The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Vianney Dohnal (* 1955)

• narozen 13. října 1955 v Hluku

• v 70. letech vyučen nástrojařem, dálkové studium SPŠ

• v roce 1980 vstup do františkánského řádu

• v roce 1988 přijetí tajného kněžského svěcení

• od roku 1990 veřejná kněžská služba

• v letech 2000 až 2009 provinčním ministrem františkánů

• od roku 2021 spirituálem Arcibiskupského semináře v Praze

Příběh Jana Vianneye Dohnala je příběhem kluka z moravského Slovácka, posledního hluckého stárka, který „zachytil takový jakýsi dotek“ a nechal se jím vést. Tak se stal členem ilegální františkánské komunity a tajně vysvěceným knězem. V současné době působí jako spirituál kněžského semináře v Praze. Kdo se s ním setká, setká se s úsměvem.

O rodičích a výchově

Jan Dohnal se narodil 13. října 1955 v městečku Hluk u Uherského Hradiště jako druhé dítě rodičům Janu a Marii Dohnalovým. Malebné slovácké městečko poskytovalo sourozencům Janu, Marii a nejmladší Anně bezpečný svět, v němž každý z dospělých byl strýčkem nebo tetičkou a lidé k sobě měli blízko.

Pevné zázemí však děti nacházely především u svých rodičů. Tatínek byl zaměstnancem podniku Autopal, maminka pracovala v místním zemědělském družstvu a vedle toho měli u svého domečku malé hospodářství, kterému se věnovali po návratu z práce. Pracovali „od nevidím do nevidím“, a tak doma musely pomáhat také děti. Večer četl dětem tatínek biblické příběhy, ale jinak výchova probíhala především příkladem: „Každý večer jsme si klekli a modlili jsme se. Rodiče, my tři děti, dědeček, babička. A měli jsme takový rytmus večerní modlitby.“ Samozřejmostí pak byla nedělní účast na mši svaté a ve škole náboženství. Učitelé v místní škole většinou protinábožensky přímo nevystupovali. Ministrantem se však malý Jan nikdy nestal. „Já jsem se hrozně bál být na očích někomu, vpředu, aby na mě někdo viděl,“ vysvětluje dnes pamětník s úsměvem.

Politické dění děti samozřejmě příliš nezajímalo. Pamětník ale vzpomíná, jak tatínek pravidelně poslouchal večerní vysílání Radia Vatikán, jak se zajímal o příběh faráře Toufara a tzv. babický proces. „Pro mě jako kluka to bylo něco moc vzdáleného a moc jsem to neposlouchal.“

O vyhlášené věznici v blízkém Uherském Hradišti však věděly i děti, a dokonce znaly i jména některých dozorců. O jednom z nich se říkalo, že když na motorce překročil rychlost, tak zastavil, dal sám sobě pokutu a potom jel dál.

Počátkem roku 1968 byl v Hluku založen skautský oddíl. Za jeho vznikem stál hlucký bohoslovec Antonín Dohnal, který všechno s velkou obětavostí organizoval z litoměřického semináře. Pro kluky to byla ohromná zkušenost. Setkávali se ve stodole, kde plánovali výpravy, vázali uzly, učili se skautským zásadám a všemu, co má správný skaut znát. Svůj tábor rozbili sice jen kousek za městem, ale to nevadilo, „bylo to úžasné, zakoušeli jsme zdravost náročnosti“, vzpomíná dnes bývalý člen družiny vlků. Kluci zůstali kamarády i po zrušení skautingu v roce 1970 a společné výpravy podnikali dál. Když později někdo z nich vstoupil do Pionýra, zazlívali mu to jako zradu.  

Vpád vojsk armád Varšavské smlouvy v srpnu 1968 má pamětník spojen s prací na poli, protože jako malí museli chodit do „oharků“. „Hrozně mě mrzelo, že musím jít na pole a nemůžu sledovat, co se děje. Věděli jsme, že je to něco hodně špatného.“

Když se Jan na konci základní školy rozhodoval, čím bude, nevěděl si rady. Tatínek mu proto doporučil, aby šel do učení na nástrojaře. Bylo to pohodlné, výuka probíhala v blízkém Uherském Hradišti a odborná praxe doma, v hluckém Autopalu. Čas trávený v Hradišti začal pamětník brzy spojovat s návštěvou kostelů. Zvláště si oblíbil kostel františkánský, stojící poněkud v ústraní, což plachému učni vyhovovalo. „Využíval jsem tu možnost zajít si na chvíli pomodlit se do kostela a občerstvovalo mě to.“ Kdo jsou františkáni, to však v té době ještě netušil.

Dětské, ale hluboké

Na první mši svaté, kterou sloužil bývalý Janův skautský vůdce Antonín, „jsem zachytil takový jakýsi dotek, že bych mohl být taky jednou knězem: ale to bylo takové vnitřně dětské, ale hluboké“, vypráví pamětník. Otce Antonína později navštěvoval ve farnostech v tehdejším Gottwaldově, Slušovicích, a vždy to byl velmi povzbuzující zážitek, který Janovu touhu ke kněžství posiloval. Další kněžskou osobností, která na mladého muže silně zapůsobila, byl farář boršické farnosti Remigius Janča. Františkán, jenž mnoho let prožil v komunistickém vězení, byl k Janovi velmi přátelský a vnímavý. Když se mu svěřil, že uvažuje o kněžství, povzbudil ho, ale také upozornil, že ke studiu teologie je nezbytná maturita. Pro mladého muže, jenž se těšil, že po učňovské zkoušce bude mít od učení navždy pokoj, to bylo velmi nepříjemné překvapení. Ale o umožnění studia na střední průmyslové škole požádal ředitele hned následující pondělí. „Měl jsem takový strach, aby se nezeptal, proč se chci přihlásit, protože bych nedovedl odůvodnit, že chci mít maturitu, protože chci být knězem. Ale naštěstí se neptal.“

Silně motivován se na přijímací zkoušku učil jako snad nikdy předtím. Přestože dopadla dobře, všechno bylo nakonec jinak. Na denní studium přijat nebyl a doporučena mu byla tzv. večerní průmyslovka v Uherském Hradišti. „Bylo to pro mě zklamání v té době, ale v tom byla obrovská Boží prozřetelnost,“ dodává dnes pamětník. Teprve později vyšlo najevo, že za nepřijetím nejlepšího učně Autopalu na denní studium průmyslové školy stál posudek, v němž bylo uvedeno, že zájemce o studium je aktivní věřící.

Pro ujištění o své životní cestě se pamětník potřeboval poradit s kardinálem Tomáškem. Tak vyrazil sám, kluk z Hluku, na svou první cestu do Prahy. V Praze vyhledal hotel a druhý den ráno vyrazil do Arcibiskupského paláce, kde ho pan kardinál ochotně přijal. „Já jsem tam byl skoro hodinu, a pan kardinál mě pomalu nechtěl pustit. Tak moc se rozpovídal, a já jsem se mu teda svěřil s tím svým tajemstvím, že bych chtěl být knězem. On byl tak nadšený, také knížky mi pak dal a učil mě zpívat písničku ,Slunce ať svítí, kde jsi ty‘ a dával tomu ten duchovní rozklad. Prostě to bylo úžasné.“ Mamince své tajemství sdělil až po návratu domů.

To bude ta moje cesta

Studium průmyslové školy ukončil jako nejlepší žák ročníku s vyznamenáním. Večerní studium mu však přineslo mnohem více než jen maturitu. V hradišťském kostele poznal přátele, s nimiž založil křesťanské společenství, jehož náplní byla četba písma, modlitba, sdílení víry, výlety, poutě a mnohé další aktivity, kterými svou víru prohlubovali. Současně poznával a navštěvoval kněze, jejichž službou byl hluboce osloven. Byli to většinou františkánští bratři, Remigius Janča, František Marášek a Stanislav Juřík.

Nezapomenutelným zážitkem byl týden, který hradišťské společenství prožilo na Oravě. Pozvání do slovenských hor přijali od přátel z Brna, ve kterých pamětník brzy rozpoznal tajné františkánské společenství. Skupinu sester a bratří doprovázel otec Aleš Zlámal, františkán s mnohaletou zkušeností z komunistického žaláře, pamětníkovými slovy „muž plný svobody, mystiky, plný poezie“.

„To bylo něco tak neskutečně silného...! Tak se mi to všechno nějak propojilo a já jsem si uvědomil, že jestli si mě Pán vede, že se všude setkávám s františkánama, tak asi to bude ta moje cesta.“

Vojna a zázraky

Když v roce 1977 pamětník nastoupil v Bratislavě vojenskou základní službu, byl již kandidátem ilegálně působícího františkánského řádu. Nováčci dostávali hodně zabrat, ale Jan Dohnal tam prožil také hezké chvíle. Krátce po svém narukování byl vyzván, aby se dostavil na vrátnici kasáren, kde ho očekává dívčí návštěva. Tam ho očekávala skupinka rozesmátých děvčat s krabicí buchet. Byly to františkánské sestry z tajné bratislavské komunity, které mu službu v Bratislavě proslunily. Mezi pamětníkovy nezapomenutelné vojenské zážitky patří také událost, k níž došlo při cvičení hodu granátem. Důstojníkovy instrukce zcela přehlušil silný vítr, čímž se nácvik notně zdramatizoval: „Tak jsem ten granát vzal, tak mně to přišlo do levé ruky, teď jsem tam z toho strhl něco, nějaký proužek, teď jsem to chtěl přendat do pravé ruky, abych to hodil, a ten důstojník, co tam byl u mě, na mě skočil, ten granát vzal, hodil a on bouchl ve vzduchu. To byla vteřina, prostě tak, zachránil si život, ten důstojník, a můj taky.“ Po této události byl v čase dalších bojových cvičení povoláván výlučně do služby u kuchyně. Když byl později vyhlášen nejlepším vojínem poddůstojnické školy a jako jediný z mnoha dostal opušťák, díky kterému se dostal na oslavu tatínkových padesátých narozenin, chápal to jako jeden z mnoha projevů Boží přízně. „Když to zpětně vidím, to byly zázraky.“

Hezké vzpomínky má také na Cheb, v němž později sloužil jako počtář u dělostřelců. S vděčností vzpomíná především na rodinu Müllerových, která měla pro vojáky základní služby navštěvující místní kostel vždy otevřený dům. „Tam jsme zapadli a věděli jsme, že tam máme zázemí…“

Své rozhodnutí vstoupit do ilegálně působícího františkánského řádu oznámil pamětník rodičům na svém posledním opušťáku. Nebylo to pro ně překvapení, mnohé již tušili. Těžší pro ně bylo vysvětlit „Jeníkovo zmizení“ před rodinou, která se často při různých příležitostech setkávala, a Jeník mezi nimi chyběl…  

V domečku

Novou rodinou a domovem se mu stala tajná františkánská komunita působící v brněnských Maloměřicích. Ta žila v obyčejném přízemním domečku v Karlově ulici, který byl původně hospodou, svépomocí přestavěnou pro potřeby řeholního společenství. Z důvodů utajení byl život komunity koncipovaný tak, aby zvnějšku budil zdání normální velké rodiny. V jedné části žily sestry františkánky, ve druhé bratři františkáni. Společná byla kaple, kuchyň a jídelna, kde se setkávali ke společné modlitbě a k jídlu. Tato specifická forma františkánského života v „domečcích“ byla reakcí na dlouhodobou perzekuci ze strany komunistického režimu. Podobné komunity byly založeny například v Praze, Liberci, Bratislavě a Košicích. Jejich členové chodili jako všichni lidé do zaměstnání a po práci žili podle vlastních řádových pravidel, především modlitbou, studiem a prací.

Jan Dohnal se stal členem františkánského řádu 2. února 1980 při obřadu zvaném obláčka, při níž přijal řeholní jméno Jan Vianney podle francouzského světce, faráře z Arsu. Vstup do řádu pro něj znamenal také počátek teologických studií, ilegálně organizovaných českou františkánskou provincií jako přípravy pro přijetí kněžského svěcení.

Trochu mimo dění

Po přestěhování do Brna nastoupil zaměstnání v MEZ Židenice jako konstruktér nářadí ve skupině lisovacích razidel, kde kreslil přípravky na lisování. Kolegové v práci měli mezi sebou velmi hezké vztahy, což paradoxně ztěžovalo nutnost zůstávat v utajení. „V pondělí, když jsem přišel do práce, když se ptali: ,Tak, Honzíku, jak jsi prožil víkend, byl jsi doma v Hluku?‘ Co jsem měl říct? Jsem nechtěl lhát. Všichni ostatní si povídali o tom, co bylo v televizi. My jsme doma televizi ani neměli. Takže jsem nevěděl ani to, takže jsem byl trochu mimo dění. Ale měli jsme se přitom moc rádi. Takže postupně jsme vycházeli ve všem, tak se mě přestali ptát…“ popisuje pamětník své tehdejší těžkosti.

Přestože o příslušnosti k řádu bratra Vianneye v zaměstnání dlouho nikdo nevěděl, bylo známo, že je aktivním katolíkem. Svou víru mohl sdílet také s některými svými kolegy, mezi nimiž požíval velké důvěry.

Pod ochranou sv. Jana Kapistrána

Do hledáčku Státní bezpečnosti (StB) se brněnská komunita dostala po Květné neděli roku 1983, kdy StB provedla proti františkánům v Československu zátah (akce Vír), při němž bylo zadrženo asi dvacet osob a zabaveno značné množství literatury, samizdatu a liturgických předmětů. „Naší brněnské komunitě se to tak trochu vyhnulo. Přikládali jsme to ochraně sv. Jana Kapistránského, jehož plášť jsme měli skrytý v naší domácí kapli,“ vysvětluje pamětník. Přestože brněnská komunita zůstala toho dne policejní razie ušetřena, Státní bezpečnost už o její existenci věděla a její členové byli postupně předvoláváni k výslechům.

Navzdory aktivitám StB se život františkánské rodiny v Brně úspěšně rozšiřoval. V blízkosti svého domečku bratři koupili další nemovitosti, které postupně přestavovali pro své potřeby. V jednom z opravených domků našlo útočiště také společenství kontemplativních sester klarisek.

To by mohl být náš Honzík

Když se teologická studia bratra Vianneye blížila k závěru, byl po doporučení řádového vedení vysvěcen nejprve na diákona a v červnu roku 1988 na kněze. Svěcení přijal z rukou slovenského biskupa Petra Dubovského v kostele v obci Handlová-Nová Lehota. Cesta na Slovensko i vlastní obřad svěcení probíhaly za přísné konspirace a jméno svého světitele se bratr Vianney dozvěděl až po sametové revoluci. První mši svatou sloužil v utajení mezi svými nejbližšími, v domečku v Karlově ulici.

V době před kněžským svěcením došlo v zaměstnání k úsměvné události. Tamní komunisté totiž absolvovali školení o výskytu tajných biskupů a kněží, které je třeba na pracovištích odhalovat. Když se vrátili z této schůze, tak se o ní bavili a říkali přitom: „To by mohl být tady náš Honzík, že?“ Nikdo z nich však svého „podezřelého kolegu“ nenahlásil.

Dekonspirace

Přelomovou událostí v životě bratra Vianneye a celé františkánské provincie bylo svatořečení Anežky Přemyslovny. Po vlastním obřadu v Římě se slavnostní bohoslužba konala také v pražské katedrále, 25. listopadu 1989. Atmosféra slavnosti byla umocněna sametem probíhající revoluce. Katedrála byla zcela zaplněna věřícími a bohoslužby se účastnili také brněnští františkáni, kteří si při této příležitosti poprvé veřejně oblékli řeholní hábit. A protože slavnostní bohoslužba byla přenášena televizí, mnozí kolegové tak tajemství „svého Honzíka“ prohlédli.

Se změnami, které po sametové revoluci probíhaly v celé společnosti, bylo jisté, že změny se dotknou také života františkánů. Jaké budou, to však nevěděli ani oni: „To bylo všechno naprosto neznámé, co budeme dělat, jak budeme dělat. My jsme počítali, že do důchodu budeme ve fabrice, ve skrytosti, a budeme takovým tím přemostěním, prostě žít ten náš život, a tím budeme posvěcovat církev a svět. A naráz to bylo všechno jinak.“

Poslední měsíce v zaměstnání byly pro pamětníka velmi hektické. Vedle náročných pracovních povinností přicházeli spolupracovníci, kteří měli zájem si popovídat: „A kdo mohl, z těch různých kanceláří, tak mě zvali na kafe, abysme si povídali. A mnozí byli velmi udiveni, potěšeni, i když vůbec nechápali, vůbec nerozuměli, ale bylo to pro ně něco jedinečného, že mají mezi sebou mnicha. Taky třeba jeden z kolegů, když si mě zavolali do té jejich kanceláře, tak mně říkal: ,Honzo, jak ty můžeš být mnichem, vždyť ty se stále usmíváš, to nám nejde dohromady?!‘“ Na své bývalé spolupracovníky dnes bratr Vianney vzpomíná s velkou láskou, jako na svou první farnost.

Nová etapa

V roce 1990, když se začal život řeholních řádů pomalu ubírat do „normálních kolejí“, byl bratr Vianney pověřen službou novicmistra, jehož úkolem je uvádění nových bratří do řeholního života. Současně začal oficiálně působit v pastoraci, nejprve v Brně-Husovicích a později v Moravské Třebové, která se oficiálně stala jeho první farností.

V letech 2000 až 2009 byl po rozhodnutí řádové kapituly zvolen provinčním ministrem české františkánské provincie. V tomto období se život provincie ještě vzpamatovával z následků komunistické perzekuce. „Naráz se přede mnou objevil takový velký kolos bratří, domů, objektů, nevyřešených sporů a majetkových problémů…“  Nesnadného úkolu se ujal s pokorou a své úsilí zaměřil především na prohlubování vztahů mezi bratřími. Zvláštní pozornost věnoval také obnově kláštera v Hájku u Prahy, františkánskému areálu se zahradou a loretánskou kaplí zdevastovanému pobytem lidové armády.

Od roku 2021 působí jako spirituál Arcibiskupského semináře v Praze.