Jiří Dohnal

„Naše funkce byla taková univerzální, že jsme se snažili sami něco roznášet, potom organizovat ty výjezdy – kam se pojede, do které oblasti. Do některé oblasti jel mluvčí, protože se vědělo, že už tam bude nějaký meeting na náměstí nebo v nějaké fabrice nebo v nějaké organizaci. Zároveň jsme měli plakátovače, kteří museli mít plakáty, museli mít letáky, aby je vylepovali a rozdávali lidem. Zároveň jsme museli vědět, jaké jsou aktuální argumenty a jaká je situace, takže jsme se snažili ještě hodně komunikovat s Prahou. A komunikovat – berte to tak, že se autem jezdilo mezi Prahou a Olomoucí. A po nocích ještě, protože jsme byli aktivní horolezci, tak jsme trávili noci tím, že jsme upravovali a sundávali různé transparenty a hvězdy a názvy ulic jsme sundávali.“

„Zažil jsem ozbrojený zásah při natáčení. V době, kdy jsme už nemohli nikde vystupovat, tak jsme si řekli, že tu muziku alespoň natočíme. Natáčeli jsme to nadvakrát. A jedno ze studií, které jsme si improvizovaně postavili, to byla v Havířově budova autoškoly. Tam se stalo, že kluci hráli v jedné místnosti a já jsem čekal na své saxofonové sólo. A protože jsme neměli taková ta různá „udělátka“ a tyhle elektronické záležitosti, tak jsme dozvuk, takový ten efekt, že něco doznívá dlouho, simulovali tak, že já jsem stál na dlouhé úzké chodbě, jeden mikrofon jsem měl před sebou, druhý mikrofon jsem měl vzadu na konci chodby. A teď jsem čekal na sólo a najednou vyběhl po schodišti, u kterého jsem stál, pes, vlčák bez košíku. A tak jsem koukal na psa, za psem vbíhalo pět příslušníků Sboru národní bezpečnosti. A já jsem z toho byl tak perplex a jak jsem čekal na to sólo se sluchátky na uších, u stojanu s mikrofonem a se saxofonem – oni to asi taky nečekali –, tak jsem jim ukázal, že mají být zticha. A oni fakt byli zticha. Já jsem zahrál sólo, a když jsem dohrál, tak vlítli dovnitř.“