Anita Donderer

„Nejprve jsme přišli do jedné vesnice, to si ještě pamatuji, že to bylo hrozné, převáželi nás na starém nákladním voze. V té vesnici jsme pak byli v tanečním sále naprosto bez ničeho, bez jídla, samozřejmě bez mléka a ničeho pro malého. Potom moje teta, druhá sestra mé matky, obcházela s matkou statek za statkem a chtěly žebrat o mléko. Všude je odmítali. No ano: 'Křičely jste Hitler a teď to máte, takže žádné mléko nebude!' Pak přišly doprostřed vesnice, kde se nacházely velké statky. Tam se neodvažovaly vkročit, protože si myslely, že ten dvůr je tak velký, že tam také určitě nic nedostanou. Že tam jsou určitě bohatí statkáři. A pak... uprostřed stála lípa, tam si stouply a daly se do pláče. Pak ale vyšla z toho velkého statku selka, byla to taková malá, opravdu velmi stará selka. Přišla a ptala se obou mladých žen - mé matce bylo tehdy asi osmadvacet, teta byla o pár let starší -, proč pláčou. Odpověděly, že s sebou mají nemluvně bez matky, tříměsíční, které samozřejmě pláče, protože nedostává žádné mléko. Pak si směly každý den do tohoto statku přijít pro mléko. To bylo pochopitelně... a náhodně, jak tomu náhoda chtěla, jak pak byly rodiny přerozdělovány, mí prarodiče byli posláni do tohoto statku.“