The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dagmar Dopitová (* 1946)

• narodila se 9. října 1946 Markétě a Karlovi Kalvodovým

• během holokaustu zahynula část její rodiny ze strany matky včetně babičky Markéty Zenkerové

• sedlářskou živnost dědečka z otcovy strany znárodnili komunisté po roce 1948

• po osmileté reálce v Pardubicích absolvovala Střední průmyslovou školu v Hradci Králové

• po maturitě v roce 1966 nastoupila do podniku Pozemní stavby

• vdala se v roce 1970 za Jaroslava Dopitu

• po židovském pradědečkovi zdědila dům v Bečově nad Teplou

• v roce 2024 žila s manželem v Pardubicích

Rodinná historie Dagmar Dopitové je úzce spjatá s tragédií holocaustu. Z židovských příbuzných přežila pouze maminka pamětnice, která se ovšem musela vypořádat s vážnými psychickými potížemi. Ve svém vyprávění pamětnice vzpomíná nejvíce na svou maminku. Protože se o rodinném traumatu v rodině mluvilo spíše málo, dopátrala se Dagmar Dopitová rodinné historie a osudu svých příbuzných až ve stáří. Jako vzpomínku na své tragicky zahynulé příbuzné nechala umístit před jejich domovy v Bečově nad Teplou a v Pardubicích kameny zmizelých – Stolpersteine.   

Před nacisty utekli do Pardubic

Dagmar Dopitová se narodila do rodiny Karla a Markéty Kalvodových 9. října 1946. Před komunistickým převratem v roce 1948 žila rodina v Pernerově ulici v Pardubicích, kde měl dědeček a babička z otcovy strany sedlářskou živnost. Po znárodnění rodinného majetku se rodina musela přestěhovat na tehdejší Stalinovu třídu. Zde bydleli až do druhé poloviny osmdesátých let.

Maminka pamětnice Markéta, rozená Zenkerová, byla po své matce Židovkou a její rodina žila před válkou v Liberci. Když Hitler obsadil pohraničí, utekla v roce 1938 společně s babičkou do Pardubic a usadily se v Zelenobranské ulici. V Pardubicích se také seznámila se svým budoucím manželem Karlem Kalvodou.

Po vypuknutí války už maminka pamětnice nemohla pokračovat ve studiu Střední grafické školy v Liberci, ale díky příbuzným mohla vystudovat Soukromou grafickou školu Viléma Rottera v Praze se specializací na kreslení reklamy. Tím mohla velmi brzy finančně pomáhat své matce Markétě, rozené Nadelfestové, která coby vystudovaná operní pěvkyně soukromě učila zpěv a klavír.

Erno Košťál šel rodičům za svědka

Rodiče pamětnice se vzali v listopadu 1940 a záhy se jim narodil syn a o pět let později dcera Dagmar. Tatínek pamětnice, Karel Kalvoda, už v rodovém řemesle nepokračoval. Jeho otec Václav vyráběl koňská sedla, biče, postroje a další zboží. „Za války ale musel dědeček sahat k různým náhražkám,“ vzpomíná pamětnice. „Vyráběl třeba papírové peněženky, nebo používal k výrobě rákos.“

Tatínek Karel Kalvoda miloval kreslení, a proto se rozhodl místo řemesla pro studium architektury. Po zakončení studia cestoval s kamarádem Erno Košťálem, pozdějším významným protinacistickým odbojářem, který před válkou studoval hotelovou školu v Drážďanech. Tatínek pamětnice odcestoval do Německa s ním a doučil se v zahraničí cizí jazyk. Erno Košťál šel pak rodičům pamětnice i za svědka. „Tatínek na Erna celý život vzpomínal. Do odbojových událostí kolem roku 1942 a 1943 se ale nezapletl. Za války se s tatínkem už vídali málo, nebo o tom aspoň nevím,“ vysvětluje pamětnice.  

Babičku udal blízký přítel

Maminka pamětnice si Pardubice příliš neoblíbila v souvislosti s válečnými událostmi, jak vypráví Dagmar Dopitová: „Jeden nám velmi blízký člověk udal moji babičku Markétu, že nenosila židovskou hvězdu. Nacisté ji proto zavřeli na šest týdnů, pak se vrátila na nějaký čas domů, ale 6. prosince 1942 už nastoupila na transport do Terezína. Moje maminka čekala až do roku 1947, zda se o mamince nedozví, ale pak už babičku prohlásili za mrtvou. Dostali jsme po válce nabídku toho zmíněného člověka udat. Maminka to neudělala.“

Z vyprávění se pamětnice také dozvěděla, že maminka se jela za babičku přimluvit do Prahy do Petschkova paláce. „Protože uměla ještě z dětství perfektně německy, byla to její mateřština, chovali se tam k ní údajně velmi slušně, ale ničeho se nedomohla,“ pokračuje Dagmar Dopitová. „Babička zůstala v Terezíně do roku 1944 a pak ji nacisté transportovali do Osvětimi. Patrně ale nezvládla náročnou dvoudenní cestu, nebo ji ihned po příchodu zavraždili v plynové komoře coby přestárlou neužitečnou pracovní sílu. Bylo jí jednapadesát let.“

Z dostupných informací dnes víme, že všechny účastníky transportu, které nacisté vypravili z Terezína směrem na východ, předem odsoudili v rámci „konečného řešení židovské otázky“ k smrti. Babička pamětnice patřila mezi mnoho Židů z šestnácti transportů z roku 1944 z Terezína do Osvětimi, kteří nepřežili ani cestu.  

Tatínek se s maminkou nerozvedl. Musel nastoupit do lágru

Rodinné trauma zapříčiněné holokaustem se podepsalo na zdraví maminky Dagmar Dopitové. „Hlavně kolem Vánoc na tom byla psychicky velmi špatně. Trpěla také astma a několikrát jsme k ní museli volat sanitku. Dostávala různé injekce na uklidnění. Když byla hospitalizovaná na interně, chodila jsem za ní každý den, přestože návštěvy byly jen ve středu a v sobotu, ale mně to bylo jedno,“ vysvětluje pamětnice a pokračuje, „nemohla v noci spát, ani ležet, a tak celou noc chodila. Nakonec se dostala na psychiatrii, kde primářka Škodová odhalila souvislost zdravotního stavu s rodinným traumatem. Od té doby byla maminka dobrá.“

Nacisté zavraždili i velkou část babiččiných příbuzných a v lednu 1945 dostala předvolání k transportu i maminka pamětnice se svým malým synem. Do té doby ji chránilo manželství s Karlem Kalvodou, který se s ní, jako Židovkou po matce, nerozvedl. Na samém konci války si ale nacisté „vzpomněli“. Vydala se do Prahy, ale válečná fronta postupovala a Němci je záhy propustili a maminka pamětnice s bratrem se vrátili domů.

Trest za manželství s poloviční Židovkou si Karel Kalvoda odpykával od prosince 1944 v pracovním táboře Natzschung, česky Načetín, na saských hranicích v Krušných horách. Od prosince 1944 zde mělo být umístěno okolo 150 mužů ze smíšených manželství, kteří byli ubytováni ve dvou místních hostincích. Pracovali jako lesní dělníci. Domů se Karel Kalvoda vrátil 10. května 1945. 

V srpnu 1968 slyšela poprvé tatínka sprostě nadávat

Po převzetí moci komunisty v únoru 1948 přišli Kalvodovi o živnost. „V dílně všechno zůstalo. Pamatuju si, že tam všechno tlelo a plesnivělo. Naši už měli jiné starosti. Museli se ohánět, aby nás uživili. Tatínek projektoval a maminka šla pracovat do kožené galanterie,“ vysvětluje poválečnou situaci pamětnice. Přesto rodiče ještě v budovatelské naději vstoupili na Gottwaldovu výzvu do komunistické strany.

Definitivní rozčarování přišlo až v roce 1968. „V srpnu 1968 jsem poprvé v životě slyšela tatínka sprostě nadávat. Víte, my jsme doma ale o politice zásadně nemluvili. Nikdy. Když se rodiče dohadovali o politice, tak jedině německy, abychom jim jako děti nerozuměly,“ vysvětluje pamětnice. Proto jako dítě neměla tušení o politických procesech padesátých let nebo o měnové reformě. „Naši rodiče ty události záměrně vytěsňovali. Stejně jako se oni neptali svých rodičů na válku, tak my jsme se neptali na padesátá léta,“ dodává.

Svobodnější šedesátá léta si pamětnice užívala na Stavební průmyslové škole v Hradci Králové. Podobně jako její vrstevníci byla členkou Pionýra, se spolužáky jezdili na povinné brigády. „Podíleli jsme se na stavbě domů pro učitele nebo na výstavbě sportovního stadionu. Někdy v roce 1962 jsme také jeli vysazovat stromky. Byly jsme mladé a nezkušené holky, chodily jsme tancovat a politika nás nezajímala. Ale v srpnu 1968 jsem to už vnímala jinak,“ dodává pamětnice. Po maturitě už v dalším studiu nepokračovala a nastoupila jako projektantka do Pozemních staveb, kde kreslila odpady pro různé stavby ve východních Čechách.

Lenine vzbuď se, Brežněv se zbláznil

Když přijeli do Pardubic jednotky vojsk Varšavské smlouvy, byla maminka pamětnice právě v Mariánských Lázních. Telefonické spojení nebylo ideální, ale přesto se Dagmar Dopitové podařilo mamince sdělit, že jsou všichni v pořádku. „Maminka, která velmi dobře pamatovala válku a měla zkušenosti, mě hned poslala, abych utíkala nakoupit máslo, mouku a konzervy. Všechny kolegyně brečely a také běžely nakupovat. Mě by to samotnou ani nenapadlo.“

Maminka pamětnice po cestě vlakem z Mariánských Lázní do Pardubic vystoupila v Praze a viděla rozstřílené Národní muzeum. Dagmar Dopitová se ve stejné době vypravila s kamarádkami do centra Pardubic. „Všude bylo spoustu lidí a spoustu nápisů odsuzujících vpád vojsk. Na nádraží na jedné plechové střeše baráku byl nápis ‚Lenine vzbuď se, Brežněv se zbláznil‘ a dopravní ukazatele byly všude po městě přemalované,“ vypráví pamětnice.

Příbuzným věnovala Stolpersteine

Pro následující období normalizace se pro celou rodinu stal útočištěm dům po pradědečkovi v Bečově nad Teplou, který rodina vlastnila už od 19. století. Tam rodina utíkala na víkendy, prázdniny a dovolené. V domě, který pradědeček advokát Ignatz Nadelfest zakoupil po narození první dcery a odchodu z Prahy, se narodila prateta pamětnice Marie, přezdívaná Mici. I ji nacisté zavraždili v koncentračním táboře. „Teta Mici byla v roce 1938 vystěhovaná z Bečova. Dva dny pobývala v Terezíně a pak ji přesunuli do tábora Zamość v Polsku, kde také zemřela. U pana Guntera Demniga a jeho nadace jsem si už objednala tu zlatou kostičku, Stolpersteine, a budeme ji v Bečově osazovat před náš dům,“ vypráví pamětnice. 

„Když nacisté vystěhovali tetu Mici, zřídili v našem domě Hitlerjungend. Při osvobozování obsadili dům zase Rusové. To si umíte představit, jak to tam potom vypadalo. Máma vyprávěla, že úplně ucpali kanalizaci a celý dům zdevastovali.“ V rámci válečných reparací byl dům rodině navrácen. V domě měli sice až do roku 2020 nájemníky, ale přesto do Bečova často jezdili. „Tekla tam jenom studená voda a my jsme jako děti spávaly u těch nájemníků. Později v sedmdesátých letech jsme si zařídili maličký pokoj na půdě. Až když brácha zemřel, rozhodli jsme se ke kompletní postupné rekonstrukci,“ zakončuje příběh domu Dagmar Dopitová.    

Po revoluci řešila restituce i osud zavražděných příbuzných

Dobu normalizace věnovala Dagmar Dopitová především práci a volný čas své rodině. S manželem Jaroslavem žili společně v době natáčení již přes padesát let. Do zahraničí nejezdili. „Až v roce 1981 jsem získala poukaz na zájezd do Německa k moři a žádné potíže s doložkou jsem neměla,“ vzpomíná. Díky mamince, která poslouchala vídeňský rozhlas, měla Dagmar Dopitová objektivní informace o dění v disentu a na Západě. „Maminka mi hlásila, že zatknuli Havla. A v roce 1989 jsem od maminky věděla, co se děje v Praze na Národní třídě, že herci přerušili představení a studenti demonstrují.“

Během sametové revoluce se do Prahy nevypravila, ale chodila před divadlo na náměstí Republiky v Pardubicích. „Řečníky moderoval herec Vladimír Čech,“ vybavuje si pamětnice. „Po roce 1990 začal bratr s maminkou řešit hlavně restituce. Jezdili do Prahy na Židovskou obec s různými rodnými a oddacími listy, aby nám mohl být majetek navrácen.“

Pamětnici se díky Židovské obci a pracovníkům Státního okresního archivu v Pardubicích podařilo získat informace o zavražděných příbuzných a jejich osudech. V době natáčení žila paní Dagmar Dopitová se svým manželem v Pardubicích. V životě pro ni bylo důležité zůstat slušným člověkem a mít pokoj v duši.