Karel Dohnal

„Když se stáhli (Němci), dal všem avízo (otec), aby se stáhli. On od rána nic nejedl, takže se stavil doma. Pamatuju si, že jsme měli uzený, knedlíky a zelí. Na stole všechno a přímo z okna jsem viděl na ty hory, horní most. Jeli tam, zastavily se tanky. Maso, všechno pryč. My jsme šli do sklepa a táta byl pryč. Měl u sebe dvě pistole, které zahrabal, a zdrhal. Němci byli už nahoře na skále. Z druhé strany na výběžku u Podskalí. Tam bylo vidět na celé Kněžice a začali po tátovi střílet. Táta z vyprávění legionářů, s kterými se sešel, slyšel, že když po tobě střílejí a padla někam kulka, tak tam se má skočit, poněvadž druhá kulka už tam nepadne. Táta si to uvědomil a v tom zamokřeném trávníku tam skočil. Pak jim utekl, Němci ho z vrchu netrefili. On běžel k lesu s prostříleným gumákem. Na kraji lesa byli manželé z toho posledního baráku z Podskalí a ty to viděli. Táta prý lehl na zem, pak se zdvihl a zdrhal dál. Přišli k nám a říkali, že asi bude někde mrtvý, když ho viděli padnout. Ať ho jdeme hledat. Ale kam jít? Tak máma nás vzala a čekali jsme v tom sklepení.“

„Tam obyčejně dělali partyzáni přepady. Vždycky v noci. Poněvadž to byla trasa Vídeň–Jihlava–Vídeň a tam právě přepadli i toho velitele protipartyzánského komanda ze Žďáru. No a tam mu nasadili nůž na krk. Buď bude spolupracovat, nebo že ho čeká to či ono. Oni ho svázali a říkali mu, že se můžou pomstít tím, že ty papíry předáme, že jste nám to dal. Takže si vyberte, co chcete. Třetí možnost je s námi spolupracovat. Poněvadž kdyby mu sebrali partyzáni všechny papíry, tak by řekli, že jim to dal. Poslali by to na určitý místo a Němci by ho sami zkasírovali. Ty se s vůbec ničím nesrali.“

„To je právě ten zádrhel, tatínek nikdy vojákem nebyl.“ – „On měl zdravotní důvody?“ – „Nevím, on se z toho nějak vyvlíkl, o tom nikdy nechtěl moc mluvit. Prostě nebyl. Všichni jeho kamarádi, co takhle měl, tak byli povolaný, v tom roce 1938, když byla mobilizace, jako Obrana národa. Takhle se říkalo té složce. Byli odvedeni na hranice, zmobilizovaní. A vzápětí nato byla demobilizace. A oni přišli z té demobilizace a někteří odevzdali zbraně a šli jen tak dál. Ale určití lidi, tátovi kamarádi a tak dále, je takových víc, nejen v Kněžicích. V Kněžicích bylo takových asi 10 až 12. Ty zbraně prakticky nechali u nás v tom starém baráku, poněvadž táta nebyl na vojně, tak nebyl důvod ho kontrolovat a hledat ty zbraně. Já je viděl, ty zbraně. Mečíky zkřížené na pažbách, co má československá armáda a železné patky, co mají tyhle vojenské zbraně. Byl jsem kluk, tak jsem přišel za sousedem, nějaký Rudolf Adamů, co bydlel vedle. Já říkám: ,Heč, my budeme chodit na zajíce, my máme doma pušek!‘ “