíce se Odehnalovi nepodařilo nic prokázat a ani on sám nepromluvil. 

Skupina se po útěku obou truhlářů fakticky rozpadla a nevyvíjela žádnou další činnost. Stanislav Vobejda se potom v červnu na vlastní pěst pokusil následovat svoje kamarády za hranice, ale neuspěl. V Chebu byl potom odsouzen k jednomu roku těžkého žaláře a 10 000 Kčs pokuty za pokus opuštění republiky. Iniciativy se na Budislavi chopil Josef Lněnička. 

Je možné s největší pravděpodobností předpokládat, že nikdo ze skupiny neměl při provedených akcích skutečně v úmyslu zabíjet. Při žádném ze zmíněných incidentů nebyl nikdo ani zraněn, ačkoli příležitostí k tomu bylo mnoho. Okresnímu tajemníkovi Kladivovi dokonce zprávu o tom, že ho někdo chce zastřelit, přinesla jeho vlastní žena s tím, že se o tom v obci povídá. Při vyšetřování vyšlo najevo, že mlynářský učeň Jaroslav Vomáčka (a člen pozdější ilegální skupiny) pronesl před svým mistrem, že „Kladivo je na odstřel…“, na což mu jeho mistr odpověděl, že mu milerád sežene střelivo. Tuto anekdotu mlynářský mistr pro všeobecné pobavení pustil zřejmě v hospodě do oběhu, až se o ní dověděl i tajemník Kladivo, který se té zprávě podle vlastních slov „srdečně zasmál“. Obvinění z přípravy vraždy se potom nedostalo ani do soudního protokolu. 

Ohledně dalších zastrašovacích akcí vypověděla v březnu 1950 Milada Dočkalová, že z jedné plánované střelby do okna jiného komunistického funkcionáře sešlo proto, že v jeho domě bydlely i malé děti. 

Pro konstrukci případu „teroristické“ skupiny ovšem bohatě stačily i popisované výtržnosti. Obzvláště přitěžující okolností byla existence skutečných zbraní, kterými disponovali někteří dospělí členové skupiny, a hodlal si ji opatřit i Miloslav Dočkal. Vedle raketové pistole to byly ještě dva revolvery ráže 7,65 a 9 mm, které vlastnili Lněnička a Vomáčka, a jeden granát (pravděpodobně z války), který sehnal Lněnička, aby Miloslav Dočkal „také něco u sebe měl“. Zbraně používali členové výhradně k zastrašování. Načasování, plánování akcí a jejich provádění nasvědčují spíše tomu, že šlo spíše o jednorázové dobrodružné výpravy než o systematickou odbojovou činnost. 

Největším „pokladem“ skupiny byl starší automat, který původně opatřil Stanislav Vobejda. Zbraň byla po útěku Miroslava Paťavy a Jaroslava Tmeje za hranice ukryta pod Paťavovou chalupou, putovala posléze z jednoho úkrytu do druhého. Po jejich útěku bylo nutné dostat zbraň co nejrychleji do bezpečí, protože hrozila důkladná prohlídka jejich někdejšího bydliště. Nakonec se automat stal osudným hlavně všem mladistvým odsouzeným.

Po útěku obou truhlářů se Tmejův bratr František Tmej se vším svěřil kamarádovi, který s ním denně cestoval autobusem do Litomyšle do učení. Podle vyšetřovacího protokolu a vyprávění Františka Tmeje se patnáctiletý Josef Křivka začal zajímat hlavně o zbraně, které po útěku Paťavy a Tmeje měly zůstat a se kterými oba údajně stříleli do Čoudkova okna. Zde ovšem také končí jistota, co tehdy Křivka skutečně vypověděl a co bylo do jeho protokolu přeneseno odjinud. Tmej i Křivka totiž podle protokolu automat zpod chalupy vytáhli a Křivka si ho odnesl domů, aby si ho důkladně prohlédl… Dnes to Josef Křivka rozhodně popírá, automat prý doma nikdy neměl a ani mít nemohl, protože by ho neměl kde ukrýt. 

V každém případě dostal František Tmej od Lněničky důkladně vynadáno, že se o existenci zbraní a vůbec celé skupiny někomu svěřil. Patnáctiletého Křivku nakonec vzal na milost, a pod závazkem naprostého mlčení a hrozbou tvrdého potrestání dokonce do své skupiny „přijal“. V květnu potom prostřednictvím vzkazu pozval Křivku na akci k zastrašení okresního tajemníka Kroulíka, který ten večer na Budislavi schůzoval. Lístek podepsaný „Bratři spravedlnosti“ dostal kromě Křivky i mlynářský učeň Jaroslav Vomáčka. Oba se měli dostavit o půl jedenácté k místu zvanému Borek, kde se měli dozvědět další. (1)

Jediným členem skupiny byl v této chvíli v podstatě jen Lněnička sám a mladší kluky bral na akce jako pomocníky. Miloslav Dočkal se s Lněničkou znal na malé vesnici již předtím, do jeho plánů byl zasvěcen ale až v měsíci srpnu. Původní iniciátory skupiny v Proseči vůbec neznal. O tom, že jeho sestřenice Milada Dočkalová už na jaře pomáhala vylepovat protikomunistické letáky a účastnila se ukrývání zmíněného automatu u otce své kamarádky, vůbec nic nevěděl. Milada Dočkalová a Milada Boušková přibyly do skupiny pravděpodobně na konci března 1949, krátce po útěku Tmeje a Paťavy do zahraničí. Podílely se na žádost Lněničky pouze na ukrytí zmíněného automatu a jednoho granátu z války. Později pomáhaly s vylepením několika letáků, které vyrobil Tmej před svým útěkem. Jako přitěžující okolnost jim bylo přičteno i to, že o provedených zastrašovacích akcích věděly, zúčastňovaly se schůzek a neoznámily to patřičným úřadům.

Zářijové události: Proběhly opět v režii Josefa Lněničky. Kromě něho se akcí zúčastnili ještě Miloslav Dočkal, Josef Křivka, Jaroslav Vomáčka a jednou i Lněničkova dívka Olga. Dne 5. září se pod jeho vedením všichni (kromě Olgy) vypravili do Proseče, kde Dočkal a Lněnička hodlali vykrást obchod s koloniálním zbožím a železem (v telefonickém rozhovoru vedeném v říjnu 2008 Josef Lněnička prohlásil, že autorem nápadu byl Miloslav Dočkal). Skupina tak měla získat náboje do zbraní a rozbušky. Zbraně v té době pochopitelně na prodej nebyly. Výprava do pět kilometrů vzdálené Proseče se konala opět ve večerních hodinách a zúčastnili se jí tentokrát Křivka, Dočkal, Vomáčka a Lněnička. Po příchodu na místo však Lněnička zjistil, že do dveří obchodu nepasuje ani jeden z paklíčů, které si předtím připravil. Vzápětí se stalo něco neočekávaného: při obhlížení obchodu se do cesty připletli dva náhodní kolemjdoucí, muž a dívka, které Lněnička údajně okamžitě „zajal“ a po krátkém výslechu propustil dívku. Muž se představil jako Jindřich Drahoš z České Rybné a po ujištění, že není komunista, skupině nabídl spolupráci a udal několik jmen předních komunistů v České Rybné, na které by se bylo možné vypravit.

Pětadvacetiletému Drahošovi ale podle Dočkalovy výpovědi (na StB v Pardubicích) matka zakázala kamkoli chodit a skupina odešla zpátky do Budislavi. Ačkoli se při pozdějším výslechu Drahoš snažil svoji výpovědí stavět do role oběti, vysloužil si svými sympatiemi dvanáctileté vězení. Kromě tohoto incidentu (který z pochopitelných důvodů nešel nahlásit) se na akcích Lněničkovy party nijak nepodílel a její členy vůbec neznal.

Posledním zářijovým podnikem bylo noční přepadení komunisty Vaňouse, popsané v úvodu. Této akce se zúčastnili opět Lněnička a Dočkal, kteří Vaňouse vyslýchali, Křivka a Vomáčka, kteří měli spolu s Lněničkovou dívkou Olgou hlídkovat venku. Olga Steklá s sebou údajně nesla i jeden granát, který jí Lněnička předtím dal s tím, aby ho zakopala. (3)

K rychlému odhalení všech členů skupiny potom vedla přímo zoufale nedostatečná konspirace a improvizovaně prováděné akce. Dočkalův plán na získání pistole na poště byl poslední tečkou za budislavskou skupinou, jejíž členové byli zatčeni prakticky během jednoho týdne. Půl roku po nich se vyšetřovací vazby dočkali i prosečtí kamarádi, kteří s Lněničkovými podniky neměli nic společného – Josef Odehnal, Stanislav Vobejda (který si odpykával trest v Chebu), Stanislav Kašpar a Miroslav Hladík. Mladistvé dívky Dočkalová a Boušková byly k výslechu předvedeny až na jaře 1950 a poté přiděleny na dělnické práce do cihelny ve Stíčanech u Hrochova Týnce.

Na základě rok trvajícího vyšetřování se StB dopracovala až k lidem, kteří na podzim a v zimě 1948/1949 zakládali prosečskou skupinu, jež se později díky kontaktu na Lněničku a Hladíka spojila s budislavskou partou. Ta se pod Lněničkovým vedením postupně rozrůstala o několik dalších lidí, včetně čtyř mladistvých. S aktivitami původních členů měla již ovšem málo společného. Před senátem se tak znovu sešli Stanislav Vobejda, Josef Odehnal, Miroslav Hladík a Stanislav Kašpar. Až na tři účastníky procesu, kterým soud přiřkl „pouze“ neoznámení trestného činu, byli všichni obvinění odsouzeni za zločin, respektive provinění (mladiství) velezrady podle zákona č. 231/48 Sb. Josef Lněnička si vysloužil dvacetiletý trest odnětí svobody (v době trestné činnosti mu nebylo 21 let, od 18 byl ovšem plně trestně odpovědný). Nízký věk většiny odsouzených byl asi také důvodem, proč nebyl vynesen ani jeden rozsudek smrti. Nejhůře byl potrestán Miloslav Dočkal (nar. 1927) – za přepadení komunisty Vaňouse, krádež pistole, rozbití stranické vývěsky a pokus o vyloupení obchodu se střelivem mu byl vyměřen pětadvacetiletý trest těžkého žaláře. 

Z vlastizrádných činů (provinění) se zodpovídali i šestnáctiletí Josef Křivka, František Tmej a o rok starší dívky Milada Dočkalová a Milada Boušková. Všichni čtyři byli odsouzeni jako mladiství k trestům v trvání od jednoho do tří let. Dvanáctiletý trest si vyslechl i nešťastník Jindřich Drahoš a několik dalších osob, kteří s hlavními obviněnými přišli do kontaktu a nabyli vědomost o jejich činech, aniž by je ohlásili patřičným úřadům. Za jedno rozbité okno místopředsedy Čoudka, zdemolovanou vývěsní skříňku, krádež pistole a neklidné spaní několika komunistických funkcionářů bylo devatenáct lidí odsouzeno celkem na 180 a půl roku do vězení. 

Příběh Miloslava Dočkala

Miloslav Dočkal se narodil 13. června 1927 v Budislavi. Vychodil tam pět tříd obecné školy a čtyři třídy měšťanské školy v Proseči. Jeho rodiče byli evangelíci a malorolníci, kteří obhospodařovali pozemek o výměře asi 12 ha, na kterém Miloslav Dočkal spolu se svým bratrem Blahoslavem vypomáhali při zemědělských pracích. Kromě toho navštěvoval Miloslav Dočkal od roku 1944 průmyslovou školu v Litomyšli, od roku 1946 potom vystřídal několik dělnických zaměstnání, než se opět vrátil na usedlost svého otce. 

Poslední květnové dny 1945

V květnu 1945 se podle vyprávění Miloslava Dočkala v Budislavi podařilo ukořistit několik pušek, se kterými potom převážně mladí lidé z vesnice toužili bojovat proti odcházejícím Němcům. Část zbraní se snad podařilo sebrat z německého nákladního auta, které předtím dokázali zastavit partyzáni (Dočkal mluví o ruských partyzánech). Jednoho z členů posádky zastřelili a druhý se dal na útěk. Z Litomyšle potom přijelo další ozbrojené auto a strhla se střelba, které padl za oběť jeden hluchoněmý řemeslník z vesnice a další zvědavec, který šel přestřelku sledovat na nedaleký Borek. „Lidi tady byli naivní. Jedna ženská dokonce běžela zahnat kozy, aby jí je nezastřelili…“ Miloslav Dočkal, který se předtím s puškou procházel po vesnici, byl svědkem kapitulace maďarské posádky v nedalekém lomu. „Stejně jsem byl blbec. Šel jsem domů s puškou na rameni a byl jsem velkej hrdina. Kdyby tam někde byl Němec, tak mě okamžitě zastřelil.“ Ke skutečné přestřelce nakonec nedošlo a místní mládež nakonec mohla mluvit o štěstí, že po odchodu Němců zůstali ležet „jen“ dva mrtví. 

Dočkalova rodina byla po válce apolitická, ovšem již z povahy své obživy neměli rodiče ke komunistům nijak blízko. „Rozhodně jsme je rádi neměli a potom teprve kór!“ Dočkalův otec Miloslav byl za první republiky agrárníkem, po zákazu všech pravicově orientovaných stran po roce 1945 se již dále v žádné straně neangažoval. „Potom museli vstoupit do JZD, ale nebylo to tak, že by nám nechali jen to, co jsme měli na sobě. My jsme nebyli tak bohatí jako někde jinde, kde měli třeba i čtrnáct nebo dvacet hektarů pole.“

Sám Miloslav Dočkal byl členem národně socialistické mládeže. Stejně jako jeho přátelé nevítal únor 1948 a přemýšlel o tom, jakým způsobem by bylo možné nové poměry zvrátit. „Byl jsem národní socialista a komunisty jsem nevolil, ale věděl jsem, jaké se dějí lumpárny… Člověk nemusel dlouho dumat nad tím, že lžou, že jsou to podvodníci…“

V létě roku 1949 ho oslovil syn řezníka z Budislavi Josef Lněnička a přizval ho k činnosti, kterou sám již několik měsíců s dalšími přáteli na Budislavi a v Proseči prováděl. O předchozích incidentech neměl Dočkal do té doby nejmenší tušení (respektive o tom, kdo za nimi stojí) a Lněničkovu nabídku přijal. S Lněničkou potom společně vytloukli stranickou vývěsku před národním podnikem na umělé květiny Centroflor a na místo propagandistických hesel do ní vlepili předtím svépomocí vyrobený leták s protikomunistickým obsahem.  Lněničkova skupina měla v úmyslu především zastrašovat ty komunistické funkcionáře na okrese, kteří byli příliš horliví nebo se osobně podíleli na šikaně místních obyvatel, především zemědělců a živnostníků. 

Na počátku září 1949 navrhl Dočkal Lněničkovi plán na vyloupení obchodu s železem a střelivem v Proseči a získali tak další munici pro několik pistolí, které (snad dvě) Lněnička vlastnil. Při této příležitosti (akce se zúčastnili Lněnička, Dočkal, Křivka a Vomáčka) došlo k nešťastnému setkání s Jindřichem Drahošem z České Rybné. Miloslav Dočkal si bohužel na žádné podrobnosti z tohoto podniku nevzpomíná a při prvním sezení se o něm vůbec nezmínil. „Říkali, že budou všem mladým brát otisky… V každém případě jsem byl blbec. Prozradil jsem některý kamarády, ne všechny, ale některý jo. Prorazili mi bubínek a namlátili držku. Ze strachu to ze mě vylítlo.“

Miloslav Dočkal se skupinou spojil, aniž cokoli tušil o jejích počátcích. Na jejím založení se vůbec nepodílel. Jako nejstarší byl ovšem v nacházejícím procesu kandidátem trestu smrti, který nakonec v celém procesu naštěstí vůbec nepadl. Po celoročním vyšetřování a konstruování složitého případu stanul ve dnech 4.–7. 10. 1950 spolu s ostatními na lavici obžalovaných před Státním soudem v Litomyšli. Byl odsouzen za zločin velezrady k 25 letům vězení. 

Tazatel: „Kolik jste čekal, že dostanete?“

Dočkal: „Nanejvýš dva roky…“

Tazatel: „Jak jste přijal trest?“

Dočkal: „Říkal jsem si: ,Dát můžou pětadvacet let, ale odsedět si to nemusím.‘Počítal jsem s tím, že to jednou komunisti složej, a hotovo. Věřili jsme tomu celou dobu, i na té Příbrami.“

Z pětadvaceti let si nakonec Miloslav Dočkal odseděl plných jedenáct. Úctyhodná je i řada věznic, kterými Dočkal prošel: Pardubice, Chrudim, Litoměřice, Plzeň-Bory, lágr Vojna u Příbrami a Opava, odkud nakonec při amnestii 9. května 1960 odešel domů. K amnestii se vztahuje i pozoruhodný mystický zážitek, který Dočkal prožil v jednom z baráků na lágru Vojna, přesně 9. 5. 1957. Ve snu se mu údajně zjevil sám ďábel a na rok a den mu předpověděl propuštění z kriminálu. Sen se na rok a den podle Dočkalova svědectví vyplnil. Jako důkaz pravdivosti jeho slov slouží dopis, který Dočkal napsal krátce po svém zážitku svým rodičům. Tehdy určitě nemohl vědět, že v květnu roku 1960 amnestie skutečně přijde... 

Chrudim

Ještě ve vazební věznici v Chrudimi se Dočkal setkal s rektorem piaristické koleje v Litomyšli Františkem Ambrožem Stříteským, který tam čekal na soudní proces. Konal se na stejném místě, ve Smetanově domě v Litomyšli, o dva dny později než tzv. proces s „budislavskými Jánošíky“. „Byl jsem s ním delší dobu a byl dobrej. Dokonce nám nechával ještě kousek ze svýho chleba, i když byl trochu starší. Bylo tam málo jídla, jako všude. Svůj případ nesl dobře. Byl jsem u něj ještě na návštěvě, než umřel. A vyprávěl jsem mu i svůj sen…“

Bory

V Plzni na Borech strávil Dočkal pouze přechodnou dobu. V korekci potkal kamaráda ze svého případu Stanislava Vobejdu (viz www.pametnaroda.cz ). Do korekce se Dočkal dostal kvůli banalitě, jako většina vězňů: „Dali nás na celu, kde nás bylo osm nebo devět. Byl tam i záchod, budka. Hoši tam špásovali a já jsem říkal: ,Já mám taky pěknou písničku, špásovnou!‘– ,Tak jí zazpívej!‘– ,Na tom pražskym mostě,vítr fouká sprostě,já mám zadek na dvě půlky,čekám až mně sroste.‘ Najednou se otevřelo okýnko a někdo říká: ,Kmenový číslo, jméno.‘ Zacvaklo se a kluci říkají: ,Jéje, je průser. Půjdeš do díry.‘ Tak jsem říkal: ,Co se dá dělat, půjdu.‘ A ještě mě kluci instruovali: ,Až ti náčelník řekne: ,Máte měsíc,‘ tak řekni: ,Ano!‘ Někteří kluci začli prosit: ,Ale, pane náčelníku, to bylo jinak.‘ –,Dva měsíce.‘ –,Ale, pane náčelníku, opravdu.‘ – ,Tři měsíce!‘ A tak si někteří vysloužili až půl roku korekce. Nikdo nesměl odporovat. Tak jsem šel k raportu, dole byla celá řada. A furt chodili bachaři a furt jsme smekali. To jsem byl usmekanej. Tak mně řek měsíc korekce a: ,Spokojen?‘ – ,Ano.‘ – ,Odchod!‘ To jsem šel do korekce a měl jsem velký štěstí, že jsem tam přišel po tom bachařovi Brabcovi. Tenhle už byl solidnější. Už to nebyl Brabec. Ten tam utlouk, kolik lidí? Dva nebo čtyři? Až když to hlásili ze zahraničí, tak ho odsunuli pryč. Vždycky přišel přes (ob) celu a: ,Lehnout! Svlíknout kalhoty a…‘Padesát na zadek. Kluci se jenom modlili (a říkali si): ,Teď to přijde zase druhej den na nás.‘ Chodil ještě s dvěma. Ale utloukli tam dva nebo tři. Jen tak z dlouhej chvíle. Pokřikovali jsme tam na sebe, když bachař odešel: ,Kdo je tam? Kdo je tam? Na druhý straně byl Standa Vobejdů z našeho případu!“

Vojna

Po 14 dnech pobytu v borské korekci byl Dočkal náhle transportován do lágru Vojna, kde zrovna vypukla epidemie úplavice. „Rusáci řádili a řvali: ,Ruděnka, ruděnka!‘ Nikdo nesměl marodit. To jsme i viděli, jak Rusák vtrhnul na velitelství, začal řádit a bachaři skákali oknem ven. Oni se strašně báli Rusů.“ Zvláštní nábožný vztah Rusů k uranové rudě dokumentuje i následující historka:  „Objevili jsme tam na komíně čočku. Byl tam Rusák, kterej tam klečel u tý čočky, měl sepnutý ruce a říkal: ,Ruděnka, ruděnka. Vsjó budět –kušání, aj děvušky budete mít.‘“

Po příjezdu začal pracovat Dočkal na povrchu, když se uzdravil z úplavice, byl zařazen do dolu jako lamač – vrtal díry pro dynamit a fedroval odpálenou horninu. S civilními pracovníky v příbramských uranových dolech měli muklové různý vztah. Podle Dočkalova svědectví mezi nimi byli i lidé ochotní podstoupit riziko a vězněným muklům donášet jídlo nebo vynášet dopisy. Na druhé straně se muklové setkávali i s cynickou arogancí a pohrdáním: „Byl tam kamarád Áda, kterej za války opravoval v Anglii letadla. Zavřeli ho, jako zavírali i ostatní piloty. Vylezli jsme každej nahoru na svoje dílo a najednou slyšíme: ,Pomóc, pomóc!‘ Ádu to zasypalo. Ze stropu spadla obrovská plotna přímo na něj. Jeho kamarád musel rozbíjet ten kámen sbíječkou. Chvíli jsme tam stáli a pak šli pro prkno. Na prkně mu vypadlo kus mozku z hlavy. Snášeli jsme ho dolu a přišel tam důlní, odvezli ho dolů. My jsme z toho byli opravdu skleslí – před chvíli kamarád a najednou byl mrtvej. Seděli jsme tam a vypravovali si o něm, jaká je ho škoda atd. A najednou tam přišel naddůlní: ,Jak to, že neděláte!!‘ My jsme říkali: ,Pane naddůlní, teď nám to zabilo kamaráda.‘ – ,No a?!!‘Jako kdyby to byla moucha… A jeden Slovák, kterej si nenechal nic líbit, tak vzal sekyrku a říká: ,Cóó?‘ V životě jsem neviděl naddůlního tak utíkat. Ale neměli jsme z toho nic, ani to nenahlásil.“

Pověstný bunkr na lágru Vojna, dílo táborového velitele Duby, Dočkal zažil několikrát. Nejdelší dobu tam strávil poté, co odmítl podepsat spolupráci s táborovým velením a donášet na své kamarády. Dočkal na jednání o spolupráci naoko přistoupil a ještě se přitom dobře najedl: „Zavolal si mě (velitel) a říká: ,Máte hlad!?‘ Já říkám: ,No…‘ Tak mi dal nějakej rohlík a kousek salámu a hned mně cpal lejstro: ,Koukejte, vy máte na táboře dobrou pověst. Tady podepište, že byste nám občas něco řek, jak to chodí, co je na táboře novýho, jestli se tam něco neděje a tak.‘ Estébák! Já jsem mu říkal: ,Já si to ještě rozmyslím.‘ – ,Dobře, dobře, tak běžte nazpátek do bunkru... My vás zase zavoláme.’ Říkal jsem to Ádovi Petrovskýmu a on na to: ‘Víš co, dělej ze sebe, že jseš (labilní), rozklep se tam...’ Já říkám: ‘Dobře, tak to zkusíme.‘ Tak mě zavolali a zas mě pohostili. Věděli, že mám hlad, že jo. A znovu mně vrážel lejstro. Chvíli jsem se na něj díval a on říká: ,Tak podepište!‘ – ,Nepodepíšu!‘ Jak měl mapy v ruce, složený listiny, třísknul s tím o zem, zrudl, až jsem si myslel, že mu praskne v obličeji céva a zařval: ,Vééén, lumpe. Ty pudeš domů, ale nohama napřed, vééééén!!!‘ Tak jsem vypad ven. Nelíbilo se mu to, že nechci podepsat. Ještě jsem tam byl potom čtrnáct dní, dohromady měsíc. Ádovi jsem to vyprávěl, ten se moh umlátit smíchy.“

Na poslední dva roky vězení byl Dočkal přeřazen do pevné věznice v Opavě. Odtud byl, jak bylo řečeno, 9. 5. 1960 propuštěn na Novotného amnestii k 15. výročí konce 2. světové války. Minulost politického vězně ho pronásledovala i doma. Vrátil se do rodné Budislavi, do společnosti, kde se mezitím komunisté pevně etablovali. Nejdříve pracoval v Litomyšli u pozemních staveb, kde ovšem po několika dnech musel skončit – byly to důsledky těžké práce v šachtě, které mu nedovolovaly jakoukoli těžkou práci. Nastoupil do litomyšlských Juranek jako soustružník, kde si i na tehdejší poměry vydělal dobré peníze. 

Budislavští komunisté ovšem brzy dohlédli na to, aby o dobré místo přišel: „Tady dělal předsedu komunista jako prase, nějakej Strachota (už zhebnul, čert ho vem). Byl na okrese Svitavy a sem ho dali jako posilu, i když o zemědělství neměl ani šajnu. Zavolali mě, otce a bráchu s tím, že mám vstoupit do JZD. Říkám: ,Nevstoupím. Já svoji práci mám.‘ – ,Tak vás vystěhujem odsud pryč.‘ Otec se rozbrečel, brácha měl tři děti… Oni měli zájem o zámečníka, brácha měl zemědělskou školu, a to je moc nezajímalo. Ať si to prý rozmyslím, jinak nás stěhujou pryč. Otec říká: ,Prosim tě, vem to!‘ Když jsem viděl, jak je otec rozklepanej (dělal agronoma v JZD), tak říkám: ,Dobře.‘ (…) Juranky mě nechtěly pustit, ale pak dostaly příkaz z okresu, že mě musej propustit. (…) Vstoupil jsem do JZD u Melšů – stodola, kde byly prasata, jedno mrňavý okno, na straně to bylo děravý, že mezi prkýnkama byl vidět hnůj. Jeden starej ponk a jedna bruska – to bylo moje pracoviště. Žádný kamna, a to byl březen, přes třicet stupňů pod nulou. Teď jsem ani neudržel klíče v ruce, jak jsem byl zmrzlej. (…) Pak jsem dostal vejplatu tři sta padesát korun měsíčně. Jel jsem si stěžovat na Oblastní zemědělskou správu do Hradce, že to je málo. Řekli: ,To je pravda, to je málo.‘“

Stížnost postoupili do Svitav, „kde byli kamarádi tohohle lumpa. A poslali mi vyrozumění: já 350, otec 400, máma taky 400. ,Máte 1150 korun, to vám dostatečně stačí k výživě.‘ A bylo to. Dohromady jsme měli tolik, co jsem si vydělal sám v Jurankách.“ Kromě toho ještě Dočkalovi po propuštění hrozilo, že bude povolán na vojnu. „Říkal jsem si, že po tolika letech v kriminálu, jak na mě oficír houkne, tak mu dám po hubě.Můj vlastní bratranec (Bartůněk) říkal, že mi nemůže (napsat modrou). Nakonec rozhodl primář z Litomyšle, že na vojnu opravdu nemůžu. Dostal jsem modrou a hotovo… Toho Strachotu jsem potom vypucoval v osmašedesátým, když tady dělal velkou obrodu, když sem Rusáci přijeli. Odešel červenej.Všechno jsem mu řek – a že zradil stranu, hahaha.“

Miloslav Dočkal se v roce 1967 oženil, má dva syny. Po tom, co se během let v Budislavi vystřídali předsedové strany, získal opět dobré místo jako soustružník v Poříčí, kde pracoval až do důchodu. Dnes je členem litomyšlské Konfederace politických vězňů a žije dodnes v Budislavi. Na závěr sdělil poselství pro budoucí generace: „Aby se lidi nevraždili, chovali se k sobě slušně. A aby neměli hlad!“